Maglič 2386m.n.m. - nejvyšší hora Bosny a Hercegoviny
Jako výchozí bod pro zdolání nejvyšší Hory Bosny a Hercegoviny jsme si vybrali parkoviště, které místní nazývají Suho a nachází se cca 7 km jihozapadním směrem od obce Tjentište, která je sama o sobě oblíbeným nástupním místem. Parkoviště je ohraničeno závorou, za kterou začíná šotolinová cesta svou šíří vhodná i pro osobní vůz. Po zhruba 1,5km uhýbáme z této cesty doleva do lesa, kde je již klasická turistická pěšina, která se od prvních metrů nestydí polykat výškové metry ostrým tempem. Pohybujeme se v hustém lese, kde nevidíme nic než tisíce listnatých stromů rozličného stáří a výšek. Takto stoupáme směrem do sedla Prijevor, které se nachází ve výšce 1660 m.n.m.. Do tohoto sedla se také dojet autem z obce Tjentište (po cestě je nutné uhradit malý poplatek za průjezd), ale to bylo proti našemu přesvědčení, proto si těch zhruba 950 výškových metrech rozložených na 8 kilometrech poctivě vyšlapeme. Až při příchodu do sedla jsme opustili les a uviděli jsme před sebou skalnatý masiv, jehož součástí je ji náš cíl. Z části byl zahalen v mlze a obávali jsme se, že hora dostojí svého názvu (volně přeloženo Mlhavá hora) a my si neužijeme výhledy do dalekého okolí.
Na něj vedou dvě trasy, jedna oklikou okolo Trnovačko jezero, která je delší a není až tolik exponovaná (ale snadná také není) a druhá, která vede přímo hlavní stěnou kolmo nahoru. Již dříve jsme se rozhodli pro tu první i kvůli časové úspoře. Na oplátku však musíme akceptovat výstup, jež na 1,9 kilometrech délky nabídne převýšení 700 metrů! Zpočátku stoupáme po schodech vytvořených vyšlapanými trsy trávy, poté už se stezka mění v kamenito-suťovité podloží. V závěrečných pasážích výstupů je cesta zajištěna několika ocelovými lany. V některých pramenech se o nich mluví jako o feratě, avšak toto označení je značně nadnesené a není třeba feratového úvazku ani dalšího vybavení. Snad bych jen doporučil rukavice, pro pohodlnější chytání lana nebo kamenných výčnělků, neboť v některých pasáží výstupu připomíná chůzi po čtyřech. Závěr výstupu už vede po travnatém úseku a my po cca 4 hodinách chůze staneme na vrcholu, kde je umístěna nezničitelná plechová vlajka.
Vzhledem k tomu, jaký jsme zažili výstup, pro sestup zvolíme cestu vedoucí přes Trnovačko jezero, kde očekáváme mírnější podmínky. Zmiňované jezero jde krásně z vrcholu vidět, tvarem připomíná srdce a jeho smaragdová barva láká k návštěvě. Avšak ani zde se nevyhneme ostrému sestupu. Na druhou stranu není tak nebezpečný a alespoň rychle klesáme na relativně krátkém úseku. U jezera nás zastaví bača, který polehává u budky s označením černohorského státu a chce po nás úhradu 2 eura za vstup do jejich národního parku. Přestože to v nás budí pochybnosti, zaplatíme, co požaduje, protože je to pořád o 2,5 eura méně, než by měl oficiálně vstup pro nás tři stát. Vypadá to, že supluje práci celníka, který tam má normálně být a snadno si tak přijde na pár eur. Dokonce nám nabízel, že nám vypíše i doklad, což jsme však s díky odmítli. A pak už nás čekal pouze sestup zpět k autu, který se však vlekl neskutečně dlouho a byl zejména ke konci zančně nezáživný, neboť vedl po široké šotolinové cestě bez jakýchkoliv výhledů. Přesto jsme jej zdárně dokončili a mohli si připsat další úspěšný výstup. Čistý čas výšlapu byl 8:10h a délka necelých 29km a jeho mapový záznam naleznete ve Fotogalerii a virtuální prohlídku pak zde a kompletní fotogalerii pak zde.