Českou Kanadou
Tipy na výlet • Rodina s dětmi • Romantika • Do přírody
Kam a jak jedeme?
Na nádraží v Jindřichově Hradci čekaly dva vláčky, parní a „obyčejný“ motorový. Tahle trať je úzkokolejná. Jeli jsme motoráčkem, vyrážel dřív. Sotva jsme vyrazili, začalo se zatahovat a mlha padat. Ve vlaku se netopilo a hlavní nádraží Kaproun jsme málem přehlédli. Je to jen cedule v lese. Podle místní recesistické legendy se jedná o místo, kde byl z osobní drážní Dopravy vyloučen sám Jára da Cimrman. Zelená značka nás vedla do vesnice (jak jsem zjistil, bývalé špitální obce) Kaproun. Za lesem se otevřela typická skoro horská louka České Kanady. I v částečné mlze by tu byly pěkné obrázky, z vlaku jsem byl ale tak promrzlý, že jsem se ani nepokoušel. Roztáli jsme až v hospodě U Paulánů, nejen, že měli otevřeno, ale i se topilo. Jen ten vchod byl nějaký divný.
Nezdrželi jsme se dlouho, opravdu jen na léčbu skoro omrzlin, já pivem, Pavlína kávou. I ten obrázek jsem udělal až při odchodu. Při příležitosti rozmrzání jsem přehodnotil trasu. Původně jsem chtěl do Kunžaku, a odtud že se nějakým autobusem dostaneme. Ale předběžná prohlídka jízdních řádů provedená ve chvílích, kdy jsme čekali na vlak, na vedlejším autobusovém nádraží, mnoho nadějí nedávala. Spíš žádné. Ale cestou odbočovala žlutá značka do Lomů a tam bylo nádraží. A odpoledne tam měla zastavovat parní mašinka. S touto vizí jsem odcházel od paulánů. Na konci vesnice jsem přeci jen cvaknul kanadský půvab pastvin. Ve vzduchu byl i trochu cítit sníh.
Přestávala být už i zima. Po asfaltce jsme se vnořili do lesa a počali stoupat. Až když to po silnici výš už nešlo, objevil se rozcestník se žlutou šipkou doleva. Tudy to do kopce ještě šlo. A dost. Kdesi nahoře se objevila skála s podivným sloupem na temeni. Ze sloupu se vyklubal triangulační bod a celé se to jmenovalo Vysoký kámen. Prý nejvyšší bod jindřichohradeckého okresu.
Opravdu jsme od té doby už jen klesali. Pavlína tak rychle, že přehlédla u cesty zcepenělou lišku. Konstatoval jsem si pro sebe, že dneska už vidím druhou liščí mrtvolu. Ta první byla coby ozdobná kožešina U Paulánů.
Začalo prosvítat mlžným oparem sluníčko, v hlubokém lese ale mnoho šancí nemělo. Obrázky, o které jsem se snažil, se nevyvedly nic moc. Ale choroše byly přesto pěkné.
Pavlína nehleděla vpravo vlevo a po pohodlné lesní cestě upalovala, jako by hrozil lesní požár. Další křižovatku proto, pro mě dost nepochopitelně, přehlédla. Přitom tam byla šipka na stromě, rozcestník, i pokračovací značka na té nové pěšině. Naštěstí jsem měl dost silný hlas a nemusel použít telefon. A hlavně jsem byl dost blízko na to, abych si všiml, že jde blbě. Jinak tam snad bloudí dodnes.
Pořád jsme šli z kopce a najednou byl souvislému lesu konec. A podzim řádil za plného sluníčka.
Napřed tenhle stromek, potom zase kamení v listí.
To už jsme chvíli šli kolem úzkokolejky a za chvíli jsme ji překračovali.
Podél vojenské střelnice došli jsme až do vísky Lomy. Vlak měl jet až za hodinku, byla tam upoutávka na hospodu. Vydali jsme se tam, ale dáma, která tam cosi uklízela, nás ubezpečila, že je zavřeno. Proč mají ručně psanou ceduli u turistické značky, jsem se raději neptal. Další byla u nádraží. Když jsme tam došli, scházela ještě třičtvrtěhodinka. Chtěl jsem si přečíst nějaký časopis, který jsem vláčel, ale Pavlínu to tam nebavilo a začala rejdit kolem, na chvíli i někam zmizela. Při jejím, v tuto dobu hypertrofovaném, smyslu pro dezorientaci jsem byl poněkud neklidný. Další vlak už snad ani nejel. Ale vrátila se. Do toho jsem od známých obdržel SMS s pozváním na nějaké hraní. Musel jsem odpovědět, že z Jindřichova Hradce to máme trochu z ruky.
Vláček měl trochu zpoždění, ale nakonec se objevil. Já, i pár mně podobných, se jalo fotit, jak se blíží a blíží a blíží…. No ty tři obrázky blížení jsem nasekal. To je jeden z nich.
Ale ten chlapík naproti snad fotil mě a ne mašinku. A to ona je mnohem hezčí.
Při čekání se sešlo dost lidí. Někteří ukázat párovku dětem, jiní jen s fotoaparátem, další, včetně nás, chtěli i odjet. Ale i z vagónků se vyhrnulo dost lidí, takže jsme i seděli. Ještě před nástupem jsem pořídil detail.
Mašinka zasupěla, rozjela se a za chvilku přišla sličná průvodčí prodávající lístky. Cena trochu překvapila, taxíkem by to asi bylo stejně levné, po silnici je to kratší. Ale lístek je pěkný.
Cestu lemovaly buď stromy, nebo hordy fotografů. Někteří spolucestující byli poněkud posilněni a posilňovali se průběžně, tudíž bylo veselo. Ale nebylo to nepříjemné a nebyla tu taková zima jako ve vláčku dopoledním.
S mírným zpožděním jsme dorazili do Hradce, nestihli jsme plánovaný kulturní program, já muzeum fotografie, Pavlína hrad. Poslední prohlídka jí o pár minut utekla. Alespoň večeři jsme si v historickém centru dali.
Za čím jedeme?
Měli jsme štěstí, poslední loňská parní akce se konala právě, když jsme tam byli. Ale Česká Kanada je báječná i pěšky.
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Na téhle výpravě jsme nocovali v pohodlném penzionku na okraji Jindřichova Hradce (kdybych si tak pamatoval jméno, je to v ulici Italských legií). Restaurace U Paulánů v Kaprouně je velice přívětivá.
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Líbilo, velmi líbilo, jen v tom vláčku cestou do Kaprouna byla zima.
Ostatní informace
Vstupné se platí jenom do vlaku. V tom parním je tak na úrovni taxislužby.