Julské Alpy - Triglav, Škrlatica, Malá Mojstrovka
Na poslední chvíli se mi ozvala kamarádka, zda bych se nechtěla připojit k jejich výletu do Julských Alp. Týden před odjezdem začla mohutná debata po mailech, kam pojedem a kam se vydáme. Pojala jsem podezření, že to bude hustomasérský výlet, ale když přilo na otázky typu: kdo si co má vzít a kde sehnat feratový set a co vlastně ten feratový set je :-), bylo mi jasné, že to bude v pohodě.
2.7. – Praha – Trenta
Ranní vstávání bylo docela v poho až na to, že 10min poté, co jsem vylezla z postele jsem zaznamenala Štěpána jak obšlapuje u auta. „Sakriš. On je fakt přesnej!“. Nic naplat telefonicky jsme se přes okno domluvili a začli jsme stěhovat bágly. Jirka s Katkou měli zpoždění. Poté, co Jirka neuměl najít ani dveře do auta bylo rozhodnuto, že řídit budu já :-D. Netrvalo to dlouho a my se blížili do Kojčic, kde jsme měli naložit Máru a Jahu a tím zkompletovat celou posádku. Na oběd jsme si vybrali poslední možnou destinaci před hranicemi – Mikulov. Jak bylo dohodnuto Štěpán povýšil z kopilota na pilota a tak usedl za volant a rozpohyboval auto směr Rakousko. V půlce Rakouska jsme si udělali pauzu u benzíny a před stoupáními ve Slovinsku jsme nabrali kus nafty pro jistotu a vydali se vstříc kopcovité krajině. I přesto, že jsem varovala dopředu, že v kopcích není tohle auto žádný drak, to Štěpána v 18% stoupání nemálo překvapilo. Už se těšil, že za 25min budem na místě (podle informace z GPS), avšak realita byla jiná. Rychlost 10-20km/h ho zdá se zaskočila a stejně tak zbytek posádky a tak v éteru zaznělo pár úsměvných hlášek a tipů zda by traktor byl rychlejší. Druhý kopec do sedla Vršič byl o něco mírnější a tak jsme přec jen nakonec sjeli do Trenty a upíchli se v kempu Trenta.
3.7.2011 – Trenta (625m) – Pogačnikov dom (2050m) – Planja (2453m) – Pogačnikov dom
Ospalé ráno nás pomalu probudilo a tak jsme líným tempem začli pakovat na první výlet. Jirka s Káťou měli sbaleno jako první a pak ještě hodinu zevlili a koukali na nás jak „chvátáme“ :-).
Ale nakonec jsme utvořili formaci a vyrazili. Hned v prvním stoupání na asfaltové silnici jsme dali první pauzu. Náročných 100m do kopce nás zahřálo a došlo k první odsvlékací pauze. Cesta za odbočkou ze silnice vedla nejprve po šotolinové cestě, která končila parkovištěm, kde již v tuto dobu stálo mnoho českých prázdných aut (kam se všichni poděli? :-)). Cesta se za parkovištěm mírně zúžila, avšak stále převládal pevný povrch. Po nějaké době jsme stanuli u spodní stanice lanovky, která slouží pro transport materiálu na chatu Pogačnikov dom – náš cíl cesty. Chata vypadala na hřebeni jako malá krabička od sirek a představa, že tam ještě dnes budem sedět a cucat kolu byla trochu zvláštní, avšak nikoli neuskutečnitelná. Především pro naši skupinu, která byla složena z vlčáků běsnících dobýt jakýkoli vrchol Julských Alp! :-) U lanovky jsme se tedy jen krátce napili a vyrazili jsme vstříc novým zážitkům. Stezka se výrazně zúžila a zostřila. Stezka