Jedeme na Slovensko - část třetí - směr Orava
Neděle 28. června
Malou Fatru jsme opustili zamračenou a uplakanou. Déšť nám trochu narušil program, ale jen na chvíli. Koukáme do mapy a publikací, co s sebou vezeme, a už máme náhradní program. Vyrážíme do Staré Bystrice, kde má být úžasný slovenský orloj a kde má být i rozhledna. Až tam jsme zjistili, že obec má úžasné celé centrum, otevřené informační středisko i s veřejnými toaletami. Všude jsou informační tabule o historii i současnosti obce. Prostě něco nádherného.
I když počasí za moc nestálo, bylo zataženo, déšť na spadnutí, vyrazili jsme na rozhlednu. Nechalo by se kousek popojet autem a tím to zkrátit z necelých 8 km na 5 km, ale nějak to neřešíme. Pro cestu k rozhledně jsme zvolili kratší a prudší stoupání. Cesta byla úzká, po dešti rozbahněná a tak jsme nahoru přišli urousaní až po kolena. A zpocení, protože bylo dusno - jako v prádelně. Na současné poměry byla slušná viditelnost, i když slibovaná Lysá hora byla kdesi v mracích. Ale něco jsme viděli. Měli jsme vlastně štěstí. Při zpáteční cestě začalo mrholit, mraky klesly, sotva jsme viděli protější kopce. Okružní cesta z rozhledny vedla ještě trochu do kopečka, ale pak už dolů širokou, ale jílovitou cestou. Klouzalo to, lepilo se na boty, že jsme volili raději cestu po trávě. I když jsem si myslela, jak kvalitní mám boty, přesto mi v nich ke konci našeho výletu slušně čvachtalo.
Na oběd jsme zašli do restaurace za kostelem, v blízkosti nových apartmánů. Ani jsem se do auta nešla přezout. Ať mi zbudou jedny boty suché. Mokré ponožky jsem na záchodě vysušila toaleťákem a pak jsem nohy ještě do toaleťáku zabalila a obula do mokrých bot a kupodivu mne nohy nezábly.
Konečně si dáváme slovenské brynzové halušky. Točili zde Bernarda, dokonce měli pro Otu Bernarda nealko. Obsluha byla rychlá a tak jsme docela brzy vypadli. Stačili jsme však ještě zjistit, že i další den má být obdobně, zataženo, jen snad přeháňky nebudou tak časté. Tím definitivně padlo rozhodnutí do Malé Fatry se nevracet.
Venku přestalo pršet, ale zvedl se studený vítr. Zašli jsme se podívat, jak to vypadá u rekonstruujícího se pramene pitné vody. Bezvadně, voda se nechala načerpat. Hned jsme tam zajeli autem a doplnili veškeré nádoby. Super, vody máme dost, zážitků taky, můžeme odjet.
Odjeli jsme severovýchodním směrem, směřujeme k Oravskému hradu. Najednou všude vidíme upoutávky na Vychylovku. Má tam být skanzen (ten nás zas tak moc nezajímá), ale hlavně historický parní lesní, dříve důlní vláček. Zajeli jsme až k nádražíčku. Bylo tam pár lidí, i několik aut. Ale další místo na zaparkování tam už nebylo. Ota to bez zastavení otočil a kousek se vrátil na parkoviště. Tam jsme zjistili, že se k nádraží vůbec autem nesmí – ceduli Zákaz vjezdu jsme nějak přehlédli.
Když to Ota tak rychle otočil, myslela jsem, že to vzdává a že odjíždíme. Trochu mne to překvapilo, ale nic jsem nenamítala. Když jsem viděla, že zaparkoval a chce se tam vrátit, tak to mne naštvalo. Taky mne tam mohl vysadit. Parní lokomotiva tam stála, už se z ní kouřilo, byla jsem přesvědčená, než tam dojdeme, že vláček odjede. Navíc se mi do mrholícího a větrného počasí nechtělo. Zůstala jsem v autě, neustále jsem slyšela, jak vláček houká a těšila se, jak ho vyfotím, až okolo mne projede. Jenže vláček jezdil pouze na druhou stranu do skanzenu. To mi řekl Ota, když se za chvíli vrátil. Takže jsem ho skoro neviděla a už teprv nevyfotila. Co nadělám, snad to přežiju.
