Listopadová procházka okolo Dřevnice

První listopadovou sobotu se Zlín s okolím dusí pod pokličkou nízké oblačnosti, přesto svůj plán projít se okolo „Dřevky“ neruším a vyrážím k zastávce trolebusu. Na Školní mne čeká přestup na vůz MHD č.12. Spolu se svými soukmenovci v něm sedí i jakési lehce zmatené bábrle a to několikrát hodně nahlas na celý trolejbus vykřikne: „V Příluku musím utíkat na křižovatku a tam ten přípoj stihnout taky musím!“

Při vystupování na konečné se venku stařenka (nevím proč) zastaví a říká to i mně, načež ji uchlácholím: „Paní – musíme jenom umřít!“

A zamířím k blízkému příluckému prameni ukrytému pod dřevěným altánkem. Jenže trubka, z níž vytéká kvalitní H2O, je obležena temnými postavami třímajícími v rukou kanystry, a tož pokračuju přes frekventovanou křižovatku a koleje (na zastávce zrovna stojí vlak pokračující do hlavního města „Slivovice“) na most přes Dřevnici. Je z něj pěkná vyhlídka na spodní část čtvrti Příluky s nábřežním pohostinným zařízením jménem „Přístav“ i vedlejší asijskou restaurací ...a hlavně na řeku, jejíž tok je při pohledu po proudu i proti němu diametrálně velmi odlišný.

 

Díky několika jezům na katastru krajského města její místy uměle zvednutá hladina dává popást našim zrakům a obalamutí je zdáním mnohem většího toku. Ten je po celé délce průtoku Zlínem lemován po obou březích alejemi stromů, pod nimiž vedou cesty, chodníky pro pěší a cyklotrasy. Za každého ročního období je to moc hezká procházka, oživená v létě v zimě hejny divokých kachen cachtajících se ve vodě anebo spočívajících na břehu, dále pak mnohem menšími hejny píslušníků „Petrova cechu“... a vlastní vodstvo někdy i rybami. Dřevnice má v současnosti při „průchodu" městem regulovaný a napřímený vodní tok, ale místní dědečkové mohou ještě zavzpomínat na dobu, kdy se při průtoku Zlínem řeka kroutila v četných meandrech a pod tmavou hladinou se skrývaly tajemné tůně. Přitom na ní lze ještě dnes spatřit téměř původní koryto: tak třeba právě nad Příluky směrem k Želechovicím a novému mostu vedoucímu do zdejší průmyslové zóny má řeka s okolím při pohledu z mostu nostalgický a téměř venkovský ráz...

 

Dřevnice začíná svou „životní pouť“ na podvrcholovém svahu jednoho z hostýnských kopců v nadm. výši 550 m. Malá bystřinka odtud stéká k jihu do utajeného údolí za obcí Držkovou - ke Košařiskám. Tady se její tok obrací k západu, zleva i zprava přibírá další drobné přítoky a v místech zvaných Hutě větší potok Červenku. Znovu razantně mění směr k jihu... a sotva se prokouše úzkým skalnatým ústím držkovské Ráztoky, přibírá na okraji Držkové stejnojmenný potok a stává se z ní říčka. V Kašavě už je z Dřevnice malá řeka. Však už je také nejvyšší čas, aby byl její tok mocnější - jen o kousek dál se tok řeky noří pod hladinu přehradního jezera u Slušovic, který před časem pracně naplnila. Koupání je v něm zakázáno - nádrž slouží jako rezervoár pitné vody... na druhé straně je pro Dřevnici vyznamenáním, že je její voda tak dobrá a kvalitní! Řeka pokračuje dál k jihu přes Slušovice (tady její vodstvo rozšiřuje Všeminka) a u Lípy říčka, přitékající od Vizovic - Lutoninka. Od Lípy naposledy mění výrazně směr toku a pokračuje už jen západním směrem. Protéká Želechovicemi, krajským městem Zlínem a jeho čtvrtěmi, kde přibírá další drobné přítoky a v Otrokovicích se jako levostranný přítok vlévá do hlavní moravské řeky Moravy. Děje se tak v nadmořské výši 182 m a řeka od pramene až po ústí dosáhla vzdálenosti 42 km a 300 metrů.

Možná vás zarazí její poněkud zvláštní jméno, ale žádnou záhadu v něm nehledejme: na jejím toku v minulosti často řádily povodně a tudíž musely být jakožto nejúčinnější protiopatření její břehy zpevňovány. Dělo se tak zarážením dřevěných kůlů, mezi něž se vplétaly kmínky mladých stromků a to po celé délce osídleného toku. Později byly kmínky nahrazeny dřevěnými deskami a podle nich získala řeka název.

Od starého příluckého mostu pokračuju po cyklostezce vedoucí po jejím levém břehu. Směrem na jih se přes pole a louku otvírá pohled na Boněcko a oční kliniku Gemini, přede mnou pak na vzdálenou Bartošovu čtvrť (na okraji se zbrusu novou moderní výstavbou) a vpravo na tok Dřevnice navýšený nedalekým Příluckým jezem. Díky němu zde má hladina v délce asi půl kilometru ráz mnohem mohutnější řeky, což přináší kol břehů procházejícím se lidem hezký estetický zážitek a zvířátkům a živočichům na březích žijících pak pocit příjemného bydlení.

