KRÁLÍKY 2014 - 4. Plahočina na Zemskou bránu

Fotografie (118) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (118 fotografií)

Vstoupit do fotogalerie (118 fotografií)

Čtvrtý den naší dovolené v Králíkách se budíme do nevlídného zataženého rána. Těžkou hlavu si z toho ale neděláme. Čeká na nás zajímavá cesta k přehradě pastviny a za krásami divočiny Divoké Orlice, a to počasí by se mělo v průběhu dne změnit k lepšímu. Prozatím jsme při výletech z Králíků dali vydělat ČD, nastal ale čas věnovat něco z pracně našetřených korunek i jejich konkurenci. Před sedmou hodinou ranní proto usedáme do dálkového busu, který nás zaveze nad břehy pastvinské přehradní nádrže. K mé veliké radosti z Mladkova bus stoupá silničkou nahoru do Vlčkovic - (tento úsek jsem si včera směrem opačným prošel při návratu od skal na Studeném) - a můžu hrát před manželkou "chytrého." Za Vlčkovicemi mi dojde řeč, protože dál už to neznám. Vystupujeme v obci pastviny, chvilku čekáme, že se ta nízká oblačnost konečně rozplyne a my si můžeme jít vyfotit přehradu z ladných oblouků mostu pod dědinou, ale je to marné. Ty šedé ponuré mraky se tak tvrdošíjně brání neviditelným slunečním paprskům, že nás to čekání brzy omrzí. Pokračujeme tedy po modré značce k 2.5 km vzdálenému Klášterci nad Orlicí. Silnička se vine v nespočetných zákrutech vysoko ve svahu nad zátočinami vodní nádrže. Shora z cesty sice dobře vidíme všechny ty krásné zátoky, lodičky na vodní hladině... i ta podivná tichá stvoření, posedávající s klacky v rukou na jejích březích, ale bez slunečního svitu je to pohled ponurý, plochý a jakoby snový...

okolo přehrady Pastviny • Foto: Franta

Procházíme také okolo mnoha chalup a chat, ale na tom není nic divného, neboť přehrada pastviny je známým a oblíbeným rekreačním místem. Pak už nás vítá cedule s nápisem Klášterec a ve svahu vpravo stojí nějaká sympatická restaurace, kam se nejspíš půjdeme po dnešní tůře najíst. Teď už ale do centra obce a zrakem pozorně rentgenovat okolí, ať nám neujde žádná místní pozoruhodnost. Tou první je Základní škola, nazvaná po prezidentu "tatíčkovi." Pak už se blížíme k centru k mostu přes Orlici, na němž stojí barokní sousoší. Stačím si jen povšimnout, že ze sloupu se z výše dívá Panenka Marie na Janka Nepomuckého, ale kdo je ten druhý svatý už jsem nestačil zaregistrovat: za potokem kluše při ranní procházce ekipa krásných koní. Utíkám si je vyfotit, ale pozdě: mým zrakům už se naskytá jen pohled na jejich ušlechtilá pozadí. Stáčím proto zraky jiným pozoruhodným směrem: nacházím se totiž pod prastarou ohradní zdí, nad níž se vypíná hmota sakrální stavby. Charakteristická vysoká okna a ostatní stavební rysy jednolodního chrámu s věží napoví, že se jedná o vzácnou gotickou stavbu a památku v celém Klášterci nejpamátnější - farní kostel Nejsvětější Trojice. Je připomínán už r.1452, ale předtím zde stával ještě starší kostel. K mé velké mrzutosti je vstup do interiéru uzamčen - z kochání se jeho krásnou barokní výzdobou dnes nebude nic!

Foto: Franta

Dohání mne Jana. Když si i ona vyfotí pozoruhodný kostel a já zase protější hostinec U javoru, věnujeme znovu pozornost modrému značení a necháme se jím prudce vyvést nad obec. Už po vrstevnici pokračujeme do lesa, kde se nam sem tam mihne nad hlavami nějaký ten skalní výchoz, ale nás daleko víc zajímá pohled dolů na řeku, jejíž hladina je místy rozčechrána peřejemi. Chodník není jinak ničím pozoruhodný. Snad jen tím, že někdy dost zbytečně stoupá nahoru a dolů, a když nás konečně vyvede na lučinu s hezkou chalupou a "kočičí" výzdobou a pak k mostu, odkud už pokračuje normální asfaltka, naše nohy si konečně oddechnou! Dál už pokračujeme jen samými pozoruhodnými místy: až do rekreačního místa Orlice s dětským táborem je to sice po asfaltu, ale napravo máme divoké řečiště a z prudkého svahu po naší levici sem tam vystupují moc zajímavé větší skalní výchozy.