Když jsme se blížili k obci Zákamenné, upoutal naši pozornost obrovský kostel se dvěma věžemi v novorománském slohu. K tomu musíme zajet. Byl to kostel Nanebevzetí Panny Marie, byl postaven v r. 1901 a je to skutečně jeden z mála dvojvěžatých kostelů na Oravě. Byl tak obrovský – široký i vysoký, že byl naprosto nefotogenický. Bohužel byl i zavřený. Když jsme od kostela odjížděli, podařilo se nám zabloudit. Nesledovala jsem cestu, kudy Ota jede. Ani tam, ani zpátky. Jen jsem si pamatovala podobu rozcestníku, u kterého jsme ke kostelu odbočovali. Ota odbočil trochu jinak, než měl, dojel na hlavní silnici, kde byl podobný rozcestník a když váhal, kam odbočit, poslala jsem ho vlevo. Trochu se divil, že já to zrovna vím, ale uvěřil mi. A to neměl dělat. Po 10 km přes ještě jednu příšerně roztaženou vesnici jsme dojeli k polským hranicím. Normálně sleduju mapu a všimla bych si, že vesnici Novoť na trase nemáme. Ale měla jsem nějakou krizi, skoro jsem usínala. Ještě že to na hranice nebylo dál.
Venku to foukalo čím dál víc, a tak jsme se rozhodli hledat ubytování až někde dál v lese. Jenže najednou na všech odbočkách byly zákazy vjezdu. To už jsme dojeli až pod Oravský hrad. Moc možností jsme už neměli. Nechtěli jsme jet nikam daleko. Na mapě jsme zjistili, že přes řeku odbočuje silnice do obce Pribiš. Vede podle říčky Pribiš jen do obce a dál nikam. Zkusíme to, snad tam něco šikovného najdeme. A našli, nic lepšího jsme si nemohli přát. A ještě to bylo sotva kilometr za Oravským Podzámkom. Úžasné místečko s malým vodním kolem, s krytým altánem i venkovním nekrytým posezením a dokonce s latrínou. Podle stop kol, bylo vidět, že se tam parkuje, i když plocha byla zatravněná. Nefoukalo to tam a kupodivu přestalo mrholit. Jen mně byla stále zima.
Sotva jsme zaparkovali, šla jsem uvařit grog. Zvedla jsem si tlak, najednou ze mne všechno spadlo a bylo mi fajn. Mám normálně dost nízký tlak a tak prudké změny počasí mi nedělají dobře. Ale když jsem v pohybu, tak to většinou nějak zvládnu. Taky jsem si mohla dát slívovičku už dřív a bylo by mi fajn už dávno.
V altánku jsme si dali večeři, vůbec nám nevadilo, že poprchává, poseděli při vínku, které jsme ze svatby stále ještě nezvládli dopít a za šera zalezli do auta.
Pondělí 29. června
Kupodivu ráno svítí slunce. Paráda. Snad to vydrží, od zítřka se má oteplovat. Vypadá to, že snad boty usuším. Naštěstí s sebou mám ještě pohorky, na dnešek na hrad mi stačí sandály. Vybavení naštěstí jsme. Sušíme boty, peřiny, všechno včera navlhlo a tak využíváme příjemného prostředí a sluníčka. Využíváme i tekoucí vodu - není nad ranní "koupel" v malém dřevěném náhonu skoro u silnice. Ale provoz byl nepatrný, tak jsme to zvládli.
Dnešním hlavním bodem programu je Oravský hrad. Ráno jsme nepospíchali ani se vstáváním, ani s odjezdem, a tak jsme pod hrad dorazili až okolo poledne. Platit za parkovné se nám nechce, o kousek dál za řekou je nádraží, tam to jde bez placení. Na prohlídku hradu jsme dostali vstupenku na 12.30 hod. Byla to docela šikovná doba, bylo nás cca okolo 15 (později byly skupiny výrazně početnější), na průvodkyni bylo vidět, že ji to baví, takže všechno super. Hrad úžasný. Velký, vysoký, od spodní brány k nejvyššímu bodu měří 90 metrů, celkem jsme zdolali 660 schodů, prohlídka i s kaplí trvala přes 2 hodiny. Takže prohlídka náročná, ale fantastická.
