Jižní Čechy, Česká Kanada 2017, 6.díl.

Peršlák-nejsevernější bod Rakouska-Senotín-Jakubův vrch-minipivovar Vladislav

Poslední den vyjíždíme na jih. Na úplný jih až k rakouské hranici. Nebude to nejjižnější bod ČR, který se nachází pod Vyšším Brodem, ale stavíme se u nejsevernějšího místa Rakouska, což není totožné. I když to není daleko od sebe. Prvním cílem je tedy Peršlák. Předtím jsem toto jméno nikdy neslyšel. Je to zase u samé jižní hranice, západně od Nové Bystřice. Zastavujeme na menším parkovišti naproti Lesního hotelu Peršlák, bývalého sídla Finanční stráže, později Pohraniční stráže. V parčíku zůstal Kámen republiky z r. 1938 vytesaný z pískovce do jejího tvaru ještě z Československé republiky. Tj. včetně Zakarpatské Rusi a Slovenska.

Zelená značka nás zavede k nejsevernějšímu bodu Rakouska. A to, aniž bychom na hranici museli mít vedle pasu i vyplněné Celní a devizové prohlášení se zapsanými hodinkami, stříbrným přívěškem a dalšími cennostmi, a mít rakouské vízum. Nejsevernější bod Rakouska je totožný s vtokem Koštěnického potoka přes státní hranici. Končí tu krátká odbočka od rozcestníku u ohrazeného relaxačního areálu s pěkným jezerem, patřící hotelu. Ten patří paní Hauserové, která po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v r.1968 emigrovala do Rakouska. Objekt po r.1992 zrekonstruovala na hotel s restaurací a mnoha wellness službami.

Nedaleko rozcestí, dál po zelené, nás tabule informuje o místě, kde stávala zaniklá obec Nové Mlýny. To mi připomnělo, že nepočítaně podobných tabulí jsme prošli s kamarády v minulých letech při pěším průchodu napříč celou Šumavou, Českým Lesem a loni zakončili za Krušnými Horami. Škoda, že jsem si tenkrát nedělal čárky, kolik jich bylo.

Vzhledem k tomu, že dnešek je posledním dnem pobytu v těchto jižních krajích, musíme po kratší procházce zavelet k návratu na základnu. V Senotíně ještě věnujeme poslední čas k dokončení místního průzkumu.

V bývalém středu obce, dnes jižním konci Senotína stojí od r. 1793 jednolodní, pozdně rokoková kaple-kostel Archanděla Michaela. Naproti kostelu instaloval rodák a známý řezbář a sochař Tomáš Bosambo svou dřevorytinu „Vzpomínka na Salacii“.

Odpoledne běží neúprosně rychle. Takže, rychle dál, do Valtínova. Tady to půjde rychle. Hupky hupky na rozhlednu a zpět. Aspoň tak jsme si to představovali. Z parkoviště za Valtínovem šlapeme do kopce, směr rozhledna. Pod rozhlednou prolézáme „tajnou“ chodbou pro děti, i dospělé a vynořujeme se těsně pod rozhlednou s výškou 40m. Teprve tady vidíme celý areál. Aspoň zatím si to myslíme.

Po uhrazení 40kč v bufetu lezeme nahoru. Po zdolání 180 schodů (v práci jsem byl zvyklý na rovných 200) teprve shora vidíme, co se pod námi všechno nalézá. Skvělý výhled do dálky a pod námi Lesopark U Jakuba, obsahující mimo Tajné chodby s kostlivcem dál i bludiště s perníkovou chaloupkou, staroslovanské dřevěné opevnění se strážními věžemi a okolními herními prvky. Pro nejmenší pískoviště, pro sportovce singltrek. Pěkná záležitost. Ideální pro rodiny s dětmi na víkend. Na celý víkend proto, že jsme si mysleli, že to je všechno. Ale není. Po projití celého Lesoparku se zaboříme do okolních lesů s množstvím cest a jednou NS. Procházíme si kaskádu tří romantických rybníčků. V okolí je několik zvláštních skupin žulových kamenů. Právě ty, nás zajímají nejvíc. Jsou na vrcholu 685m n.m. a v jeho okolí. Největší návštěvnost je u „Dáblovy prdele“. Právě na tu jsme nejvíc zvědaví. A bohužel je nejdál a nejvýš. Vlastně ve stejné výšce jako Havlův kopec s rozhlednou. Akorát se to zdá, protože mezi nimi se různě klesá a stoupá. Další skupiny balvanů jsou východně od Havlovy Hory a také na západ. Např. Ďáblův chléb je až kousek západně od Zvůle. V širším okolí je rekreační rybník Zvůle a 5 ha rezervace Jalovce mezi Valtínovem a Zvůlí.

Nicméně čas nezastavíš. Takže Adieu Čeká Kanado! Ještě máme před sebou 120 km domů a v cestě zastávku ve Vladislavi. Přece nemůžeme minout nový minipivovar na cestě. Nezapomeň poutníče, že „kdo mine hospodu v kroku, v kotníku zvrtne si nohu!“ Takže tam zastavujeme na ochutnávku. Však z nás to opakované šplhání do kopců a dolů vysálo z těla všechny tekutiny. Nuže, po dosednutí v pivovarské hospůdce konečně zakoušíme slast stékání vychlazeného, řízného, dobře uvařeného a uleželého moku do vnitřností. A to je konec. Ale ne náš. Budeme chodit dál.