Madeira - a přechod ostrova od východu k západu.

15.3.2012 čtvrtek

6:00 nenávidím budík. Včera jsme balili pozdě do noci, teď sebrat krosnu a šup do práce. V práci to utíká jako voda, a aniž bych stihla oběd, se loučím s kolegyněmi. Ještě chtějí vyzkoušet jak mám těžkou krosnu a jsou dost překvapený když jí na první pokus téměř nezvednou. A pak jsem zas překvapená já, když mi řeknou že zrovna schválili, že bagáž má mít 15 kilo. Ajajaj.

14:35 Na letišti zjistíme že má mít 17 kilo. Mára má24 kg, ale stan a foťák si bere jako příruční zavazadlo a ještě si tam nacpe průvodce a jiné těžké věci. Krosnu strčí na pás nakřivo, takže je odlehčená a dostává se na16,8 kg, já jsem vyndala jídlo a jsem na16,1 kg. Tak to bychom měli. Na letence z Lisabonu na Madeiru je dovoleno pouze15 kg, ještě že už jsme odbavení. V Lisabonu máme hodně času tak koukáme po obchodech a příšerně předražených fast foodech. Dobře že jsem včera připravila obložené housky, tady chtěj za jednu přes 5 euro. A že by nám jedna nestačila. Začíná mě pěkně bolet v krku. Snažím se to zaspat.

23:45 Přistáváme na Madeiře a potřebujeme se dostat k hotelu, který je v městečku Machico, pár kilometrů od letiště. Je nádherná teplá noc a tak se rozhodujeme jít pěšky. Autobus už nejede a platit zbytečně taxík se nám nechce. Bloudíme, ale jen chvilku, neboť Mára vytahuje Buzolu a nabíráme správný směr. Není tu chodník, tak vyrážíme okolo značky zákaz pro pěší podél dálnice. Provoz je malý, v trávě okolo spousta mini zajíčků a krásných míst na spaní. Podcházíme pod letištní dráhou která vede do moře a je podepřena desítkami obrovských sloupů, jak v antickém chrámě. Odrážejí zvuk mořských vln a my máme pocit jako by se řítily přímo na nás.

Pak stoupáme a konečně se ocitáme na kopci nad rozsvíceným městečkem na pobřeží. 1:15 Machico, nemáme mapu a nevíme kde najít hotel. Chvíli se rozkoukáváme, to městečko zas tak malý nejni, nikde ani noha a najít ten kousek co máme vytisknutej ze stránek hotelu nebude tak jednoduchý. Začínáme panikařit. Najednou u nás zastavuje pán v dodávce, místní řidič autobusu co jede ze služby a odveze nás až na místo. Je to pěkně spletitá cesta, nejspíš bych se nezvládla vrátit ani ke stanovišti kde nás vyzdvedl. A hotel by jsme nenašli ani kdybychom stáli přímo před ním. Vypadá totiž jako kavárna a název má napsaný jen malými písmeny na dveřích.

V hotelu nám nikdo neotvírá ačkoliv jsme si ho vybrali proto, že má mít 24-hod recepci. Mára tam volá. Za chvíli přijede nové BMW, vyskočí 3 týpci, vezou recepční. Chvilku je všeobecný zmatek, nemůže najít klíče ale pak už nás vede do krásného stylového pokojíčku. Mára ještě kouká do mapy a průvodce aby naplánoval trasu na příští den. Jsme kousek od východního cípu ostrova, a tak ho napadne, že bychom ostrov mohli zkusit přejít napříč. Tenhle nápad se mi moc líbí, tak uvidíme jestli se nám to podaří. Teď už jen sprchu a hurá spáááááát.

16.3.2012 pátek

Ráno nás čeká kontinentální snídaně v útulné kavárničce, je tu tak hezky že bych nebyla proti strávit v tomto hotelu blízko pobřeží celých 14 dní. Zvlášť když ta protivná bolest v krku ne a ne polevit. Nasadíme asi nějaký septolety.

Na dnešní den je naplánovaná tůra na východní cíp ostrova. Vyrážíme z hotelu hledat autobusovou zastávku. Nějaký dobrák taxikář nám, když už stojíme na zastávce, nabízí že nás odveze za 10e a že nás to vyjde skoro stejně jako jízdenka, která stojí 4e/os. Mára vycvičenej z Maroka a Albánie se ale nedá. Ještě spolu diskutují když přijíždí autobus a ten nás za 1,4e/os doveze do cíle.

Tůra má podle průvodce trvat 2,5 hodiny, my to s dalšími 2,5 hodinami na kochání se zdejší nádherou zvládáme za 5 hodin. Cestička jako mlat, počasí nádherné, turistů přiměřeně a všude spousta ještěrek. Jen ten zatracenej těžkej batoh mám chuť odhodit u cesty, na Madeiře se přece nekrade. Ale jsem vycepovaná z Čech takže to nakonec neriskuju. Před nejvýchodnějším cípem je malý obchůdek pro turisty s přístěnkem, dokoupíme si tady vodu a necháme batohy. Před námi je už jen krátké, ale poměrně strmé stoupání na nejzažší část cípu. Krásně zabarvené skály pobřeží a všechny odstíny moře ani nemá cenu popisovat, protože to se musí vidět. Nahoře nás vyfotí příjemná Němka a my zase na oplátku jí, chvíli se kocháme malými ostrůvky před námi a pak zpátky dolů pro batohy. V přístěnku opět potkáváme tu Němku i s jejím "lazy husbandem" jak ho nazvala. Jsou to oba sympaťáci, pán vypadá jak motorkář, dlouhé bíle vlasy a vousy a z toho jak ho manželka nazývá si hlavu nedělá. Bavíme se o cestování a svačíme, nakonec nám ještě doporučí jednu restauraci ve Funchalu a poznačí nám jí do mapy. Odcházejí dřív než my, ale nakonec je potkáváme ještě na parkovišti na konci treku kde svačí, to už jim jen zamáváme a jdeme do města ze kterého nám začíná další trasa popsaná průvodcem. Je to docela dálka, cestou koukáme jak to vypadá s místama na přespání, ale není to nic moc. Nakonec nás náš sympatický pár dojede autem a nabídne odvoz, čímž nám ušetří minimálně 1,5 hodiny svižného šlapání po asfaltu. Tam se s nimi loučíme, dozvíme se, že jsou z nějaké vesničky od Norimberka, společně se vyfotíme a jedou.

Potřebujeme teď sehnat vodu a hlavně bombu na vařič. Nedaleko vidíme otevřený malý obchůdek, Mára si u mě nechává krosnu a jde lovit. Přijde s vodou a nějakým domorodcem. Vodu mi dá, řekne: "za chvíli se vrátím" a sedá k domorodci do auta. I s mýma dokladama. Tak doufám že se opravdu brzo vrátí. Tak aspoň sním cestou už dost poznamenané banány a čekám, a čekám.......a čekám......

A už je tady, hurááááá, i s bombou a novým vařičem, i když podle vrstvy prachu na krabičce zas tak nový nebude :).

A tady je Márův popis co se událo během té doby:

Po krátkém rozloučení s německým párem jsem se vydal shánět plynovou bombu, zatímco Janča hlídala krosny. V baru ani v malém obchůdku kam mě poslali jsem však neuspěl. Cestou zpět u mě ale zastavil vysmátej týpek v autě s otázkou, jestli hledám plynovou bombu, což mě překvapilo. Je vidět že zprávy se tu šíří rychle. Nabídl mi, že mě hodí do obchodu kde bych jí sehnal. Po krátkém zaváhání jsem souhlasil, i když sedat do auta k cizímu člověku v cizí zemi se mi moc nechtělo. Cestou pořád někoho zdravil. Ptal jsem se jestli je všechny ty lidi zná, na to mi odpověděl, že jsou tu všichni jedna velká rodina. Pak mě hodil před železářství. Tam sice bombu měli, ale pro jiný vařič. Když mi dal prodavač slevu, koupil sem jí tedy i s vařičem. Bohužel mi u nich nefungovala karta. Vyběhl jsem z obchodu najít bankomat a ani mě nenapadlo že by tam na mě ten týpek ještě čekal. Nejenže čekal ale ještě mě ochotně hodil k bance, abych si vybral. Zavezl mě pak zpátky do obchodu, kde jsem konečně zaplatil a poté odvezl zpět za Jančou. Nadšeně jsem poděkoval a nabídnul mu pivko. S úsměvem odmítnul a jel si zase po svém.

