Kelčskou pahorkatinou - 2.Prohlídka Lhoty a svízelný přesun ke Kelečským rybníkům
Moje pěší túra z Kunovic do Kelče nevedla přímým směrem, protože mé zvědavé já do ní zařadilo také odskok do vesničky Lhoty a ke Kelečským rybníkům. Od rozcestí silnic s kamenným křížem jsem vyrazil po té vedlejší, mířící západním směrem do dědinky. Procházela po vyhlídkovém hřebínku a na jeho konci z něj odbočovala do kopce ke lhotskému průmyslovému areálu (asi bývalé JZD) asfaltová komunikace. Hlavní silnička klesala dolů do obce, lemována z pravé strany lesíkem a z té druhé březovým hájem s bohatým travnatým podrostem. Jen o chvilku později jsem se ocitl ve spodní části Lhoty v údolí potoka Točenky. Ten spolu se silnicí, pokračující odsud do Babic, rozděluje zástavbu vesnice na dvě nestejně veliké části a ty se obě rozkládají na docela prudkých svazích. Od zastávky busu se mi otevřel průhled tou „hlavní“, ale poměrně dost strmou ulicí, ke kapli Panny Marie (zmiňované i na památkářském webu) směrem k odtud neviditelné návsi.
Vesnice ležící 2.5 km jižně od městečka Kelč je dnes jeho místní částí, v níž žije 170 obyvatel. V dávné minulosti se její název několikrát změnil – před koncem 16.století bývala Lhotou Záhumní, před polovinou následujícího století se začala nazývat Malou Lhotou a od roku 1952 je Lhotou u Kelče. Ves bývala součástí statků olomouckého biskupství na Kelečském panství, později (do roku 1849) arcibiskupského panství Kelč. Než se stala kelčskou místní částí, spadala mezi lety 1976 až 1979 pod blízkou obec Babice.
Já si nejprve prošel po okružní místní komunikací menší jižní část Lhoty. Za mostkem jsem „znaleckým okem“ ocenil několik velmi pěkných novodobých domů s přilehlými dvory. Zvláštně ten první i s přilehlým hospodářským stavením a plotem, jejichž žlutě natřené desky zapůsobily na kolemjdoucího turistického čumila ze Zlína velmi příjemným dojmem.
Zajímavé domy lemovaly cestu i výš ve stráni a těsně pod první lhotskou kaplí jsem minul i prastarou roubenku, nacházející se bohužel v dosti zbědovaném stavu.
Kaplička se vypínala před okrajem remízku nad loukou, na níž postával starý pán a rozhlížel se z návrší do kraje. Toho jsem nejprve slušně pozdravil, a pak už si důkladně obkoukl sakrální stavbu.
Je obdélná s polokruhovým uzávěrem a na bočních stranách je interiér osvětlen polozaklenutými okny. Venkovní žlutou omítku po stranách lemují bělostné lizény a trojúhelníkově uzavřený štít ohraničuje bílá předstupující římsa. Střecha kaple je sedlová a v závěru polovalbová. Vstupní dveře byly naštěstí opatřeny „normálním“ sklem, takže si přes něj bylo možno vnitřní prostoru dobře prohlédnout. Oltář zdobí socha bohorodičky a na stěně visel obraz s motivem, který nešlo kvůli světelnému reflexu skla od vstupních dveří dobře rozeznat.
Děda, s nímž jsem o chvilku později hodil řeč a zapálil si „faju míru“ (každý ale tu svoji), mi prozradil, že se u kapličky má zanedlouho pořádat pouť. Nic dalšího jsem se bohužel o stavbě, ba ani o dalších památkách v dědině nedověděl, neboť starý pán pocházející ze Slovenska si prostě jen potřeboval lidsky pokecat. Když jsme pak spolu kráčeli po cestě klesající druhou stranou dolů do obce, tak se mi pak pochlubil svým domem se zásobou dřeva na příštích pět let a zmínil vnuka, který má odpolední směnu a dojíždí za prací až do Hranic. O kapličce tvrdil, že je zasvěcená Panně Marii, ale o tom jsem trochu zapochyboval, neboť se mi nezdálo, že by dvě kaple v tak malé obci měly totožnou svatou patronku.
Doma jsem si snímek interiéru a obrazu na čelní stěně, překrytého odrazem skla zvětšil... a dle detailů se mi podařilo vydedukovat, že ta postavička u nezřetelné hlavní světice není jezulátkem, ale mladičkou dívčinou. Takže se jedná o svatou Annu a to děvčátko, držící na svém klíně, je její cérka Mařenka.
Po rozloučení se starým pánem jsem po okružní komunikaci mezi dalšími staveními doklesal dolů nazpět k hlavní silnici. Ještě než jsem potok Točenku po mostku opět překročil, zaujal mne dřevěný štít stodoly ověšený dopravními značkami. Tady zřejmě sídlí nejaký místní pan sběratel...
