Černá Hora - NP Durmitor
Černá Hora se poslední léta stává stále oblíbenější destinací pro letní dovolenou. Většinou však našinec míří k moři. My jsme se rozhodli prozkoumat krásy této hornaté země ve vnitrozemí v národním parku Durmitor. Prvně jsme však museli do této bývalé země Jugoslávie dojet. Cesta autem nám trvala více jak 14 hodin a zvláště závěr na území Černé Hory ubíhal velice pomalu. Cesta se tam klikatila vzhůru jednotlivými pohořími, aby pak zase klesala do údolí. Už jsme začali pochybovat, zda-li jsme nezabloudili, když se před námi objevila cedule města Žabljak, poblíž něhož se nacházel kemp Razvrsje, kde jsme měli rezervovánu chatu. Úspěšný dojezd do cíle jsme jako obvykle zapili štamprlkou z vlastní zahrádky. Poté jsme skočili do peřin, abychom byli fit na náš první trek.
Probudili jsme se do slunečného rána a těšili se na hodiny příští. Kemp se nacházel nedaleko Crna Jazera (Černé jezero 1420 m.n.m.), my jsme se však vydali opačnou jihovýchodní stranou. Zkratkou přes les jsme došli na červenou turistickou trasu a jak je zdejším dobrým zvykem, této barvy jsme se drželi po celou dobu. Všechny chodníky jsou zde totiž značeny červenými trojúhelníčkami nebo kolečkami. Což je však mnohdy matoucí, protože chybí dostatek rozcestníků a směrových cedulí. Přes malé zaváhání jsme však došli do místa zvaného Poljana. V zimním období je to spodní stanice lanovky pro lyžaře. A nám nezbývalo nic jiného než si tuto sjezdovku vyšlápnout, abychom se na jejím konci mohli obtočit kolem vrcholu Savin Kuk. V těchto chvílích bylo slunce opravdu spalující a rychle nám docházely zásoby vody. Když jsme dorazili na první rozcestí, vydali jsme se nalevo, kde trasa stoupala ostře do skalnaté stěny. Po jejím zdolání jsme se ocitli na hřebenu, který se táhl od východu na západ. Vydali jsme se západní stranou a zhruba v polovině jeho délky jsme stanuli na nejvyšším bodu tohoto dne, který se nazýval Vrch Šlemenja 2455 m.n.m.. Pokračovali jsme dále, až jsme došli na konec hřebene, do bodu zvaného Milošev tok 2426 m.n.m., kde končila také turistická trasa. Vypili jsme si vrcholové plechovkové pivo, které mělo teplotu zdárně ohřátého mléka. Jelikož se však začaly honit mraky, nezdržovali jsme se dlouho. A vyrazili na zpáteční cestu. Již jsme se nevraceli skalnatou stěnou, ale zvolili jsme sestup východním koncem hřebene, abychom se dostali zhruba do poloviny sjezdovky. Trasa však byla chabě značena a po chvíli se značení úplně vytratilo. Šli jsme tedy instinktivně a hlavně poměrně rychle, jelikož se blížila bouře s nemalým počtem blesků. Bouřka však byla rychlejší jak my a řádně promočila naše již tak zpocená trika. Naštěstí na sjezdovce byl dřevěný přístřešek, kde jsme se ukryli a mohli si prohlédnout roztržené kalhoty a trenky kolegy, který na kluzkém povrchu uklouznul a narazil se na špičatý kámen. Poté co déšť ustal, jsme již pouze sešli zbytek sjezdovky a přijali pohostinnost zdejší krčmy, kde jsme ochutnali jejich pálenku. Do kempu se již šlo zvesela.
Další den jsme zvolili jako odpočinkový a přijali pozvání na sjezd řeky Tary na raftech. Přestože byl parný srpen, voda byla poměrně studená.
Třetí den jsme si naplánovali zdolání nejvyšší Hory celého Montenegra. Dali jsme na radu majitele kempu Mišo Vojinoviče a nechali se zavézt do výchozího bodu turistických tras z jihozápadní strany celého pohoří. Výchozí místo Sedlo se nacházelo ve výšce 1907 m.n.m.. Vyrazili jsme tedy směrem k oku Zeleni vir 2028 m.n.m.. Trasa byla kombinací kamení a zelené trávy a okolní skály vytvořily za tisíce let roztodivné tvary. U oka se nacházelo rozcestí, ze kterého jsme se vydali přes Danilovu ploču odkud jsme poctivě stoupali až na Bobotuv Kuk. Nejvyšší horu s nadmořskou výškou 2523 metrů. Po nezbytném vrcholovém pivku nás čekala poměrně dlouhá cesta zpět do kempu. Z vrcholu jsme sestoupili do údolí Biljegov do, které připomínalo doslova bludiště tvořené neskutečně velkými balvany, čemuž na místní poměry nevídaně odpovídala i četnost značení. Ve snaze trefit co nejkratší trasu přes ledovou jeskyni, jsme si samozřejmě zašli, a omylem se dostali zase zpět neznačenou zkratkou plnou šotoliny do onoho údolí. Přesto jsme zbytečně vynaloženého úsilí nelitovali, neboť pohled dovnitř jeskyně byl úchvatný. Údolí jsme opustili průsmykem Prla a vydali se znovu na cestu k Crnu jazeru. Šli jsme nekonečně dlouhou dobu. Cesta se neustále vlnila a vždy za každým dalším a dalším kopcem jsme doufali, že se před námi objeví lesknoucí se hladina. Cestou jsme narazili na stáda místních horských ovcí, bivak, či salaš, kde místní podnikavý bača prodával pivo. Zhruba po třech hodinách jsme se konečně dočkali a chvíli u jezera spočinuli. Kousek do kempu už jsme zvládli bez zabloudění a mohli jsme vyčerpáním z náročného dne spokojeně usnout. Další dny nás už čekala pouze rekonvalescence u moře.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Žabljak
Půjčovna autPříspěvky z okolí Černá Hora - NP Durmitor