Hned pod hradem - proti pokladně jsme si všimli restaurace s minipivovarem Kastelán, který byl založen v r. 2013. Samozřejmě po prohlídce jsme tam zamířili na oběd. Moc jsme si pochutnali - na jídle i na pivu, ochutnali jsme 12 - světlého Thurzu a polotmavého Korvína. Od příjemné obsluhy jsme se dozvěděli, že světlý Thurza získal ocenění Nejlepší slovenské pivo. Samozřejmě jsme nemohli ihned odjet, tak jsme se tam nějaký čas procházeli. Hlavně jsme se snažili dostat pod hrad z té nejužší strany. Fascinovali nás fotky právě z té strany nafocené, kdy vlastní skála se zdá užší než hrad na skále postavený. Jenže to se nám nepodařilo.
K večeru jsme odjeli do Dolného Kubína - města se spoustou zajímavostí. Mimo jiné tam mají dva velké kostely, historický a židovský hřbitov, Čaplovičovu knihovnu. Ve městě žil známý básník P. O. Hviezdoslav, má zde svůj dům, muzeum a na historickém hřbitově je pohřben. Objevili jsme i úžasný dřevěný Kolonádový most. Město jsme si prošli, bylo to docela zajímavé, ale Ota má problém.
Asi před půl rokem mu zarůstal nehet, skončil na chirurgii a jako naschvál se mu to začalo téměř hned na začátku dovolené vracet. Už včera mu to začalo hnisat, dnes celý den kulhá. Tak jsme zkusili zajet do zdejší nemocnice s poliklinikou. Poliklinika byla samozřejmě zavřená, na pohotovost do nemocnice se mu moc nechtělo, ale nakonec si nechal říct. Sestra se tvářila všelijak, měla pocit, že nemáme večer otravovat. Když jsme řekli, že tudy jen projíždíme, byla už příjemnější.
Já jsem si zkrátila čas čtením na internetu, co je u nás nového. Konečně mohu zvládnout něco jiného, než rychle poslat zprávy rodině, že žijeme. Závislá na internetu nejsem, ale slovenská rádia zprávy od nás nevysílají, takže vlastně vůbec nevíme, co se u nás děje. Nejvíc nás zajímá, jak si vedou čeští sportovci.
Zhruba po 20 minutách Otu vzali. Palec mu ošetřili, vydezinfikovali, něčím napatlali, že se to trochu zklidní a ve středu, že má přijít zas, že mu to vyříznou. Naštěstí je v okolí dost zajímavostí, tak si je v úterý objedeme a ve středu zase přijedeme.
Teď ještě najít v relativní blízkosti šikovné místo. Zase se povedlo. Ráno se chceme jít podívat na dřevěný kostelík v Istebném, je to tam zhruba 10 km, silnice za obcí končí, resp. pokračuje dál jako turistická trasa. Tak to zkusíme, jak to tam bude vypadat. Projeli jsme obcí, jen kousek za vsí byla odbočka k dětskému hřišti, vzadu něco jako vodárenský domek, nikde žádný zákaz, tak jsme zajeli až k domku. Bylo vidět, že tam občas nějaké auto zajede, tak tam snad můžeme být i my. Těsně vedle tekl mělký potok Istebnica, ale vyvěrala tam z trubky voda. Takže vody dost, aspoň na mytí. Pokud nás nikdo nevyhodí, zvládneme zde v pohodě pár dnů být.
Úterý 30. června
K ránu bylo docela chladno, ale než jsme vstali, sluníčko už krásně hřeje. Večer jsme zjistili, že nám u našeho stařičkého, lehce zrezivělého, různě záplatovaného tranzita prosakuje u kola voda a že deky, kterými máme kolo přikryté, aby nás nestudilo, jsou zdola navlhlé. Využíváme toho, že nikam nespěcháme, na pletivo vodojemu rozkládáme deky a sušíme.
Když jsme snídali, přijelo auto - obávali jsme se, zda nás nevyhodí, ale pán byl fajn. Přišel přeměřovat kvalitu vody. Dozvěděli jsme se, že ten pramen, co vytéká, je přepad z nádrže na pitnou vodu pro obec Istebné. Je to pramenitá voda, chemicky neupravovaná, pravidelně kontrolovaná. Tak vida, máme k dispozici i kvalitní pitnou vodu. Co víc si můžeme přát.
