Babia hora
Horní Orava. Před šedesáti lety bídný horský kraj. Nicotná kamenitá políčka, rozsáhlé Pastviny porostlé jalovcem, hluboké lesy. Drsné, nevlídné podnebí, dřevěnice a „drotári“. Obživa v lese, malovýroba sukna, vystěhovalectví do Ameriky. Padesátá léta – překotná industrializace, spočívající ve zbrklé výstavbě hutních a chemických molochů do čistého prostředí, přehrada, fádní obytné pevnosti s brizolitovou omítkou a miniaturními okénky, velkokapacitní podniková rekreační zařízení. Dnes – s výjimkou bezprostředního okolí nádrže, ospalý region, stranou výrazného cestovního ruchu, se zatrpklými, pesimisticky naladěnými obyvateli. Těm, kteří navštíví Kysuce nebo Roháče, leží popisované území doslova na dosah ruky. Stačí nasadit příslušný kurs, a držet se jej tak dlouho, až se dostaneme do centra oblasti, okresního miniměsta Námestova, rozprostřeného na západním břehu údolní nádrže. Pohlédneme-li z něj severoseverozápadním směrem, spatříme izolovaný masiv s nejvyšším vrcholem Slovenských Beskyd, Babí horu (1725 m.n.m.). Většina Slovenských Beskyd je budována tzv. flyšovými horninami, typickými pro vnější část západních Karpat. Jedná s o souvrství třetihorních pískovců, jílovců a slínovců, jež se střídají v různě mocných vrstvách. Masív Babí hory je tvořen zejména tvrdými magurskými pískovci z období staršího paleogénu. Výchozím bodem výstupu na Babiu horu je Oravská Polhora. Při pobytu v ní nemůžeme přeslechnout svérázný dialekt jejích obyvatel, který se blíží spíše polštině a češtině (užívání „ř“) než slovenskému jazyku. Kořeny nám objasní historie. Pohraniční pralesy a neúrodné horské pustiny, s absencí jakýchkoliv zdrojů nerostných surovin, byly řídce osídleny slovenským obyvatelstvem. Od 12. – 16. Století probíhala v oblasti valašská kolonizace. Pastýři ovcí (z území dnešního Rumunska) táhli celé generace po karpatském hřebeni, přičemž klučili horské lesy, zakládali Pastviny, budovali osady a v oravském regionu plnili také povinnosti hraničářů. V průběhu let jazykově splynuli se slovenskými osídlenci, přesto se však zachovaly některé jejich výrazy, hlavně v místopise a pastevecké terminologii : bryndza, vatra, grapa, minčol, Čadca… Od 17. Století pozorujeme další osídlení hornaté Oravy. Jde o proud směřující hlavně ze Žiwického panství (Polsko), odkud obyvatelstvo utíkalo na Slovensko před nátlakem na panství Komorovského. Dokazuje to korespondence mezi Komorovským a Thurzem, v níž žádá o vrácení 400 rodin uprchlíků, což Thurzo odmítá. A právě potomci oné poslední kolonizační vlny obývají Oravskou Polhoru a přilehlé obce. Nehlásí se ke Slovákům, ani k Polákům, nýbrž se považují za samostatnou etnickou skupinu – Gorole. Poblíž prodejny potravin, na dolním konci Oravské Polhory, odbočuje Doprava z hlavní silnice asfaltová cesta k 2 km vzdálené chatě Slaná voda (753 m). Silnička se vine lukami a impozantní masív Babí hory nabývá na mohutnosti. Jak již název napovídá, vyvěrá tu pramen jodovo-bromové minerální vody s vysokým obsahem soli. Na přelomu 19. a 20. století tady fungovaly lázničky s kapacitou kolem sta pacientů, malou promenádou a dalšími objekty, ještě v 60. Letech 20. Století tady probíhaly pokusy o těžbu soli pro léčebné účely. Sporé zbytky bývalých lázní a nádrží na odpařování soli najdeme v okolí chaty, která kromě pohostinství poskytuje taktéž ubytování. Kolem ní se nachází ještě několik rekreačních zařízení v různém stadiu zániku. Pod silničkou můžeme z betonové skruže ochutnat zdejší minerálku. Tento čin doporučuji pouze silnějším povahám, proti této kalné tekutině s čistícími účinky je mořská voda sladkým nektarem. Od vrcholu nás dělí bezmála 7 km délky a 1000 m výšky. Ze Slané vody nás na něj dovede žlutá značka společně s naučnou stezkou. První úsek procházíme chráněnou, tzv. Hviezdoslavovou alejí k hájence Rovne (Hviezdoslavova horáreň), kde je umístěno komorní muzeum (Hviezdoslavovo), neboť známý básník tady rád pobýval a také se zde odehrává děj básně Hájnikova žena. Objekt