se klikatila lesem a Štěpán s Káťou tu a tam vyzkoušeli nějakou zkratku kolmo vzhůru (to aby snad zkusili jaké je to jít ještě strměji a nebo aby snad zanechali ekologickou stopu v národním parku?). Přiblížila se jedna hodina odpolední, vyskytlo se i příhodné místo na jídlo a tak nebylo nad čím přemýšlet. Po pauze jsme opět serpentinami začli stoupat k nebesům. Cesta se klikatila a místy se nám odkryly nádherné pohledy do údolí Trenty. Sluníčko však pálilo a tak jsme se potili jak vrata od chlíva a šetřili s vodou, které nebylo nijak převratné množství. Proběhly i hlášky typu – pít vodu nebudem, místo toho budem lízat pot, ať ušetříme. Les řídnul a začala se objevovat holejší krajina s čím dál tím více kamenitým terénem. Odpoledne jsme přec jen dorazili na Pogačnikov dom, kde jsme konečně shodili batohy. Coca-cola, pivo, polévka a další občerstvení na chatě vskutku bodlo. Jirka s Kačkou šli dohodnout ubytko a za chvíli se vrátili s tím, že můžem buď spát v nevytápěné chatičce vedle a nebo si připlatit 3EURa navíc a spát v chatě u komína. No a tak nebylo nad čím váhat. Ložnice to sice byla spojená – na celém patře byla jedna postel vedle druhé jen s naznačením hranic pokojů, ale i to bylo naprosto dostačující. Začalo se připozdívat, ale přesto jsme se ještě rozhodli, že si vyjdem na Razor. Kopec nad Pogačníkovo domem, který na rozdíl od původně plánovaného Pihavce nebyl pod sněhem. Jelikož měla na Razor vést jedna z nejjednodušších ferat, zabalili jsme si i feratovou výzbroj a vyrazili. Stoupali jsme pomalu po úzké cestičce, která vedla místy suťoviskem. Potkali jsme i první fixní lana, kde však nebylo třeba žádného jištění. Suťovisko nás nakonec zavedlo pod skalnatější pasáž a tak se Štěpa s Márou jali skákat s entusiasmem jim vlastním do postrojů, což jsme my ostatní uznali za ne zcela nutné. Ale jejich euforie z toho, že to nářadíčko konečně můžou vybalit byla téměř nakažlivá a tak jsme jim to rozhodně za zlé neměli. Po chvíli nás míjeli dva turisté jdoucí zpět na chatu. Zeptali jsme se jich jak dlouho to ještě bude trvat nahoru a po odpovědi jsme raději změnili názor na to, který vrchol bude dnes dobyt. Bylo jasné, že chceme-li dojít za světla domů, Razor to nebude. Volba padla tedy na Planju – vedlejší a o něco bližší vrchol. Kousek před vrcholem Planji jsme potkali první exponovanější místo. Někteří z toho neměli zcela radost, ale nakonec jsme to všichni zmákli bez újmy kytičky. Na vrcholu Planji jsme se kochali nádherným výhledem do kraje. Na vrcholu byla i vrcholová knížka, do které jsme se všichni zvěčnili. Povinná sušenka, a po krátké pauze jsme se začali opět spouštět dolů na chatu. Jahu a Máru už bolely nohy a myslím, že ani zbytek posádky nebyl zcela čerstvý. Přec jen více než 1800m převýšení udělalo své. Dole u chaty jsme byli ještě před setměním. Na chatě jsme se usadili ke stolu a dávali si do nosu výtečný guláš. Všichni byli unaveni a tak jsme seděli u stolu jako jeden muž. Celkem brzy jsme se odebrali na kutě.
