Jihočeská kola září 2021 – Pt. 1 (Kdyby byl Bavorov co jsou Vodňany)
Je celkem už dlouhodobou tradicí, že s naší volejbalovou skupinou vyrážíme v první polovině roku i v druhé, tak říkajíc na závěr sezóny na kratší prodlouženě víkendové zájezdy. Kupodivu se nám to daří i v aktuálních covidových restrikcích, ačkoliv původní hlavně jarní termíny se nám posunuly skoro do léta (někam k červnu). Ten předpodzimní v září se nám naštěstí podařilo dodržet, ačkoliv ten letošní jsme po čase posunuli o nějaký týden dál, tedy na samotný konec devátého měsíce. Nakonec se to ukázalo jako slušná volba. Termín byl výhodný kvůli úternímu Svatému Václavovi, tím pádem přidané volno na pondělí a hned jsou čtyři volné dny v kuse.
Pro tentokrát byl zvolena lokalita v jižních Čechách, sice se neuskutečnilo zamýšlené okolí Třeboně, ale nakonec ten západní okraj Budějovické pánve tak špatný nebyl.
Jižní Čechy jsou přeci jen z naší severní Moravy poněkud vzdálenější, takže nabídka na automobilní, přesněji mikrobusové dopravy zůstává plně využita, samozřejmě ještě část výletníků dorazí vlastními vozidly. Nějaký částečně vlakový přesun části výpravy se tentokrát nekoná.
Na sraz naší skupiny tentokrát dorážím na poslední chvíli, kolegům se těžko vysvětluje, že mám pře uzávěrkou jednoho městského zpravodaje (novin), takže se čeká na nějaké články a já to těžko můžu ovlivnit, když se čeká na starostu. A to jsem ještě ani nevěděl, jestli skutečně vyjedu, protože předchozí den se udělalo poněkud udělalo nevolno jednomu z rodičů a k tomu měli přijet pokrývači…
No pokrývači nepřijeli, nevolnost polevila a tak jsem taky vyjel. Jen jsem v tom shonu zapomněl vzít batůžek se zracadlovkou, čímž jsem poněkud vyvedl z míry některé spoluvýletníky. Naštěstí jsem si počátkem roku poněkud vyhodil z kopýtka a pořídil Iphone, a ten zas tak špatné obrázky nedělá…
Nakonec tedy vyrážíme těsně pře polední hodinou, nálada ve voze je brzy celkem veselá, možná i díky kanystru burčáku, který cestou víceméně zmizel, takže ti co nejeli s námi měli smůlu, do cíle jsme toho moc nedovezli.
Původně jsme měli kola na vozíku přikrytá plachtou, což se ale ukázalo problematické, takže už v Zábřehu plachta mizí (přitom nás míjí další spoluvýletnice v autě kapesní velikosti, jejich kola jsou taky na vozíku).
Pak pokračujeme klasicky směrem do Čech, to jest Mohelnice, Moravská Třebová, Svitavy atd. Přes Vysočinu na Jimramov, Nové Město. Řidič se chtěl vyhnout rozkopané dálnici i nějakým jiným komplikovaným místům, nicméně koncem září to vypadalo, že se opravuje celá silniční síť, takže semaforů a zdržení bylo toho dne víc než je zdrávo.
No abychom to zvládli a nevyhládli, stavíme se v restauraci Farma poblíž Pelhřimova, která je už takřka naší pravidelnou destinací (když jsme tu předloni jeli ze Šumavy). Naštěstí není příliš narváno, obsluha je celkem hbitá a i kuchař se neloudá, takže šlo vskutku jen o dobu nezbytnou.
Humornou vsuvkou je snaha u jedné z dalších uzavírek (poblíž hradu Kámen), kde jeden motorista zkouší objet kolonu po staré části silnice, která však nemile končí v poli…
Přeci jen se daří zrychlit, když najíždíme na dálnici za Táborem, která je hotová už do Budějic, ačkoliv ty míjíme, protože odbočíme na Hlubokou a místními silničkami dojíždíme k dnešnímu cíli, což jsou Dívčice, zhruba na poloviční cestě mezi Hlubokou a Vodňany.
Na místě už nás vítá dřívěji dorazivší část výpravy, povětšinou se ubytující v přízemní části vyhlídnuté budovy, takže naše většina se ubytovává v patře. Ovšme objekt je natolik luxusní, že večerní posezení se dá uskutečnit v prostorách dole i nahoře, nicméně tentokrát je večírek dole.
25. 9. 2021
Zdá se, že vybraný termín konce září nebyl tak špatný, protože ráno nás vytahují z postele parsky slunce. Protože jsme s Markem zvyklí vstávat celkem brzo, po nějaké snídani vyrážíme na obhlídku okolí. To blízké okolí je ryze jihočeské, tedy rybníkové. Však prvotní pohled do mapy vypadá, že Dívčice jsou na nějakém ostrově, tedy přesněji ze všech stran jsou obklopeny vodními plochami. Mezi některými zbývá jen úzký pruh, spojující ves s okolím. Nepokrytě to platí o silnici na severovýchod, která vede vlastně po hrázi, která odděluje východní menší rybník Březovec od západnějšího Blatce, který je o poznání větší. Prozatím tedy postačí procházka k rybníkům, abychom popohnali zbytky výpravy k odjezdu.
Naši raní činnost snad napodobila jen Majka, když se vydala kolmo k blízkým Radomilicím, kde hodlala někde na poli objevit nějaké vyorané vltavíny, které by se tu mohly nacházet. Sice nenašla (chtělo to trošku zapršet), nicméně si vyzkoušela z části výchozí směr, kam se vydáváme již v celé sestavě.
