Jizerskými horami přes Lužické hory do Pekelných dolů, 8.část. Skalní hrad Sloup, Sloupská skalní města, Pusté kostely, Pekelné doly.

Opustili jsme sice CHKO Lužické Hory, ale zůstáváme na jejich úpatí, nedaleko jejich oficiálních hranic. V nepojmenovaném trojúhelníku mezi Lužickými horami, Českým středohořím a Ralskou pahorkatinou – já bych to považoval už za okraj Českého ráje. Je tu neméně zajímavostí, jako v těch okolních známějších lokalitách. Jen se o nich méně ví. Však se podívejte do galerie.

Jsme trochu jižněji, ve městě Sloup v Čechách. V hluboké minulosti jsem se tady již potloukal. Teď ovšem mám podstatně více informací, tudíž hodlám prozkoumat tajuplná místa, o kterých jsem tenkrát neměl ponětí. Nejprve se vydáváme někam, kde nebude pršet. Stále se vyskytujeme pod rozsáhlým mrakem, který na nás v pravidelných intervalech spouští destilovanou vodu.  

Začínáme na sloupském hradě. Ve 13. stol. tu byl založen na 30m vysokém, osamělém pískovcovém suku se svislými stěnami a stupňovitými terasami, skalní hrad s labyrintem chodeb a místností vytesaných ve skále. Později v něm byla vybudována i poustevna pro Samuela Görneho, od r.1718 žijícího v jeskyni, kterou po něm později pojmenovali.

Dnes je hrad jednou z nejoblíbenějších turistických atrakcí. Nemohli jsme si ho tedy nechat ujít a vlezli do něj za slevových 40,-Kč vstupného. Přes minimum expozic je interiér včetně galerií velice zajímavý a tak propletený chodbami v různých úrovních, že se nám málem povedlo zabloudit. No, trochu to změkčím. V Oybinu, rovněž stavebně členitém, se nám to na okamžik povedlo skutečně. Takže je otázka, zda se u nás nezačíná projevovat Alzheimer, u nějž je ztráta orientace obvyklá.

Když tehdejšího hraběte Josefa Maxmiliána Kinského přestalo bavit nepohodlné hradní bydlení, nechal si mezi roky 1730-1733 postavit nedaleko lepší rezidenci. Původně barokní zámek byl pak r. 1828 upraven do empírového slohu. Případné zájemce musím informovat, že jako domov důchodců je veřejnosti nepřístupný. Je to škoda. Takže vzácnými sochami Matyáše Brauna se mohu těšit jen ubytovaní.

Nás však zajímá okolní příroda a skalní útvary s hojností neobvyklých podzemních prostor.  Okolní krajina je protkána řadou vyhlídkových okruhů. My si z časových důvodů vyzobáváme menší kousky.

Jako první volíme průchod Cikánským dolem ve tvaru podkovy. Trasu lze zahájit prakticky u hradu, přestože silnici okolo hradu křižuje žlutá TZ o 250m jižněji. Odbočíme po ní ze silnice doprava. Po krátkém sestupu mokrou trávou k nám přitéká Dobranovský potok. Brzy se k nám přidá ještě modrá TZ, přicházející skalnatým Cikánským dolem zleva. Tam nám ale nic neuteklo.

Neboť za okamžik už nalevo ve skalní stěně spatřujeme tři obrovské zející díry. Malou cikánskou jeskyni. Nyní je na místě sdělit důležité úvodní vysvětlení. Všechny zdejší jeskyně v pískovcích širokého okolí jsou díla lidských rukou. Sloužily převážně k těžbě písku. Je tomu tak i u Cikánských jeskyní. Malá cikánská Jeskyně zabírá klenutou dutinu asi 15 x 5 m s výškou 6m, podpíranou dvěma pilíři. Její vytesání se odhaduje asi na r. 1756.

Podobně jako několik dalších, sloužil vytěžený písek k broušení benátských zrcadel v nedaleké brusírně. Na zadní stěně jeskyně objevuji ve tmě skrytou imitaci pravěké kresby buvola, jelena, laní a mamuta. Nechci pochybovat o autorech kreseb, ale názvy cikánských jeskyní vznikly od jejich občasného obývání zdejších prostor.