4.7.2011 – Pogačnikov dom (2050m) – Križ (2410m) – Škrlatica (2740m) – BivakIV.(1980m) – Križ- Pogačnikov dom
Již o deváté jsme zahájili vstávání a posnídali v pohodlných postelích. Potom klasické balení věcí a odchod z chaty. Tentokrát jsme následovali prvních 40m stejně jako předchozí den při výstupu na Planju. Pak jsme však u rozcestníku zahli vpravo. Hned po chvíli jsme potkali dvojici postarších našinců, kteří nám tak květnatě popisovali cestu, až mi přislo, že tuhle plánovanou trasu nedojdem kvůli sněhu apod. Cestička se kroutila ve svahu nad jezerem a chata se nám postupně vzdalovala. Strmý sráz dolů nebylo radno podceňovat. Po chvíli šplhu jsme se dostali na vrcholek kopce Križ (2410m). Kousek od rozcestníku se dalo vystoupat na vyhlídku, kde byly vskutku ukázkové výhledy. Při naší malé pauze nás dohonila skupinka čtyř turistů, kteří vyráželi z chaty po nás. Dva dospělí chlapíci s dvěma klukama ve věku tak 13 a 17let. Vyměnili jsme si pár slov a oni pokračovali dál. Cesta traverzovala kamenité svahy a chvílemi se objevovala sněhová pole, která bylo třeba překonat. Za chvíli jsme dohonili skupinu před námi a tak jsme si dali další pauzu, abychom jim dali čas vylézt strmým svahem a neriskovali, že na nás shodí nějaký kámen. Následovalo suťovisko, kterým bylo třeba vylézt. Po tomto náročném výkonu následovala další krátká pauza, při které došlo k testování brýlí s polarizačními skly. Pro některé, kteří až do této doby žádné brýle neměli, to byl docela zážitek. Některým tyto brýle dokonce umožnily vidět svět jinýma očima i přesto, že tyto brýle neměly nic společného s dioptrickými. Život byl najednou takový jiný, lepší. Tento pocit však dlouho netrval, neboť jsme se brzy dostali do pasáže, která začínala nevinně – fixním lanem. Za rohem skály se však ukrývalo lehce technicky náročnější místo – hliněný svah s množstvím kamenů, které ujížděly pod nohama, v jehož prostředku se nacházelo sněhové pole. Průzkumníci Štěpa a Kačka se pustili do hledání cesty skrz tuto pasáž. Postupně jsme ji přešli všichni a pokračovali jsme dále. Škrlatica před námi a další sněhové pole, které se lehce trhalo nad námi, takže jsme suťovisko raději rychle přeběhli, to kdyby se náhodou sníh rozhodl utrhnout. Po chvíli jsme se dostali již na bezpečný trávníček pod Škrlaticí, kde byla vyhlášena obědová přestávka po níž už chlapci vystartovali dobýt Škrlaticu. My holky jsme raději založily základní tábor a drželi našemu udatnému oddílu pěsti. Kluci vyrazili, aby po chvíli překonali suťoviskovou pasáž pod skalami Škrlatice. Sledovali jsme dění na samotném kopci. Bylo evidentní, že v kopci jsou i nějaké techničtější pasáže a lana, protože sem tam, se turisté nápadně zpomalili. Zahlédly jsme také dvě postavy vracející se zpět – to byla polovina skupiny se kterou jsme se ráno míjeli (muž a 13letý klučina). Ti založili tábor kousek od nás a čekali na zbytek skupiny, který se rozhodl kopec pokořit. Pak už jsme viděly kluky jak zmizeli za hřebenem a bylo. Chvílemi se i zdálo, že bude snad pršet, černý mrak se přehnal přes Škrlaticu, ale naštěstí se zanedlouho rozplynul v dáli. Našim kolegům se vrátila druhá polovina skupiny a tak jen konstatovali, že to jejich týmu trvalo 2h nahoru a dolů, vzali batohy a pelášili z kopce. My jsme pomalu s Kačkou začly tipovat a dávat chlapcům ultimáta dokdy se musí objevit. Řekli jsme si, že jak se objeví, tak pomalu sbalíme a popocuknem napřed. Kluci se konečně objevili a tak jsme vyrazily. V půlce kopce už jsme se mohli domlouvat a