Za rekreačním střediskem končí asfalt, cesta se mění na lesní a zároveň se jako otočením nějakého regulátoru poněkud "zdrsní" okolní prostředí. Procházíme nefalšovaným chrámem přírody, jímž toto divoké údolí s občas burácejícím tokem řeky a pokryté rozhozenými balvany a okolní skalní divočinou bezesporu je! Netrvá to už dlouho a přicházíme pod vysoký masív Ledříčkovy skály. Divoké a nevzhledné (zato ale mohutné) skalisko se nad chodníkem tyčí do výše 20 m svislou stěnou, ale celková, už ukloněná výše skaliska dosahuje 60 m. Zdola je dobře vidět jeskyňka, kterou prý obýval „Jánošík“ Orlických hor a po kterém skála dostala své pojmenování. Ledříček není žádný výmysl, ale skutečná historická postava, která v okolí skály žila v polovině 19.století. On opravdu „bohatým bral a chudým dával", navíc to byl mistr převleků a člověk opravdu nesmírně odvážný. I když byl několikrát polapen, vždy se mu podařilo uprchnout a svůj úkryt na skále obýval dlouhých dvacet let. (Proto se zdá jako nesmyslné tvrzení, objevivší se v jednom z dílů Toulavé kamery, a kdy o něm bylo řečeno, že to byl člověk ducha poněkud „mdlého“...) Osudným se Ledříčkovi stal jeho poslední útěk před vojáky: když po provaze šphal ke svému skalnímu úkrytu, ten se mu přetrhl, zbojník spadl na zem a zabil se!

Jdeme dál proti toku řeky. Brzy narazíme na soustavu dalších mrazových srubů, které tvoří divokou kulisu zachovanému betonovému objektu. Pochází z První republiky, z časů, kdy se urychleně stavěl proti hrozícímu německému agresoru obranný val. Tento bunkr je tak trochu netypický. Patří sice do hlavního sledu pevnostních opevnění, ale nachází se v údolí hned vedle řeky, neboť jeho úkolem bylo chránit oba směry cesty okolo Orlice. Pokud budeme přesní, jedná se o pěchotní srub RS-94 „Na potoku.“ Ve velké kupoli se nacházela dvojice těžkých kulometů, které sloužily k postřelu oběma směry podél řeky. Menší pancéřový zvon skrýval kulomety lehké, sloužící k vlastní obraně objektu. Srubu chybí podzemní patro a byl určen pro posádku 15 mužů. Do jednoho podlaží se tak musely vejít nejen zásoby munice a potravin, ale také veškerá jiná technika.

Dále proti proudu narazíme ještě na několik zajímavých skalních výchozů a poté už se před námi objeví typická dřevěná silueta Pašerácké lávky, od níž se táhne až ke starému kamennému mostu okolo břehů Divoké Orlice ta nejryzejší skalní divočina. Průnik Divoké Orlice z Polska na naše území patří k nejromantičtějším místům v celých Orlických horách. V úseku přibližně 300 metrů si tu řeka vybojovala průnik mezi prastarými horninami Českého masívu a výsledná podoba skutečně připomíná jakousi přírodní bránu. Bránu, lemovanou rozeklanými a členitými rulovýmy skalisky, jehož odpadlé balvany se marně snaží zabránit toku divoké, kaskádovité řeky. Skály mezi Pašeráckou lávkou a kamenným mostem, postaveným na začátku minulého století italskými baraby - a po němž nyní prochází souběžně se státní hranicí ještě na našem území silnice - nedosahují sice závratných výšek, ale zato rozličných podob. Protože se nacházíme v přírodní rezervaci, můžeme bohužel obdivovat jenom ty, nacházející se na dohled turistického chodníku. A z těch nás nejvíc zaujmou mohutné skalní hradby těsně před sestupem k řece a vyhlídce na historický most. Jedna z nich je ozdobena nádstavbou, připomínající fantaskní hlavu netvora.