Po šťastném shledání jdeme ke kostelu, zde je výchozí bod pro další trasu. A vyrážíme. Jde to dobře až do bodu v průvodci: přes starý klenutý most do kopce....je večer, široko daleko jen pofidérní lávka přes suchý příkop. Což o to kopec tam je, ale že by tohle byl onen klenutý most, to moc nevypadá. Zkoušíme to, ale tudy cesta nevede. Nakonec se most přece jen objeví, ale mnohem dál než jsme čekali. Začíná se šeřit, všude škroukají žáby a most je opravdu starej, kamenej a krásnej. Stoupáme do kopce a koukáme kde mezi kameny a opunciemi najít místo pro stan. I když je teplo nechce se nám spát jen tak pod širákem, z městečka a okolí zaznívá štěkot psů a já mám pejsky ráda akorát na vodítku. Stmívá se a my rozbalujeme stan na plácku, kterej jako by tam čekal přímo na nás. Když ho dostavíme je už taková tma, že nevidím opuncii, srazím jí krosnou a dalších 5 minut se pak bavím vyndaváním Ostrých trnů z karimatky. Ve městečku to žije, místní omladina se jde procházet po kamenité pláži která je kousek pod námi, z protějšího kopce zase jezdí na kole šílenou rychlostí dolů. Všude je slyšet hlahol, místní nejspíš oslavují že už je pátek. K večeři máme luxusní bramborovou kaši s pražskou šunkou.

Sobota 17.3.

Vstáváme v10 auž v půl 12 vyrážíme po velrybářské cestě k dalším cílům. Počasí je pěkné, okolo suchá tráva a opuncie. Často není stezka ani vidět a řídit se podle podle popisu z průvodce podle sloupů napětí a jiných vychytávek je docela dobrodružné. Ale nejspíš jdeme dobře. Na cestě proti nám jde děda s vnučkou a dvěma pejsky a ti určitě jdou z nějaké civilizace. Jeden pejsek se z nás tak vyděsí že začne utíkat zpátky a nereaguje ani na volání páníčků "Strela, Strela". A tak holčička běží za ním, chytne pejska do náruče a nese ho. I tak se chudák dost cuká když procházejí kolem nás. Pokračujeme dál a dál až ke známé vyhlídce odkud verlybáři vyhlíželi piráty. Míří sem i dost aut, až máme strach aby nás někdo nesmetl, na pěší tady evidentně nejsou zvyklí a do křivolakých zatáček moc nebrzdí. Na vyhlídce je živo, místní si tu grilujou maso.

My si dáváme sváču a Mára se jde podívat na vrchol, já zůstávám u batohů a pak se vyměníme. Stojím na vyhlídce, pískám na něj, mávám ale slyší to akorát nějací důchodci. Konečně zbystří i Mára a posílá pusu, důchodci se smějou. A když se vrátím z vyhlídky, je už děda v živém hovoru s Márou. Vzpomíná na staré časy kdy takhle taky chodil s velkým batohem. Pak už ale musí jet, protože dneska odlítají. Jdeme dolů a procvičujeme anglickou konverzaci. Teda spíš já, Mára s tím problém nemá. Na okraji vesnice je sezení pro turisty a roztomilý malý pejsek který se ale motá a padá na čumáček. Dáme mu aslepoň napít a pár krekrů. Odsud pokračujeme po dlouhé a nudné levádě která vede po okraji vesnice. Jsme překvapení kolik lidí pracuje na políčkách pod levádou. Za vesnicí se dáme směrem na Boca de Risco. Konečně jdeme do přírody, tak to začíná být zajímavější. Jen mě štve že ty skály jsou tak rozeklané, že to co je vzdušnou čarou co by kamenem dohodil, člověk obchází půl kilometru. Nicméně okolí je opravdu krásné a když vylezeme na útesy u oceánu, nemůžeme se vynadívat. Před námi širý oceán, za námi nádherné Hory, nikde ani živáčka, okolo žlutě kvetoucí keře, co víc si přát. A tak běháme z jednoho kopečku na druhý a zkoušíme odkud je hezčí výhled. I když je ještě dobře vidět rozhodneme se tu zůstat a přespat. Zatímco vařím večeři si Mára ještě vybíhá udělat pár fotek při západu slunce z blízkého vrcholu. K večeři máme kuskus s tuňákem a cibulkou. Bolest v krku nepřechází, nasazuji paralen. V noci mě vyděsí zvuk který zní jako hlasité mňoukání šílené kočky a to hned ze křoví vedle stanu. Říkám si jestli necítí tu konzervu od tuňáka co máme v předsíňce. Připomenu si že nejnebezpečnější zvíře na Madeiře je ještěrka a zkusím na tu potvoru křiknout, třeba se lekne. A je klid. Za chvíli se však ozve znova. Nakonec zjišťujeme že to byl asi nějaký noční pták, možná měl v tom křoví mladý tak strašil.

Neděle 18.3.

Dnes nás čeká dle průvodce : "cesta přes Boca do Risco (nebezpečnou průrvu)- cestu vysoko nad burácejícími vlnami severního pobřeží, která dodnes neztratila nic na své divokosti. Absolutně jistý krok a odolnost vůči závratím jsou dva základní předpoklady pro absolvování cesty po pobřežních útesech".

Takže dneska nás asi čeká pěknej adrenalin. Po snídani vyrážíme. Z nebezpečné průrvy se nakonec vyklube dobře udržovaná, poměrně široká cesta podél útesů, kterou bez větší újmy na zdraví zvládnu i já, a to mám závratě i když stojím na židli. Nicméně pár nepříjemných úseků tam je a tak jsme rádi že nám počasí přeje a prašná stezka neklouže. Hned na začátku trasy ztratím v hustém podrostu talířek od svých zbrusu nových holí.

Naším cílem je městečko Porto da Cruz s orlí skálou. Městečko na pobřeží pod námi vidíme už dlouho ale než se k němu podél zubatých útesů a pak sestupem po silnici propracujeme, jsme pěkně ušlapaný. Ve městečku vidíme autobusovou zastávku, tak hledáme jestli se nenajde autobus který nás zachrání a vyveze o 600 výškových metrů výš, kde začíná naše další trasa. Šlapat to po klikaté asfaltce zase nahoru už se nám vážně nechce. Autobus jede až za 1,5 h. Mám chuť na Magnum tak zapadáme do malé nádražní restaurace kde mají algida leták za oknem. Magnum nemají, tak si dám aspoň kafe a Mára pivo. Při placení jsme překvapení, jak je to tu levný. Ještě se na chvilku podíváme k burácejícímu ocánu a honem na zastávku. Na autobus už pár lidí čeká, takže jdeme na jistotu. Je to dlouhý a slušný stoupání, i autobus je pěkně ufuněnej, a my jsme šťasní že jsem si tu asfaltovou odyseu mohli ušetřit.Vystupujeme na zastávce v Portele. Mára si při vystupování málem zlomí nohu, já se jen zaseknu bagáží ve dveřích. Je tu velký betonový plácek, socha Panny Marie shlížející na nás a velká restaurace s hotelem. Jinak nic. Je mlhavo a chladno. Vyrážíme po (nebo spíš v protisměru) pstruží levádě do Riberio Frio. Začíná do kopce a tak má alespoň spád. Popis cesty je trochu nejednoznačný a navíc jí jdeme pozpátku takže si všechno musíme v hlavě převracet. První zásadní křižovatku zvládá Mára na jedničku a můžeme směle dál.

Už se stmívá tak koukáme kde složit hlavu, ale z levé strany je svah nahoru a z druhé zase dost svižnej dolu. Tak to vypadá že přespíme na cestě a budeme muset vstát dřív než se přiženou první turisti. Nicméně narážíme na další cestičku která vede směrem dolů Doprava a Mára jde prozkoumat terén. Myslím že zbytečně. Vysoká mokrá tráva, ostružiní, svah, nic moc. Naštěstí se mýlím. Je tam místo akorát na náš stan. A navíc s výhledem na svítící Porto da Cruz a Orlí skálu. Mára si zaslouží velkou pusu a k večeři s láskou uvařenej kus-kus. Paralen včera nezabral, dneska zkusím nasadit antialergika. Ještě si oblečením podložíme karimatku pod zadkem, abychom nesjížděli dolů a jdeme do hajan.

Pondělí 19.3.