tak nám ještě sdělili, že jdou pro vodu, která pramení kdesi nad suťoviskem. Hned pod zeleným pláckem začalo velké sněhové pole a tak bylo mnohem pohodlnější svézt se po sněhu než se trmácet po skále. Kluci nás dohonili, ujali se slova a květnatě opěvovali výstup. Byla na nich vidět už jistá únava a při pomyšlení, že sestoupíme postupně do 1980m a pak vystoupáme ještě zpět na Križ než začnem konečně klesat do našeho údolí nikomu z nás nebylo do zpěvu. Koneckonců bylo ještě co dělat a den se krátil. Nejdříve následoval mírný traverz kolem kopce, který vyústil sestupem k Bivaku IV., což trvalo asi hoďku. U bivaku seděly dvě ženy, které čekaly na své padesátileté mládence, kteří se vydali na Škrlaticu. Tahle skupinka plánovala v bivaku přespat a další den pokračovat na Pogačnikov dom. To my, dravci bez spacáku, jsme si byli jisti, že to prostě nějak dnes dojdem a tak jsme do bivaku jen nakoukli. Docela útulná chatička se třemi spojenými palandami a dokonce kamínky na nás vskutku udělala dojem. Při zmínce, že jdem zpátky na chatu si ženy vzpomněly, že asi tak 45min před námi šel malý kluk a zvracel. Trochu nám ho bylo líto, ale co se dalo dělat. Abychom nedopadli jako on, sedli jsme na kámen a pojedli něco energetických tyčinek. Pak jsme už vyrazili po stezce, která vedla zpět na Križ. Križ nevypadala moc daleko a my nasadili bouřlivé tempo (samozřejmě odsaď pocaď, protože všichni už měli trochu dost). Pak nás překvapil mrak, který se začal valit z našeho údolí a vytvářel krásné scenérie jak se obtáčel ladně kolem hory. Zanedlouho však nás pohltil úplně a my zůstali ve studené mlze. Na vrcholku Křiže jsme proto dali menší pauzu a pak se spustili konečně do našeho údolí, ze kterého jsme ráno vyrazili. V mlze se cesta zdála být nekonečnou a my stále čekali na zjevení chaty. Nakonec jsme se dočkali a chata byla před námi. Večeři jsme stihli a všichni jsme byli spokojeni. Na mě už nezbyla coca-cola a tak mě chlapík od obsluhy nabídl jejich místní nápoj bohů jménem "Cockta". S radostí jsem ho přijala, avšak pouze do prvního loku (po tom jsem se také málem zakoktala! :-D). Vůně nebyla podobná ničemu co jsem znala a jemně chemický nádech sliboval, že se v půlitrové láhvi skrývá něco speciálního. Naše skupina se pak odebrala postupně spát až jsme v kuchyni zbyli jen já, Jirka a Štěpa. Balili jsme to, když nám klučina od obsluhy nabídl místní šnaps, který mu prý někdo donesl z údolí. Podle chuti to byl slovinský Jagermaister. Když jsme dorazili nahoru a vše sdělili Márovi, ten jen zalitoval, že nevydržel o těch pár minut déle.
5.7.2011 – Pogačnikov dom (2050m) – Trenta (625m)
Ráno se Mára s Jirkou vzbudili a když viděli, že s námi nic ještě nebude, vyrazili dolů do jídelny na snídani. V 9:30 nás nakonec přece jen vytáhli z postele. Pomalým tempem jsme se začali balit a již v 11h jsme byli vyřádkovaní před chatou připraveni k odchodu. Kousek pod chatou jsme se ještě vydali na kochací pauzu nad jezírko, které jsme ještě neviděli neb bylo vidět pouze z Pihavce kam jsme nakonec vyrazit nemohli kvůli množství sněhu. Pak už jsme se vydali střemhlav dolů serpentinami po kamenité cestičce tou samou stezkou, kterou jsme před dvěmi dny vystoupali. Chvílemi jsme potkávali dvojice, které mířily nahoru na chatu. Poobědvali jsme v mírném stínu na velkých kamenech, které někdo z nás trefně označil za nejpravděpodobnější místo k tomu dojít si zde vykonat své potřeby. Ale chutnalo nám. Asi po třech hodinách (možná o něco víc) jsme se dostali opět k našemu již známému