Křížem krážem Uherským Brodem

Příjemně chladné a přitom slunečné počasí mne začátkem května přivedlo na myšlenku vzít si den dovolené a vyrazit konečně na pořádný fotovýlet. Kam? Už dlouho jsem přemýšlel nad Uherským Brodem, městem, o němž jsem si myslel, že jej vcelku dobře znám, ale pak jsem přišel na to, že to asi vůbec nebude pravda.

Mockrát jsem jím projížděl, ale historické jádro vlastně nikdy úplně celé neprošel. První doteky mezi mnou a Brodem se odehrály už v mých devíti letech, kdy jsem do něj nějaký čas jezdil společně s mladším bráškou a maminkou. Ta nás pak po výstupu po prudkých schodech okolo gymnázia nechala čekat na náměstí u kostela a odešla k zubnímu lékaři, který ji dělal nové korunky. Na mne pak bylo, abych ohlídal své neposedné já (a samozřejmě i bratříka), načež jsme byli po návratu maminky většinou odměněni zmrzlinou. Já dokonce po její poslední seanci i dobrodružnou knížečkou od Curwooda s titulem Král šedých medvědů, která byla mnohem později velmi úspěšně zfilmována pod názvem Medvědi.

Ani další návštěvy - buď za „pakúpkami“ (na náměstí se už za minulého režimu konaly známé zeleninové a ovocné trhy) anebo účast na několika svatbách a návštěvy příbuzných – mi tvář města nijak podstatně neodhalily, takže nastal čas všechno tohle napravit.

 

Ano, Franto – pojedeš do Brodu… ale dobře si zapiš za ušiska - žádnou rebélii!

 

(Ostatně, ta za stále přísných covidových opatření stejně nehrozí: restaurace a osvěžovny jsou zavřené, stejně tak bohužel i muzea, takže člověku zbývá jen oběhnout pokud možno všechny památky, někde na lavičce se osvěžit vlastnoručně připravenou svačinou a pitíčkem, no a potom už nabrat směr k domovu.)

 

Volno měla to květnové úterý i Jana, jenže tu čekala po obědě návštěva zubaře, a tak jsem jel nakonec sám. Autobusová linka ze Zlína vedla přes Velký Ořechov, za nímž se z hřebene rozkládal super výhled na Chřiby, Vizovické vršky a Bílé Karpaty. Zajímavé byly i ty dosud mi neznámé dědinky, kterými jsme projížděli - Dobrkovice, Pašovice a Přeštice. Od té poslední se bus vyšvihl znovu na kopec a celým Uherským Brodem projel až k novému dopravnímu terminálu shora. Po výstupu jsem ocenil visutou lávku pro pěší, díky níž mohou obyvatelé z centra přejít přes hlavní silnici, vlakové a busové nádraží a řeku Olšavu bez škobrtnutí a navíc suchou nohou.

 

Po návštěvě WC (pouhých pět peněz!) už mne nožky vynesly z čekárny ven a nejprve stanuly u nové moderní fontány. Byla slavnostně odhalena po dostavění dopravního terminálu v roce 2016 a tři typy tryskajících pramenů mají symbolizovat tři skupenství vody, tři druhy dopravy a také trojrozměrnost našeho prostoru.

 

Při zpětném pohledu jsem zavrněl spokojeností nad utěšeným stavem venkovní fasády nádražní budovy ozdobené slováckými motivy, načež jsem vyrazil nahoru po schodech k městským hradbám, zbudovaných po povýšení Uherského Brodu Přemyslem Otakarem II. na královské město.

 

Díky tomuto opevnění se Brod stal významnou zemskou pevností. Původní jednoduché tvořila hradební zeď z lomového kamene, která dosahovala délky více jak dva kilometry.

V podstatě obklopovala celý půdorys města a na každé světové straně do něj vstup umožňovala brána, z nichž byla nejpevnější ta jižní – Nivnická. Prý díky tomu, „že byla na maltě vínem zadělaná“, ale rozhodně nebyla žádným drobečkem, neboť dosahovala šířky 10 m a výšky šestadvacet metrů.

Později byly kvůli tureckému nebezpečí hradby zesíleny a obdařeny dvěma nárožni baštami - Bílou a Vítkovskou. Což Broďané ocenili už roku 1605, kdy si na opevnění třikrát za sebou zuby vylámali útočící bočkajovci. Švédům se bohužel podařilo obranu Brodu bez problémů prolomit a stejně neblaze se měšťanům zadařilo i za útoku uherských povstalců knížete Thokolyho. Po opravě pak hradby ale dokázaly odolat Turkům a Tatarům a poté dokonce i zuřivě útočícím kurucům.

 

V polovině osmnáctého století opevnění ztratilo význam a ze zdiva tří stržených městských bran byla dostavěna věž farního kostela. Čtvrtá zachovalá dnes tvoří vstup do Muzea J.A.Komenského.