Dnes ráno dobrá zpráva, bolest v krku nikde. Tak to byla asi alergie. Uvidíme jestli to vydrží aspoň do večera. Vyrážíme podél pstruží levády, tu pak na chvíli opouštíme a stojíme na rozcestí. Je tu nějak víc cest než čekáme a jsou pěkně proježděné. Tak si vybereme a vyrážíme. Neujdeme ani500 m, když nám dojde že tudy cesta nevede a vracíme se zpátky. Za chvíli dojdeme k rozsáhlému staveništi, vypadá to na přehradu. Tak proto tolik vyježděných cest. Přicházíme k hájence s krásně upravenou zahradou a stolečkama, vybalujeme Billa igelitku se zásobama a snídáme. Za chvíli se k nám přidá i myš a ptáček s poraněným okem. A pak bohužel i turisti a je po klidu. Jsou to Slováci, ale nějak nemáme chuť se družit. Moc se nám od hájenky nechce, ale co se dá dělat, nechtěl musel. Leváda je taková trochu pralesní se spoustou vavřínů, procházíme podloubími ve skalách a pak průrvou. Tam ovšem potkáváme zájezd něměckých turistů v protisměru, takže se jen přilepím ke stěně a počítám je jak ovečky. Zástup zdá se nemá konce, tak to vzdávám. Ale turisti mají smysl pro humor a když mě tam tak viděj vtipkujou o dalších desítkách za nimi. Zbytek cesty podél levády se neděje nic zásadního a my dorážíme do cíle. Slavné nádrže se pstruhama nikde. Jdeme si sednout do zdejší restaurace na místní specialitu a čaj. Venku dneska není nic moc, chladno, zataženo, tak jsme rádi že jsme v teple. Autobus do Poiso,vesnice od které se dá pěšky vyrazit na nejvyšší vrchol jede až v 7. Je tady však taxikář, tak se s ním domlouváme že nás za 20e doveze přímo na začátek trasy na Pico Ruivo, čímž by jsme ušetřili dost nezáživných kilometrů po silnici. Víme ale, že je tady jedna z nejznámějších vyhlídek a tak ho prosíme jestli by nás nepočkal, že se ještě zajdeme podívat tam. Cestou se zapovídáme s párem ze Slovenska, které už čeká poslední večer tady a dávají nám Tipy na výlet. Vyhlídka je krásná, ale úplně obsazená turisty, a to ne je tak ledajakými. Je to banda modelů a modelek, co se rozhodli udělat si v horách stejně hezký fotky jako viděli u modelů v časopise v letadle. A tak se v ležérních pózách fotí ve slunečních brýlích a bez nich. A pak už konečně odcházejí, takže se začneme po jejich vzoru fotit my. Ovšem je vidět že praxe a vhodný oděv nám chybí a navíc se cpu čokoládou, takže na fotkách vypadám jak sysel. Výhled je parádní, ale vrcholy už jsou zahaleny v mlze a tak si jen představuju jak jsou asi vysoký. Taky jsou tady ochočení ptáčci, kteří si člověku sednou na ruku když na ní má něco dobrého do zobáčku. A vypadají úplně stejně jako vzácné pěnkavy co jsem viděla v průvodci. Cestou zpět se ještě kousek vydáme po zakázané cestě kterou nám doporučili ti Slováci s tím, že až se sem příště vrátí, tak tu starou levádu zkusí projít. Ze začátku to jde, ale pak už to začíná být nebezpečné a tak se vracíme.

Když se blížíme k parkovišti začíná pršet. A taxík nikde. Nejspíš natrefil na nějakou výhodnější skupinku. Přesto doufáme že se vrátí. Nevrátil. Stojíme pod střechou turistického centra a čekáme na bus. Je zima, mlha a prší. Nakonec i s těma slovákama jedeme busem. V Poisu v přístěnku u restaurace se balíme do pláštěnek, Mára se ptá číšníka na ubytování. Ale tady prý nic neseženeme. Už je tma, leje, fouká silný vítr a přes mlhu téměř není vidět. Jdeme za vesnici hledat místo na spaní. Zkoušíme pár míst blízko silnice ale odevšad je na nás vidět. Jsou tu jen mokrý les, travnaté plochy nebo neprostupný křoví. Nakonec končíme mezi křovím asi20 metrůod silnice a kousek za cedulí Národní park. Docela z toho šílím. Stanovat v národním parku hned za cedulí mi nepřijde jako dobrý nápad a navíc jsou tu neoficiální veřejný záchodky. Je to nechutný ale jak mě uklidňuje Mára, ty papírky jsou starý a stejně to už všechno spláchl déšť. Moc to nepomáhá. Promočení se schováváme do stanu a při vaření večeře se ohříváme u vařiče. Okolo fučí a my jdeme spát.

Úterý 20.3.

Ráno je pořád hnusně, poprchává a mlha. Jdeme do restaurace v Poisu. Tady si vyleju zelený čaj a když se to snažím zachránit tak ještě Márovo pivo. Tím poliju celý stůl, svoje nepromokavý kalhoty a mikinu, takže smrdím jak pivní skaut. Márovo zděšení nad rozlitým pivem asi není třeba líčit. Jdu si aspoň trochu přeprat věci na záchod. Moje nálada je stejně mizerná jako počasí. Navíc přichází zpráva od kamarádky jak je v Čechách neobvykle krásně a teplo na březen. Mám pocit že doma by mi bylo líp.

Poté se rozhodujeme co dál. Počasí se nelepší. Máme dvě možnosti: 1. nejvyšší hora Pico Ruivo, protože už se sem nevrátíme, ale zas co tam když není vidět na krok? 2. Údolí Jeptišek, to v průvodci vypadalo taky moc pěkně. Mára se ptá turistů co dorazili z Pico Ruiva na počasí, ale prý je tam hnusně, ani na vrchol nešli.

Chceme jít na bus do Funchalu a Údolí jeptišek. Pleška ale píše zprávu že má být polojasno. Vtom na chvilku vysvitne slunce a tak se rozhodneme jít na Pico Ruivo. Šlapeme do nekonečného kopce, po slunci už dávno ani památky, akorát mlha. Mára chce stopovat, ale nikdo nezastavuje a já vůbec nemám chuť se na ty zírající buržousty usmívat. Nakonec nás na korbu vezmou ochránci přírody a dovezou nás až na Ariero, ačkoliv asi měli namířeno jinam - hned se obrací a jedou zpátky. To mi přece jen zvedne náladu, dobří lidé se ještě najdou a navíc nám ušetřili pořádnej kus cesty do kopce.

14 hodin: parkoviště je téměř prázdný, gift shop a restaurace kromě obsluhy taky. A my jediný co tam chceme je informace jestli funguje chata pod Pico Ruivo. Slečna v shopu neví a mladík v restauraci taky ne. Navíc koukaj střídavě na nás a pak ven do mlhy kde není vidět na krok a chybí už jen aby si poklepali na hlavu že tam chceme jít.

Jenže my už jsme tady a cesta zpátky nevede. Horší než minulý nocležiště to bude těžko.

Vyrážíme po upravené cestě a představujeme si jak je to tu asi hezký. A pozor, teď na pár sekund se mlha malinko rozestupuje a vidíme kousek Hory. Jsme u vytržení. Tak aspoň něco. A pak zase jen mlha. A opět pár sekund kdy vidíme nějaký vrcholek, chceme se s ním vyfotit ale mlha je rychlejší. Ale musí to být opravdu zážitek když je vidět. Podle průvodce neexistuje na Madeiře úžasnější horská trasa.

Ovšem, co se nestane. Mára vzývá Pána hor a asi to funguje, najednou vykoukne kus Hory vedle cesty, o který jsme neměli ani ponětí že tam je. Na chvíli mizí ale mlha se začíná pomalu vytrácet a postupně vidíme dolu do údolí. Mlžný opar dále ustupuje a my jen stojíme a žasneme. Nemůžeme se vynadívat a hlavně čekáme že to zase za chvíli všechno zmizí. Ale ne, naopak, je modré nebe a zbytky mlhy nebo mraků nebo co to je se válejí na vrcholech a přelévají se přes ně a ještě zvýrazňují tu krásu. Všechno má neuvěřitelně Ostrý barvy, který foťák ani nedokáže zachytit a my si připadáme jako v sedmém nebi.

