Černá Hora (3): Durmitor a kaňon řeky Tary

Černá Hora (3): Durmitor a kaňon řeky Tary (07/2016)

Národní park Durmitor (Nacionalni park Durmitor) zahrnující kromě pohoří Durmitor také nejzajímavější část kaňonu řeky Tary, by měl patřit k tomu nejlepšímu, co hornatá Černá Hora nabízí. Jedná se také o obecně nejznámější vnitrozemskou oblast tohoto státu se statusem ochrany UNESCO. Zvláště pak obyvatelé naší země mají Durmitor velmi v oblibě. Pokud jsme na túře vůbec někoho potkali, tak to byli Češi. Mapa Národní park Durmitor

Výchozím místem pro nástup do hor je městečko Žabljak. Kdysi roztroušené pastevecké domky byly spojeny do jedné osady, později se z Žabljaku stalo oblíbené a vládou dotované nejvýše položené rekreační středisko Jugoslávie. Dnes je Žabjak spíše omšelé malé městečko s asi 2 000 obyvateli. Dva z největších a kdysi výstavních hotelů jsou dnes vybydlené chátrající budovy (hotel Durmitor a hotel Jezera), třetí - hotel Planinka ještě za nevalné úrovně přežívá. Také většina chatek kolem Žabljaku je prázdná nebo nedostavěná. Jako by sem už nejezdili lidé, co sem dříve jezdili.

Celkově mi tu přišlo na začátek prázdnin prázdno. Služby fungují, místní pekárna peče výborné pečivo, na náměstí je v budově postavené za doby Jugoslávie supermarket. Možná se nová vláda nedávno osamostatněné Černé Hory znovu pokusí obnovit Žabljak do podoby své výkladní skříně. Nebude to jednoduché. Problém zdevastovaných hotelů se ale už asi nevyřeší, kdo by takové polozřícené mega stavby koupil.

I když něco už se tady děje, kolem Žabljaku developeři hojně staví apartmány, nic moc pohled – takové budky ve skupinkách na zelené louce a s ohrádkou kolem, a všechny také prázdné. Je to škoda, taková výstavba se sem nehodí a kdoví, jestli je to vůbec nějak regulováno. Vypadá to, že spíš ne.

Kemp Mlinski potok, nazývaný také Mina (podle svérázného majitele pana Miny Šamšala), jsme vybrali na základě doporučení Čechů na internetu. Hned vedle tohoto kempu je pak další kemp Ivan Do, který měl také dobré reference, ale ne tak dobré jako Mlinski potok, zvláště co se týká sociálního zařízení.

Dále je v Žabljaku kemp Razvršje, ale ten má špatnou pověst v osobě majitele, který nahání české turisty, pomlouvá ostatní provozovatele kempů a chová se vůbec zvláštně. S touto osobou jsme se naštěstí nepotkali, jen jsme našli za stěračem auta jeho vizitku. Další kemp Kod Boče je hned vedle kempu Razvršje. Na internetu se píše, že je dobrý, ale nevýhodou je jeho poloha právě vedle zmiňovaného šílence.

Kemp Mlinski potok se nachází v části Žabljak - Pitomine blízko Černého jezera na pěkném slunném místě s výhledem na hory a je dobrým výchozím místem pro turistiku. Provozovatelka kempu nás přivítala slivovicí, mluvila už napůl česky, Češi jsou tady nejčastější hosté. 

Cena byla 10 Euro za noc (2 osoby, stan, auto). Wifi fungovala zdarma v recepci a slaběji i venku u recepce. WC a sprch byl dostatek, a pokud nepřijel zrovna belgický putovní tábor, byla večer i teplá voda. Ráno byla teplá vždy. Je tam i krytá kuchyňka a kdo chce, může večer posedět u ohně.

Spí se v nadmořské výšce cca 1 450 m. Na začátku července tu bylo přes den 20 – 22 °C, na slunci pocitově horko, večery chladné kolem 10 °C, prostě jako v horách. Ve 21 hod. začali otravovat komáři, takže nám stejně nezbylo než zalézt do stanu do tepla spacáku.

