Jedeme na Slovensko - část sedmá – Spiš a Slovenský ráj

Po pěti dnech cestování, převážně po dřevěných kostelících, se loučíme s oblastí jejich největšího výskytu a míříme do Slovenského ráje. Takže konec odpočinku, zase si trochu dáme do těla.

Pátek 17. 7.

Spalo se nádherně. Než Ota natočil do petek minerálku na mytí a pití, udělala jsem snídani na vidličku. Měla jsem tam ještě půlku květáku, tak jsem udělala placičky. Místo mouky jsem tam zamíchala tavený sýr a řekla bych, že byly ještě lepší.

Sotva Ota doplnil zásobu vody, přijel malý traktůrek s valníčkem plným beden s petkami. Aspoň víme, že je to skutečně pitné. Před odjezdem jsem ještě doplnila vodu do našeho mycího kanystru a spustili jsme se dolů z kopce. Jeli jsme rovnou do Spišského Podhradie. Ale ještě jsme si kousek zajeli do Žehry, kde je kostel sv. Ducha zapsaný v UNESCO. Bohužel byl zavřený, zato na parkovišti bylo možnost nabrat další pitnou vodu – chtěli jsme ji hlavně na vaření. Jenomže se někde vylouply malý cikáňata a loudily peníze. Byly naprosto neodbytný, dosáhly toho, že jsme kanystr ani nedotočili a raději odjeli, abychom se jich zbavili. Měli jsme skoro strach, aby se někde neobjevili další. Je jich tu docela dost, včera jedna cikánka s dítětem v náručí dokonce žebrala i v kostele v Prešově.

A už jsme viděli Spišský hrad. Je to skutečně mohutná stavba. Kupodivu parkoviště pod hradem nebylo zpoplatněno. Vedro bylo k padnutí. Na dnešek hlásí dokonce 35 stupňů. Jen jsme si koupili vstupenku (4 Eura), už hlásili, že začíná prohlídka s průvodcem. Vyšlo nám to dobře. Něco s námi prošel průvodce, ostatní jsme si mohli projít sami. Začalo se zatahovat, v dálce už blýskalo. Chtěli jsme na věž, ale raději jsme počkali, až se to přežene. Hrad je z travertinu, prý do něj často udeřil blesk. Navíc je na věž za bouřky vstup zakázán. Zvedl se vítr, spadlo pár kapek a bylo po bouřce. Pěkně se nám vyhnula. Vystoupali jsme na věž, viděli jsme chvíli i Tatry.  Mraky se neustále honily, viditelnost nic moc. Ještě jsme nestačili projít dolní nádvoří, už to zase strašilo. Ale zase to jen postrašilo.

Přesunuli jsme se do Spišského Podhradie podívat se na Spišskou kapitulu. Interiér je nádherný, ale celá stavba, stejně jako řada historických budov v těsném sousedství působí poměrně zchátrale. Zdá se, že je to stav dočasný. Z jedné strany část kapituly vypadá už pěkně, stejně jako i některé domy v sousedství.

Odcházíme z kostela a máme pocit, že tentokrát nás to už skutečně musí spláchnout. Ale už potřetí se bouřka přesunula někam jinam. V tom horku ani nemáme hlad, jen pijeme. Na oběd jsme šli až ve tři. Než jsme se najedli, asi někde nedaleko sprchlo. Chvilku je venku příjemně, vane lehký chladnější vánek. Ale to vše je jen na chvilku. Nakonec jsme se rozhodli, že Levoču necháme až na další den. V tom horku se nedá pospíchat. Pomalu jsme prošli všechny kostely ve Spišském Podhradie, vč. synagogy. Zjistili jsme, že dodržování pracovní doby v infocentrech neřeší. Mělo být otevřeno do 18. hodin, ale už před 16. bylo zavřeno. A to jsem to zkoušela 2x. Chtěla jsem se pozeptat na prospekt ke Gotické cestě, jejíž šipky nás už druhý den pronásledují.

Venku už je zase zataženo a v dálce bouří. Odjíždíme směr Levoča, jsme zvědavi, zda někde něco vhodného na přespání najdeme. Máme na to jen pár kilometrů. Sjeli jsme do obce Jablonov a pokračujeme dál podle potoka. Cesta je pohodlná. Ani nevíme, kam to vede. Dojeli jsme k závoře, ale je zde pěkné místo s pevným podkladem bez vysokých stromů. Tady to bude bezpečné i kdyby to hodně foukalo a hodně lilo. Odtud v pohodě vyjedeme.