Průvodce nelhal. A my navíc máme obrovský štěstí že si to užíváme sami a ne v zástupu turistů. Za celou cestu k chatě potkáváme jen jeden pár z Německa, který si výhledy vychutnává s flaškou vína a nabízí nám, že pokud na té chatě nebude přespání někam nás posunou autem. Cesta je poměrně dlouhá, ale pokaždé překvapí nějakým novým pohledem. Na konci je stoupání okolo spálených stromů a křovisek a pak už se z mlhy noří bílá chata. Hurááá, jsme u cíle. Doufáme, že tam půjde přespat. Jdeme obhlídnout situaci. Mára se jde do chaty zeptat na podmínky přespání. Trochu překvapí místního správce a ten, ačkoliv umí anglicky pouze thank you a good, pochopí co chce a ukazuje na kamenný přístřešek naproti chatě. Je tam umyvadlo, místo sotva na stan a z druhé strany záchodky. Dostaneme instruktáž jak si zapnout a vypnout vodu a pak nám rukama nohama říká že jde dolů do údolí na parkoviště. Batohy necháme v přístěnku a vyrážíme dobýt nejvyšší vrchol. Cestou potkáváme akorát jeden starší pár, ti nás vyfotí a pak už máme vrchol jen pro sebe. Mám pocit že nic hezčího jsem snad neviděla. Z jedné strany mírné zelené kopečky a moře, z druhé nádherný masiv přes který se přelévají mraky a na třetí straně vyhlídka která vypadá jako by vedla přímo do nebe. Jediná nevýhoda je, že je tu docela kosa. Vydržíme tu snad dvě hodiny protože mraky nám poodhalují pokaždé něco jiného. Pak už jdeme dolů protože zima přebíjí všechny ostatní vjemy. Najednou vidíme že v plné polní míří k chatě 2 lidi. Nejsme úplně nadšení. Dole stavíme stan. Mezitím dorazí k chatě i ty dvě osoby. Jsou to portugalky. Jedna vypadá normálně a ta druhá, oblečená ve vojenském spíš jak chlap, facku bych od ní dostat nechtěla.

Začíná zapadat slunce a já nevydržím a chci se vrátit na vrchol abych to viděla. Márovi to nakonec taky nedá a jdeme spolu. Slunce utopené v mracích je nádherné. Téměř za tmy se vracíme a těšíme se na jídlo. Mezitím se vrátil správce a když nás vidí ukazuje že máme přijít do chaty. Nejradši by jsme zalezli do stanu a něco si uvařili, ale říkáme si že když už je tak hodnej a nevyhodil nás, že mu musíme udělat tržbu. Že teda zajdeme aspoň na kafe a polívku. Posadí nás v hale, kde ale ani nerozsvítí, světlo jde akorát z kuchyně. Chceme si objednat polívku ale nerozumí, tak zkoušíme kafe a to má úspěch. Na něco se ptá, tak říkáme že s cukrem a mlíkem. Ale to asi nemyslel a stejně nerozumí a pořád něco povídá a ukazuje ke kuchyni. Asi máme jít za ním. To nám připadá divný, nejsme si jistí jestli jsme gestikulaci správně pochopili, ale jdeme. Usadí nás k ušmudlanýmu stolu, dá kafe, umeje talíře a podělí se s námi o výbornou kuřecí polívku, kterou měl nejspíš i na příští dva dny. To jsme opravdu nečekali. Je to od něj hrozně milý. Nakonec nám jako velkou vzácnost přinese nějaký ovoce a pochopíme že to má být opravdová lahůdka. Jenže to chutná příšerně. Trošku to přebijeme cukrem a snažíme se tvářit že je to opravdu dobrota. Pán s Márou si naštěstí rozumějí, řeč nevázne ačkoliv jeden mluví portugalsky a druhý anglicky a já teda nerozumím ničemu. Chceme zaplatit, ale jak už jsme si mysleli když nás vzal do kuchyně, pán nic nechce a na rozloučenou nám ještě popřeje dobrou noc. To je úžasná tečka za dnešním dnem. A to zpočátku vypadalo na nejhorší den dovolené. Jsme utahaný jako koťata a máme radost že už nemusíme vařit. Hurá do spacáku. Z venku se ozývá hluk, za holkama dorazili šamstři. Podlaha i zdi přístěnku jsou kamenné, venku fouká a od země je dost chladno. Okolo čtvrté hodiny se oba budíme zimou a na zahřátí si dáváme slivovici a Milku.

Středa 21.3.

Probouzíme se ani nevím v kolik, ale venku hučí vítr, je zima a tma, takže ze spacáku se nám nechce, je nejspíš zase pěkně hnusně. A tak se jen tak válíme a dospáváme. Najednou nám někdo klepe na stan, podle hlasu poznáváme správce, asi se máme sbalit aby mohli turisti k umyvadlu s vodou. Vůbec se nám nechce. Na sobě máme všechno svoje teplé oblečení, čepice a vylézáme. Venku zjistíme že je nádherně jak do té doby nebylo, nebe bez mráčku a na zídce sedí turisti v tričku s krátkým rukávem. Koukají na nás divně. Navíc už je 11 hodin. Sundaváme čepice a v rychlosti balíme stan. Pryč odsud. Vydáváme se na začátek naší dnešní trasy a snídáme. Okolo občas projdou turisti a tváří se pobaveně když vidí naší polní kuchyni. Cesta je tady trochu náročnější, nahoru a dolu, navíc odpoledne vedro, na to nejsme zvyklí. Neustále se předháníme a doháníme se skupinkou francouzů. Jsou to 3 dospělí chlapi a takový děda. Ten se ale nezdá, ač pomalu, postupuje velmi jistě, takže stačí chvilku fotit nebo si dát sváču a máme je v zádech. Potkáváme se i dole u parkoviště v sedle Encumenada kde je hospůdka a dáváme si pivko. Chtěli jsme jet do Funchalu, ale poslední bus už ujel tak přemýšlíme kde složit hlavu. Mára navrhuje jít do hotelu a dát se trochu do kupy, mě se nechce, Madeira je přece jen dost drahá. Domlouváme se teda že když najdeme něco do 50e na osobu tak že to vezmem, jinak pod stan. Mára volá bráchovi aby se podíval na bookingcom. To co najde v této cenové relaci je ale ve městech která jsou od nás daleko. Jdeme tedy dolů do nejbližší vsi, třeba tam ještě nějaký bus pojede. Už se blíží večer tak koukáme jestli nenajdeme místo pro stan. Ale nikde žádná cesta, jen svahy. Vypadá to beznadějně. Najednou se před námi zjeví růžové monstrum. Takhle hrozný hotel už jsem v horách dlouho neviděla. Zkusíme se tu zeptat a uvidíme jestli se vejdeme do limitu. Nevíme kde je vchod, stojíme u postranního, který je bez kliky a najednou vidím ty němce co jsme potkali cestou na Pico Ruivo a ti nám otvírají. Madeira je opravdu malá. Na recepci se ptáme na cenu a je to přesně za 50e. Mára je nadšenej a já jsem nakonec taky ráda že už se nemusíme nikam třepat. Hotel se pokouší vypadat luxusně, ale je jaksi bezstylovej. My s krosnama tu vypadáme jako pěst na oko. Pokoj je hezkej, vypereme si prádlo, naložíme se do vany a jdeme na večeři. V bufetu je obrovskej výběr různých ryb, já si dávám jen to co vypadá nejkonzervativněji a nakonec zjišťuju že je v tom akorát nejvíc kostí. Mára si výběr užívá. Já se pak dojídám ovocem, to mi na cestě nejvíc chybělo. Po naší kuchyni je to tady opravdu zážitek a mě akorát mrzí že mám scvrklej žaludek. Na večeři potkáváme i naši francouzskou skupinku. Kupujeme si víno a plánujeme co zítra. Noc na tomto hotelu je pro mě nejhorší nocí z celé dovolené. Je tu jen tenké prostěradlo, jedno pro oba, a to tady není žádný vedro, a přehoz přes postel. Mára mi v noci přehoz ukradne a já se klepu jen pod prostěradlem. Mám spacák do -25 v krosně, ale je zabalenej v igeliťáku a já nechci Máru budit. Nevim jestli jsem tak blbá nebo zamilovaná.

čtvrtek 22.3.