 

Kromě ní zůstaly v jižní a severní části města stát rozsáhlé pásy hradeb. Ty „horní“ vypínající se u Tyršových sadů a zámku jsou doplněny zakulacenými baštami a v terénu je doposud k vidění i dobře zachovalý hradební příkop.

Uherskobrodské městské opevnění bylo bohužel vystaveno z místního, poněkud drolivého pískovce. Nedávno byly sice všechny dlouhé úseky hradeb vzorně zrekonstruovány, ale díky nekvalitnímu lomovému kamení je na nich třeba provádět pravidelnou údržbu.

 

Nad jižním pásem opevnění jsem ve svažité ulici bratří Lužů narazil na nejstarší místní sakrální památku. Je jí dvojlodní kostel Mistra Jana Husa, který už na dálku zářil svou hladkou bělostnou omítkou.

Nejdominantnějším prvkem chrámu je vysoká a štíhlá hranolová renesanční věž. Původní gotický kostel zmiňovaný už ve 13.století a zasvěcený sv.Janu Křtiteli býval až do stavby toho nového na hlavním náměstí kostelem farním. Roku 1784 byl odsvěcen a jeho interiéry sloužily různým účelům. Bohulibým snad mohly být sklady obilí a pozdější období, kdy sloužily i jako hasičská zbrojnice, méně ctným pak bylo ještě předtím využití za sklad munice. Před koncem „století páry“ prostor boční lodi užívalo městské muzeum. Roku 1920 chrám přešel do rukou Československé církve husitské, která jej zasvětila Mistru Janu Husovi a následně celý opravila. Přitom byly na stěnách interiéru odkryty cenné fresky pocházející ze 14. a 15.století.

 

Ty jsem bohužel na vlastní oči nespatřil, neboť interiéry kostela byly v době mé návštěvy veřejnosti nepřístupné.

 

Namísto nich jsem alespoň omrkl barokní kapli stojící hned za kostelem a poté už vyrazil vzhůru ulicí ke spodnímu - hlavnímu městskému náměstí. Historické centrum Uherského Brodu bylo vystavěno na pořádně „nakloněné rovině“a tudíž je i jeho hlavní rynek dosti svažitý. Poněvadž jsem se na něj dostal po ulici Bratří Lužů od východu, upoutala mne nejprve budova staré radnice s vysokou věží a plocha tržiště, za nímž byla vidět kašna a na druhém konci náměstí objekt farního kostela.

 

Nejprve jsem se zaměřil na budovu radnice.

 

Brod kupodivu až do 15.století žádnou neměl a budova sloužící místním radním stávala vprostřed náměstí. Až na začátku 18.století se odsud konšelé přestěhovali do nového objektu – do bývalého šlechtického domu stojícího v severovýchodním rohu rynku. (Staré stavení sloužící jim do té doby bylo zbořeno a na jeho místě vznikla městská kašna.)

Původně gotický a poté renesanční objekt prošel složitou přestavbou, při níž byly upraveny vnitřní prostory, dům zkrášlila zbrusu nová barokní fasáda a štíhlá hranolová hodinová věž byla podstatně navýšena. Později radnice prošla ještě klasicistními a novodobějšími úpravami, ale ty se týkaly interiérů. Začátkem devadesátých let minulého století byla dokončena její celková rekonstrukce.

Na vysoké štíhlé věži zaujmou věžní hodiny, jež zhotovil v 18.století hodinář František Lang. Ten je doplnil i sochou „Černého Janka, “ který podle pověsti město zachránil před vpádem kuruců.

Na vrcholu věže stojí socha Spravedlnosti a v interiéru radnice jsou umístěny astronomické hodiny.

 

Dalším zajímavým objektem, který se nachází za tržištěm uprostřed plochy Masarykova náměstí, je kamenná kašna se sochou sv.Floriána. Jedná se o kvalitní práci provedenou v životní velikosti sochařem Antonínem Winterhalterem roku 1756. Skulptura patří k jeho nejzdařilejším dílům.

 

Za památnou lípou stojí od roku 1992 kamenný obelisk Via Lucis (Cesta světla). Městu jej u příležitosti oslav čtyřstého výročí narození J.A.Komenského věnoval český sochař žijící ve Francii - Ivan Theimer.

Podstavec i vlastní obelisk je zaplněn záznamy, citáty a geografickými a figurálními motivy.

V podstatě celý Orbis Pictus. Obelisk podpírá velká želva (znak věčnosti) a nad ní jej zdobí skulptury dvou chlapců pouštějící do světa papírové lodičky, což má zase vyjadřovat šíření poznání a učení do celého světa.