Dnes to vypadalo asi tak, čím déle jsme ráno vyrazili, tím dříve jsme to ukončili. Moc jsme toho nenajeli, ale na příšerné vedro, které celý den bylo, jsme měli zážitků dost. Využila jsem časného závěru a horkého dne a dokonce jsem si umyla i vlasy. Už jsem kvůli tomu přemýšlela i o jednom noclehu v hotelu. Ale takhle to bylo lepší. Ty večery v přírodě, ty jsou prostě nádherné.

Stále občas zabouří, ale je to už vše daleko. Uvidíme, jak to bude vypadat v noci. Trochu deště by nevadilo, aspoň by se to trochu zchladilo.

Sobota 18. 7.

V noci nepršelo, dokonce se vyjasnilo. Přesto bylo teplo - prvně nevytahuji peřinu. Naštěstí spíme na tak šikovném místě, že tam ranní sluníčko nesvítí, takže i po ránu je krásně a příjemně chladno.

Konečně vyrážíme směr Levoča. Moc jsme na město zvědavi. Proti plánu na začátku města odbočujeme k bazilice na Mariánské hoře, kterou jsme už z dálky zahlédli a moc nás zaujala. Vypadá moc hezky i z blízka. Příjemné je, že se autem nechá vyjet až nahoru. Kupodivu se neplatí parkovné. Zpoplatněné jsou pouze toalety na parkoviště. Je zde velké množství stolků s lavičkami. Je vidět, že v době poutí je tu hodně lidí. Teď jsme tu skoro sami.

Na parkovišti jsou kohoutky s označením pitná voda. Jenže voda tam netekla. Pán od toalet nás nasměroval.  Stačí sejít po schodech dolů a kousek vlevo ke kapličce, kde vyvěrá pramen vody. Opět doplňujeme vodu, tentokrát posvěcenou papežem Janem Pavlem II. Všude je zde jeho podobizna, že se zde byl podívat.

A to už míříme k bazilice. Kupodivu je otevřená a vstupné se neplatí. Interiér je nádherný. Těžko to napsat jinak. Od baziliky je i pěkný výhled na Levoču. Tahle zajížďka se nám skutečně povedla, moc se nám tu líbí.

Pak už se vracíme do Levoče, která je zapsána v seznamu památek UNESCO. V infocentru sice neměli pořádnou mapku města, ale aspoň jsme si koupili za 0,90 Euro mapku Slovenského ráje. Není veliká, ale jsou tam vyznačeny trasy i s orientačními časy jednotlivých úseků a hlavně jsou tam šipkami označeny jednosměrné trasy. Těch je tam hodně. To je důležité znát.

Lepší mapku města s vyznačenými a dokonce popsanými památkami se nám podařilo sehnat od jednoho mládence, který měl u kostela stoleček s propagačními materiály nejen města, ale i širšího okolí. Na mapce byla dokonce vyznačena i trasa procházky po památkách. Takže super. Náměstí je skutečně nádherné, prohlédli jsme si celé centrum, kostel, Radnici, prošli jsme si město i okolo části moc hezky zachovaných hradeb. Je tady řada nádherných domů. Dokonce jsme zvládli i prohlídku kostela s unikátním oltářem od mistra Pavla z Levoče. Jen nám nějak nedošlo, že bychom se mohli zastavit i v muzeu Mistra Pavla. Těch informaci tady bylo skutečně moc. S blížící se bouřkou odcházíme k autu. S prvními kapkami odjíždíme. Tak to jsme měli štěstí. A město nezklamalo. Je to skutečný skvost.

Jedeme do Spišské Nové Vsi, kde má být sedm divů města a kde si chceme zajít i na pozdní oběd. V tom horku moc hladu nemáme. Bouřkové mraky nás následují. Na náměstí je pouť, všechny silnice přes centrum jsou uzavřené. Aspoň jsme objevili Lídl, doplňujeme potraviny na dalších pár dnů, kdy chceme být ve Slovenském ráji. V začínajícím dešti se i s nákupem schováváme do auta. Měli jsme to tak tak. Bouřka jde z několika stran, vichr se odráží i do našeho auta na parkovišti, leje jako z konve, dokonce do toho padají i kroupy. Setmělo se tak, že se na chvíli rozsvítilo i pouliční osvětlení. Pohyb na parkovišti ustal. Lidé jsou v krámu nebo v autech.