Snídáme v hotelové restauraci s krásným výhledem na Hory, pak se ještě válíme v posteli a užíváme si sprchu, když už jí máme k dispozici. Z hotelu odcházíme ve 12. Kousek nad ním je leváda a2 kmdlouhý tunel kterým se máme napojit na další trasu do Chrito Rei přes kotlinu Cascalho. Vypadá to až na ten tunel výborně, takto přejdeme spojitě další kus ostrova až na náhorní plošinu Paul da Serra. Počásí je nádherné, leváda s výhledem na masiv taky. Na chvíli se zastavíme na odpočívadle a dáváme si vínko. Idylka končí před tunelem. Vchod je nám tak po ramena a do té černé vlhké díry se nám ale vůbec nechce. Dva kilometry to zase není tak málo když je člověk skloněnej a ještě má krosnu na zádech. Ale cíl je jasnej, nandaváme čelovky a vyrážíme. Začátek je opravdu výživnej - krosnou dřu o strop jakmile se pokusím trošku narovnat, cestička je úzká, z pravé strany leváda bez zvýšeného okraje a je tu dost louží. Potom slyším crčet a hučet vodu a vidím podpěry držící strop a kamení na cestě. Ten hluk vody mě děsí. Máru zase podpěry. Nakonec to není tak hrozný, je to taková mokrá pasáž s hlubokýma loužema a teče tu ze stropu, svoje dělá hlavně super akustika. Pak už začíná být líp, strop se zvyšuje takže můžeme stát rovně když si dáme pozor na hlavu a hlavně vidíme světýlko velikosti špendlíkový hlavičky na konci tunelu. Původně jsem ho nečekala ale jsem strašně ráda že tam je, minimálně to znamená že v tunelu není zával a nebudeme se muset vracet. I tak je tunel strašidelnej zvláště když máme oba slabý baterky v čelovkách. Jdeme hodně svižně, a jen občas se ohlídneme dozadu a podle velikosti světel na obou koncích tunelu usuzujeme jak daleko asi jsme. V některých úsecích jsou tmavé výklenky kde podvědomě čekám lebku a hromádku kostí. Asi bych neměla tolik koukat na televizi. Když se odvážím a posvítím tam, jsou tam jen kameny. Konečně je konec. UUUUFFFFF.

To je úžasný. Kousek od tunelu si na skále rozbalujeme svačinku a víno od večeře. Stres opadává, popíjíme víno a vykládáme si co nás v tunelu napadalo a nejvíc děsilo. Jsme štěstím bez sebe že se tam nemusíme vracet. Tady na sluníčku je rozhodně líp. Mára kouká do mapy, ještě nás kus cesty čeká tak vyrážíme a jdeme podél stěny malého kaňonu. Já si teda myslím že je velkej protože když se podívám dolů tak mám závrať jako prase. Leváda vede po převisu a já mám chuť jít přímo levádou než po jejím úzkým betonovym rantlu. Jenže tam je napadaný dost velký kamení. Je vidět že tady asi lítá často, zábradlí je úplně zohybaný a betonový okraje levády místy uražené. Moje závrať roste do závratných výšek. Ale jinak je to úžasný místo, pro mě jedno z nejhezčích co jsme viděli. Je tady úplně jiný typ KRAJINY než dosud. Divoká, neudržovaná, žádná procházka pro důchodce. Tady foťák zase naprosto selhává protože ten prostor prostě zachytit nejde. Občas je okraj levády zavalený hlínou a mám strach jít dál aby mi neuklouzla noha. Odhaduju křoví na převisu, jestli mě zachytí nebo vezmu čáru rovnou na dno kaňonu. Nic moc. A už vidíme velký kaňon, ale nevidíme cestu jak se dostat na jeho druhou stranu. Leváda úplně zmizela, sesula přes ní část stěny kaňonu. A muselo to být velký. Je to obrovská halda suchý hlíny a v ní kamení. Můj dojem z toho je, že to celý čeká jen na to až se některej z větších kamenů uvolní a pak se to celý sesune dolu do údolí. Ať koukáme jak koukáme, není cesty vpřed, jsme na převisu, takže dolem to obejít nemůžeme a dopředu a nahoru to taky nejde. A oba víme kudy vede cesta zpět. Asi proto Mára ještě zkouší jít dál a já hysterčim protože to je opravdu nebezpečný. Ale nedá se nic dělat, obracíme se a míříme zpět. A černá díra zlomyslně čeká. Je mi blbě jen jí vidím. A to jsem si předtím ani nevšimla tý úrody pavouků co v ní je. Fuj. No nic, prošli jsme to jednou, projdem to i podruhé. Nemůžu ovšem říct že by to zpátky bylo nějak výrazně příjemnější. Konečně jsme venku. Pohled na Encumenadu je krásný. Už je večer tak hledáme místo na spaní a jedno pěkné je přímo u levády. Necháme tam batohy a jdeme se kouknout odkud nám zítra jede autobus. Máme v plánu jet brzo ráno. Vracíme se už po tmě a narazíme na čističe levády. Není to žádný sympaťák a kouká divně, takhle v noci tu asi moc turistů nechodí. Uklidňujeme se, že když nemáme krosnu tak si bude myslet že jde o nějakou romantiku. Jen doufáme že nepůjde až k tunelu, to by na nás narazil a to by pak byla dražší noc než v růžové hrůze. Navíc jsem si všimla že do levády hodil takový krásný toulavý štěně co se ho na pochůzce chytlo. A to tam byla hluboká a venku pěkná kosa. Zloun. Štěně se naštěstí vydrápalo na druhý břeh.

Postavili jsme stan a k večeři byly těstoviny se špenátem. Čistič se naštěstí neukázal.

Pátek 23.3.

Budík byl nastaven na 4:45, ale rozsvítil se až v 6:20 s tim že chce PIN kód a jinak ani nepípnul. Mizera. V 7 začínám s procesem buzení Máry a už v 8 začíná projevovat známky života. V půl 9 balíme stan, hrozí nával turistů. Na odpočívadle si dáváme snídani, Mára čokoládové musli a já hnusnej knackebrot se sýrem. Vymýšlíme co dál když nás budík tak vypekl. Než pojede další autobus je spousta času. Přeruší nás dělníci co přišli opracovávat betonové lavičky a stůl. Stěhujeme se tedy k obchodu s restauraci v sedle Encumenada. Rozhodujeme se stopovat na náhorní plošinu, kam jsme měli dojít včera. Dáváme si na to hodinu. Dneska je krásně a máme dobrou náladu. Stojíme na okraji parkoviště. Ale lidi zastavují jen proto, že jdou do obchodu. Navíc mají většinou malý autíčka a my s krosnama jsme poněkud rozměrný. Mára kupuje pivo a mě zdější likér. Je moc dobrej. Nejvíc rušno je samozřejmě když sedíme a pijeme. Potkáváme ten německý pár z hotelu, chvilku povídáme, trošku se diví že jdeme na stopa, tady to není úplně zvykem. Oni jedou jiným směrem tak nám aspoň přejí štěstí, vyměmíme si adresu a jdou nakupovat. Před námi zastavuje stříbrné auto. Nadáváme že zaparkoval tak blbě, protože teď na nás není od silnice vidět. Nakonec se řidič zeptá jestli teda stopujeme nebo ne. Jsme dost překvapení. Tím spíš že je to takovej krásnej navoněnej pár z Francie. Zato my už jsme dost jetí. Němci se docela diví když jdou z obchodu a my už balíme krosny do kufru. Náhorní plošina s větrníky vypadá jak step. Je trochu divný, člověk jede z hor ještě víc nahoru a najednou placka jak v Holandsku a široko daleko ani kopeček, jen obrovská nevkusná restaurace. Dovezou nás až k začátku další trasy, kapličce zasvěcené Fátimě. Tady všude se volně pasou krávy, vidíme i mladý bejky, z čehož nejsem nadšená a okolo je spousta žlutě kvetoucího křoví s ostny. Cestička mezi ním je celkem úzká a když tam ještě stojí kráva nebo v horším případě bejk není o co stát. I když vím že jsou na turisty zvyklí stejně se jich bojím. V jednu chvíli kdy nevíme kam uhnout začnou najednou takový odrostlejší telata bučet. Doufám že nevolají tatínka. A najednou začnou hlasitě bučet všechny krávy okolo a čučí na nás. Jsem z toho nesvá. Naštěstí se objeví pastevec, krávy jdou k němu a my máme volnou cestu. Kromě dobytka je tu i hodně turistů. Obvzlášť komický jsou výpravy žen v botech na podpatcích, který se tvářej že si radši zlámou obě nohy než aby si vzaly něco tak děsnýho jako tenisky. Naštěstí v nich nemusí ťapat daleko, autobus je vysadil u silnice a za dalších500 metrůje zase na silnici vyzvedne.Však na hezký fotky to stačí. Jsme na okraji plošiny a jsou tu krásný výhledy na pobřeží dole. Začíná být vedro. Konečně docházíme do Christo Rei. Vévodí tomu tady socha Ježíše a za ní větrný mlýn. Chceme se k soše podívat ale je oplocená. Opodál v kopci vidíme nějaký baráčky, snad restaurace, a vidina chlazeného piva nás žene vpřed. Jenže je to jen komplex budov za zdí kam se nedostaneme. Pokračujeme tedy další trasou od Christo Rei do našeho Velkého kotle kde jsme včera skončili před závalem. Vedro je na umření a široko daleko nic kromě křoví, větrný elektrárny a jedný borovice. Usadíme se ve stínu pod ní, i když najít místo bez kravinců je celkem umění. Řeším anabázi se ztraceným mobilem. Podle mých vzpomínek skončil chudák někde v Poiso v restauraci. Voláme mamce aby nám našla na internetu tel. číslo. Mára tam volá ale nic nenašli a prý máme zavolat pro jistotu až tam bude i druhá směna. Ta taky nic neví a nakonec ho najde Mára v kapsičce o které si myslím že bych ho tam v životě nedala. Vyrážíme dál. Je to taková zvlněná zelená krajinka a najednou z ničeho nic plot a za ním díra dolů a Hory. Je to takovej pocit jako by jste šli po louce v jižních čechách a najednou se pod vámi místo údolí zjevily Tatry. Dám si ten přechod ještě jednou tam a zpět, je to pro mě novinka. Pak už sestupujeme dolů po cestičce kde je zákaz chození kvůli padajícím kamenům. Potkáváme partu dobře naložených důchoců kteří odsud jdou, tak to asi nebude taková divočina. Vedro je nesnesitelný, necháváme si krosny u cesty, stejně se tudy musíme vracet. Voda dochází. Na cestě je vidět že kamení lítá, a nejsou to žádní mazlíčci. Naproti ve svahu už vidíme levádu po které jsme šli včera. Velkej kaňon je opravdu impozantní, teče z něj spousta potůčků a vodopádků, ale nezdržujeme se zbytečně dlouho, už jsme viděli jak se to tu dokáže sypat.