 

Na všech stranách rynku stojí staré měšťanské i novodobé domy, ale tou nejcennější budovou na náměstí je sakrální objekt, vypínající se v jeho západní části.

 

Barokní farní kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie zde stojí od roku 1733. Finance na stavbu věnoval Maxmilián Oldřich z Kounic- Rietbergu a o stavební plány se postaral vlašský architekt Domenico Martinelli. Tento pán se činil nejen ve Vídni, ale i na Moravě, kde vymýšlel stavby pro šlechtické rody Lichtenštejnů, Kouniců a Harrachů.

 

Hranolová věž zvonice vysoká šedesát metrů byla k chrámu přistavěna až před koncem 19.století. Kostel je trojlodní orientovaná stavba, jejíž monumentální průčelí je obráceno směrem k východu, kde na protilehlé straně náměstí stojí budova radnice. Štít krášlí barokní sochy evangelistů a skulptura Ježíše Krista žehnajícího městu. Pod nimi je na průčelí umístěn bohatě zdobený portál s erbem Kouniců. Naproti sakristie je zazděný epitaf Jana Zikmunda Hájka - rytíře, jenž se zasloužil o rozvoj Brodu.

 

Vstupní část chrámu má podobu zámeckého vestibulu přecházejícího do hlavního sálu – v tomto případě hlavní chrámové lodi. Na hlavním oltáři je umístěn obraz Neposkrněného početí Panny Marie s měsícem. V jeho spodní části obrazu zaujme výjev znázorňující souboj zlých duchů s anděly. Kromě hlavního se v interiéru chrámu nachází dalších šest oltářů doplněných krásnými uměleckými výtvory. Oltáře byly zrobeny z umělého mramoru a všechny pocházejí z první půle 18.století.

Nejcennějším obrazem je Stětí Jana Křtitele a roku 1793 jej namaloval Petr van le Roy. Další hodnotnou malbou je Smrt sv.Josefa a obraz Svaté Rodiny v původním krásně vyřezávaném rámu, který můžeme vidět na krajním oltáři vlevo.

V kostele se rovněž nachází ostatky biskupa - sv.Fortunáta. Tento muž proslul hlavně osobně sepsaným životopisem svatého Martina a hymnusem složeným k poctě Panny Marie.

 

Díky otevřenému vstupu do chrámu jsem část popisovaného mohl vidět alespoň přes mříž, bránící vstupu do hlavní lodi.

 

Poté jsem zamířil na roh náměstí, abych se zblízka podíval i na tu později přistavěnou věž a Komenského ulicí zamířil na horní Mariánské náměstí.

 

Dominantou jeho západní části je mohutný objekt školy vypínající se nad jeho horní částí. Stojí zde od začátku minulého století. V roce 1909 byla totiž stará škola z konce 17.století zbourána a na jejím místě vystavěna školní instituce mnohem větší a rozsáhlejší. Nejhezčí ozdobou fasády historické školy je boční reliéf J.A.Komenského. Pod školní budovou je prostor Mariánského náměstí vyplněn parkem, který zdobí výtvory z uherskobrodských sochařských sympozií (konají se od roku 2003) a z nichž je nejatraktivnější asi ta bizarní „Hlava“…

 

 Na opačném konci rynku stojí Mariánský sloup, jehož hodnotná barokní silueta je poněkud utopena pod „moderní“ fasádou domu kultury. Nejedná se o mariánský sloup děkovný, tenhle oslavuje neposkvrněné početí Panny Marie.

Roku 2014 postihla památku nečekaná tragédie. Za prudké noční červencové bouřky zlomil silný vítr kmen vedle stojící lípy, ta padla na sloup a srazila jej na dlažbu. Oprava město přišlo na 387 tisíc korun. Zrekonstruovaný sloup se poté vrátil na své místo a v srpnu 2015 byl nově vysvěcen.

 

Kontura dvojvěžového chrámu Nanebevzetí Panny Marie vypínajícího se na východní straně Mariánského náměstí se mi líbila mnohem víc než silueta farního kostela, který jsem viděl na spodním hlavním rynku. Myslím, že každého zaujme jeho symetrické dvojvěžové raně barokní průčelí a před ním na prostranství stojící socha sv.Vincence Fererského. V současnosti slouží chrám (stejně jako přilehlý klášter) opět řádovému životu, ale bohoslužeb se mohou účastnit (za normálního bezcovidového stavu) všichni věřící a v části kláštera hostuje Základní umělecká škola.

 

Kostel zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie má celkem tři větší a šest menších oltářů. Ten hlavní zdobí stejnojmenné sousoší PM z roku 1780. Ostatní oltáře jsou zasvěceny Panně Marii Bolestné, sv.Dominikovi, sv.Ježíši, sv.Anně, sv.Josefu, sv.Barboře, sv.Vincenci Fererskému a Panně Marii Růžencové. Interiéry chrámu údajně mají skvostnou barokní výzdobu, z níž vynikají díla Benedikta Telčíka a sochaře Josefa Antonína Winterhaltera. Asi nejkrásnějším oltářem je ten, zobrazující černou Madonu v byzantském stylu a jenž je kopií Panny Marie Čenstochovské.

