Lužná u Rakovníka – Železniční muzeum ČD Nostalgie, vč. pivovaru Urpiner (Banská Bystrica) a Muzeum amerických historických automobilů JK Classic; pivovar Berounský Medvěd

Pokud jedeme někam vlakem, zpravidla kupuji jízdenky přes ČD eshop a za to získávám body. Na jaře to vypadalo, že mi propadnou. Když sem zjistila, že za ně mohu získat vstupenky do ČD muzea v Lužné u Rakovníka s platností na 1 rok, neváhala jsem. Už jsme se tam delší dobu chtěli zajet podívat a vždy nám do toho něco přišlo. Teď už tam budeme muset opravdu zajet.

Samozřejmě bychom raději jeli vlakem, ale v týdnu je spojení z Plzně dost zoufalé. Když už jsem se smířila s tím, že pojedeme autem, napadlo mne podívat se, jak jezdí vlaky o víkendu a svátcích. A bylo rozhodnuto. To je spojení výrazně lepší.

Ve středu 28. 9. jsme tedy vyjeli vlakem ráno v 8 s přestupem v Blatně u Jesenice a v Rakovníku. Na vlak jsme šli v dešti, na nádraží došli s mokrými nohavicemi. Ota měl dokonce i vlhko v botách. To nám to začíná. Navíc z Plzně vyjíždíme s desetiminutovým zpožděním, že začínám mít obavy aby nám následující spoje neujely. Nakonec vše dopadlo dobře. Dle plánu v 10,20 vystupujeme v Lužné. Prší však stále.

ČD Muzeum je vidět už ze zastávky. Ke vchodu je to 300 metrů, tam jsme za chvilku. Jako první Ota vidí, že tady prodávají v plechovce pivo Matylda, které vyrobil plzeňský pivovar Proud jako poctu strojům, které jsou hezkou připomínkou zlatého věku páry. Výtěžek z prodeje tohoto piva bude použit na opravu parní lokomotivy 313.432, které se právě říká Matylda.

Tady se také dozvídáme, že jídelní vůz jako jediné zdejší občerstvovací zařízení je zrovna dnes zavřený, ale že přijeli Slováci s parní lokomotivou Albatros a hned se rozhodli tento nedostatek nahradit vlastními silami. Však jsme viděli, jak nedaleko ve velkém kotli vaří guláš. Už od rána jsme se na něj těšili, protože voněl široko daleko.

V Lužné u Rakovníka je největší železniční expozice u nás. Umožňuje nahlédnout do historie kolejové dopravy. Je tady největší sbírka parních lokomotiv, jsou tu slavné motorové lokomotivy, historické osobní i nákladní vozy. Prakticky u všech lokomotiv a vozů je tabulka, kde je název a technické parametry, ale také informace z historie výroby a provozu. Je tady točna i úzkorozchodná dráha, na které je možno se za příplatek svézt. Děti tady mají i dětské hřiště. To vše je venku, příp. ve velkých otevřených halách. V interiéru je pak modelové kolejiště, různé přístroje z hradel, stavědel a dopravních kanceláří, sdělovací a zabezpečovací technika. Asi 2 x denně je komentovaná prohlídka areálu. My bychom ji mohli absolvovat za 2 hodiny, ale to už to do té doby asi vše projdeme, takže si komentovanou prohlídku necháme ujít.

Je toho tady hodně a je to fakt krásné. Hlavně ty parní lokomotivy. Ty jsou z větší části schované pod střechou, naleštěné, no prostě nádhera. Jen je v té hale nelze prakticky vyfotit. Jako holka si pamatuji, že ještě některé z nich běžně jezdily, ale když jsem je teď viděla, sama jsem žasla, jak jsou obrovské.
Musím přiznat, že z těch tabulek jsem četla jen názvy, některé jsem znala, protože i tchán dělal na dráze. Ale víc jsem toho nečetla. Ani Ota, absolvent drážní průmyslovky a bývalý nádražák, vše nečetl, protože pak by to bylo snad na celý den. Spoustu z nich však znal a to si rád  o nich něco přečetl. Samozřejmě to vše zkoumal déle jak já. Jedna lokomotiva byla dokonce tak dlouhá, že zabrala celou šířku haly a dveře musely být zavřeny, aby jí na předek nepršelo. Myslím, že i ten, který tam lokomotivu zavezl, musel být umělec. Mezi zadní stěnou haly a nárazníky je snad centimetr. Nechápu, že i s takovým monstrem lze tak citlivě popojíždět.