Pohoří Durmitor se rozkládá na severu země mezi hlubokými kaňony řek Tara a Piva. Je v porovnání s jinými horstvy rozlohou kapesní, ale je to nesmírně krásné pohoří. Vápencové hory různých tvarů s výškami do 2 500 m n. m., nádherné kvetoucí louky, spousty krásných jezer a zatím málo lidí.

Pohoří vzniklo tektonickou činností, kdy se zvrásnily zdejší masy vápence, následovalo modelování ledovcem a v další fázi vápenec zkrasovatěl. Tyto geologické jevy lze v krajině dobře pozorovat. V době naší návštěvy bohatě kvetly zdejší horské louky (ty, na kterých se nepase trvale dobytek) a na ten orchidejový zážitek nelze zapomenout.

Nejvyšším vrcholem Durmitoru je Bobotov kuk (2 523 m n. m.). Výstup na tento vrchol jsme neplánovali kvůli jeho náročnosti pro slabší polovinu naší dvojice, tedy pro mne. Program byl následující: 1. den výstup na Prutaš s krásným výhledem na nejvyšší vrcholy pohoří, 2. den výstup na Crvenu gredu stezkou přes orchidejové louky, 3. den Crno jezero a výstup pod Mali Međed, 4. den autem k vyhlídce na kaňon řeky Tary.

V plánu byl původně také výjezd lanovkou na horu Savin kuk, je to jediná lanovka v pohoří, která by měla fungovat i v létě. Ale při příjezdu k dolní stanici nám bylo jasné, že se nesvezeme. Teprve dělali údržbu. Prý pojede až od 10. července. Bylo 3.7., ale že by tady někdo pospíchal se zprovozněním lanovky na začátek prázdnin, tak to ani náhodou :-)

Vstup do národního parku se platí. Stojí 3 Eura na osobu a den, a vybírá se při vstupech do parku (naplatno mjesto) na turistických stezkách a parkovištích v období 1.5 – 1.10., od 9 do 17 hod. Dá se koupit i třídenní za 6 Euro a i na delší období. Lístek platí i pro vstup ke kaňonu řeky Tary.

Výstup na Prutaš – Prutaš je nádherná jedinečná hora v západní části Durmitoru. Je na ní krásně vidět právě to vrásnění vápenců, což způsobilo, že hora je vertikálně, a částečně i horizontálně, pruhovaná. Toto pruhování je nejlépe vidět od západu. 

K výchozímu místu je příjezd po horské silničce č. 14 Žabljak – Plužine. Samotná úzká asfaltová silnice a její okolí je tak malebné, že jsme neustále zastavovali fotit. Sem tam nás zdrželo ještě stádo krav nebo ovcí, zahlédli jsme i pasoucí se polodivoké koně. Ráno počasí bez mráčku, později odpoledne byly už mraky.

Jedna z tras na Prutaš začíná v místě Todorov Do (Do = dolina) v nadmořské výšce 1 820 m n. m. Zde čekal ranger a vybral od nás poplatek. Kousek dál od cesty je salaš a jezírko, spíše velká kaluž jako napaječka pro krávy. Turistický směrník v tomto bodě uváděl: Prutaš 2 393 m n. m., vzdálenost 2,7 km, čas 01:30, číslo trasy 194a.

Vybrali jsme tuto přístupovou trasu právě proto, že byla krátká. Co však na mapě vypadá jednoduše, v terénu může být naprosto jinak. Dva kilometry je opravdu málo, ale výstupová trasa moc pohodlná není. Z velké části vede prudkým balvanitým suťoviskem, jehož překonání mi dalo celkem zabrat.

Následuje strmý výstup po skalnatém podloží a konečně travnaté sedlo pod vrcholem. Odtud se dá buď pokračovat vpravo až na vrchol Prutaše a nebo sejít kousek níž na travnatou hranu, aby se dole v hlubokém údolí objevila Škrčka jezera, která nejsou ze sedla vidět.

Rozhledové místo je to famózní - je odtud možné spatřit nádherné pásmo nejvyšších vrcholů Durmitoru a Škrčka jezera pod ním. A 800 m vysoká stěna tvořena vrcholy Bezimeni vrh (2 487 m), Bobotov kuk (2 523 m) a Devojka (2 440 m), tvořící jakousi pomyslnou korunu Durmitoru, se rozprostírá přímo před vámi.