Po odbočení modré přes potok, se žlutou dostáváme dál do druhého ramene podkovy s Velkou cikánskou jeskyní. Má obdobně veliký jícen, za kterým je ovšem větší prostora než v předešlé. Její hloubka je udávána na 28 metrů. Trochu mi připomněla Býčí skálu v Moravském krasu ještě před jejím zazděním kvůli možnosti vybírání vstupného. Také takový větší macek.

Pokud se někdo vydá Sloupským vyhlídkovým okruhem ke smrkovými deskami opláštěné rozhledně Na Stráži, vysoké 33 m a pozorovatelné už z hradu, tak ještě před ní je napravo od ostré levotočivé zákruty pěkné přírodní divadlo, ve velice romantickém prostředí a s výbornou akustikou.

My, jako správní jihomoravané, se vydáváme na opačný konec města zkontrolovat Sklepní uličku, která by nám třeba mohla připomenout náš vinný kraj. Už na hradě nás zarazilo, že se tu dá pěstovat víno. Samozřejmě v malém a jen určité odrůdy. Však večer v místní hospodě se o tom také vedla řeč s jedním místním o jeho vinné révě.

Sloupská Sklepní ulička je zpustlá a silně zarostlá vegetací. Přesto je tu pár, do jisté míry zachovalých sklípků, vydlabaných v pískovci. Drtivá většina je prázdných a bez dveří. Jeden je však zajímavý. Přes mříže lze zahlédnout poustevníka za stolem, kterak si zavdává.

Nakonec se vydáváme zpět a po zeleném Sloupském vyhlídkovém okruhu kráčíme okolo udržovaného hřbitova na jedné straně, a jihovýchodně pozorujeme malou koňskou farmu na straně druhé. Před rozcestím napravo se na nás ze skalní stěny šklebí úzká Liščí díra. Bohužel nikoho z nás nenapadlo ji vyfotit. Mně totiž něco pěkného připomíná.

Cesta se stáčí doprava a začíná stoupat. A to, čím dál víc do strmějšího svahu. Místy to vypadá, že možná dojde i na „přední“ náhon. Děláme, že si prohlížíme na pravé straně nově stavěné dřevěné schody vedoucí nikam (možná k Turecké hlavě), ale ve skutečnosti se vydýcháváme.

S podobnými zastaveními zvolna nabíráme výšku. Podobně činíme u skalního útvaru Zapomenutá věž. Strmá úžlabina se postupně maličko vyrovnává a my jsme rádi, že můžeme prudce odbočit do protisměru, mírně klesajícím, neširokým skalnatým hřebenem. Počíná skalní věží Soudek, přes Mikovcovu vyhlídku, až nad onu Liščí díru, pod kterou jsme šli předtím. Tady stezka končí. 

Ovšem shora z Liščí díry nevidíme nic. Obracíme, a nyní do mírného stoupání hřebenem již při pomalejším kroku zahýbáme k altánku U Turka s vyhlídkou. Na druhé straně hřebene na nás kouká skalní Turecká hlava. Vracíme se na rozcestí a ještě pokračujeme kousek dál okolo Maxmiliánovy vyhlídky, Hradní vyhlídky k Hraběnčině vyhlídce. Tam obracíme nazpátek. Zpět to máme krásně z kopce, takže jsme dole coby dup.

Odsud nás čeká ještě krátký přesun k hlavním atrakcím naší cesty. Celá zdejší oblast v okolí říčky Svitavky, mezi obcemi Svitava a Velenice, je plná velkých podzemních prostor. Drtivá většina vznikla lidskou silou. V některých už žili středověcí mniši, další byly vytvořeny až ve století osmnáctém kvůli těžbě písku potřebného k výrobě zrcadel. Dnešní Pekelné doly sloužily později za II. sv. války k výrobě leteckých kanonů a Pustý kostel následně za sklad ovoce a zeleniny. Další podzemní prostory vznikly jako náhony pro pohon strojů. Tolik stručně úvodem. Přesný popis by vydal na několik stránek. Něco z jeho obsáhlosti bude náplní posledního dílu.