Cesta nahoru je pěkně úmorná i bez krosny. Nějak jsem podcenila mazání, už jsem rudá jak selátko a všechno mě pálí. Vodu nemáme ani večer na vaření tak Mára bere flašku a po malých čůrcích odchytává vodu co teče ze skály z mechu. Jen doufáme že tam nahoře se nepase stádo krav. Nicméně jiný zdroj vody tu není a Márovi málem upadnou ruce jak je studená, takže by to mělo být dobrý. Vracíme se zpátky na náhorní plošinu a dalším cílem je městečko Ponta da Sole a odtud bus do Funchalu. Je jasný že dneska už to nestihneme, tak se chceme aspoň přiblížit a najít si pěkný místo na spaní. To se nám podaří v takový slepý odbočce od cesty v lese. Mára jí pro jistotu ještě zahradí velkýma větvema. Kdyby se někdo rozhodl sem jet na romantický rande tak ať nás nepřejede. Je to hezký místo s výhledem na náhorní plošinu s větrnýma mlýnama. K večeři máme čaj z převařený vody co Mára ulovil a guláš. Před spaním pozorujeme jak z údolí stoupá mlha. Vypadá to jako by ji tam dole někdo vařil.

Sobota 24.3.

Ráno je krásně. Vypravujeme se dolů do městečka na pobřeží a cesta jde docela svižně dolů. Procházíme kolem zvláštního betonovýho komplexu. Něco mezi bunkrem a chemičkou. V městečku mají domečky na prodej tak si s Márou vybíráme náš letní byt. Hodně tu pěstují na zahradách banány. Potřebujeme najít obchod a autobusovou zastávku. Mára se doptává a přestože jsou tu uličky pěkně propletený, jak vypadá škola okolo který máme jít nevíme a kostely jsou tu dva, nakonec najdeme oboje. Ale v řádech aby se čert vyznal a navíc je sobota. Ptáme se tedy v restauraci. Způsobíme trochu zmatek, protože nikdo z osazenstva neví v kolik že to jede. A to ne že by to tu jezdilo často. Nakonec se shodnou. Tak to máme ještě dost času, dávám si kafe a Mára pivo. Dostane k němu krásně křupavý škvarky a protože je nemá rád, chroupu je ke kafi já. Doufám že tu mají dobrou síť veřejných záchodků. Užíváme si ten klid, když za námi najednou přijde číšnice že nám to za chvíli jede. Asi chyba v komunikaci, číšnice anglicky moc neuměla takže hodina sem, hodina tam. Ve stoje už s krosnou na zádech dopíjíme a běžíme hledat autobusovou zastávku. Je to prej děsně jednoduchý. Ale to platí nejspíš pro místní. Nakonec zastávku doslova na 5 minut dvanáct najdeme, dokonce tam někdo čeká, ale nic nejede. Zjistíme že Mára v běhu našlápl hovno tak se ho alespoň snaží na trávě před bankou zbavit. Čeká nás hodinová cesta a v tom vedru by to asi nebylo dobrý. I tak už smrdíme dost. Nic se neděje, tak nám mladík radí ať jdeme na jinou zastávku, kde by měl jet autobus za půl hodiny ale prý to asi bude s přestupem. Ještě chvíli čekáme jestli bus přece jen nepřijede a pak jdeme kam nám radil. Sedíme na zastávce a tu přichází znovu, nasměruje nás na protější zastávku a opět odchází. Po chvíli přichází 2 mladí němci a ptají se nás zda to jede do Funchalu. Doufáme že jo. Autobus přijíždí a dokonce jede přímo. Jede s námi i starší silnější Němec co si plete Čechy s Polákama a ten nás po výstupu vede na zastávku na autobus do Jardim da Serra, odkud chceme do údolí Jeptišek. Máme štěstí, stojíme jen chvilinku a už se vezem. Autobus nás vysazuje na zapadlý zastávce. Tak tady to moc nežije. Nemáme vodu a dochází jídlo. Potřebujeme obchod. Jeden jsme viděli cestou pod kopcem. Sázíme na jistotu a jdeme tam. Nakupujeme si chleby, vody, jogurt a pár jablek. Krosna povážlivě těžkne. Ještě si tam dáváme hamburgera, jediný teplý jídlo co tu mají a kolu. A dolaďujeme to magnumem. Dál už to prodlužovat nejde tak nahazujem krosny a hurá zpátky do kopce. Procházíme vsí. Trochu nás překvapují auta zaparkovaná na balkónech a několikrát nás autem míjí děda co vypadá jak z Kuby a odpovídala by tomu i ta hlasitá hudba. Prostě si jen tak jezdí nahoru a dolu. Procházíme i okolo 2 otevřených obchůdků. Málem nás trefí šlak, to jsme si mohli ušetřit pěknou zacházku. Ale kdo mohl tušit že v takovém zapadákově bude v sobotu večer něco otevřeno. A je u nich i dost lidí. Asi to tady trochu supluje hospodu. Kopec je nekonečnej, pořád doufám že za další zatáčkou už bude něco jako rovina a pořád nic. Ba naopak je to horší a horší. Konečně se aspoň mění asfalt na kočičí hlavy. To by mohlo znamenat že už se blížíme k cíli. A taky že jo. Konečně dorážíme k hájovně od které se máme vydat na cestu. Jsme zpocení jak myši a sotva popadáme dech. Chtěli jsme být nenápadní ale s krosnou a takhle večer to moc nejde. Navíc tu zrovna mají na lesní správě večírek. Tomu se říká pech. Co teď? Tady si ustlat nemůžeme a když půjdeme do hor tak je jasný že tam budeme přespávat (což se na Madeiře nesmí), v docházkové vzdálenosti žádný ubytování není. Chvíli se fotíme a pak se "nenápadně" přesunujeme k horám. Ty jsou pěkně Ostrý a štve nás že si nemůžeme postavit stan tady dole dokud je to ještě možné. Začíná padat soumrak. Konečně jsme z dohledu chaty. Hledáme místo na spaní. Nejspíš bude muset stačit širší místo na cestě. Ale jinak je to tu krásný, vrcholy hor se halí do mraků, vykukuje akorát Pico Grande, zdejší nejvyšší vrchol. Občas najdeme místo kde by se v nejhorším přespat dalo ale dokud není tma zkoušíme jít dál. Většinou je totiž cesta dost kamenitá nebo je to v místě kde by mohlo padat kamení. A najednou, mezi skálama plácek s nízkým mechem. Jen se bojíme že tu bude profukovat. Stan stavíme už téměř po tmě. Je jasná noc, vlevo v údolí pod je námi naše osvícená růžová perla. Na náhorní plošině nad ním svítí větrné elektrárny. Z druhé strany hřebínku je v údolí rozsvícená vesnička, je slyšet štěkot psů i odbíjení na kostele. Je to nádherný místo na spaní. Tohle nikdy žádný hotel nenabídne. Vítr zatím není a i kdyby, tady žádný padání kamení nehrozí a Mára stan důkladně zajistil. K večeři jsou těstoviny se špenátem.