Přílucký jez je majestátním technickým zařízením a na vodu padající z něj v rozdělených pramenech je libý pohled. O kousek dál už procházím Bartošovou čtvrtí. Naproti za řekou se rozkládá areál „Nemocnice na kraji města“ - nesoucí jméno po Baťovi. Ještě než dorazím k mostu pod dopravním podnikem, jdu si přes parčík prohlédnout vysoký sokl s bustou pedagoga a národopisce Františka Bartoše.

(Nedaleká moderní skulptura připomínající jakéhosi vesmírného čtyřnožce mi bohužel nic neříká. Na objektivní posouzení tohoto typu umění je nejspíš můj mozek příliš „blbý“ a vzhledem ke svému vyššímu věku se obávám, že to s ním už lepší nebude...)

O nemocničního mostu pokračuju po Benešově nábřeží k centru města, které je odsud ještě hodně daleko. Cestu zpříjemní pohledy na protější zástavbu Zálešné a Kútů, další menší (ale o to divočejší jez) a před pivnicí a restaurací „U Máců“ pak pozorování volavky popelavé. Zabydlela se tu poblíž velmi frekventovaného mostu již před rokem, na rozdíl od mínění ochranářů to lidské hemžení a ruch její ptačí aortu vůbec netrhá (má je na háku!) a se svým loveckým revírem se zdá být nadmíru spokojená.

Kvůli lepším záběrům dravčího opeřence po lávce přejdu na Fugnerovo nábřeží a přes most se od „Máců“ vracím na okraj sídliště pod tratí, kde se vypíná jeden památný objekt – nejstarší panelový dům v republice!

 

 

Experiment s montovanými panely na stavbu rodinných domků byl vyzkoušen už za Bati roku 1940, ale takovýto typ výstavby nebyl rentabilní, a proto se i nadále domy pro rodiny zaměstnaců budovaly z cihel. Autory projektu panelových montáží se tehdy stali Hynek Adamec a Bohumír Kula. Tito pánové poté byli osloveni, aby vypracovali návrh i na výstavbu velkého panelového domu.

První prototyp dnešních „paneláků“ vyrostl na pozemku louky mezi železniční tratí a řekou na dnešním Benešově nábřeží (tehdy Nábřeží pionýrů) roku 1954. Čtyřpatrový objekt byl označen jako G40, přičemž písmenko „G“ označovalo tehdejší Gottwaldov a číslovka 40 pak počet bytů v domě, zbudovaném z prefabrikovaných panelových dílců.

Jáma pro základy objektu, jenž měl dosáhnout délky 46 a šířky zhruba 14.5 metru, byla vykopána v prosinci 1953. Suterén odlit betonem za pomoci dřevěného bednění, zbytek už montován z panelů vyráběných v Malenovicích. Na stycích k sobě byly panely spojovány svařováním kovových ok a svary zakryty maltou. Obvodové stěny členily vertikální profilované sloupy, navozující představu pilastrů a které se staly zvláštním poznávacím znamením prvních panelových domů typu G40. Po dokončení montáže objekt zakryla plochá střecha. Dům měl dva vchody a patřil k nejvýstavnějším panelovým objektům, neboť suterén byl od dalších podlaží oddělen římsou a patra obzvláštněny horizontálními linkami. Vchody nahoře zkrášleny mozaikou a nad hlavní římsu byly umístěny dekorace v podobě plochých kalichů – tzv. „čuček.“

 

Panelový dům měl 8 třípokojových a 32 dvoupokojových bytů o výměře 53 až 68 metrů čtverečních. Kromě pokojů patřila k vybavení bytu kuchyň s plynovým sporákem, „špajzovou“ skříní, stolem a dvěma zavěšenými skříňkami. Koupelna disponovala vanou, umývadlem a splachovacím WC. Dům byl bohužel bez výtahu a měl špatnou protihlukovou izolaci, jenže oproti dnešním panelovým domům byl komfortnější díky topení umístěnému do zdi a podlahovému vytápění koupelny. Tento první panelový dům u nás byl v devadesátých letech rekonstruován a zateplen.

 

(Ve Zlíně bylo do roku 1958 vystavěno celkem 11 těchto obytných objektů, čtyři další vyrostly v Otrokovicích a třeba v Praze z nich vyrostlo sídliště na Zelené lišce. Mladší domy G40 budované v tehdejším Gottwaldově i jiných městech ale postrádají sloupky pro zvýraznění vchodů, atika není zdobena, chybí dekorativní prvky a barevné fasády.)

 

 

Po obhlídce přecházím koleje a pokračuji do centra Zlína ulicí Potoky. Protože okolí vodního toku zdobí různá křoví a popínavé rostliny hýřící nostalgickými barvami pozdního podzimu, nespěchám a nechám objektiv fotoaparátu, aby se tou krásou řádně popásl.

 Nestěžoval si...