Vpravo je krásně vidět další pruhovaná paráda Durmitoru - hřeben Šareni Pasovi. Tentokrát jsou vápence zvrásněny horizontálně. Vlevo hluboký kaňon říčky Sušice. Při návratu se otvírá výhled na krajinu na západě až ke kaňonu řeky Pivy. Trasa je slušně značená červenými značkami na kamenech. Za celý den jsme nepotkali vůbec nikoho. Po návratu k autu už tady ranger nebyl, to bylo kolem 16 hod. Mapa Prutaš

Výstup na Crvenu gredu (Červená stěna) - jsme vybrali z toho důvodu, že tento vrchol, spíše vysoká skála, stojí osamoceně na opačné straně Durmitoru než Prutaš, a chtěli jsme jiný pohled na pohoří. Trasa je také doporučována jako nenáročná, což byla pravda.

Převýšení se nabírá postupně a jde se povětšinou vyšlapaným chodníčkem. Trasu začínáme v kempu Mlinski potok za zatažené oblohy. Z kempu se nemusí ven po příjezdové asfaltové silničce, ale projde se malou brankou nad kempem na úvozovou cestu, která dále vede nad kempem Ivan Do a už jsme u vstupu do parku, kde čeká ranger sedící na židličce.

Míjíme odbočku k Crnu jezeru a jdeme cestou směrem do hlavní části pohoří. Na dalším rozcestí odbočujeme vpravo do lesa směr Barno jezero, Bosača. Barno jezero za stromy jen tušíme, je zarosteno trávou a hladina není vidět. Začalo svítit slunce.

V osadě Bosača se jde kousek po úzké asfaltce a pak se znovu sejde do lesa, následuje stoupání lesem a vyjde se na horských loukách. A to ne ledajakých. Už jsme s foťákem objeli něco míst, kde rostou divoké orchideje, ale takové množství, co jsme viděli tady, nebylo ještě nikde. V místech kolem vrcholu Ražana glava byly tak nádherně rozkvetené louky, že jsme se tady prostě na nějakou dobu zasekli. Fotili jsme ty orchideje, lilie a jiné květiny.

V dalším úseku cesty se po chodníku ve svahu obchází Jablan jezero a je krásně vidět z výšky. Dá se k němu sejít, ale my míříme dál na Crvenu gredu. Skála se před námi impozantně vypíná a opravdu má barvu do červena. Zároveň se ale začínají shlukovat mračna. Bohužel se stalo to, co jsme nechtěli. Mrak sedl na hory a Crvena greda zmizela v mlze. Jdeme dál v naději, že si to mrak ještě rozmyslí, a prodíráme se klečí, které roste na vrcholu tolik, že chvílemi není stezka vůbec vidět. Mrak si to nerozmyslel a tak jsme z vrcholu neviděli nic.

Asi je to dost častá varianta počasí v Durmitoru. Ráno a přes den slunce, později odpoledne už hory přitáhnou mraky. Vracíme se stejnou cestou, jiná ani není. Trasa z kempu Mlinski potok, tedy z části Žabljaku zvané Pitomine, na vrchol Crvena greda (2 164 m n. m.) je 7 km dlouhá (jednosměrně), převýšení je 900 m, ale rozložené pěkně do délky.

Za celý den jsme potkali jedny Bulhary a jedny mladé Bělorusy, kteří si spletli cestu s šli na Crvenu gredu omylem. Chtěli jít na Bobotov kuk, Ledovou jeskyni a šli úplně na opačnou stranu :-) Mapa Crvena Greda

Crno jezero a výstup pod Mali Međed – ráno se probudíme a slunce na obloze, včerejší mraky nikde. Vyrazíme k Crnemu jezeru. Z kempu je to k jezeru kousek, asi tak 1 km. Crno jezero (Černé jezero) je nádherný kout v Durmitoru. Vodní hladina a za ní známé panorama vrcholů Mali Međed a Savin kuk. Kolem hluboké jehličnaté lesy.