parkovišti. A po chvíli zpátky do kempu. Jirka šel zařídit ubytko a my se hodili do klidu u řeky. Mrazivě chladivá voda byla velmi příjemná na ošlapané nohy. Pak už Jirka přišel se šesti žetony v ruce a zaplaceným ubytováním. Po krátké diskusi jsme se rozhodli, že bychom mohli ještě dnes podniknout výlet k pramenům řeky Soča. Byly čtyři odpoledne a tak všichni souhlasili. Navíc to bylo kousek a po rovince, takže jako odpočinkový plán odpočinkového dne ideální. Začali jsme se postupně chystat na výlet a po chvíli vyrazili. Cestu jsme museli chvíli hledat. Vydali jsme se po silnici směr centrum Trenta a hned za úrovní kempu jsme našli odbočku vpravo na značenou cestičku, která vedla těsně za kempem a kde byla i výstupní branka z kempu. Po lanovém mostě jsme přešli na druhý břeh Soči a vydali se po proudu řeky, což nepůsobilo zcela logicky, když naším cílem byl pramen Soči. Za chvíli se však směr cestičky otočil a už to bylo dobře. Cestička byla velice pěkně udržovaná a po krajích dokonce někdo pokosil trávu. Pokračovali jsme dále až k mostu, který přetínal Soču a ústil u starého kostelíku. Jelikož bylo ještě něco málo času, tak jsme se vydali dále proti proudu. Po chvíli nás cestička zavedla na silnici a další most přes Soču, kde jsme se však kvůli pokročilé době a přicházejícím mrakům rozhodli naše putování ukončit a vrátit se do kempu. Blížila se bouřka a tak jsme přidali lehce do kroku. Mára cestou fotil starobylé baráčky. Minuli jsme i alpínskou botanickou zahradu a do kempu jsme vstoupili suchou nohou. Bouřka se nakonec dala na ústup a tak jsme začali poklidně vařit večeři. Nakonec vše bez deště dobře dopadlo a tak jsme se oddali nerušenému spánku, který rušil snad jen hrozný hic, neb noc byla i u řeky abnormálně teplá.
6.7.2011 – Trenta (625m) – Chata na Doliču (Tržaška koča) (2150m) – půlkopec k sedlu Hribarica a zpět na chatu
Ranní budíček iniciovaný Jirkou v 7h začal další z náročných dnů. Jirka prohlásil, že protože jsme včera relaxovali musíme o to víc dnes zamakat. Po snídani a balení jsme se dostali na krásných 9h. Vyrazili zpět k našemu známému parkovišti v lese, u kterého jsme však tentokrát uhli vpravo. Cesta podle mapy vedla dlouho údolím. Jak jsme ale nakonec zjistili, to bylo celkem obstojně v kopci, ale i tak jsme neohroženě pokračovali do kopce vedoucího pod úpatí kopce. Cestu lemovaly starobylé baráčky a tak jsme co chvíli zastavovali a fotili. Starý děda sekal kosou trávu na louce a tak se vše zdálo jako za starých časů. Prošli jsme lesem, přešli mostek přes potok, kde už jen kousek lesem zbývalo, a my se ocitli u rozbitého rozcestníku. Po poradě s mapou jsme se rozhodli, že půjdem po Komárově cestě, která byla na mapě o poznání kratší, ale přesto značena jako „footpath“. Oproti serpentinám směrem do sedla Ljukna vypadala o poznání lépe (na mapě – žádné velké serpentiny). Po úzké cestičce, která však nebyla zcela tak vyšlapaná jako cestička směr Ljukna jsme se octli kousek od vodopádu padajícího ze skály. Zde byl čas odhodit teleskopické hole, neb cesta začla být více příkrou a bylo zapotřebí místy i pomoci rukou. To už nám mělo být jasné, že něco je špatně, že ona absence serpentin neznamená, že by cesta snad byla lepší, ba naopak. Kolmo vzhůru to byl náš směr!:o) Místy se cestička ve svahu úžila a procházela žlabem, kde byla spousta velkých, či malých kamenů. Sem tam jsme potkali i fixní lano, které vypadalo celkem zachovale. Výškové metry rychle nabývaly a tak se nám odkrýval krásný pohled do údolí. K našemu