Jihočeská kola září 2021 – Pt. 3, motorizovaně Prachatice, Lomec s epilogem (Třeboň, Telč)

27.9.2021

Už večer se objevovaly na obzoru všelijaké mráčky, takže ráno vypadalo podezřele, což vyústilo v různé změny plánů na pondělí. Po poradě tak přichází návrh na nějakou automobilní výpravu. Nicméně ne všichni se k těmto variantám přiklonili. Nakonec jedna skupinka vyrazila vskutku na kola, jedna dvojice zamířila do Českého Krumlova, čtveřice výletníků (tedy hlavní přátelé) se vydala motorově do Prachatic. Přiznejme rovnou fakt, že tak trochu jsem to způsobil osobně, když jsem mimoděk naznačil, že Prachatice jsou moc hezkým městem, bo jsem tady už jednou byl.

Nicméně vyrážíme trošku později, protože náš řidič přeci jen pociťuje nějaké zbytky včerejšího večerního dojezdu z Mydlovar, i následného večerního posezení.

Nucené zdržení tak využívám ke kratší procházce do centra Dívčic, kterou lemují dva rybníky s jmény ženského rodu, na východě Nová, západně od silnice Černá. Přes koleje je budova obecního úřadu, kde hodláme pořídit nějaké suvenýry, které by tu mohli mít k dostání. Starosta v práci sice není, naštěstí paní tajemnice objeví to co potřebujeme, když se do starostovy kanceláře „vloupá“ a s naší asistencí objeví i tu turistickou vizitku pro našeho kamaráda, který se vydal na kole (on nám za to pořídil Temelín).

V sousedství ObÚ je i Vietnamec, takže doplníme poněkud zásoby. Volnou chůzí se vracíme do Dívčic, abychom si ještě prohlédli pomník padlých hrdinů a nakonec i náves s kapličkou sv. Jana Nepomuckého.

K Prachaticím volí řidič přímý směr na Netolice (co jsme včera jeli na kole) a dál přes už kopcovitější předhůří Šumavy po silnici 145. V popisu města na Turistice se praví, že město leží v šumavském podhůří. Já bych je posadil rovnou na okraj Šumavy, vždyť nad městem se vypíná Libín s rozhlednou a chatou, ale hlavně se solidní nadmořskou výškou 1095. To už přece hory jsou. Jako osada vznikly patrně někdy v 10. století. V blízkosti města totiž procházel jedna z hlavních větví tzv Zlaté stezky, tedy obchodní trasy, kterou se k nám dostávala např. sůl ze Solné komory (ale i jiné komodity), do ciziny se pak exportovalo jiné zboží z Čech. Město si zažilo poměrně zajímavou historii s pády a vzestupy. Prachatice značně utrpěly husitským pleněním roku 1420.

Patrně nejšťastnější období nastalo v 16. století a v roce 1601 se město dokonce stalo královským, když jej získal od Rožmberků Rudolf II. Nicméně město se připojilo ke stavovskému povstání což vedlo k okleštění privilegií i ztráty významu. Další úpadek přinesla i změna obchodních tras, což vlastně mělo vliv, že se tady už tolik nestavělo. Pohromou byl i mocný požár roku 1832. Nicméně dnes je k vidění značné množství památek upomínající na dobu rozkvětu, tedy renesanční období.

Do centra vstupujeme ze západní strany Píseckou bránou, u které je i poměrně značná část zachovaných hradeb. Další část opevnění je k vidění na východní straně historického jádra, kde se dnes rozkládá park Jana Nepomuka Neumanna (zdejší rodák, misionář, který se stal prvním severoamerickým svatým). Po Neumannovi se nazývá i ulička kterou obcházíme centrum Prachatic. K všeobecné spokojenosti zasedáme k obědu ve zdejším malém pivovaru. Po náležitém posilnění je na řadě Velké náměstí s výstavnými radnicemi (starou i novou), kde jsou i další stravovací podniky, ale např. i Muzeum loutek a cirkusu, sgrafitový Rumpálův dům, i další tentokrát Městské muzeum.

Nemohli jsem ovšem minout hlavní dominantu města, kostel sv. Jakuba většího, který nezapře svůj gotický původ, byť pozměněný dalšími úpravami.