Konečně skoro přestalo. Přejeli jsme do města k infocentru, ale raději jsem zapnula tablet a GPS, abych zjistila, kam bychom mohli zajet zaparkovat. Vypadá to tu hrozně. Celé jejich historické náměstí je ze všech stran obložené stánky a kolotoči. Když jsme konečně došli k infocentru, zjistili jsme, že je v sobotu otevřené jen do 13. hodin, takže to se také nepovedlo. Ale na druhé straně náměstí jsme aspoň našli restauraci s jídly za rozumnou cenu. Po obědě jsme se pokusili mezi stánky objevit pár historicky zajímavých budov, ale velice rychle jsme město opustili. Ty davy lidí a kravál nás nezaujaly. Odjíždíme směr Hrabušice, kde by mělo být informační středisko Slovenského ráje, kam chceme další den vyrazit. Vytrvale však poprchává a občas zabouří. Do toho jsme ve zprávách zaslechli zprávu o tragické nehodě právě ve Slovenském ráji. Zřítilo se tam letadlo se záchranáři - nikdo nepřežil. Komentátor má co dělat, aby tuto informaci veřejnosti sdělil. Nedivím se mu, také jsem z toho hodně na měkko.

Těsně před Spišským Štvrtkom jsem objevila odbočku, kde by se snad nechalo zajet do lesa. Podjeli jsme dálnici a samozřejmě zase stoupáme. Jeden krátký kopeček jsme skoro nevyjeli. Tranzit má náhon na zadní kola, takže občas máme v takovémhle mokrém terénu problém. Ale povedlo se to. Když chtěl Ota zajet už jen kousíček po trávě do lesa, abychom nezůstali úplně na cestě, už byl problém. Chtěl to jen trochu srovnat, ale už se nerozjel. Naštěstí nezapadl - stačilo zatlačit jen trochu, aby se dostal zpátky na cestu. To byly horké chvilky. O kousek dál jsme našli podél cesty místečko s pevnějším podkladem, tak snad ráno vyjedeme.

Když jsme parkovali, stále ještě drobně mrholilo. Ale nakonec to vše dopadlo lépe, než jsme si na současné podmínky mohli přát. Přestalo pršet, vyjasnilo se a dokonce i chvilku ještě svítilo sluníčko. Parkovali jsme kousek od kraje lesa a najednou jsme zjistili, že vidíme panoráma Vysokých Tater s Gerlachovským i Lomnickým štítem a Nízkých Tater s Královou holí. No prostě paráda. Tento nádherný pocit nám kazí vzpomínka na tragédii ve Slovenském ráji. Neustále slyšíme létat vrtulníky. Předpokládáme, že tam probíhají vyprošťovací práce. Je to hrozná představa.

Po dešti je řídký vzduch. Slyšíme provoz ze zhruba jeden kilometr vzdálené dálnice, ale slyšíme i zahoukat vlak a občas i muziku z poutě ve Spišské Nové Vsi. A to je skoro 10 km. Až se to zdá nepravděpodobné.

Neděle 19. 7.

V noci bylo hrozné vedro, vůbec se nedalo spát. A to jsme otevřeli i zadní dveře. Hrůza. Takže brzké vstávání se nekonalo.

Konečně vyrážíme do Slovenského ráje. Ještě jsme se zastavili ve Spišském Štvrtku u úžasného gotického kostela sv. Ladislava z 13. století a už jsme v Hrabušicich. Je tam infocentrum Slovenského ráje a dokonce otevřené. Sympatická paní nás informuje snad o všem - o možnosti spaní v kempu v Podlesku, o jízdě ranního autobusu na Pílu, o možnosti koupit vicedenní vstupenky do parku, o trasách apod. Zdarma nám nabídla i mapku. Ale jsme rádi, že jsme si lepší koupili v Levoči. Tady nic takového nemají.

