Jižní Čechy, Česká Kanada 2017, 1.díl
Třebíč – Senotín - Blato
Po nějaké době mířím s kamarády zase do Jižních Čech, do Kanady. Tedy České Kanady. Přesto, že se nejedná o horské hřbety, má zdejší krajina svůj vlastní půvab, řekl bych milý. Zajímavých míst je tu rovněž dost. Díky kamarádům jsou naplánovány hvězdicové výpady na všechny strany z jihočeského Senotína, kde bude hlavní stan.
Cestou jsem naordinoval na Třebíč malou exkurzi s ochutnávkou dobrého moku v minipivovaru Urban a krátkou prohlídku vedlejšího soukromého muzea Jaguárů. Vzhledem k pokročilému času se nestihlo ochutnání všech vzorků. Spokojili jsme se s dvěma. Jak jinak, samozřejmě jiná chuť než výrobky z velkých průmyslových pivovarů. Třebíči jsem se věnoval více už v cestopisu „Třebíč vánoční 2012“.
Do cílového bodu, Senotína, dorážíme v podvečer. Tuto malou jihočeskou vísku, v samém srdci Javořické vrchoviny, patřící k Nové Bystřici, obývá pouhých 28 stálých obyvatel. Neseká-li někdo z některé rekreační chalupy zrovna trávu, nepracuje-li momentálně bagr na čištění rybníka, je tu božský klid. Poblíž žádná dálnice, ani silnice I. či II. třídy. Vlak tu sice párkrát za den projede, schovaný asi 1km za lesem, ale jedná se o známou soukromou Jindřichohradeckou úzkokolejku. Vagóny tu táhne motorová, nebo do přírody lépe se hodící romantická mašinka parní. Senotín tu má i vlastní železniční stanici, vzdálenou 20 minut chůze.
Kdysi se v okolí kutalo stříbro a přímo v Senotíně bývala sklárna na výrobu nádob z tmavého skla pro přepravu minerálních vod z okolí. Ve středověku tu byla divočina s medvědy a vlky. Ani dnes není turistickým a cyklistickým konzumem příliš obtěžována. Z památek je tu jen jednoduchý, pozdně rokokový kostel-kaple sv. Michala z konce 18.stol., okolo nějž vede 1km dlouhá naučná stezka Senotín. Zkrátka, jinak nádherné, klidné místo uprostřed jihočeské přírody.
Po včerejším kratším průzkumu nejbližšího okolí se ráno chceme vydat na jih. Omylem ovšem vyrážíme na západ, což vzápětí zjistíme a obracíme se na správný směr. Ani to však není ta zcela správná cesta. Po půl kilometru zkonstatujeme, že jsme minuli nenápadně odbočující NS hned za koncem vesnice. I když směr je zpočátku správný, silnička by nás dovedla jinam. Improvizujeme a ze silnice odbočíme. Musíme jít tak dlouho, dokud nenarazíme na úzkokolejku. K té skutečně docházíme a po ní už jdeme neomylně doleva na západ, kde se přidává naše ztracená žlutá TZ spolu s NS. V lese, do kterého přicházíme se někde, po levici v jeho hvozdu, ukrývá nedaleko přírodní památka rašeliniště Klenová.
V obci Blato, nemůžeme minout bez zastavení hostinec Lada. Abychom se vyhnuli úrazu, dle známého přísloví „Kdo mineš hospodu v kroku, zlomíš si v kotníku nohu“, raději se do ní podíváme. Zdá se, že některý z provozovatelů byl hodinářem. Případně z důvodu šetření na výmalbě obložil stěny lokálu převážně kuchyňskými hodinami. Abych nekřivdil jiným, jsou tu i větší kyvadlové nástěnné. Mimo tyto stroje nás z parapetu okna pozoruje vyrovnaná řada starých žehliček.
Po osvěžení pokračujeme vesnicí okolo Dolního Žišpašského rybníka. Na jeho hladině se mi daří zvěčnit nádherně ohnutý labutí krk. Pro informaci, kde se vzal ten divný název rybníka. Žišpachy byl dřívější název obce do roku 1956. Procházíme okolo kostela sv. Maří Magdaleny a upravených rekreačních stavení. Za obcí vede cesta typickou mírně zvlněnou jihočeskou krajinou, kde se střídají lesy, louky, pastviny a pole.
Za Blatem osvěžuje pastvinu se stádem krav skupina velkých balvanů. Opodál v popředí lesa další. Člověku ani nepřipadne, že se pohybujeme v nadmořské výšce 670m, jak oznamuje turistická cedule na rozcestníku pod Jelením vrchem. Pohodovou chůzí lesem spatřujeme mezi stromy další velké balvany. Ovšem perlou pak je romantické, lesní bezejmenné zádumčivé jezírko. V zákrutách cesty míjíme ze stráně vyčnívající bizardní skalní blok. Mohla by to být zkamenělá okřídlená hlava želvy.
Z romantického rozjímání nás vyruší pohozený sprej od lesnické barvy. Inu, lesáci jsou tady jako doma. I když pochybuji, že by takhle třeba doma v kuchyni odhazovali na zem plechovky. Mimo tohoto excesu je tu nádherně. Ticho, klid, krása. Pochvalujeme si, že jsme od rána sami. Žádní podobní pocestní, žádnému cyklistovi nemusíme uhýbat. Zkrátka pohoda.
Na konci lesa nás zaujme holubník. Ale, žádné holubí bydlo, hospoda tohoto názvu. Vypadá nefunkčně. Takové se přísloví netýká. Jsme na okraji Landštejna a zdraví nás místní dekorace. Ohromná traktorová pneumatika, ladně položená vedle cedule „Zákaz skládky pod pokutou 5.000 korun“. Že by ji někdo za tu cenu nabízel?
Před hradem Landštejnem leží výhodně položená restaurace Landštejnský dvůr. Musíme doplnit cestou ztracené tekutiny a krátce si odpočinout. Ostatně se tu máme sejít s dalšími dvěma členy naší výpravy. Příhodné místo k setkání.