Za zastávkou busu mne čekalo stoupání strmou ulicí k druhé lhotské kapli.
Jedná se o drobnou sakrální architekturu místního významu, zbudovanou ve druhé polovině 19.století. Stojí jen kousek od cesty v parčíkově upraveném prostranství mezi domy a na první pohled zaujme svou podobou. Stavbička zbudovaná na půdorysu obdélníka se zaobleným úzávěrem se totiž směrem do ulice vypíná vypíná štítem vysokým 6 m. Nad ním vystupuje pozoruhodná 4 metry vysoká nádstavba polygonální vížky zvonice ukončená špicí. Vevnitř visí dva zvony.
V průčelí kaple je vchod s dvoukřídlovými dveřmi, zaklenutými obloukem se světlíkem. Nad nimi štít zdobí lizény, profilovaná římsa a reliéf s tvarovanou korunkou. Hladká omítka průčelí je o něco výš „narušena“ rýhou, znázorňující božské oko. Boční strany kaple jsou členěny polozaklenutými okny. Sakrální stavbu kryje polovalbová, plechem pobitá střecha.
V interiéru se údajně nachází obraz Panny Marie, ale dovnitř kvůli dveřím s neprůhledným sklem nahlédnout nešlo a ten světlík nad nimi byl na moji postavu zbudován bohužel zbytečně vysoko.
Od kaple jsem ulicí vystoupal na rovinatější prostranství návsi.Po levé straně se na jejím začátku vypíná krásný bývalý statek, rozdělený na hlavní obytnou patrovou část a nižší stavení průjezdem s branou i brankou. Nachází se sice v poněkud dezolátním stavu, ale jak jsem si všimnul, na jeho obnově se už pilně pracuje.
V parčíkově upravené části návsi se tyčí vysoký kamenný kříž z roku 1932. Ozdobný podstavec je oživen pozlacenými sochami světců, umístěných do nik. Nad ním se vypíná užší sokl s vyrytým zpodobněním kalicha a úplně nahoře se na vlastním krucifixu nachází rovněž pozlacené tělo ukřižovaného Krista.
Na severním konci veřejného prostranství stojí budova hasičské zbrojnice, v jejímž přízemí je umístěno Centrum pro rodinu.
Musím se přiznat, že docela mne překvapilo, že jsem cestou přes vesničku nenarazil na žádnou místní hospůdku, natož obchod. Až jsem si říkal, jak tady můžou místní bez takovýchto kulturních výdobytků vůbec žít, ale cestou z návsi a poté poslední ulicí, z níž polní cesta klesala do údolí s Kelečskými rybníky, jsem minul poslední stavení. Z něj právě vyjíždělo ven auto a otevřená brána nabídla pohled na zastřešený kulturní areál se stoly a lavičkami, sloužící k pořádání různých kulturních akcí.
Od tohoto severního okraje vesničky jsem už zamířil k blízkým Kelečským rybníkům a k přesunu do údolí s Juhyní využil polní cestu, která z obce klesala k lesíku. Tady ve hvozdu se měla ze strmého svahu tyčit nějaká neznámá skála, ale viděl jsem tu kulové - namísto skaliska tu byl jen sesuvem částečně odkrytý prudký svah! (Ale čemu se divit: ony ani ty mapy.cz nejsou – tak jako my, úplně dokonalé...)
O něco níž jsem se po ujítí několik dalších desítek metrů najednou ocitl v neskutečné džungli. Jakási komunikace sice pokračovala směrem, kde se měly nacházet rybníky, ale při průchodu přes šíleně zarostlý palouk byla stíněna až dva metry vysokými kopřivami a bodláčím, takže průstup byl chvílemi hodně nepříjemný.
O kousek dál jsem narazil na stavidlo Mlýnského náhonu a za ním uslyšel bouřlivý tok říčky Juhyně, jejíž vody tu přepadaly přes úctyhodný jez.
(Juhyně pramení pod kótou „U Tří kamenů“ (748 m) v Hostýnských vrších a po své téměř 34 km dlouhé pouti podhostýnskou a kelečskou krajinou se za Choryní vlévá do Bečvy.)
Po návratu na lesní cestu jsem po ní pokračoval až téměř ke Kelečským rybníkům, ale dosáhnout je z téhle strany mi nebylo dopřáno!
Cestu totiž náhle pohltila bažina se stojatou vodou a obejít ji kvůli okolnímu buši nešlo. Sice jsem to zkusil, opatrně nohou odsouval z trasy vysoké šáší s bodláčím a pálivé kopřivy, stejně jsem se ale občasným žahancům značkujícím mé holé ruce, neubránil. Po chvilce téměř nadlidského úsilí (a za zvuků náletu komáří letky) jsem dorazil na okraj dalšího zaplaveného území, které připomínalo záběr z mnou viděného filmového dokumentu ze zaplaveného floridského pralesa... a musel to prostě vzdát!