 

Prohlídku chrámu zajišťuje Městské Infocentrum, ale nyní – v době zákazu vstupu do interiérů – bylo bezpředmětné o tom jen zauvažovat...

 

Takže jsem si tím mozek radši vůbec nenamáhal a namísto toho se vrátil k historické škole a ulicí Přemysla Otakara II. funět dál do kopce. Zámek s muzeem J.A.Komenského jsem viděl už z dálky, ale ještě předtím mne zaujal pohled na dva novodobé prosklené objekty (ona i ta současná architektura má kolemjdoucímu co říct) a pohled na malý, hóódně starý vodojem.

 

Zámek s dočasně nepřístupným muzeem stojí na okraji Tyršových sadů, které jsou ukončeny vysokou zdí horního městského opevnění. Jak jsem si stačil od sochy „učitele národů“ všimnout, jsou docela hezky upraveny. Můj čas na jejich prohlídku ale ještě nenastal – nejprve mne čekala návštěva japonské zahrady a obkouknutí hradeb s baštami. Takže jsem se soše J.A.Komenského na rozloučenou uctivě poklonil (pozor: tento ctěný pán neproslul výrokem – Učit se, učit se, učit se! - nýbrž větou „Všeliké to kvaltování toliko pro hovada dobré jest!“)

 

Bohužel jsem se jí řídit nemohl, neboť mi čas na prohlídce města ubíhal tempem přímo závratným…

 

Po obhlídce japonské minizahrady nacházející se v bývalém pánském dvoře naproti zámku mne čekalo poslední stoupání ke kruhovému objezdu na náměstí Svobody, od nějž byl hezký zpětný pohled na horní městské opevnění s baštami, no a pak už mne nožky přenesly přes přechod k sousoší Kalvárie. Domorodci si jej přejmenovali na „Tři svaté,“ neboť i když se jedná o skulptury zpodobňující scénu ukřižování Krista na Kalvárii, stojí zde samostatně. Sousoší bylo zhotoveno neznámým průměrným umělcem někdy v období klasicismu a roku 2018 bylo opraveno.

 

Jen o kousek dál mne přístupový chodník zavedl k pomníku Padlým I.světové války. Okolí zdobí pěkná parková úprava, on sám stojí uprostřed prostranství vydlážděného kostkovou mozaikou. Hlavním prvkem pomníku je kamenný sloup, nahoře ukončený koulí. Na sloupu je umístěn Masarykův reliéf a pod ním cedule s nápisem.

Pak znovu přes cestu k poslední baště městského opevnění a velmi populárnímu občerstvovacímu zařízení - restauraci Balkán. Je oblíbeno mezi domorodci i návštěvníky odjinud nejen proto, že je tu klid, ale hlavně kvůli specialitám kuchyně (pečená kachna, vepřová kolena a dobroty z udírny) a čepovanému zrzavému moku z pivovaru Hrádek.

 

Dnes kvůli covidu pochopitelně zavřeno, takže jsem přestal slintat jak Pavlovův pes a sestoupil do areálu městského parku. Vznikl v místech severozápadního městského opevnění už roku 1878.

Svažité Tyršovy sady klesají svahem kopce až ke starému městskému hřbitovu. Na jejich spodním okraji se vypíná barokní kaple Svatých Andělů strážných.

 

Cestou ke hřbitovu jsem nad silnicí uviděl zajímavě barevně i architektonicky řešenou budovu Sokolovny s restaurací a před cintorínem monumentální památník Obětem II.světové války. Na hřbitově mne zaujala kaple, vystavěná v novorománském a novoklasicistním stylu roku 1862. Interiér zdobí dřevěný obraz Snímání Krista Pána z kříže, jehož autorem je malíř Rossner a který byl v nedávné době zrestaurován.

 

Bohužel jsem jej ani jedním očičkem nezahlédl, neboť dveře do interiéru neměly žádné okénko a navíc byly uzamčeny.

 

Po mrknutí na mobil jsem zjistil, že bych mohl stihnout bus odjíždějící z Brodu v 13.00 hodin, takže jsem návštěvu židovských hřbitovů (a interiérů muzea J.A.Komenského a klášterního kostela) velmi prozíravě odložil na „příště“ a poklusem vyrazil dolů z kopce k autobusovému nádraží.

 

Těšil jsem se aspoň na ty skvělé výhledy z hřebene před Velkým Ořechovem, jenže tenhle spoj jel bohužel do Zlína přes Újezdec a Luhačovice...