nemilému překvapení začínalo i na tento svah dopadat sluníčko a tak jsme se pozvolnu začínali smažit ve vlastní šťávě. Chvílemi přestup přes žlab vyžadoval trochu opatrnosti. Uvolněný kámen by asi nebylo radno chytat s otevřenou náručí. Hřeby ve skále usnadňovaly výstup. Po dvou hodinách jsme se dostali ke skalnatější pasáži, kde bylo zapotřebí rukou i nohou. Bohužel však lano nikde a k dispozici byly pouze ocelové hřeby, občas se viklající. Nic nepřekonatelného to však nebylo a tak jsme pokračovali dále. Cestička se vinula stále výš a stejně tak stoupala i teplota. Nakonec se ukázalo i téměř vrcholové sněhové pole, u kterého se naše stezka spojovala s jinou a tak bylo jasno, že chata už pak nebude tak daleko. Palouček, který se zanedlouho objevil, byl jasnou známkou, že je čas na delší sváču. Výhled byl krásný a tak jsme usedli a pojedli chléb náš vezdejší. Pak jsme už potkali turisty, kteří nás ujistili, že chata již není daleko. A opravdu, ještě pár serpentin nahoru a už jsme ji viděli. Na kopci v protějším sedle stála v plné kráse. Zbývalo už jen projít dvě velká sněhová pole a chata byla dobyta. Cestička byla pevně vyšlapána a tak nebylo třeba nic vymýšlet. Na chatě právě montovali solární panely a tak jsme museli na ubytko čekat. Dali jsme si proto Cocktu na osvěžení a vyrazili nalehko ještě směrem k sedlu Hribarica. Začínala se blížit nějaká oblaka a tak i přesto, že jsme měli Triglav nadohled nic moc vidět nebylo. Začalo být nehezky a tak jsme se rozhodli, že se nám dále již nechce a proto jsme se začali vracet na chatu. Konečně jsme se mohli ubytovat a tak jsme se hli do podkroví hledat nejlepší místo. Pak jsme se už vydali na večeři do jídelny. K našemu údivu, na chatě netekla voda a tak jsme si museli koupit 1,5l vody ve flašce (za neuvěřitelných 4,4EUR!). Najednou mi zachutnala i voda, i přesto, že normálně samotnou vodou pohrdám. Polévka k večeři, krátký pokec, vyčůrat, pomodlit a spát. Samozřejmě, že jednotlivé aktivity byly na každém, kdo jak si to usmyslel.
7.7.2011 – Chata na Doliču (Tržaška koča) (2150m) – Triglav (2865m) - Chata na Doliču (Tržaška koča) (2150m) - Trenta (625m)
Vstali jsme již ráno za kuropění – šestá hodina ráno nás překvapila i po dlouhém nerušeném spánku. Už v 7:15 jsme startovali z chaty. Naše kroky však zastavila paní od obsluhy, protože hned u vstupu do chaty na malém plácku přistával vrtulník, aby odvezl pracovní nářadí a lidi pracující na opravě chaty. Tahle ranní podívaná byla zajímavým zpestřením celého dne. Vrtulník se pak vrátil ještě jednou, to když už jsme stoupali svahem pod Triglav serpentinami po levé straně od chaty. Kamenitá stezka nás dovedla do pustiny – plata, které vedlo až pod samotný Triglav. Již z dálky jsme viděli pohybující se skupinu lidí s batohy. Tu jsme dohonili až pod samým suťoviskem vedoucím k patě Triglavu. Suťovisko nás nemohlo po předchozích zkušenostech na Škrlatici překvapit a tak jsme ho za chvilku přeskotačili jako nic a přišli k prvním fixním lanům. Cesta traverzovala nejprve kolem hory, kde byla jištěna místy kolíky, místy lanem, ale nic obtížného. Pak jsme začli stoupat žlabem prudce nahoru až do sedýlka, ze kterého se nám otevřel výhled na druhou stranu hřebene a byla tak vidět i Kredarica. Cesta pokračovala prudce nahoru po skále a tak jsme hopkali jak horské kozy stále výš. Místy bylo třeba použít rukou, což mnohdy usnadňovala fixní lana. Už v 9:30 jsme byli na vrcholu. Několik lidí zde již bylo a všichni se buď fotili s mraky, valejícími se všude v okolí