Neděle 25.3.

Je krásné ráno, ale když vidím jak je Mára roztomilej když spí, nemám sílu ho budit. Tedy alespoň ne před devátou. Pak balíme stan a snídáme s výhledem na Hory které se vyloupávají ze stínu, je to nádherné. Něčím mi to tu připomíná Island, a to je moje srdeční záležitost. Ale co to slyší uši mé? Nějaký hlahol. A je to tady, skupina asi 25 turistů. A evidentně si mají hodně co říct. Známé pořekadlo že klid léčí asi neznají. No nic, my už jsme nasnídaní tak taky vyrážíme. Skupinku sice i s krosnama bez problémů předběhneme ale stačí se zastavit na focení a jsou nám v zádech. Nebo ještě hůř, polovina před námi a polovina za námi. Využíváme toho, že na sebe čekají a výhledy nevýhledy prcháme. A že je tu na co se dívat. Jak je ve spěchu obcházíme přehlídneme stezku a lezeme po dost divokým hřebínku nad strží. Já se divila že by tudy vedli turisty. Podrápaní a rádi že jsme nespadli slézáme na oficiální cestu kde už se za námi šikuje ona výprava. Asi si říkali kam to lezem. Nejhorší je jejich vůdce, který se rozhodl že nám ukáže že je dobrej a doslova nás honí. Tak takhle jsem si to nepředstavovala. V panice opět zdrháme a přecházíme tak důležitou odbočku. Místo do údolí jeptišek scházíme do sedla Encumenada. Přesně podle hesla je to sice delší, ale zato horší cestou. Výhoda je, že to hlučící stádo odbočku našlo a my máme klid. A Hory jsou tady krásný všude. Jen nechápeme jak jsme to mohli minout. Dokonce jsme se v tom místě kde měla být fotili, ale ani při analýze fotek jsme nic nenašli. Po cestě potkáváme jen sem tam pár turistů. Náladu mi zkazí akorát když vidím náš růžový hotel. Tohle je nespíš poslední světová strana od které jsme se k němu ještě nedostali. Naši trasu končíme u něj. První se najíme z vlastních zásob a pak jdeme na kafe. Než pojede bus, máme ještě přes hodinu a půl čas. Ještě se pro jistotu ptáme obsluhy kdy to jede a potvrdí nám že to víme správně. Tak si Mára dává ještě pivo a já magnuma. Dojdu si odskočit a když se vrátím tak je Mára nervózní a balí. Nechápu. Čísník se ho totiž zeptal, když viděl jak v pohodě sedíme, jestli víme že nám to za 5 minut jede. Měnil se totiž čas na letní. Rychle se pakujeme a běžíme na zastávku. Ještě že není daleko, tohle je dneska poslední autobus a neradi bychom ho zmeškali. Jedeme do Ribeira Brava. Je to malebné přímořské městečko, zrovna tu mají slavnost na počest svého patrona, takže vidíme průvod, na náměstí hraje hudba, jsou tu stánky se vším možným. Je tu moc příjemná atmosféra. Úkolujeme Nikol aby se nám na netu podívala po nějakém hotelu do 50e na noc. Máme štěstí, jeden je hned u pláže. Vyrážíme tam. Pokoj získáváme za vyšší cenu než na netu a bez kuchyňky. Proč, jsme z recepčního angličtiny nepochopili. Pokoj je hezký s výhledem na moře. Vyrážíme ven a procházíme se k majáčku a po pláži. Nějak takhle by to mělo vypadat na dovolený. Z průvodce víme že je tu vyhlášená rybí restaurace, tak procházíme centrum města, ale nedaří se nám ji najít. Nakonec se doptáme. Je fakt výborná, připadám si tu jak popelka. Jako aperitiv dostáváme místní banánový likér, a opravdu chutná jako koncentrovaný banán. Ryby vybírá přímo z chladícího boxu Mára. A víno taky. To pěkně leze do hlavy, takže do hotelu se vracíme ve více než dobré náladě. Jako dezert si ještě cestou kupujeme sladký popcorn. Kdyby nám to nezvedlo dosavadní náklady na dvojnásobek, tak bych řekla že to byl večer k nezaplacení.

Pondělí 26.3.

Ráno nás čeká hotelová snídaně. Na tu se oba těšíme. Celá jídelna je prosklená, zabíráme si stolek s nejhezčím výhledem. Tady strávíme příjemnou hodinku. Z hotelu odcházíme v 11. Potřebujeme najít půjčovnu aut. Dneska se chystáme do Calderio Verde a to je přesně na druhé straně ostrova. Většina turistů si na Madeiře půjčuje auto, tak si alespoň vyzkoušíme jestli je to lepší než se třepat autobusem a po svých. První půjčovnu nemůžeme najít a když jí nakonec najdeme tak zjistíme že je zavřená. Telefon nikdo nebere. Vedle v obchůdku je ochotná prodavačka, která zná i jejich číslo na mobil. Volá a zjišťuje že dneska mají napilno a sem se vrátí až odpoledne. Možná. Naštěstí je tu půjčovna ještě jedna, i když dražší. Tady už uspějeme a odvážíme se v oplu směr na sever kde čeká jedna nejhezčích levádových cest na ostrově. A to nejen podle průvodce, ale doporučovali nám to i ti Slováci a Němci se kterými jsme mluvili.

Řídit na Madeiře rozhodně není záležitost pro začátečníky a lidi co se jim dělá blbě v zatáčkách. Mě se v některých úsecích docela blbě dělalo. A místní jezdí s prominutím jak střelený svině. To že je silnice úzká a není vidět do zatáček se tu řeší tím že se před nimi troubí, ten druhý je pak povinen se co nejvíce uhnout kam se dá. My jsme takhle málem odřeli podvozek a lak o skálu. Do cíle naštěstí dorážíme v pořádku. Je tady hustá mlha. Zpočátku jdeme po široké cestě a pak máme pokračovat podél levády lemované hortenziemi. Leváda tu je, ale odbočuje a je tam zákaz chůze. Hortenzie jsou tu také ale úplně suché, nebo ještě nerozvité, to je jedna z mála nevýhod když je tu člověk mimo sezónu. Vracíme se tedy na začátek podívat, jestli jsme něco nepřehlédli. Proti nám jde starší pár. Na Madeiře člověk potká hodně důchodců, ale tihle jsou bezpečně nejstarší. Jsou shrbení a vypadají tak na devadesát. Je obdivuhodný že se jim ještě chce někam chodit. Zjišťujeme že jinudy cesta nevede. Tak znova a lépe. Pak objevujeme že jsme na jiném parkovišti než jsme mysleli a to od kterého je trasa popsána je asi2 kmod toho našeho. Tak proto ten popis trasy nesouhlasil. Hned za parkovištěm je stavení se sociálním zařízením, jezírkem a domečkem pro kachny imitujícím zdejší lidové stavby. Akorát v růžové barvě. O výhledech z průvodce si v mlze můžeme nechat jenom zdát. Ale i tak je trasa moc pěkná, kolem levády to vypadá jako v džungli. Ze stěn crčí pramínky, nebo alespoň vytrvale kape z mechu voda. Hraje to tu všemi odstíny zelené. Na několika místech se mlha na chvilku rozestoupí a vidíme dolů do údolí. Stěny jsou tu místy pěkně strmé. Cestou procházíme kamenné podloubí a tunely. I když jsou relativně krátké (max. 200m), jsou v nich hluboké louže a naše čelovky už svítí pouze symbolicky. Jaké je naše překvapení když kousek před cílem vidíme už se vracející párek těch staroušků. My mysleli že skončili na druhém parkovišti a tam je někdo vyzvedl. A zatím nám bez problému utekli. "Trasa končí v impozantním zeleném kotli, ohraničeném vysokými skalními stěnami. Vodopád na úpatí stěny napájí tůň vodou" Tolik průvodce. My přes hustou mlhu ani nevidíme kde vodopád začíná. Původně jsme měli v plánu tady navázat na trasu do Pekelného kotle. Ale ani po svačině se mlha nezvedá tak jdeme zpátky. I tak budeme mít co dělat aby jsme to do tmy stihli. Máme sebou sice stan, ale leváda je tu uzoučká a mokrá, žádné vhodné místo na spaní jsme zatím neviděli. Auto máme vrátit zítra do 14. hodin a protože ještě není tak pozdě pojedeme kousek zpátky ať se zítra nemusíme honit. Cestou zakempíme na parkovišti v malém městečku s výhledem na moře. To nás zaujalo už cestou tam, ale nestihli jsme sjet. Nevýhoda je, že je uprostřed obydlené části. Na odpočívadle si vaříme trek and go kip kari a chutná jak z restaurace. Škoda že to byla porce jen pro jednoho. Dolaďujeme to rybičkama s chlebem a k tomu nám voní grilované ryby z domku nad parkovištěm. Ještě si uvaříme čaj, kocháme se pohledem na svítící městečko a poslouháme šplouchání moře. Idylická noc. Chci jít spát na pláž, ale Mára mě zásobuje historkama z černý kroniky o podříznutých turistech. Silně pochybuju že by se něco takového stalo na Madeiře, ale i tak mě přešla chuť. Bojujeme s úpravou vozidla na noclehárnu což místní co korzují nahoru a dolů sledují se zájmem. Ale spát na parkovišti přece zakázáno není. Ukládáme se ke spánku, zastiňujeme okénko proti pouliční lampě a pak už spíme jak zabitý až do rána.