Je už skoro 11, tak začínáme lehčí trasou. Tedy aspoň si to myslíme. Původně jsme se chtěli zastavit v severovýchodní části Slovenského ráje a vyrazit ze Spišských Tomášovců, ale trasa na začátek by byla hodně dlouhá a náročná. A já se musím přiznat, že mám trochu strach, zda se mi zase neozve koleno. Pár dnů mám klid, jenže jsme nikde tak moc nechodili. Tak uvidíme, jak to všechno vyjde, zda tam ještě zajedeme.

Autem jsme odjeli na rozcestí Píla. Nejenže se platí vstupné do parku, ale také se platí i parkovné. Co naděláme. Když na nás však pán vychrlil, že chce 3 Eura jako za mikrobus, tak to už mne rozčílilo. Naší dodávce říká mikrobus? Když jsem mu vysvětlila, že i dle techničáku jsme osobní vůz, tak zlevnil – chtěl jen 2 Eura. První problém se vyřešil, ale na ten druhý jsme přišli až při návratu. Koupili jsme si vstupenku na tři dny do parku. Jenže ceník vstupného byl o kus dál, než kde se vstupenky prodávali. Proto jsme až večer zjistili, že místo 3,5 Eura jsme jako důchodci mohli zaplatit jen 1 Euro. Nenapadlo nás zeptat se, zda mají důchodci slevu. Přišli jsme v životě o víc, tak to taky přežijeme. Hřeje nás vědomí, že jsme podpořili rozvoj turistiky ve Slovenském ráji .

Z Píly jsme vyrazili po jednosměrné žluté turistické značce údolím zvaném Piecky – vede údolím říčky Pilanky. Zpočátku se šlo vyschlým korytem. Bylo všeobecně poměrně sucho, bylo to znát i na vodopádech. Kdyby bylo víc vody, muselo by se jít po cestičkách vedle říčního koryta a řeku přecházet po kamenech. Takhle jsme to měli jednodušší, i když ten začátek trasy byl trochu nudný. Po čase se objevila voda, převážně stojící, pak kupodivu už i tekoucí. Pak následovaly žebříky. Když jsem viděla ten první u Velkého vodopádu, zděsila jsem se. Tak trochu jsem tušila, co mne čeká. Jenže trpím závratěmi, a tak už před touto dovolenou jsem sama se sebou sváděla boj. Moc jsem si to chtěla projít, vidět to na vlastní oči, ale trochu jsem se bála, zda to zvládnu. Když jsem zhruba po půl hodině uviděla ten první – kovový žebřík, který měl asi 52 špriclíků, tak jsem si řekla, že to přece nemohu vzdát. Že to musím zvládnout. I Ota přiznal, že když ho viděl, že si myslel, že se otočím a půjdu zpátky. Ten první výstup byl fakt nejstrašnější. Koukala jsem pouze na skálu před sebe, ani nahoru, ani dolů. Ani jsem ty špriclíky nepočítala – to až doma na fotce. Výstup byl nekonečný. Šplhala jsem jak malé dítě. Buď jsem posouvala ruku nebo nohu, nikdy ne současně ruku a nohu. Ani mi nevadilo, že vodopád má minimálně vody. Stejně bych se na něj nedívala. Nahoru jsem vylezla patřičně rozklepaná, že jsem se musela zastavit a vydýchat. Ale s dobrým pocitem, že jsem to zvládla.

Samozřejmě následovaly dřevěné žebříky, dřevěné lávky. Když u toho byly řetězy na držení nebo byla blízko skála, tak to ještě šlo, ale když nebylo čeho se chytit, měla jsem zase problém. Naštěstí jsem měla turistické hůlky, stačilo mi je „zapíchnout“ do sebemenší mezírky v prkně nebo spíše jen opřít, abych měla trochu pocit jistoty a dala jsem to. A musím říct, že se mi to nakonec i líbilo. Samozřejmě jsem to šla výrazně pomaleji než všichni ostatní, několikrát jsem si musela odpočinout, vydýchat se. Ale zrovna na téhle trase bylo hrozně málo lidí, a tak jsem vlastně zdržovala jen Otu.