I díky pokročilejší době a zatažené obloze jsem nevylezli na vyhlídkovou věž a pokrčujeme Křišťanovou ulicí. Majka obhlíží nějaké textilní zboží, pročež nahlížíme do „výzdoby“ v nedaleké knihovně. Mezitím se mírně rozprší. Na radu osaměle dojíždějící výletnice Marcely zajíždíme ještě ke hřbitovnímu kostelu ve Starých Prachaticích, kdy by mohly být k vidění nějaké středověké fresky, ale kostelník není doma.

Ještě nás ale čeká jedna zastávka, tentokrát poblíž naší první výpravy do Bavorova. Tím cílem je poutní místo Lomec. Hlavním lákadlem je barokní kostel z přelomu 17. a 18. století. Než kostel ale jde spíš o mohutnou kapli podle tzv. španělského vzoru. Kostel Jména Panny Marieje to díky novější sakristii a kazatelně což v kaplích nemusí být. Není sice znám architekt, ale na výzdobě se podílela řada významných jihočeských umělců. Ač je památka vlastně uzavřená, dá se mříží nahlédnout do interiéru, kterému dominuje baldachýn zjevně inspirovaný tím který je v bazilice sv. Petra v Římě. Mimo kostela stojí za pozornost více než 250ti letá lípa Naděje. Každé slušné poutní místo má i nějakou křížovou cestu, ta zdejší je celkem zánovní z roku 2005.

Než se vrátíme do bydliště, ještě nákupně občerstvovací zastávka ve Vodňanech, tak abychom stihli navařit na večer houbově-klobásový guláš, když jsem ty václavky nasbírali předminulý víkend doma. Vyprávění o Prachaticích natolik zaujalo i část výletníků, kteří nakonec úspěšně absolvovali výlet k Temelínu, Týn nad Vltavou i kousek po Vltavské cyklostezce. Nakonec ani nezmokli. V Prachaticích je jakási významná cukrárna (kterou jsem my vynechali), takže si nasedli do auta, aby o tento zážitek nepřišli.

 

28.9.2021

Marek nickem Markyz63 ze zpáteční cesty sice stačil napsat samostatný díl, který se ale hlavně skládal ze zastávky v Třeboni, kde jsme si dali s Markem zajímavé pivo, zatímco zbytek posedával v kavárně. Hlavní činností pak byla spíš procházka od ulice Na Sadech k Masarykovu náměstí a zpět. Jen tak se to ale odbýt nedá, kdo v Třeboni byl ví, že je to jedno z nejhezčích měst u nás. Celé náměstí je obkrouženy podloubím, v centru stojí krásný mariánský sloup, kašna a všemu přihlíží radniční věž. Bohužel čas nás tlačí, nicméně při návratu máme štěstí, můžeme nahlédnout do kostela Panny Mare a sv. Jiljí z přelomu 13. a 14. století. Interiér je povětšinou barokní, ale v centrální části je k vidění jedna z našich nejhezčích gotických Madon z doby kolem r. 1400. A nic to nestálo.

Hoši mermomocí chtěli zastavit u benzínové pumpy v Jindřichově Hradci, Frukoilu, kde se čepuje místní rum, ale asi jsme jeli blbě.

Další zastávkové místo tak je v Telči. Projíždíme několika známými místy, které známe z předchozích cest do České Kanady (Strmilov, Mrákotín nebo Krahulčí. Hlavním účelem (mimo další procházky historickým centrem) je tedy pozdnější oběd (U Černého Orla, velmi chutný).

Zámek je v opravě, takže jedinou navštívenou památkou, tedy spíš novostavbou je rozhledna Oslednice. Už jsem na kopci před nějakou dobou byl, rozhledna je ale zpoplatněna, tedy pod zámkem a přijeli jsme po zavření (sotva 10 minut). Tentokrát jsme úspěšní.

Další cesta sice ještě vede dalším unescovým městem, Třebíčí, ale tu už necháme bez zastávky. Míříme na dálnici, vlevo Brno, dál Prostějov, Olomouc a doma jsme ještě za světla, abychom stihli večer zapít na Koupáku.


Pt. 1


Pt. 2