Venku stále drobně pršelo. Když už se nám zdála venku zima a déšť nepřestával, šli jsme se na chvíli zahřát a usušit do jediné zděné uzavřené budovy a pokochat se obrovským kolejištěm o velikosti 1 : 87, které zde neustále jezdí za dozoru jednoho mechanika. V ostatních místnostech jsou další historická zařízení. Když Ota viděl několik druhů zabezpečovacího zařízení, byl teprve ve svém živlu. Vzpomněl si, jak právě tento jeden typ ve škole rozebírali a zase montovali. Zkoušel, zda něco funguje. No prostě železniční hračičku v sobě nezapře.

Samostatnou zmínku musím věnovat slovenské lokomotivě Albatros, která je tady jen na chvíli. Nevím, kdy přesně přijeli, ale v neděli už zase odjíždí na Slovensko. Tady vybírali popel, doplňovali vodu a připravovali vše na zpáteční cestu. Dokonce nám umožnili se podívat dovnitř - do míst, kde se do kotle hází uhlí, vysvětlili nám i jak to vše funguje. Také jsme zjistili, že každých 150 km musí doplňovat vodu. To jsem myslela, že tolik funkčních pump na vodu už na železnici není.

Po dvou hodinách jsme se rozhodli, že si zajdeme na oběd. Mysleli jsme, že guláš budeme jíst venku – tam kde ho vaří, ale byli jsme příjemně překvapeni. Slováci otevřeli i jídelní vůz – a to byl luxus. Navíc tam bylo teplo. Dali jsme si guláš a slovenské banskobystrické pivo Urpiner. Když máme slovenský oběd, tak se vším všudy. Mohlo být trošku studenější, ale bylo poměrně dobré. Pivo se v Banské Bystrici vařilo již r. 1501. R. 1971 byla postavena nová budova, kterou r. 2007 zrekonstruovali a od té doby se v ní vaří toto pivo.

Mezitím venku přestalo pršet, na chvíli vylezlo i sluníčko. Ještě si prošli další otevřenou část historických vagonů, kde byli i osobní vagony s historickými dřevěnými sedačkami. Takovými jsme jezdívali na Šumavu, dokonce tam byla i kamna, ve kterých se topilo. To už ty naše děti, natož vnoučata neznají.
Snad jediné, co jsme neviděli, je salonní vůz prezidenta Masaryka. Je uzavřen v samostatné hale. Ota si všiml, že tam píšou, že komentovaná prohlídka bude v půl 12, ale v zápětí to zapomněl. Já si toho zase nevšimla vůbec. Takže o to jsme přišli. No, co se dá dělat. Jinak jsme si to oba užili a oba odcházíme spokojení.

Už předem jsme byli domluveni, že když už jsme tady, zajdeme se podívat do dalšího zdejšího muzea, kde vystavují historická americká vozidla. Pěšky je to zhruba 1,5 km po žluté turistické značce. Nechá se udělat okruh a zpátky jít cca 2 km. Když jsem viděla vpravo odbočující pěšinku, vypadalo to jako zkratka. Jenže to by se nám do cesty nesměly postavit pastviny. Věděla jsem, že odbočíme-li vlevo, dostaneme se na žlutou cestu. Nám se však líbila cesta vpravo – to bychom se mohli dostat na tu cestu, po které jsme se chtěli vracet.

Trochu jsme si zašli, ale zase jsme našli pár hub. A do muzea také došli. Už neprší, tak nám to zase tak moc nevadilo.

Muzeum amerických historických automobilů JK Classics je uprostřed lesů. Tady bývala pila, ale r. 2012, když hledali prostory pro muzeum, tady bylo vše mohutně zarostlé. Silnice sem už nevedla, byla tady v podstatě skládka – byla tady stavebních suť, rezavé zbytky starých strojů a rozpadající se objekty. Jenže budoucí majitele uchvátili zdejší lesy a rozhodli se areál přesto koupit. Dva roky to dávali do pořádku, až 1.5.2015 muzeum otevřeli pro veřejnost. Nikdy nečerpali žádnou dotaci. Z prostředků za vstupné to vylepšují – je tady bistro i zázemí pro návštěvníky. K dispozici je wifina a stejně jako snad ve většině muzeí, tak i tady se nechá platit kartou. Dokonce návštěvníkům ČD muzea poskytují slevu ze vstupného ve výši 15 %.