Při průzkumu těchto míst se Janina i moje cesta dělí: zatímco ona vše sleduje kvůli těžko schůdnému terénu z patřičného odstupu, moje kanady pronikají až ke skalnatému korytu a nechají se s chutí pocákat od laškovně skákajících vln divokých peřejí. Po nádherném zážitku se pomaličku vracíme k Pašerácké lávce. Jsme nadmíru spokojeni s vývojem počasí, neboť slunce, jako načasováno, nám svým svitem ty nejkrásnější úseky přírodní rezervace Zemská brána dostatečně zpříjemnilo. Jako jiní poutníci po mimořádném a vyčerpávajícím zážitku řešíme i my jiný problém: naše baterie jsou vybity a my potřebujeme odněkud načerpat energii ve formě chutné stravy a Dobrého pitíčka. Chvilku koketujeme s myšlenkou, že se půjdeme najíst do blízké Orlické chaty, jejíž menu je vyvěšeno u Pašerácké lávky. Ale zase nás děsí myšlenka, plazit se s plnými bříšky takové kusisko cesty zpět do Klášterce. Nakonec se rozhodneme pro jídlo až tam, každý zalepíme ten svůj žaludek tatrankou a lokem zteplalé minerálky a vydáváme se na zpáteční cestu.

V opačném sledu tedy míjíme nám už známá skaliska a tok řeky, od otevřeného terénu u rekreačního střediska Orlice už se stává cesta dosti nechutnou. Kráčíme přímo proti oslnivě zářícímu slunečnímu kotouči a mít na hlavách nasazena mexická sombrera zůstává toliko našim zbožným přáním. Od mostu do centra obce po rozpáleném asfaltu silnice už připomínáme rychlostí posunu účastníky německé exkurze ve Stalingradu, LP 1942-43. (Ti ji ale absolvovali s plnou polní, v jiném ročním období a navíc na ni nebyli zváni...) Když konečně míjíme zajímavou budovu klášterecké sokolovny, za zatáčkou narazíme na upravený Žižkův pramen, jehož chladivá voděnka nakopne naše organismy natolik, že do vytouženého cíle - restaurace a penzionu U Kalášků, dorazíme už bez problémů. A náš výlet končí jako v pohádce - za naši anabázi sice nejsme odměněni pytlem dukátů (a také já si musím na krásnou princeznu, proměněnou na číšnici, nechat zajít chuť) - ale vepřové výpečky se zelím a Dobré pivečko k tomu jsou plnohodnotnou náhradou...

A pak už busem odjezd "domů" do Králíků. Večeři si tentokráte vaříme v kuchyňce, ale sami tam rozhodně nejsme. Od pondělka jsou zde ubytováni i nějací stavaři ze Slovenska, kteří, aby ušetřili za jídlo, kuchtí si také sami. Tak jako u Čechů - sto lidí, sto povah - vyskytuje se podobné dělení živočichů i u našich slovenských bratří. Dva z nich bývají večer co večer vylepeni u televize a v rukou přitom třímají v láhvích tekutý jalovcový pozdrav ze slovenských hor. Další mizí večer někam do ulic a na můj dotaz kam, odpoví, že aj pomodliť sa nekedy Otčenáš je treba... no a s tím posledním mne po večerech čekají dlouhé zajímavé debaty. I když je tento člověk příslušníkem sousedního státu, je to náš soukmenovec... neboť je to též turista a cestovatel!! (No nic, dokecáno jest: teď po večeři ještě s ženou zaskočit do blízké krčmy na jedno brusinkové a potom honem spát, neboť zítra za námi poprvé přijedou naši milí přátelé ze Šumperka - Marek s Martinou - a čeká nás společný výlet za krásami polského příhraničí...)

Poslední aktualizace: 31.12.2014

KRÁLÍKY 2014 - 4. Plahočina na Zemskou bránu na mapě