Jeseníky a naše zimní dovolená r. 2014 - 3. část – výlet Červenohorské sedlo - Šerák po NS s Koprníčkem

Cestopisy

Památník obětem hor

Skály Vozka

Kaplička na Vřesovou studánkou

Kříž na místě kostelíka

Kaplička na Vřesovou studánkou

Už vidíme chatu na Šeráku

Chata Šerák

Zvonička na Šeráku

Nápisy na zvoničce - postavena r. 2003

Nápisy na zvoničce

Tabule NS

Chata Šerák

Nahrát moje fotografie

Vstoupit do fotogalerie (58 fotografií)

Úterý 7. 1. 2014

Včera jsme se namlsali – nádherným počasím i nádhernými výhledy. Počasí sice už tak pěkné nehlásí, zda budou nějaké výhledy nevíme. V Loučné je mlhavo, nahoře může být hezky. Opět tedy jedeme autobusem na Červenohorské sedlo (1013 m).

Tentokrát máme v plánu vyrazit zase po červené hřebenovce, ale na druhou stranu – na Šerák. Je značená dokonce jako naučná stezka S Koprníčkem na výlet Keprnickými horami. Na trase dlouhé 13,8 km přes 13 zastavení doprovází turisty rostlinka Koprníček a vypráví příběhy k místům, přes které vede. Texty jsou také v angličtině, němčině a polštině. My s Koprníčkem půjdeme jen na Šerák. Do Ramzové už půjde sám. My bychom rádi došli trochu jinam – do lázní Lipová, odkud by nám měl jet autobus.

Na kopci po ránu opět není nikdo, navíc jsme v mracích – mlze? Těžko říct. Sníh je měkký, mokrý, ani stromy už nejsou tak krásně namrzlé. Stoupáme do kopce, přecházíme opět liduprázdné sjezdovky a stojící vleky. Jen kousek za poslední sjezdovkou je dřevěná roubená kaplička – památník obětem hor. Text je také v němčině a polštině. Bohužel je tomu tak, hory jsou krásné, ale své oběti si berou. Na vedlejší cestě, která vede o kousek víc v kopci je ještě památník letecké havárie z r. 1967. Odtud tam nelze jít, určitě ne v zimě.

Stoupáme v mlze a moc toho nevidíme, i když na trase jsou místa označená jako vyhlídky. Jsme na horách, kde se počasí často a rychle mění, stále doufáme ve zlepšení. Když se nemůžeme kochat, čteme si zajímavé texty NS. Procházíme po okraji přírodní rezervace Sněžná kotlina. Je to místo, kde snad od nepaměti padají laviny, a to hodně často. Tentokrát to nehrozí, takže ani žádný rachot neuslyšíme.

Na rozcestí Bílý sloup jsme již ve výšce 1227 m. Zde stál poslední symbol původního turistického značení – dřevěný bílý orientační sloup, na kterém bylo značení turistických cest. Jiné však než známe dnes. To začalo až po r. 1945. Je vidět, že jsme výš, už se zde objevují námrazy na stromech a dokonce sluníčko zkouší prorazit. Povede se mu to?
Sláva, během pár minut už vidíme modrou oblohu a z mlhy vystupují vzdálené kopce. Tak to i dnes snad vyjde.

Značená cesta NS vede nad kamennou kapličkou, která od r. 1927 ukrývá Vřesovou studánku údajně s léčivou vodou, ke kterému chodili poutníci. Kousek nad ní stával kostelík, který v pol. 18. století právě pro poutníky nechal postavit hrabě Jan Ludvík ze Žerotína. V 19. století byla nahrazena kamennou, jenže ta poutníkům po čase nestačila. Poslední horský kostelík zde byl postaven r. 1927. Jenže r. 1946 do něj udeřil blesk a vyhořel. Na jeho místě dnes stojí zdobný kříž. Dne 4. 9. 2017 (tedy později, než my jsme toto místo navštívili) byl nahoru vyvezen Oltářní kámen, který slouží k obnově zdejšího poutního místa.

Kdybychom nepokračovali po NS, ale udělali si odbočku přes kopec – po zelené a následně žluté turistické trase, došli bychom ke skále, která tvoří kamenné okno. Jenže tak pečlivě jsem mapu nenastudovala.