Úterý 27.3.2012

Ráno po snídani dáme auto do původního stavu a vyrážíme ho vrátit. Neradi bychom platili za další den navíc. Cesta zpět je lepší, Mára už si zvykl na zdejší divoký styl jízdy. Jen jednou zabloudíme když místo do tunelu, což je velká zkratka, zamíříme na okružní jízdu přes Encumenadu. Ale nakonec se vymotáme zpět a další setkání s naším růžovým hotelem se naštěstí nekoná. Zajímavý je, že na Madeiře se může v tunelu předjíždět. Auto vracíme včas a jdeme na autobus do Funchalu. Jezdí každou půlhodinu, tak si ještě v klidu nakoupíme, dáme zmrzku a pak teprve vyrážíme do velkoměsta. Funchal je moc příjemné město, jdeme se podívat do mariny, v gift shopech sháníme našívací vlajku na batoh. Zatím bezúspěšně. Procházíme si v klidu střed města a pomalu míříme k hotelu, adresu máme označenou křížkem na mapě. Za chvíli jsme tam. Ale ať koukáme jak koukáme, hotel nikde. Trochu nás znervózní když vidíme zaprášená okna, nebo zavřené okenice v domech kde by měl být. To přece není možný že by byl zavřenej. Několikrát projdeme ulicí tam a zpět ale nic. Parky tu mají sice hezký ale strávit v nich poslední noc bych nechtěla. Je vedro tak zůstávám s krosnama v jednom průchodu a Mára se jde poptat po okolí. Je to nekonečná doba. Chodím ho vyhlížet, v průchodu je právnická firma a na socku která už tam sedí půl hodiny koukají divně. A Mára nikde. No konečně, už jsem chtěla vyhlásit pátrání. Mára přichází a nese zajímavé novinky. Doptával se, ale nikdo nevěděl a nakonec ho poslali do jiného hotelu a tam ho na recepci nechali zajít na internet. Ještě že tak. Za prvé zjistil že ten hotel je někde úplně jinde. To co bylo zaškrtnuté na mapě byla restaurace kterou nám doporučovali ti Němci první den. Mára sice polohu hotelu taky zaškrtnul, ale bylo to v rohu mapy, vmáčklé u křižovatky mezi dvěma velkými ulicemi a tam krásně zaniknul. Za druhé jsme tam měli zamluvený dvě noci. Na to jsme nějak zapomněli. Do pytle. Co když nám tu rezervaci zrušili, když jsme se včera nedostavili. A na bookingcom se za tohle dávají pokuty. A ne malý. Navíc platit za dvě noci místo jedné. Aaaach joooo my hlavy dubový. Tak to nám to pěkně končí. Jdeme se zeptat do hotelu jestli mají místo. Paní na recepci moc anglicky neumí, ale chápeme že pokoje žádné volné nejsou. Mára se jí snaží vysvětlit co se stalo, že tam nejspíš rezervaci máme, ale paní nechápe a někam volá. Pak Máru předá majiteli hotelu a s ním už domluva je.V tomto hotelu sice už místo není, ale v jiném, ve kterém je teď zrovna on ano, takže máme jít tam. Popisuje Márovi cestu a pak nám dokonce přichází naproti. Je hrozně milej, při našem vyprávění se jen směje a bez problémů nás ubytovává. Je to takový sympatický, domácký hotel s atmosférou. Je krásně a já bych chtěla vidět zdejší botanickou zahradu. Tu jsem měla doporučenou od jedné pacientky ještě z Čech. Lanovka tam je drahá a autobus ale jede až za dlouho, tak se jdeme podívat na zdejší ovocný a květinový trh. Oči nás přecházejí. Kupujeme dva předražený banány a jdeme zpátky na autobus. Jede se tam tak úzkýma uličkama že každou chvilku čekáme že autobus v zatáčce odře nějaký baráček. Nahoře zjistíme že zahrada za hodinu zavírá. To kdyby jsme věděli tak sem ani nejedeme. Ale když už jsme tady tak jdeme. Zahrada je hezká, ale že by to byl zázrak bez kterého bych se neobešla to ne. Večer si pak v průvodci přečtu, že nad touto zahradou je ještě jedna, starší s nějakýma sochama a to je ta o který mluvila ta paní. Když pak jdeme zpátky na autobus zjišťujeme že na něj nemáme. Vstupný totiž bylo dražší než v psali v průvodci. Prohledáme všechny kapsy a nakonec to vychází doslova na cent a dostáváme se zpátky do města. To zase bylo těsně. Ve městě hledáme odkud jede zítra autobus na letiště, ať už nehrozí žádný karambol a procházíme se po pobřeží. Chystáme se jít do té doporučované restaurace. Trochu nás překvapí že vypadá spíš jako lepší bufet. Nicméně si dáváme zdejší specialitu, napůl, protože víme že tu mají mít veliký porce. Předkrm je moc dobrý a když přinesou hlavní jídlo tak si říkáme že nám asi nerozuměli že to chceme napůl. Porce je totiž normálně velká. Ale karty tu berou, je to poslední večer tak si tím nenecháme zkazit náladu. A navíc je to výborný. Jsme tak plní, že ani nemáme místo na dezert. O to víc nás překvapí cena, za jedno jídlo a dvě pití. Tak už víme proč nám to tak doporučovali. Ještě se chvíli touláme městem a pak jdeme na hotel. Když si vyzvedáváme klíč od pokoje tak se na recepci ještě ujišťujeme jak jezdí autobusy na letiště. A je nám řečeno, že další zastávka je kousek od hotelu. Ještě se tam jdeme podívat a pak už se těšíme na pokoj. Čeká tam na nás láhev vína Madeira 5. Dáváme si ho na balkóně a je nám trochu líto, že tahle krásná dovolená končí.

Středa 28.3.

Tak dneska už jen snídaně na hotelu, zaplatit, sbohem a šáteček. Majitel je tak hodnej že nám zaúčtoval jen tu jednu noc. A pak už nahodíme krosny a radši s rezervou jdeme na zastávku. Tady už čeká dost lidí, tak jsme klidní. Ovšem autobus nikde. Začínáme být trochu nervózní, ale uklidňuje nás že ostatní turisté také, že by se nás tu sešlo tolik zmatkařů je nepravděpodobné. Konečně autobus přijíždí a my se vezeme na letiště. Tady ještě procházíme obchůdky, aby jsme zabili čas do odletu a pak už letíme směr Lisabon a Praha.

Madeira je moc krásný ostrov, ale pokud si někdo potrpí na to být pár dní v horách sám a kromě domorodců nikoho nepotkat, nebude to destinace pro něj. Všude jsou upravené chodníčky a turisti, často důchodového věku, nejvíce Francouzi a Němci. My jsme tu byli mimo sezonu, takže jich v podstatě bylo minimum, ale i tak to na nás někdy bylo moc. V sezóně by mě sem nikdo nedostal ani párem volů.

Jako romantiku ve dvou, v bezpečném a krásném prostředí to mohu jen doporučit. A když to vezmete napříč ostrovem jako my, je to i dobrodružný.