Jezero je vlastně tvořeno dvěma kulatými jezery spojenými uprostřed průlivem, který v létě vysychá. Svou velikostí je druhé největší v Černé Hoře. V létě se tu dá i koupat, pokud snesete nižší teploty vody. Proč se jmenuje černé je vidět při pohledu shora. Vypadá jako dvě tmavá oka v tmavém lese.

Ze Žabljaku vede k jezeru asfaltka s promenádním chodníkem, ale autem se až k jezeru dojet nedá. Cca 1 kilometr před jezerem musíte auto odstavit na parkovišti. Četla jsem, že tu bývá přelidněno, ráno jsme tu ale skoro sami. Díváme se na to krásné a tak často fotografované panoráma a obejdeme i kousek kolem jezera. V lese přímo u turistické stezky najdeme praváky. Co s nimi? Večer pak byla smaženice, která zavoněla kempem.

Plán je, že od jezera vyjdeme nahoru do hor a zkusíme k Malému Međedovi (Malý Medvěd), jestli tu bude vyhlídka na jezero. Stezka nejprve vede k rozcestí se starým mlýnem (Jakšica mlin), je tu lávka přes potok, a přes ni se dáváme směrem na Bobotov kuk. Jde se poměrně dlouho do kopce a lesem, asi tak hodinu.

Nad lesem se už vyloupnou hory zase z jiné strany, než jsme je viděli zespodu. Na druhou stranu jsou vidět doliny okolo Žabljaku. Červená cedulka na nízkém kůlu zapíchnutá v kamení říká, že je to směr: Bobotov kuk, Bezimeni vrh, Minin bogaz, Terzin bogaz, Ledena pecina, Međed. Jdeme tedy správně.

O chvíli později ale marně odbočku vlevo k Međedu hledáme. Není tu značená ani odbočka vpravo k Ledové jeskyni. Jdeme dál, až přijdeme k úzkému průchodu mezi skalami (Brojišta) a otevře se pohled do horského údolí Lokvica. V tomto místě prý počítali ovce, když je hnali z hor na zimu do údolí (brojišta – počítadlo).

Je to moc pěkné, závrtové horské údolí, jehož panorama uzavírá Minin bogaz, tedy špičatá hora přezdívaná durmitorský Matterhorn. Dole se v údolí krčí koliba a mezi bílými kameny lze tušit i stádo ovcí. Vlevo masív Mali a Veliki Međed. Chvíli sedíme na kameni a díváme se. Do tohoto místa to bylo asi 5 km a 500 m převýšení. Kolem jdou dva čeští kluci s plnou polní na zádech, dáváme se s nimi do řeči. Myslí si, že jdou k Ledové jeskyni, ale toto určitě není ta správná cesta. Roztahujeme mapy, ale z nich nic nevymyslíme.

Oni zřejmě přešli odbočku k jeskyni, my zase k Medvědovi. Mezitím prošli jen jedni důchodci. Jinak nikdo. A pak že je Durmitor přecpaný. Kluci pokračují do údolí Lokvica s tím, že kam dojdou, tam přespí, a my se vracíme.

Po cestě zpět jasně vidíme obě odbočky. Z této strany je značení viditelné na zemi na kameni, z opačné strany není v trávě vidět ani kámen samotný. Nápis je totiž napsaný na kameni jen z jedné strany. Trošku slabé značení tak důležité křižovatky... Mapa Crno jezero - Lokvica

Čurovac (Čurevac) – vyhlídka na kaňon řeky Tary: Kaňon řeky Tary je součástí Národního parku Durmitor a je rovněž pod ochranou UNESCO. Jedná se o nejhlubší a nejmohutnější kaňon Evropy. Nahlédnout do kaňonu není jednoduché a pořádně jej vyfotit je ještě složitější.

Kaňon není takový, jak si mnozí kaňon představují, tedy úzké kolmé stěny. Kaňon Tary je široký, v některých místech dokonce obydlený, a celý zarostený vegetací. Úzká průrva s řekou je až na jeho samém dně. Proto existuje jen několik málo schůdných míst, kde do něj můžeme alespoň trochu nahlédnout. Nejznámějším je vrch Čurovac (1 625 m n. m.), na mapách někdy uváděný jako Čurevac.