Rozcestí Trojmezí (1316 m) je na místě hranic tří panství na bývalé zemské moravsko – slezské hranici. Až sem sahalo panství Branná, Velké Losiny a Vratislavské biskupství. Dostáváme se na úroveň včera nastoupaných kopců, a to stále ještě nejsme na nejvyšším dnešním bodě. Počasí s námi laškuje, občas padne mlha, ale i tak se nám tu líbí. Horší je to se mnou. Úplně dobře se mi nejde. Naštěstí Ota si čte informační tabule a nemusí na mne proto čekat. Já si je ofocuji, abych si je přečetla později a pomalu se sunu vpřed. Vím, že změny počasí a tlaku na mne dost působí, ale teď se mi to vůbec nehodí. Skoro se mi nechce ani vystoupat ten kousek na vrchol Keprníku (1423 m), který je 4. nejvyšším vrcholem Hrubého Jeseníku. Ota mi však slíbil nádherné výhledy a tak mne přesvědčil. Měl pravdu. Výhledy se otevřeli a jsou fantastické.

Chatu na Šeráku už před sebou vidíme, ale zdá se mi to ještě strašně daleko. Navíc musíme nejdřív klesnout na 1282 metrů, abychom mohli vystoupat k chatě Jiřího na Šeráku (1325 m). Když jsem ji viděla před sebou, značně se mi ulevilo. Do kopce fakt už jít nemohu. Naštěstí nás vítá opět sluníčko a pěkné výhledy.

První chata – tehdy dřevěný srub zde byla postavena a otevřena 28. 7. 1888 tehdejším sudetsko-německým horským svazem. Byl tu menší výčep a 14 lůžek. R. 1893 ji někdo zapálil. Zachránit ji nešlo – shořela do základů. Na stavbu současné kamenné chaty přispěl největší částkou vratislavský kardinál Jiří Kopp a za rok zde chata stála. Po něm se do dnešních dnů zachoval název Chata Jiří. Někdy v době mezi lety 1924 – 1927 (údaje se v různých záznamech liší) byla rozšířena o krytou terasu. V této podobě se prakticky zachovala.

U chaty stojí kamenná zvonička. Původní dřevěná vznikla společně s dřevěnou chatou a s ní také shořela. Tato zvonička byla postavena až r. 2003.

Na chatě jsme si odpočinuli, ale představa, že mne po skoro 10 km čeká ještě dalších 7 km, mne naprosto ničila. Navíc bylo nutné chytit autobus, abychom se dostali do penzionu. Snad prvně v životě jsme zvolili cestu z kopce lanovkou. Za 170,- Kč za osobu. Jenže tehdy mi to bylo úplně jedno. Já prostě byla na konci se silami. Proč, těžko říct.

Tato lanovka byla první lanovou dráhou v pohoří Hrubý Jeseník. Se stavbou se začalo r. 1972, a to pouze s úsekem z Ramzové do Čerňavy, zprovozněna byla r. 1976. Pokračování na Šerák bylo uvedeno do provozu r. 1981. Nástupní stanice je jen 200 metrů od chaty. To jsem ještě zvládla.

Lanovka nás tedy dovezla do Ramzovského sedla (763), které se rozkládá mezi Hrubým Jeseníkem a Rychlebskými horami. Sedlem prochází historická zemská hranice mezi Moravou a Slezskem a také silnice i železnice z Hanušovic do Jeseníku. Zdejší železniční zastávka je nejvýše položenou rychlíkovou železniční zastávkou u nás. My jsme ve skrytu duše doufali, že něco do Jeseníku pojede. Zase tak pozdě nebylo.

Někdy si říkám, že jsem žena činu. Když jsme se dostali na hlavní silnici, ještě než jsme se stačili rozkoukat, kde je jaká zastávka, projíždělo auto jedoucí směrem do Jeseníku. Jen snad ze zoufalství jsem zamávala a kupodivu paní nám zastavila. Možná i proto, že věděla, že do Jeseníku se jinak už nedostaneme.

Všechno tedy dobře dopadlo a na večeři jsme už zase byli v penzionu.

GPS souřadnice:

uložit .gpx soubor (50.189, 17.108)

Poslední aktualizace: 4.5.2020

Vyhledání vlakového spojení na výlet