Kvalitou vystavených vozů a jejich množstvím patří mezi nejvýznamnější muzea v Evropě. Je zde přibližně 90 amerických vozidel hlavně z 50. až 70. let 20. století, pár jich je i starších. Osobní vozidla jsou umístěna ve čtyřech halách, ve venkovní kryté expozici jsou velké vozidla - trucky, hasičské a sanitní vozy a další užitková vozidla. Součástí muzea je i stará benzínka a vrakoviště, které lze běžně vidět v Americe podél známé Route 66. Některé vozy se představily i ve filmech. Je možno tam vidět i Cadillac z roku 1947, v jehož techničáku je zapsán jako majitel ÚV KSČ. Vůz vozil tehdejší pány pražského hradu – R. Slánského, E. Beneše i K. Gottwalda. Je zde jediné ne-americké vozidlo - osobní vůz TATRA 87 z r. 1937, kterým vzdávají poctu Česko-Slovenskému automobilovému průmyslu. V tomto typu vozidla cestovali i Hanzelka a Zikmund v Africe a Jižní Americe.
Téměř u každého vystaveného vozu je popis s technickými údaji a historií vozidla. Na své si tedy přijdou i odborníci. Zabaví se tady i děti, kteří mohou využít v zadní části žlutý autobus – tam si mohou hrát, jak se jim líbí. Jediný, kdo do areálu nesmí, jsou psi. Ale to zavinili nezodpovědní lidé, kteří tady nechali psi volně pobíhat a ti očůrávali vše, vč. vozů.

Já se kochala samozřejmě jenom vzhledem vozů. V autech se moc nevyznám, prakticky žádná auta nepoznám, ani naše, natož americká. Přesto mi něco říkají některé značky, jako např. Chrysler, Lincoln, Chevrolet, Cadillac, Ford Mustang. Ale absolutně nevím, jak ta auta vypadají. Jenže jsou hodně známá a luxusní. Takže jsem četla jen ty názvy aut a pak snad ještě rok výroby. Moc se mi líbily sporťáky, kde se sedí de facto v kufru apod. Otu to samozřejmě zajímalo víc, ale i já si to užila. Koukala jsem do interiéru, kde jsem překvapivě zjistila, že některé auto má vzadu bezpečnostní pásy, ale vpředu jsem je hledala marně. V jednom autě byly ještě u spolujezdce, u řidiče však ne. Samozřejmě se na auta sahat nesmí a tak jsem moc nemohla zkoumat, kde by mohly být. Jsou to však moc hezká auta, ale to nemusím nikomu vykládat.

Když jsme se patřičně pokochali, tak jsme se vydali zpátky – tentokrát po žluté trase s odbočkou na tu naši zkratku. Už jsme věděli, že ten spoj v 15,32 přes Beroun nám ujede, ale doufali jsme, že se do Berouna nějak dostaneme. Tentokrát jsme nechtěli stejnou cestou jako ráno. Hlavní důvod byl ten, že jsme chtěli v Berouně zajít na pivo a pro pivo do pivovaru Berounský Medvěd.

Dopadlo to nakonec dobře. Během 0,5 hodiny, kdy jsme čekali na vlak do Rakovníka, jsme si dali svačinu, kterou jsme s sebou pro případ největší nouze vezli. Teď se hodila. Ve vlaku jsme zjistili, že do Berouna je výluka, že do Roztok u Křivoklátu se jezdí autobusem a ten prakticky na náš vlak navazuje. V Roztokách vlak čekal jen na to, až dojede autobus, a už se pokračovalo. To už jsme věděli, že máme vyhráno. Rychlík do Plzně jezdí každou hodinu, mezitím občas i courák. Řekli jsme si, že za hodinu budeme krásně zpátky a šli jsme na pivo. Jenže nás přivítala cedule, že od 18 hodin je zavřeno, protože tam je soukromá společnost. Pivo prodávají non stop nedaleko, tak to zas tak velký problém nebyl. Jenže my měli žízeň. Pít pivo z 1,5 litrové petky jednak nevypadá nejlíp a jednak to není ono. Aspoň já si tak na pivu nepochutnám. Podařilo se mi aspoň vyškemrat v pivovaru kelímky. Na nástupišti jsme si čekání na vlak zkrátili popíjením piva a těšili se, až vlak přijede, jak se pohodlně usadíme a budeme pokračovat. Jenže vlak přijel pěkně narvaný. Zda to bylo tím, že v Praze byla demonstrace, těžko říct. Občas by se v kupé sice dvě místa našla, ale vzduch byl tak těžký, vydýchaný, že jsem raději rovnou směřovala v posledním vagonu až dozadu, kde jsme sice stáli, ale pozorovali krajinu za námi a na západě červánky, a v klidu dopili petku. Těch ¾ hodiny stát, to jsme ještě vydrželi. Sice se postupem času kupíčka vyprazdňovala, ale ten vydýchaný vzduch tam byl stále. A nám vzadu tak zle nebylo.

Jen domů už jsme nešli pěšky, ale dojeli autobusem. Také proto, abychom už konečně byli doma. Vždyť i tak jsme dorazili večer v osm. Byli jsme však spokojení, jak nám ten výlet vyšel. Expozice muzeí jsou skutečně skvělá. Mohu jen doporučit.

Lužná u Rakovníka – Železniční muzeum ČD Nostalgie, vč. pivovaru Urpiner (Banská Bystrica) a Muzeum amerických historických automobilů JK Classic; pivovar Berounský Medvěd na mapě