Nezbylo, než se těch asi 400 metrů vrátit ke stavidlu Mlýnského náhonu a jezu a odtud k rybníkům pokračovat po břehu řeky. Nakonec byl tento úsek cesty velmi zajímavým dobrodružstvím. Naproti za říčkou, jejíž docela slušná šíře toku mne překvapila, byl levý břeh lemován úzkým porostem se stromy, mezi jejichž větvemi probleskovala pole táhnoucí se svahem až ke Kelči. Zato na tom „mém“ pravém břehu byla všude kolem taková divočina, že jsem musel úseky střihnuté po břehu kombinovat s těmi, jež moje nožky odklopýtaly korytem Juhyně. Ještě že ten břeh nebyl celý zaplaven a dal se po kamení projít suchou nohou. Z této „vodácké“ perspektivy se mi otevřel pěkný zpětný pohled na ten první jez. Asi po 200 metrech chůze jsem narazil na druhý, už nižší splav a ten třetí, nacházející se už v těsné blízkosti rybníků, byl poněkud pobořený a voda tu hlasitě burácela přes balvany, rozhozené v řečišti.
(Možná byste se – být na mém místě, takovým nechutným terénem tak „blbě“ neplahočili, ale já to vzal v mém putování jako osvěžující „kulturní vložku“ a docela rád si v pohodlí domova tenhle zážitek znovu vybavím. On byl totiž vskutku takovým názorným příkladem známého hesla „CO TĚ NĚZABIJE, TO TĚ POSÍLÍ!“)
Pak už byl mému „utrpení“ konec a já narazil na lesní cestu, která od jihu míjela celou soustavu Kelečských rybníků. Je napájena vodou z Juhyně, situována od západu k východu až téměř k mostu u silnice mezi Kunovicemi a Kelčí a dosahuje délky 600 m.
Nejprve jsem prošel okolo tří menších „lesních“ rybníků a poté následoval Chmelník, který má vodní plochu větší jak všechny ostatní rybníky dohromady. Přibližně od středu jeho jižního břehu se na dohled od něj nacházel poslední a nejmenší pátý rybník. Všechny vodní plochy slouží k rekreaci a rybolovu, přičemž na největším Chmelníku (350 x 120 m) se pořádají závody „dračích lodí“ a jeho břeh je i místem startu Kelečského terénního triatlonu. Velký okruh závodu sestává z 800 metrů plavání v Chmelníku, 25.5 km dlouhé jízdy na kole a 5 700 metrů běhu.
Český rybářský svaz – místní organizace Kelč byla založena 1.ledna 1989. Dnes jejích asi 185 členů hospodaří na rybníku Valše, chovných rybnících na Chmelníku a stará se rovněž o pstruhový revír na Juhyni. V rybnících se chová amur, kapr, candát, lín, štika, sumec, cejn, okoun, jeseter a další druhy.
Návrh na zbudování rybníku Chmelníka byl mezi Českým rybářským svazem a vedením města Kelč byl projednán roku 1984. Na místě budoucí vodní nádrže se nacházelo bývalé štěrkoviště a za ním pak lokalita zarostlá dřevinami a „přizdobená“ divokými skládkami.
Realizace projektu byla zajištěna formou „Akce Z“ a financemi ze státního fondu životního prostředí. Mezi léty 1984 až 1985 proběhly přípravné práce spočívající v těžbě zeminy a vyčištění plochy, vykonávané členy spolku ručně. Dále pak od 100 m vzdálené silnice zbudována příjezdová cesta a parkoviště. (V současnosti u něj stojí i krytý odpočinkový altán s Info tabulí.)
Roku 1986 proběhly dokončovací práce v podobě úpravy terénu a vysázení nové zeleně.
Dnes je tento největší rybník Chmelník spolu s ostatními umělými vodními plochami výrazným krajinotvorným prvkem. Problémem ale začíná být v poslední době přemnožení bobři, kteří nejenže kácejí kmeny stromů, vysazených zde před třiceti lety, ale navíc poškozují i rybniční hráze.
Na rybnících i v jejich bezprostředním okolí se vyskytuje řada chráněných ptáků - např.čáp bílý, ledňáček říční, čejka chocholatá či volavka popelavá. Přímo ve vodě žije škeble rybničná a jsou zde vidět i ropuchy, skokani skřehotaví a užovky obojkové. Na mnoha místech zůstaly zachovány porosty prastarých hlavatých vrb. Od rybníků směrem k Babicím mají břehy Juhyně hodnotný přírodní charakter a v porostech lze narazit na cennou květenu, reprezentovánu např.sasankou pryskyřníkovou a orsejí jarní.
Mezi Chmelníkem a hlavní silnicí je u parkoviště pod rybníkem umístěna Informační cedule a také kryté odpočívadlo, v jehož stínu jsem si před dalším putováním (tentokráte už přímo do Kelče) rád chvíli odpočinul...