Po snídani jsme vyrazili ke kostelu v Istebném. Jednu informaci o otevírací době jsem se dočetla na internetu (mělo by být otevřeno denně od 10 do 17 hodin), druhou včera na vývěsce u cesty do kostela (od 8 do 16 hodin), ale skutečnost byla taková, že nejevil vůbec známky toho, že by mohl být otevřen. Navíc na internetu bylo upozornění, že vedle kostela je památná zděná fara s vyřezávanou verandou. Její obrázek byl také na zmiňované vývěsce. Jenže tato fara zde vůbec nestála a stavěla se nová, zdálo se dle původních plánů. Za novostavbou byla na bytovce cedule Fara. Byli jsme trochu zklamaní, těšili jsme se na prohlídku interiéru a zdá se, že máme smůlu. Zkusili jsme zazvonit na faře, mladá paní, t.č. na mateřské dovolené nám otevřela, zavolala kohosi ze vsi, komu dala klíče a ten šel s námi dovnitř. Tak to bylo hodně milé.
Kostel uvnitř byl moc hezký, i když původní vybavení bylo částečně nahrazeno novějším. Byl to náš první slovenský dřevěný kostel s historickým výkladem a skutečně nás to nadchlo. Pán nechtěl ani vstupné, dokonce nám věnoval skládačku kostela i pár fotek. Dokonce povolil jednu fotku interiéru, přestože tam byla cedule Zákaz fotografování. Jako poděkování jsme přispěli aspoň do kostelní kasičky.
Jako druhý artikulární kostel jsme chtěli vidět kostel v Leštinech. Je to asi 14 km východním směrem, tj. zpátky do Dolného Kubína a na východ. Cestou jsme se zastavili ve Veličném, kde nás večer při průjezdu zaujal románský kostel. Nejedná se však o původní románský kostel – ten v r. 1683 shořel a o sto let později - r. 1785 byl znovu postaven. Dokonce byl otevřený, tak jsme se mohli dovnitř podívat.
Dolním Kubínem jsme pouze projeli, jen jsme se zastavili nakoupit. Při průjezdu Vyšným Kubínem jsme zahlédli hodně zajímavou stavbu se čtyřmi baňatými věžičkami, pokrytými šindeli. Byl to zámek, který rekonstruovali, vypadalo to, že tam bude hotel a restaurace. Až když jsme to obešli, zjistili jsme, že tam je vstup zakázán.
Hned naproti byl památník matce básníka P. O. Hviezdoslava, který se v obci narodil 2. 2. 1849. Součástí památníku je i báseň, kterou básník matce věnoval. Tak už víme, kde se narodil, kde žil, kde zemřel i kde je pohřben. Ještě jsme zašli na kopeček ke zdejšímu kostelíku. Když jsme z obce odjížděli, zahlédli jsme u silnice mohylu - byla na místě, kde stával Hviezdoslavův rodný dům. Je vidět, že si zde svého významného básníka skutečně považují.
Teď už skutečně vyrážíme do Leštin. Na kostelíku je cedule, že klíče jsou u paní v obci - naproti hřišti. Tam jsme se dozvěděli, že paní je v nemocnici, že klíče má její sestřenice, která bydlí jen kousek od kostela. Sice byla v kostelíku před hodinou, ale nakonec tam s námi vyrazila. Jako vstupné chtěla 2 Eura na osobu. Kostel je zapsaný v Seznamu světového dědictví Unesco, možná proto je cena za prohlídku vyšší. Tento kostelík se nám líbil víc, než v Istebném, a to zvenku i zevnitř. Všechno uvnitř je původní - dřevěné, prostě nádhera. A získáváme další informaci o P. O. Hviezdoslavovi - v tomto kostelíku byl křtěný a jejich rod zde má svoji čestnou lavici i s erbem.
Vyrazili jsme na třetí artikulární kostel v Tvrdošíně. Cestou jsem však ze svých doma připravených poznámek zjistila, že by měl být otevřen až od 1. července. Nebudeme to pokoušet a zajedeme tam později. Ale když už jsme na trase, zastavíme se v Podbielu, ale ještě dřív o kousek dál směr Oravský Biely Potok (Liptovský Mikuláš), kde kdesi u silnice má být technická památka Frantiskova huta z r. 1836. Jsou to ruiny železárny – lidově řečeno hámoru. Dochovaly se obvodové zdi klasicistní tovární haly, vysoká pec, přívodní a odpadový kanál. Za ruinami má být hromada železné rudy. Tam bychom mohli zajet a udělat si něco k jídlu.