Výhledy byly až na konci této dobrodružné trasy údolím Piecky – až když jsme dorazili na rozcestí Suchá Belá – závěr. Tam jsme trochu viděli náhorní planinky a v dálce nějaké vrcholy. Ale bylo to jen krátce. Když jsme sestupovali zpátky k autu, bylo po výhledech. Cesta vedla opět lesem, závěrečný sestup byl poměrně prudký. Ale to už jsme věděli, že se blížíme k cíli, takže to bylo v pohodě. Celou trasu jsme nakonec zvládli asi za 5 hodin, a to jsme si samozřejmě dali i pauzu na pořádnou svačinu. Takže časy na mapě se nám podařilo dodržet, nahoru jsem šla pomaleji, ale dolů jsem to vše zase dohonila.

Odpoledne jsme se autem kousek vrátili – do Podlesku, tam je kemp. Trochu jsme měli strach, aby bylo volno, ale bylo to bez problémů. Kemp je veliký. Za dvě noci v autě jsme zaplatili 17 Euro, což se nám zdá hodně příjemná cena. Jen v umývárně si na osprchování musíme koupit žetony. Bez nich tam neteče ani studená voda. Pokud počasí vydrží, bude to super. Na recepci je internet i televize, je tam spousta el. zásuvek. Takže můžeme sledovat dojezd Tour de France, dobíjet foťák i mobil, příp. i tablet. Naproti je malá restaurace, tam jsme samozřejmě zašli po náročném výletu na pivo. Prostě pohodička. Večeři jsme dali z vlastních zásob. Skoro až do tmy bylo teplíčko. Relaxujeme u vína a užíváme si dovolenou.

Pondělí 20. 7.

V noci bylo horko, i když se přehnaly dvě bouřky a slušně pršelo. I ráno bylo zataženo, jen občas se objevil malý kousek modré oblohy. Přemýšlíme, co se z toho vyklube. Zatím plány neměníme. Zato jsme zjistili, že se vyjasnily obzory – z kempu vidíme panoráma Tater. Super pohledy, večer nebylo vidět nic.

Podle plánu jsme si přivstali, abychom v 8,12 stačili autobus na Pílu. Tentokrát chceme nahoru vyjít dolinou Velký Sokol. Jenže ty slovenské autobusy si jezdí, jak chtějí. Nic nejelo. Samozřejmě až večer v kempu zjišťuju, že problém byl někde jinde. Tento autobus má jet pouze o víkendu.

Podle jiného jízdního řádu by snad něco mělo jet až v 9.05. Odmítám jiný program. Zkouším stopa, Ota by se ke mně nejradši vůbec nehlásil. Jenže téměř všechna auta končí tady na parkovišti před kempem. Krátce před 9. hodinou nám zastavil krajan - rodilý Plzeňák, který už 40 let žije tady na Slovensku . Tak tohle bylo štěstí. Odvezl nás ještě dál než autobus. Až na rozcestí Velký Sokol – ústie, tedy přímo až na začátek naší trasy dolinou Velký Sokol. Ušetřili jsme tak skoro půl hodiny cesty podél silnice.

Už od začátku jsme šli podle tekoucího potoka, jen na chvilku se ztratil kdesi v podzemí, ale pohledy do rokliny byly zajímavé. Nad vodou se vznášel mlžný opar, vypadalo to hezky. A pak to začalo, kovové žebříky, dřevěné stupačky, dřevěné lávky, které jsou spíš dřevěnými žebříky na ležato, ale bez zábradlí. Ale bylo to úžasné, dlouhé kovové žebříky vedly přes dva vodopády, které dokonce nebyly zcela bez vody. Dokonce jsem se na žebříku už zvládla zastavit a rozhlížet se, takže docela pokrok. 

