Loučíme se s rodinou, Nízkými Tatrami a jedeme zpět do Čech

Domů jsme odjížděli ze Šalkové v pondělí ráno. Povídání o cestě zpět nebude moc dlouhé.

Rozloučili jsme se s rodinou, kde jsme strávili krásné dny jak při oslavě významného bratrancova výročí, tak vycházkami do okolí, o kterých jsem psala v minulých článcích.

Cestou domů jsme vychutnávali očima poslední pohledy na zasněžené vrcholky Nízkých Tater a v duchu se s nimi loučili. Pro nás Čechy to byl nezapomenutelný pohled, neboť tyto velehory mají jen Slováci. A tak jsme ještě naposledy cestou do sebe nasávali tu nezapomenutelnou krásu a velebnost tatranských masivů, jež nás provázela cestou ze Šalkové. Z auta jsme pozorovali tu nížší, tu vyšší vrcholy horských velikánů, obalené sněhovou přikrývkou a pomalu se s nimi loučili.

Blížili jsme se k Makovu, kde byla před ním opět další kamenná koule v dřevěné chatce. Nedalo nám to, abychom si ji blíže prohlédli. Tu první jsme viděli na Bumbálce, (CHKO Beskydy) když jsme jeli teprve do Šalkové a stavěli se tam.

Tady se nacházela i mapa beskydsko-javornické lyžařské dráhy. Kouzelné a zajímavé místečko. Naposledy jsme se rozhlédli a pokochali pohledem na slovenské velehory a nasedli do auta a pokračovali v cestě.

Naší další zastávkou byl motorest „Vápenka“ v Černotíně, poblíž Teplic nad Bečvou. Hlad jsme neměli, ale pan řidič si potřeboval dát chvilku „šlofíčka“, aby nás v pořádku dovezl domů. A tak jsme „pocouraly“ my ženské okolo motorestu, abychom si jej prohlédly.

Motorest je nejstarší technická památka, která pochází z r. 1836. Jedná se o stylovou kruhovou stavbu ve stylovém provedení. Je tu i bezbariérový přístup. Kruhová pec byla přestavěna na motorest s ubytováním. Tento kdysi bývalý hospodářský objekt nabízí rodinné i společenské akce a je tu i možnost sportovního vyžití s umělým trávníkem. Jak jsme vyčetly z informační tabule, nabízí se tu i sauna, solárium a dokonce thajské masáže. A POZOR! Kapacita je tu až 280 míst! A co je důležité, nachází se přímo při silnici, tudíž jej nelze minout!

Motorest jsme si celý se sestřenicí a jejím psím doprovodem obešly a prohlédly si jej kolem dokola. Když jsme docházely zpět, viděli jsme vůdce našeho auta, jak již vystupoval z vozu, aby se trochu protáhl a tak jsme zase po chvíli všichni nasedli a pokračovali dál k domovu.

Cestou jsme ještě udělali jednu zastávku, a sice v restaurantu, který byl velice luxusní, ale zaboha si nemohu vzpomenout, kde to bylo a tam jsme se najedli, napili, a pak nasedli do auta a jeli už rovnou při západu slunce do Prahy.

Západ slunce byl kouzelný, jen škoda, že se nemohlo zastavit, byly by fotky o mnoho hezčí. Sluníčko bylo rovnou před námi na silnici a svými žhavými oranžovými paprsky vyloženě bodalo do očí. Seděla jsem na zadním sedadle za řidičem a měla jsem co dělat, abych aspoň něco „vykouzlila“ z vnitřku auta při jízdě a přes okno vozu…

A tak skončilo naše cestování na Slovensko, po Slovensku a zase nazpátek domů do Čech.