Našli jsme to poměrně snadno, je to vidět po levé straně. Kdybychom nevěděli, že je to továrna, spíš bychom si mysleli, že je to nějaký starý zámeček. U silnice je dokonce tabule posledního 7. zastavení naučné stezky Na Bielu skalu s informacemi o této památce. Jenže jsme v šoku. Vlastní ruina je téměř uprostřed pastvin, okolo se pasou krávy. K hutě vede cesta, ale je nutno si otevřít ohradník. Trochu váháme, jednou jsme si přes Pastviny zkracovali cestu, najednou se odněkud přihnali býci a měli jsme co dělat jim utéct. Tohle jsou krávy, nemělo by to být tak strašné. Zvědavost zvítězila, vjíždíme na Pastviny. Krávy jsou slušně vychované, když nás vidí, vzdalují se. My si můžeme tedy krásně ruiny prohlédnout a nakonec hezky ve stínu u zdi tovární haly si udělat oběd. Jen ta hromada železné rudy je zarostlá, navíc je vidět, že krávy běhají okolo ruiny, vzadu je to celé rozbahněné. Jen ve vlastní ruině je poměrně čisto.
Ani nepospícháme, je tu nakonec hezky a klid, krávy nás pozorují z uctivé vzdálenosti, asi mají respekt k našemu autu. Jen se těšíme na procházku obcí Podbiel, kde jsme cestou zahlédli nádherné roubenky. Bylo by fajn projít si naučnou stezku celou, ale někde běhat po skalách se Otovi v sandálech nechce a do pořádné boty se neobuje.
Podbiel je nádherný, při hlavní silnici po obou stranách jsou krásné původní roubenky. Jen infocentrum zde nemají. Aspoň jsme se mohli podívat do zdejšího zděného kostela (roubený zde bohužel nemají). Je to národní kulturní památka a vyjímečně je napsáno, že je to římskokatolický kostel Navštívení Blahoslovenné Panny Marie z r. 1780. Na Slovensku nebývá zvykem mít na kostelech informace o tom, komu jsou zasvěcené, natož nějaké další informace. To Otovi silně vadí. Hodně ho zajímá historie všeho, co vidí, vždy si všechno poctivě čte. A po večerech poctivě studuje donesené prospekty. Odtud si toho bohužel moc nedonese.
Vydáváme se už na zpáteční cestu. Ještě se musíme zastavit v obci Sedliacká Dubová. Dopoledne jsme si všimli na kopci zajímavé zříceniny, tak to jdeme ještě prozkoumat. Zaparkovat se nechá v obci nedaleko kostela, tak se k němu samozřejmě jdeme podívat. Zde naprosto nečekaně je tabule s povídáním o obci, kostele a dokonce i o zřícenině kostela nad obcí, dokonce i v němčině a angličtině. Při tom to je z našeho pohledu malá nenápadná obec. Umí ale svoje památky nabídnout.
Už tedy víme, co to na kopci je. Přes louku není až tak daleko, tak vyrážíme na procházku. Proti předcházejícím dnům se udělalo nezvykle horko, tak jsme se docela zapotili. Ale aspoň jsme se trochu prošli. Vždyť jsme se dnes jen vozili a zítra krom do nemocnice nevyrazíme nikam.
Vrátili jsme se na naši louku za Istebným. Dětem začaly prázdniny, na hřišti je trochu živo, děti tu mají postavený veliký stan, kluci se předvádí na čtyřkolkách. Ale vzadu u vodojemu jsme trochu stranou od tohoto dění, máme tam stín, tak to je příjemné. Uvidíme, zda bude večer klid. Ráno musíme vstávat brzo, Ota musí být v 7 v nemocnici. K večeři jsme si koupili ovčí sýry, které milujeme, pod pramenem konečně vychladili v Bytči zakoupené pivo Popper a testujeme - nejlepší je řezané.
Středa 1. července
Vstávali jsme už po páté, se stmíváním se děti zklidnily, v noci byl také klid, takže docela fajn. Akorát svítá, 9 stupňů není nic moc, přesto dává Ota ranní koupel. Do nemocnice musí přijít čistě umytý a oholený.
Já mezitím připravila snídani a nějak nám to vyšlo, že jsme už po půl 7 v nemocnici. Ota se docela těší na vidinu, že ho palec během pár dnů přestane bolet. Já jsem se těšila, že si na internetu přečtu, jak naši hrají Wimbledon a řadu dalších zpráv. Zatímco v pondělí internet fungoval, dnes je nedostupný. Mám po radosti. Už od 7 hodin courat po městě se mi moc nechce, tak uvidím, jak to tady půjde rychle.