Mezi tím to bylo jak v pralese, popadané stromy, cestička vedla střídavě vpravo a vlevo, takže jsme neustále přeskakovali říčku Sokol po kamenech. Nemít hůlky, nevím, zda bych to zvládla. Dokonce jednou moc nechybělo a málem tam spadl i Ota. Když jsme dorazili ke kládě, kde byly vysekané stupačky, bez dalšího zajištění, to bylo na mne moc. Jednu před tím jsem zvládla, ale to bylo těsně nad zemí a skoro po rovině. Ale tohle? Do kopečka a pode mnou díra. Udělala jsem první krok a bylo mi jasné, že tudy dál nemohu. Měla jsem problém udělat i ten krok zpátky. To byl pro mne nejhorší úsek. Nakonec jsem šplhala někde pod kládou a okolo, nejdřív zleva, pak zprava. Ještě že bylo málo vody. Stejně jsem měla strach, zda větve a tenčí klády, které sem voda přinesla, nebudou ztrouchnivělé a zda pode mnou neujedou. Pohled na mne musel být hrozný, kládu jsem jednou rukou objímala a "statečně" postupovala vpřed. Jen nevím, zda bych se udžela, kdyby se to pode mnou propadlo. Ještě že Ota neměl foťák. Asi bych se zděsila toho, co jsem tam vyváděla. Ale to byl naštěstí jen jediný takový úsek. Najednou jsme došli na konec doliny, prales se na chvilku proměnil v parkovou pohodlnou cestičku. Na rozcestí to bylo ještě kousek do prudšího kopce, ale to už bylo v pohodě.

Další cesta už byla více méně pohodlná, široká cesta, mírně zvlněná, na křižovatkách turistických cest byly lavičky, někde i zastřešené altány s mapou. Po Glacké cestě jsme vyrazili do kempu. Společně vedla cyklotrasa i turistický chodník, ten si to občas zkracoval přímo z kopce dolů. To nebylo nic pro nás. Poprvé jsme to zkusili, ale pak jsme zvolili cyklotrasu, která byla mírnější a výrazně pohodlnější. Cesta vedla hezkým lesem, občas jsme měli výhledy do údolí, na panorama Tater, prostě skvělý. Tohle se nám dnes moc líbilo. Tenhle výlet se povedl. Proti předcházejícímu dni byl delší, náročnější, ale nádhernější.

Všechno nám vyšlo perfektně i časově. Stačili jsme si dát pivo a pak v recepci opět sledovat dojezd etapy Tour de France. A pak ještě uvařit večeři. To už bylo u auta konečně trochu stínu. Večer se začalo poměrně rychle ochlazovat a tak jsme šli docela brzo spát.

Úterý 21. 7.

Je zvláštní, jak je to počasí nevyzpytatelné. Pokaždé je jinak. Předcházející noc se nedalo vedrem spát, dnes byla v noci zima. Postupně jsem na sebe vrstvila deky, ještě že jich máme dostatek.

Ráno ale sluníčko svítí a hřeje, vypadá to, že bude opět pěkné vedro. Snažíme se vyrazit co nejdřív. Máme naplánovanou dlouhou okružní trasu přímo z Podlesku. Nemusíme spoléhat na žádný dopravní prostředek. To má také své výhody. Původně jsme chtěli už večer z kempu odjet, ale je tu klídek, lidi jsou ohleduplní. Prodlužujeme Tedy ubytování o jednu noc a vyrážíme.

Tentokrát chceme projít dolinu Suchá Belá. Jen kousek na začátku a pak na konci to bylo trochu do kopce a mezitím to byly samé stupačky, žebříky, lávky, řetězy. Na trase byly minimálně tři vodopády. Kdyby bylo víc vody, bylo by to ještě zajímavější. Ale i tak to bylo nádherné. Asi je tato trasa nejznámější nebo alespoň nejfrekventovanější. Tady je docela dost lidí. Dokonce se tady neustále potkáváme i s našimi slovenskými sousedy, kteří večer do kempu dorazili.

Aniž bychom to plánovali, povedlo se nám během tří dnů vystupňovat náročnost tras. Kdybychom začali touto jako první, nevím, zda by ještě byla nějaká další. Ale takhle si začínám zvykat a líbí se mi to čím dál víc. Spíš mám trochu obavy, abych neztratila pud sebezáchovy. Pak jsem trochu zbrklá.

Dalším cílem bylo Kláštorisko. Věděla jsem, že je tam zřícenina kláštera, ale žasli jsme nad tím, co tam vše je. Zřícenina je poměrně velká, je tam i cintorín Slovenského ráje a moc hezky upravený. Je tam možnost občerstvení, dokonce i ubytování. Pivo za 2,00 Eura se Otovi zdálo předražené, takže pivo tady nedává. Když jsme si vše pěkně prošli a prohlédli, klesali jsme po červené k Hornádu. Původně jsme uvažovali, že dojdeme po modré až na Tomášovský výhled, jenže to by bylo ještě o zhruba 2 hodiny delší. Nevím, zda bych to zvládla.