je typickou zdejší dřevěnicí, nicméně vlastní expozice je pro laika poněkud nezáživná, zpestřují ji pouze předměty etnografického zaměření a vše nasvědčuje, že se tady dveře nijak netrhnou. Za muzeem začíná nejnáročnější úsek – táhlé, strmé stoupání do nekonečného kopce, zprvu smíšenými lesy, posléze horskými smrčinami s pralesním nádechem. Oživením v únavném, monotónním výstupu jsou pouze zastavení naučné stezky. Tradičně nás seznamují s místní faunou a florou – zajímavý je občasný výskyt losa evropského. Ačkoli právě vrcholí červencové svátky, nepotkáváme za celou dobu výstupu živou duši. Jsme vydáni na milost a nemilost horám, myslí pulzují vzpomínky na rumunské Karpaty. Na hranici lesa se před námi vynoří malé kryté odpočívadlo, kde lze v suchu přečkat deštivou noc. Nejhorší úsek již máme za sebou, stezka se mírně klikatí klečí, borůvčím a suchými pastvinami, všude kolem plachtí tmaví horští okáči. V okamžiku, kdy několik metrů pod vrcholem dosáhneme státní hranice, končí slastný pocit osamělosti. Napojili jsme se na síť polských turistických cest (červenou a zelenou). Čeká tu upravený „dlážděný“ chodník a ruch srovnatelný se Sněžkou. Kromě desítek turistů se našimi společníky stanou nesčetné houfy nepříjemných much, které se v hustých černých oblacích vrhají na zpocené poutníky. Hmyzí hemžení je udivující, speciální lapače postvavené přímo na vrcholu příliš nepomáhají. Pakliže si zvykneme na jejich ustavičné obtěžování, můžeme se v klidu procházet po rozlehlé vrcholové plošině orámované skalkami (kota leží 5 m od hranice na polském území), polehávat v závětří kamenných valů, navršených právě k tomuto účelu a vychutnávat si kruhový rozhled. Jihovýchodně od nás se za lesklou hladinou přehrady vypínají zasněžené štíty Roháčů, jihozápadně máme na dlani celé Slovenské Beskydy, s obdobnou izolovanou skupinou – Pilskem (1557 m), na jihu se pne Oravská magura. Severní (polská) strana prudce spadá hlubokými kary (pozůstatky činnosti horských ledovců) do hustě osídleného podhůří. Ještě v červenci se mezi kamennými moři a skalami bělají poslední sněhová pole. Do nekonečné dáli můžeme sledovat tenkou nitku hranice v podobě úzkého lesního průseku vinoucího se krajinou. Krátký hřeben nás zavede k sousední Malé Babí hoře (1517 m). Udržovaný chodník – slovenské modré plus polské značení kopíruje státní hranici. Klesáme do výše kolem 1450 m. Cesta se často dotýká hran kru, takže lze sledovat silně rozdílný ráz sušších a travnatých jižních svahů od severních, kde se díky pozvolna tajícímu sněhu dlouho udržuje vlhkost, což vytváří ideální podmínky pro růst rostlin - obdobně jako v krkonošských „zahrádkách“. Ihned vedle cesty upoutají pozornost nápadné žluté květy hořce tečkovaného, či vzrostlé exempláře jedovaté kýchavice Lobelovy. Bohatství rostlinných druhů (cca 700) podnítilo vyhlášení Babí hory přírodní rezervací – a to již roku 1933! Polská strana má dokonce statut národního parku. Od Malé Babí hory se prodíráme sotva znatelnou pěšinou hustými porosty kosodřeviny, chvílemi se boříme do bažin. Tady poprvé potkáváme turisty i na slovenské straně. Pochopitelně se jedná o Poláky, kteří si odskočili hlouběji od hranice. Červená značka prudce klesá smrčinou, až se dostane na lesní cestu procházející malebnou a opuštěnou dolinou potoka Vonžovce, jehož chladné a průzračné tůně svádí ke koupání. Po obou stranách se rozprostírají lesíky a kvetoucí Pastviny poseté koberci vstavačů, občas potkáme stádečko krav. Tato silnička nás nakonec přivede zpět k chatě na Slané vodě. Ačkoli popisované území není nikterak rozlehlé, nabízí se nám množství kombinací k ukojení turistických vášní, neboť blízké i vzdálené okolí Oravské Polhory, mj. nejsevernější slovenské obce, překypuje stále neporušenou přírodou. Zajímavé může být také nahlédnutí na polskou stranu, kde je ovšem vysoká koncentrace rekreačních zařízení – chata pod Babí horou aj. foto : Jiří Kuhnel
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí Babia hora