Do zmíněné vsi vede mírně zvlněná okreska s cyklotrasou 1080, za vsí ale uhýbáme na místní komunikaci k rybníku (Radomilickém). Jde o zcela polní cestu, poněkud horšího charakteru, místy dokonce ještě s pozůstatky více než předtýdenních dešťů. Cesta naštěstí asi po kilometru navazuje na hrubou asfaltku, která za prvotřídní silnicí 20 (E49) navazuje už na normální silnici do Černěvse s malým rybníčkem na návsi a půvabnou kapličkou sv. Antonína.
Následují Libějovice, které sice vypadají nadějně, bohužel nárožní hospoda je ještě zavřená, takže někteří pokračují, aniž by aspoň pohledem zavadili o starý renesanční zámek z 16. století. Silnička pokračuje k nepřístupnému a vlastně nedostupnému novému zámku, kde zatáčíme do aleje k lázním, sice se nevydáme k poměrně zajímavé poutní kapli Panny Marie, ale větší zastávku činíme chelčického kostela sv. Martina s vedlejší relaxační a meditační zahradou. Chelčice jsou samozřejmě jménem spjaté s myslitelem a humanistou Petrem Chelčickým, díky kterému náves zdobí pomník se sochou J. Duška. Zdejší hostince jsou samozřejmě dopoledne také nefunkční nicméně někteří z nás nepohrdneme přítomností vietnamského obchodníka, který má ty plechovky celkem dobře vychlazené. Sluníčko už celkem působí, takže kdo ještě neodložil, odkládá zbytek teplejšího oděvu a už je to na trička a kraťasy.
Však se taky zahřejeme výjezdem ke Svobodným Horám, což jsou kopečky, oddělující západní část Českobudějovické pánve od údolí Blanice. Na nejvyšším vrcholku se tyčí rozhledna Haniperk, které aspoň zamáváme. Podle kopců se jmenují i jednotlivé osad , nebo vesnice, ty první jsou Libějovické. Jak sjíždíme k těm Bavorovským, na obzoru se odhalují okraje Šumavy. Odhaduje, že ten nejvyšší masiv by mohl být Libín (1093) u Prachatic.
Na dosah ale už máme Bavorov. To už je skutečné město (spíše maloměsto), ale je tu funkční hospoda (taková samoobsluha), vedle i cukrárna. A protože poledne na hodinách, postupně si vybíráme s nějakých pochutina potravin co jídelní lístek nabízí.
Bavorov vznikl někdy počátkem 13. století a název odkazuje na kdysi mocný rod Bavorů ze Strakonic. Jak už to chodí, v jižních Čechách nemohli do osudů města nezasáhnout i mocní Rožmberkové (což dokazuje Rožmberská věž na velkolepém kostelu Nanebevzetí Panny Marie).
V městečku je zachována i historická dispozice středověkého jádra. Zajímavou památkou je i Panský dům poblíž kostel, na rohu náměstí případně kašna ve středu rynku. V Bavorově nás opouští jeden z členů výpravy, který mocně touží vidět blízkou zříceninu Helfenburk.
Protože však vím, že zbytek výpravy by byl bez vůdce osiřelý, zůstávám s ostatními. Naštěstí nějakou památku si užijeme rovněž.
Přejíždíme k chatové osadě u toku Blanice, za kterou následuje sice krátký, ale poněkud prudší výjezd k rozcestí Podhory (poblíž stejnojmenné zástavby). Na prvním místě jsou samozřejmě majitelky elektrického pohonu, ostatní dojíždí postupně, někteří i docházejí.
Dál se naštěstí cesta (cyklo 125, Blanická) vydává vrstevnicí po lesně polní cestě. Ta dojíždí k sedélku u Vodňanských Svobodných Hor‚ kde je jedno z východišť na Haniperk.
My se spokojíme s výhledem na Vodňan s dekorací temelínských věží. Lesní asfaltka (s kratším přerušením) nás vede v závěru slušným sešupem k židovskému hřbitovu u osady Pražák, který vznikl v polovině 19. století a z poněkud krutých důvodů zanikl během 40. let století minulého. Proč se v jedné písni zpívá o rozdílu mezi Bavorovem a Vodňany je patrné na první pohled. Město je asi jednou tak větší (cca 7000 obyvatel), samozřejmě i výstavnější. V Bavorově je kostel Nanebevzetí, tady mají kostel Narození P. M. I na něm vidíme vliv gotiky, ale má i novější výzdobu (mj. Mikoláše Alše). Rozlehlejší je i náměstí s kašnou se sochou Svobody. Dají se tu najít i nějaké hradby, kamenný most, zbytky bašt apod. A překvapivě jinak malé Vodňany mají i vysokou školu. Přesněji jedno z pracovišť rybářské fakulty Jihočeské univerzity.
Už jsme se sice přehoupli k závěru dnešní etapy, takže menší část výpravy se odděluje kratší cestou do naší základny. Ale ještě celkem početný zbytek se vydává zprvu trošku komplikovaně směrem do Čičenic, do pahorkatinné části k východu až severovýchodu. Za rozlehlo cihelnou odbočka na Strachonic, za kterými se přesvědčíme, že vysoké napětí nevede do Říma, ale Temelína. Obec Dříteň, kde mají obecní úřad na zámku má i útulnou hostinskou terasu, kde spláchneme narůstající žízeň. Do Nákří je to z kopce a pak už jsou ty dva rybníky, co jsme viděli ráno.
Pt. 2
Pt. 3
Přidat do oblibených uživatelů
Vodňany
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Jihočeská kola září 2021 – Pt. 1 (Kdyby byl Bavorov co jsou Vodňany)