K malému parkovišti, ze kterého se dá pěkně dojít na vyhlídku Čurovac, je to od Žabljaku asi 7 km severním směrem. Z města se vyjede po silnici kolem fotbalového hřiště, které vypadá (a asi i je) nedostavěné, projede se další obytnou částí Žabljaku, a za městem je pak odbočka vlevo k osadě Bosača.

Tam jsme kousek sjeli vyfotit panorama Durmitoru od východu. Hned jsme narazili na černou skládku. Takové se nejlépe tvoří u bočních cest, kam lze pěkně pohodlně přijet autem. Místní s tím nemají nejmenší problém. A úřady si toho bince v národním parku zjevně také nevšímají. Otáčeli jsme se zpět u nějakého lyžařského vleku, který vypadal, že ani nikdy nefungoval.

Následuje křižovatka, kdy hlavní silnice jde dále do vesnice Mala Crna gora a k Čurovaci se musí vpravo na úzkou vedlejší cestu směr Tepca. Je to tady značeno. Na konci asfaltu je parkovišťátko. Znovu nás zkásne ranger za vstup do národního parku.

Kousek nad parkovištěm je první vyhlídka na kaňon (je tu lavička). Ještě to není ono. Na vrch Čurovac se odtud jde dále pěšinou dlouhou asi 900 m. A výhled na kaňon je z Čurovace opravdu impozantní. Obrovská zelená jizva, ve které se na dně vine úzký proužek modrozelené řeky, která takto po svém přeměnila krajinu. Převýšení k hladině je v tomto místě kolem 1 300 m.

Vyfotit tuto přírodní scenérii je problém. Slunce nikdy nesvítí tak, aby byl celý kaňon osvětlený. A tak je vždy část řeky v tmavém stínu a nebo je jedním směrem protisvětlo. Ale i tak je to velký zážitek. Výhled je samozřejmě i dál do krajiny. Dole pod námi je roztroušená vesnice Tepca, tam už by se po kamenité cestě osobákem špatně jelo (tvrdil to ranger) – tak to ani nezkoušíme. Na protější hraně kaňonu je také vesnice, člověk žasně, kde všude si lidé byli schopni postavit svá obydlí.

Na opačnou stranu je z místa výhled na pláně Sinjajeviny a další vzdálená pohoří. Durmitor odtud vidět není, vykukuje jen kousek Savina kuku a Međeda. Kocháme se. A zase jsme tady sami. Mapa Čurovac

Text: Alexandra Prejdová
Fotografie: Jan Prejda

Všechny díly z naší cesty do Černé Hory:

• Černá Hora (1): Seznámení s Černou Horou, itinerář cesty
• Černá Hora (2): Kaňon řeky Mrtvice
• Černá Hora (3): Durmitor a kaňon řeky Tary
• Černá Hora (4): Skadarské jezero, Lovčen, Boka Kotorská

Naše články z cesty do Bosny a Hercegoviny:

• Bosna a Hercegovina (1): Mostar, Počitelj, Blagaj - vyvěračka řeky Buny
• Bosna a Hercegovina (2): Jajce, historické vodní mlýny Mlinčići

Naše články z cest do Chorvatska:

• Chorvatsko - pohoří Velebit (1): Veliki Zavižan
• Chorvatsko - pohoří Velebit (2): Velika Paklenica - Aniča kuk
• Chorvatsko - pohoří Velebit (3): Mali Alan - Tulove grede
• Chorvatsko: Dinara (Sinjal) - výstup na nejvyšší horu Chorvatska
• Chorvatsko: Národní park Krka a město Knin
• Chorvatsko: Národní park Plitvická jezera, mlýny Slunj - Raztoke
• Chorvatsko: ostrov Mljet
• Chorvatsko. ostrovy Lošinj, Cres, Susak
• Chorvatsko: Národní park Risnjak

Naše články z cesty do Severní Makedonie:

• Severní Makedonie (1): Autem po Severní Makedonii - Ochrid, Mavrovo, Kokino, Stobi a další místa
• Severní Makedonie (2): Golem (Velký) Korab - výstup na nejvyšší horu Severní Makedonie