Londýn – toulky po hlavním městě Spojeného Království, 2. díl (Westminster, Trafalgar aj.)

I během posledního dne našeho pobytu na půdě ostrovního Spojeného království Velké Británie a Severního Irska – a na tento den jsem se těšil opravdu nejvíce - je nám počasí přímo královsky nakloněno (pokud ale sledujete v TV anglickou fotbalovou Premier League, víte, že na drtivou většinu zápasů svítí slunce). Modrá obloha, sem tam dramatický mráček jako kontrast pro fotografy a příjemná teplota (zvláště pro nás, co nemáme rádi horko).

Začínáme u 108 mhodinové věže Westminsterského paláce, tedy domova slavného zvonu Big Ben (je to skutečně jen jméno zvonu, nikoliv věže ani hodin). Tento zvon z roku 1858 váží 203 kg a je tak třetím nejtěžším zvonem UK. Věžní hodiny ve výšce 55 m jsou největšími hodinami Británie (průměr ciferníku je 7,5 m). Hodiny jsou stále funkční od roku 1859 a jsou dílem amatérského hodináře E.B. Denisona a designéra Augusta Pugina.

Další chvíle jsou plně v režii „westminsterské“ gotiky, tedy Westminsterského paláce, kde sídlí parlament, a stejnojmenného opatství, která bylo –musím přiznat - jednoznačně hlavním důvodem naší londýnské anabáze. Zatím se musíme spokojit s exteriéry a za nedlouho již pokračujeme dál.

Budova parlamentu (House of Parliament) neboli Westminsterského paláce byla na nábřeží Temže postavena již v 11. století, kdy sem svůj „úřad“ přemístil král Eduard III. Vyznavač. Po požáru ve 40. letech 19. století je Londýnský parlament obnoven Sirem Charlesem Barrym, a to v novogotické podobě. Do stavby jsou však zakomponovány i zachovalé původní části. House of Parliament má více než tisíc místností a dnes zde sídlí obě parlamentní komory, tedy Sněmovna Lordů i Dolní sněmovna.

My si prohlédli jen exteriéry, včetně slavného královského vstupního portálu (The Royal Porch) v 98 m vysoké, věži královny Viktorie (Victoria Tower). Ještě nahlédneme k budovám bývalé westminsterské klášterní školy, která patřila svého času mezi tři nejprestižnější školy v Anglii, a pokračujeme dál.

Procházíme po Downing Street kolem slavného Number Ten, ve kterém sídlí britský premiér. Poté následují budovy Horse Guards, tedy jízdních strážních oddílů Corps the Household Cavalry, založených králem Karlem I. v 17. století. Projdeme přes St. James Park a ocitneme se před Buckinghamským palácem. Jedná se o oficiální sídlo britské královny. Současný palác byl vybudován v letech 1826 – 1850 architekty Johnem Nashem a Edwardem Blurem. Pomalu se blíží poledne a stahují se sem nekonečné davy diváků, očekávajících střídání stráží. Nastává chvíle oficiálního rozchodu, a tak raději jdeme dál, konkrétně k Wellington Barracks, což jsou vlastně kasárna Skotské gardy. A zde si červenokabátníky s medvědími čepicemi při nácviku ceremoniálu prohlédneme více než důkladně. Já si mohu – s odporem – zavzpomínat na dva roky plné podobných atrakcí, které jsem prožil na vojně u pražské posádkové stráže … fuj !!!

A poté přichází moment, na který se minimálně padesát procent výpravy (beru naši čtyřku a z každé rodiny šlo také o padesát procent) těšilo nejvíce. Návštěva Westminster Abbey, tedy Westminsterského opatství. Krásná gotická stavba, která si „zahrála“ i v Šifře mistra Leoparda mě lákala už dlouho. Bohužel příliš dlouho. Ještě v roce 2006 byl vstup bezplatný, v roce 2007 již to bylo za 8 libera my to (21.7.2008) měli za dvanáct. Těšit mě může snad jen to, že dnes už se platí liber 16.

Přicházíme ke krásnému, převážně gotickému, kolegiátnímu chrámu sv. Petra (Collegiate Church of St. Peter) – což je jeho skutečný název – a já jsem „zralý na provaz“. Ani to vstupné nikoho neodradilo, protože fronta návštěvníků je minimálně srovnatelná s tou před Muzeem voskových figurín. Tady mi těch peněz ale líto určitě nebylo a ještě jsem se během stání ve frontě na vstup mohl blíže seznámil s jedním vzrostlým stromem u chórové části chrámu.

Před vstupem do hlavního kostela nahlědnu alespoň na chvíli do vedlejší, a výrazně menší, stavby. Jedná se o Kostel Sv. Markéty Antiochijské ve stylu tudorovské gotiky, ovšem v úpravě G.G. Scotta z roku 1877.

Ale už jsme u pokladny, předám čtyřiadvacet a … spadne mi čelist. Je to totiž minimálně stejně krásné, jak jsem čekal.

Opatství Westminster Abbey - nebo přesněji kostel sv. Petra - je místem, který provázel mnohé panovníky celým obdobím vlády. Probíhají zde totiž korunovace, královské svatby a mnozí vladaři zde nalezli i místo svého posledního odpočinku. První kostel zde stával už někdy v 7. století, ale se stavbou sv. Petra začal až král sv. Eduard Vyznavač v roce 1042. Jednalo se o první normansko-románský kostel v Anglii a byl dokončen kolem roku 1090. Ve Westminsteru se usazují benediktini a král Jindřich III. začíná v roce 1245 se stavbou současného chrámu. Ten je postaven v katedrálním stylu anglo-francouzské gotiky za použití stavebního materiálu z obou těchto zemí (kámen z Caen a Isle of Portland, vápenec z údolí řeky Loiry. Práce na chrámu pokračovaly až do roku 1517.