a nebo se oddávali svačině. Mračna se začala přibližovat a tak jsme zaveleli k ústupu. Sestup jsme si dali tou samou cestou až k suťovisku, protože jsme plánovali jít zpět do Trenty. Cestu jsme si trochu však zpestřili návštěvou starých rozbořených kasáren, ke kterým vedla odbočka. Mlha se válela všude kolem, což dodávalo tomuto místu zajímavou atmosféru. Sluníčko se přece jen probojovalo a tak to vypadalo na pěkný den. V chatě na Doliču jsme si dali ještě polívku na posilnění. K sestupu do údolí jsme zvolili cestu serpentinami, protože jít znovu Komárem se nám nechtělo. Cestička vedla zpátky tou samou cestou, avšak místo odbočení na Komára jsme se pustili traverzem po široké cestě kolem. Cesta se klikatila nekonečnými serpentinami dolů do údolí. Kousek předtím, než jsme sestoupili do údolí jsme zaznamenali bouřku, která byla teď už nejen slyšet, ale i vidět. Já jsem přesto nepozbyla optimismu a věřila, že „z toho mračna nezaprší“! Nakonec se moje vize vyplnila a tak jen krápalo a déšť nikde (uff, měla jsem štěstí, jinak by jistě skupina nabyla dojmu, že za to můžu já a zlynčovali by mě :o)). Dorazili jsme do kempu a začli jsme přemýšlet co další den. Usnesli jsme se, že by nebylo špatné si ráno zajít na Malou Mojstrovku konečně na nějakou tu nefalšovanou feratu a zajet se podívat do Bledu. Plán byl tedy vyřešen a my mohli jít spát.
8.7.2011 Trenta (625m) – Sedlo Vršič (1611m) – Malá Mojstrovka (2332m) – Bled
Budíček byl stanoven na 9h a po pohodové snídani jsme se pomalu sbalili. Šlápli jsme na to a začli stoupat serpentinami do sedla Vršič. Pomalá jízda nás přec jen dostala do sedla. Těsně před hranou stoupání nás však překvapilo stádo přihlouplých ovcí a tak, přesto, že Štěpa ovce nemístnými názvy povzbudil k pohybu, nezbylo než zastavit a těmto blond zvířatům ustoupit. Zabalili jsme nutnou výstroj a začli stoupat cestou nahoru do kopce pod úpatí kopce Malá Mojstrovka. Cestička vedla borovicovým lesem, nebo spíše zakrslými borovicemi. V sedýlku nás čekal rozcestník, který hlásil, že to na vrchol Mojstrovky trvá 2h na jednu a 2h na druhou stranu. Vzali jsme to zleva cestičkou, která nás po chvíli dovedla až k suťovisku, kde začínala ferata. Nahodili jsme tedy sedáky a sety a zkoumali, kudy asi polezem. Ze stěny před námi se ozývaly hlasy. Někdo si užíval na laně kus nad námi mimo feratu. Postupovali jsme pomalu za pomoci fixního lana skálou nahoru. Když jsme byli v půlce výstupu, doběhli nás dva Němci, které jsme pustili, abychom je nebrzdili :-). Záhy nás doběhla i skupina Čechů, kteří měli s sebou vůdce, jenž neměl ani sedák a hopkal si po skále v keckách jak nic. Uhli jsme se jim na malé plato a rozbalili sváču :-). Závěr výstupu byl takový hopsací. Lezli jsme po kamení jako horský kozy. Těsně před vrcholem nás předběhl chlápek totálně omotanej dlouhým lanem, to patrně on hýkal prve na stěně. Sestup jsme šli dolů kamenitým terénem na opačném svahu kopce podle odhadu kamsi k vytipovanému sedýlku (cestička byla všude a nikde). Sestup to nebyl moc pěkný, protože spousta kamení mnohdy člověku ujela a tak bylo třeba dát pozor. Ze sedla vedla cestička prudkým suťoviskem dolů, která pak přešla v cestičku mezi stromy. U stánků se suvenýry se kluci pustili do nakupování pohledů a nášivek. Po chvíli nás oslovila paní, které jsme si všimli již po příchodu od lesa. Paní usnula na trávě a někdo jí mezitím zcizil batoh i s doklady. Byla z toho nešťastná a ani se jí nedivím. Nemohli jsme pro ni nic udělat, protože jsme si bohužel ničeho