Jsem v šoku. Je 6.55 a Otu volají do ordinace. Ale po chvíli je venku - začíná se to komplikovat - prý ho mají psaný na příjem, to odmítl a tak prý doktor rozhodne. Když se hodinu nic nedělo, vyrazila jsem do města najít infocentrum. Podle mapy to nebylo daleko. Podle šipek jsem to našla snadno. Horší infocentrum jsem však neviděla. Velký objekt, z jedné strany restaurace, na druhé služby snad všeho druhu a mezitím pult připomínající recepci s označením Info. A nikde nikdo, jen dva druhy letáků turistům nic neříkající. Vedle bylo aspoň otevřené WC, u pultu fungoval internet. Odeslala jsem kamarádům zprávu, ať tomu mému lazarovi dovezou nějakou knížku, zjistila, jak si naši vedou ve Wimbledonu a vyrazila zpátky. Mezitím Ota absolvoval operaci, údajně novým způsobem tak, že by se mu problém už neměl opakovat. Palec měl jak bambuli, má sedět s nohou nahoře a zítra jde na převaz. Ostatně s tím jsme počítali a tak jsme vyrazili zpátky na naše nocležiště. Ještě před Tescem za super cenu 2 Eura za 2 kila jsme koupili jahody (menší množství neprodávali), cestou pak jogurty, pivo a v Istebném sudové slovenské víno - výbornou Frankovku - opět za super cenu 3 Eura za 2 litry. A k tomu byla ochutnávka skoro decka.
Takto vybaveni jsme dorazili na naše oblíbené místo. Kupodivu děti tady už nebyly - asi slavily pouze konec školního roku. Je tu zase úžasný klid. K svačině jsme dali jogurt s jahodami (možná spíš jahody s jogurtem) a dali jsme předpolední pauzu. Já se dokonce na chvíli natáhla na sluníčko. Skoro by to mohlo vypadat jako začátek ideální dovolené. Jenže právě tohle mne moc nebaví. Ale začaly se tvořit mraky a to miluju je pozorovat. Zvedla jsem se, když nebylo co pozorovat. Mraky se slily do jednolité šedi, tak uvidíme, jaké počasí vyhraje. Ota sedí ve stínu, čte nějaké staré české časopisy a slovenské prospekty a já se rozhodla, že využiju času a prostředí a něco vyperu. Sluníčko občas přece jen ukazuje svoji sílu. V autě uložená voda je docela teplá, tak ji nemusím ani ohřívat, pletivo se už jednou osvědčilo jako sušák, tak by to mělo uschnout.
Něco jsem uvařila k obědu a po popolední siestě jsem se pustila do úklidu v autě. Přece jen po 10 dnech je toho třeba. Mezitím jsme ochutnali víno a večer jsem vyrazila do vsi koupit víno další. Je fakt dobré a za velice sympatickou cenu. Kamarády v pátek příjemně překvapíme. Koupila jsem bílé i červené, zase jsem dostala deckovou ochutnávku. Klid tam byl i celý večer, spát jsme šli docela brzo. Nicnedělání v horku je úmorné a ráno vstáváme zase brzy. V 7 hodin má být Ota zase v nemocnici na převazu.
Čtvrtek 2. července
Tentokrát jsme v nemocnici skoro nečekali. Vypadá to prý dobře, ale další převaz je už v sobotu. Sice se nemusí do nemocnice, ale Otovi se tady líbí, tvrdí, že pojedeme sem. Ale to už budeme s kamarády v Roháčích. Krátce po sedmé už nakupuji v Tescu a zjišťuju další informace z Wimbledonu. Vzhledem k Otovo chromé noze volíme nejkratší směr do Liptovského Mikuláše, kam druhý den ráno v 6.08 hodin přijedou naši kamarádi. Původně bylo domluveno, že na ně počkáme, já odvezu bágly na Zverovku a chlapi že půjdou pěšky ze Žiaru přes Smutné sedlo. Nyní je jasné, že Ota pojede se mnou, do pohorek chromý prst neobuje.
Ale to už opouštíme oblast Oravy a přesouváme se do Západních Tater - do Roháčů.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí Jedeme na Slovensko - část třetí - směr Orava