Za vlády Jindřicha VIII. se kostel sv. Petra v roce 1450 dokonce stává katedrálou, ale tou zůstává pouhých deset let.

Velké stavební úpravy opatství zažije až v letech 1722 – 1745, kdy je postaveno západní novogotické dvouvěžové průčelí z bílého portlandského kamene. A pak stavbu čekají již jen rekonstrukční práce pod vedením Georga Gilberta Scotta v II. polovině 19. století.

Kuriozitou téměř tisíciletého chrámu (pro mě potěšitelnou) je určitě fakt, že jsem Westminster Abbey navštívil dříve než kterýkoliv z papežů. Prvním, který do kostela sv. Petra vstoupil, byl až v roce 2010 ten současný, Benedikt XVI.

My se tedy pohybujeme v prostorech, kterými kráčely dějiny. Nádherná vějířová klenba kaple Panny Marie, považovaná za jeden z architektonických divů světa, hrobky králů (včetně Edwarda III. Vyznavače) i vědců (např. Isaac Newton nebo Charles Darwin), křížová chodba a nádherná kapitulní síň (Chapter House) s klenbou svedenou na středový pilíř. Stihli jsme i to Muzeum Westmninsterského opatství v kryptě z 11. století s vystaveným retáblem, snad nejstarším oltářním obrazem v Anglii. Prostě paráda. Jenom zde platí všude (snad kromě křížová chodby) přísný zákaz fotografování a v prostorách chrámu se pohybuje hodně důstojných postav, které toto kontrolují a úlovky fotografům následně mažou. Já zde fotil ještě zrcadlovkou na kinofilmy a pár pěkných kousků mám (fotky u cestopisu jsou buď z mobilu nebo z jednoho staršího digitálu).

Tak, to hlavní je za námi a teď už nás toho moc nečeká. I když tak úplně pravda to taky nebyla.

Míjíme několik historických pubů (např. Albert z r. 1864) a dojdeme k hlavnímu kostelu zdejší arcidiecéze. Je jím novobyzantská katedrála (Westminster Cathedral), postavená dle návrhu J.F. Bentleye v letech 1895 – 1903. Jedná se o největší římsko-katolický kostel v Anglii, jehož věž měří 83 metrů. Po sv. Petrovi se ale každá sakrální stavba musí jevit jako naprosto nezajímavá. Znovu tedy kolem opatství za účelem studia novogotického průčelí z 18. století a pomalu na naše sraziště na Trafalgarské náměstí (Trafalgar Square)..

Trafalgar Square je největší londýnské náměstí, které svým názvem připomíná slavné vítězství admirála Nelsona nad Napoleonovou flotilou v roce 1805. Jeho socha se nad náměstím tyčí na sloupu ve výši 52 metrů. Není to ale jediná atrakce tohoto náměstí. Jsou zde dvě fontány, kostel sv. Martina v polích (St. Martin in the Fields) z roku 1542 (dnešní podoba je ovšem z r. 1721) nebo jezdecká socha krále Jiřího IV. z roku 1840.

Hlavně se zde ovšem nachází londýnská Národní galerie (National Gallery). Svou klasicistní budovou, postavenou v letech 1837 – 1876, si pro sebe „zabrala“ celou severní stranu náměstí. A galerie je oním kompenzačním bonusem, zmíněným v prvním díle tohoto cestopisu. Vstup je zde totiž zcela zdarma a někteří účastníci zájezdu zde trávili celý den. A tato celosvětově významná obrazárna, má rozhodně co nabídnout. A přitom je výjimečná tím, že vznikla bez podpory královských sbírek. Naleznete zde díla snad všech významných západoevropských malířů, všech období a uměleckých směrů. Za pozornost stojí určitě nejen jména jako Van Eyck, da Vinci, Monet, van Gogh, Botticelli, Michelangelo, Raphael, Tizian, Tintoretto, Veronese, Rubens, van Dyck, Caravaggio, Rembrandt, Goya nebo Cézanne, Mohou se chlubit i jedním Hieronymem Boschem, ale jedná se, bohužel, zrovna o jeden z mála jeho obrazů (vím celkem o dvou), který se mi moc nelíbí. Bohužel jsme tady, snad všichni, pocítili únavu z několikadenního chození po městských dlažbách a asfaltech. Naši známí to vzdali hned ve druhém sálu, má drahá polovička asi v pátém. Já ještě bojoval, našel Bosche i jeho současníky, prošel částečně italskou renesanci a ženě objevil Slunečnice a impresionisty. A pak už jsem rezignoval i já. Chvíli jsme poseděli, opláchli se na záchodě a šli si sednout k fontáně na náměstí.

Po chvíli jdeme ještě koupit nějaké jídlo na cestu, pár suvenýrů a v pubu The Clarence na Whitehall si - za poslední drobné - dáváme malé pivo. Krátký přesun autobusem a znovu šlapeme po svých, tentokrát na Greenwich s Královskou observatoří. Že tudy prochází nultý – nebo též základní - poledník, ví asi každý. Ale ne každý si mohl sednout na zem tak šikovně, aby měl jednu půlku na východě a jednu na západě.

U autobusu nás ještě čeká studené pivo a teplé párky (naštěstí to nikdo nepopletl) a potom už jen cesta k Eurotunelu (Channel Tunel) a průjezd pod kanálem La Manche na kontinent.