nevšimli, pravděpodobně to někdo švihnul a nasedl do autobusíku, který tam tou dobou pozastavil a pak pokračoval do Trenty. My jsme se vydali podle plánu do Kranjské Gory. Zastavili jsme kousek za Gorou abychom se prošli v korytě říčky Velké Pišnice. Malá Pišnice byla totálně vyschlá a tak jsme se po chvíli z jejího koryta vrátili a pokračovali po bílých kamenech proti proudu řeky Velká Pišnica. Na bílých kamenech se občas váleli opalující se lidé. U mostku, který nás trochu překvapit tím, že se nedal překonat suchou nohou jsme se vyhoupli (někteří ladně jiní jak pytel brambor) na silnici. Zpátky jsme to již brali částečně po cestě a částečně po silnici, ze které jsme uhli na prašnou cestu, která nás dovedla až k pěkně upravenému jezeru se sochou kozorožce v popředí. Fotící pauza a za chvíli už jsme pokračovali dál do Bledu. Když jsme se blížili k Jesenici, napadlo nás skočit si někam na jídlo. Při cestě jsme narazili na restaurant Oáza (vpravo u silnice směrem na Bled). Výběr mnoha pizz nás uspokojil a tak si každý vybral. Samozřejmě došlo i na objednání Cockty. Slečna odešla a po nějaké době přinesla pizzy velký jak vrata. Mára si ještě objednal porci hranolek k tomu a tak stůl vskutku přetékal. Nebylo nikoho, kdo by se nepřejedl. Zaplatili jsme a vydali se již za tmy směrem Bled. Bylo vidět, že všem lezla pizza i ušima ještě pár hodin poté. Nakonec jsme dorazili do Bledu a zahli to do kempu s pěti hvězdičkami. V kempu bylo celkem plno a tak jsme se snažili najít co nejvíce odlehlé místo pro auto. Pokecali jsme před spaním u piva a pak už všichni postavili narychlo stany a šli jsme spát.
9.7.2011 Bled – Bohinj – Praha
Ráno jsme se nikam neponáhleli a tak jsme v klidu vstali, až když nás sluníčko vytáhlo ze spacáků. Rozhodli jsme se nechat auto v kempu u vrátnice a projít se kolem Bledu. K našemu milému zjistění byla u vrátnice Cockta v automatu za 0,8 EUR a tak nebyl čas na váhání. Promenáda kolem jezera byla krásně upravená a po asfaltce bylo radost jít. Už po chvíli nás horko a modrá voda nalákaly ke koupání. A tak se kluci rozhodli to zkusit, vyhecovali k tomu i mě. Naštěstí voda byla krásně teplá a čistota jedna báseň. Vidět bylo na dno i tam, kde člověk už nestačil :-). Po promenádě jsme pak pokračovali asi hodinu dál a výhled na kostelík uprostřed jezera opravdu stál za to. Pokračovali jsme v procházce až do chvíle než jsme zjistili, že jezero neobejdem a tak jsme se raději vrátili stejnou cestou zpět a rozhodli se popojet ještě k Bohinj jezeru. Dorazili jsme k Bohinjskému jezeru, což nebyl žádný problém. Nakonec jsme zaparkovali na louce, která nebyla parkovištěm, ba pouze loukou, kde si místní udělal byznys s auty a na den nám napálil 5EUR. Vydali jsme se hledat místo na koupání. K jezeru to byl kousek a plná parkoviště naznačovala, že to nebude nic lehkého najít nějaký diskrétní kousek pláže, kde by jsme se s ostatními neváleli jak vyvrhlí vorvani. Doufali jsme, že když půjdem dostatečně dlouho podél druhé strany jezera, tak lidí ubyde. Ne všichni mají zájem se handrkovat tak daleko. Ale bohužel. Šli jsme dost dlouho a stále nic. Nakonec se nám podařilo najít aspoň pseudoprázdný kousek na kraji lesa. Zalehli jsme na pláž a pustili se do chladné vody. Sluníčko pálilo a tak jsme tam pár hodin zůstali. Pak už jsme se zvedli a vraceli se k autu, protože byl pomalu čas na to, vyrazit směr Čechy.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Mojstrana
Půjčovna autPříspěvky z okolí Julské Alpy - Triglav, Škrlatica, Malá Mojstrovka