Jdeme k řece, ale nejdřív se musí ještě něco nastoupat, aby se pak konečně mohlo klesat. To přece nemá logiku. Druhá část klesání byla hodně prudká a zdálo se nám to nekonečné. Když už jsme konečně řeku viděli, byla stále hluboko pod námi. Konečně jsme došli na hezkou planinku a po chvilce i k Letanovského mlýnu. Nedaleko je bufet s venkovním posezením. Pivo za 1.50 Euro si Ota už dal, trochu jsme si odpočinuli a vyrazili jsme přes Prielom Hornádu do Podlesku. Už na začátku jsme viděli, že srovnávat to s Prielomem Dunajca nelze. Lidí bylo minimálně a krajina zajímavější. Celá nedočkavá jsem vyrazila, ale hned v prvním kopečku jsem nemohla popadnout dech. Jsem slabý astmatik, ale zpravidla to všechno rozdýchám, stačí vyrazit pomalu. Tady to bylo asi i trochu z únavy. I když sprej nepoužívám, poctivě ho s sebou vozím a tady se mi to vyplatilo. Ještě jsem se asi 5 minut ploužila, když se to konečně začalo dostávat do normálu. Ale docela mne to vyděsilo.

V Hornádu bylo bohužel málo vody, ale i tak byly výhledy hodně zajímavé. Proti ostatním soutěskám tu chyběly dlouhé žebříky, ale jinak tu všeho byl docela dostatek, kratší žebříky, lávky, řetězy, stupačky. Přes řeku se přecházelo po lanových lávkách. Nejvíc adrenalinový byl přechod po stupačkách, které byly upevněné na kolmé skále. Zde bylo dokonce na Otovi vidět, že byl rád, když došel na druhou stranu. Já už se na tolik otrkala, že už se mi to až tak hrozné nezdálo. Ale když jsem se s odstupem času dívala znova na fotky, tak nemohu pochopit, že jsem se nikde nezřítila.

Tentokrát jsem toho měla skutečně dost. Ještě že jsme měli dostatek rozumu a odpískali tu vyhlídku. To nevím, jak bych se dostala do kempu. Bylo to ale krásné a bylo toho akorát dost. Jen mým kolenům se to nějak už nelíbilo. Je skutečně nejvyšší čas trochu si odpočinout. Tentokrát jsme zašli na pivo rovnou, dokonce jsem dala dvě a Ota tři. Ani jsme se nešli dřív do auta vyzout. Hlavně jsme byli rádi, že jsme se ráno rozhodli tady ještě jednu noc přespat.

Až někdy v 7 hodin jsem šla konečně udělat nějakou jednoduchou večeři. Během večeře jsme měli návštěvu. S našimi slovenskými sousedy jsme se na trase trochu skamarádili. Večer pán přišel se štamprličkami a s domácí ořechovicí. Skutečně vynikající. Po večeři jsme jim přišli nabídnout plzeňský Fernet. Nakonec jsme poseděli do jedenácti, dopili Fernet, ořechovici, jejich tatranský čaj i naši borovičku. V žádné lahvi toho moc nebylo, tak jsme to aspoň uklidili. K tomu nám opekli ještě slovenský špek. Byl to moc hezký večer, příjemně jsme si popovídali.

Středa 22. 7.

V noci bylo už zase vedro. Když vyšlo sluníčko a auto rozpálilo, tak už se spát nedalo vůbec. Ještě jsem po ránu něco málo přeprala, Ota doplnil vodu, do čeho se dalo, rozloučili jsme se a odjeli.

Chtěli jsme jet do Dobšinské ladové jeskyně. Hlavně Ota, já z toho trochu měla strach, prudké přechody z tepla do zimy a naopak mi nedělají dobře, a tohle by byl dnes rozdíl možná 50 stupňů. Snad to zvládnu. Nakonec to byl Ota, který celou akci zrušil. Parkovné 3.70 Euro a vstupné pro jednoho důchodce 7 Euro, to se mu zdálo docela dost. Já ho tentokrát nezrazovala. Naopak, byla jsem ráda.

Tím jsme opustili oblast Slovenského ráje a odjíždíme do západní části Slovenského rudohoří.

 

Cestopis se bude pokračovat dalším dílem.