Černá Hora (1): Seznámení s Černou Horou, itinerář cesty

Černá Hora (1): Seznámení s Černou Horou, itinerář cesty (07/2016)

Na začátku července roku 2016 jsme se vypravili na Balkán do Černé Hory (Crna Gora, Црна Гора, Montenegro). Země se teprve v roce 2006 osamostatnila vyčleněním ze společného státu Srbsko a Černá Hora. Tento stát tvořil od roku 1943 společně se Slovinskem, Chorvatskem, Bosnou a Hercegovinou a Makedonií společnou federaci – Jugoslávii, která se v roce 1991 začala postupně rozpadat.

V Černé Hoře se mluví variantou srbštiny, která se nyní označuje jako černohorština, a je psaná rovnocenně latinkou i cyrilicí. Proto můžete v zemi vidět nápisy nebo jídelní lístky psané jak v latince, tak v cyrilici, v Budvě i v azbuce (kvůli početným návštěvníkům z Ruska). Mladí a obsluha v restauracích mluví anglicky, což bylo mnohdy i zbytečné, jejich řeči rozumíme dobře.

Černohorská historie je velmi zajímavá a Černohorci jsou na ni náležitě hrdí. Jako jedenz mála národů na Balkáně dokázali úspěšně čelit nájezdům Turků a nedovolili islamizaci země. Černohorští muži byli v horách tvrdě cvičeni k boji, aby ubránili svoji zem před přesilami. Zemřít v boji při obraně vlasti bylo pro ně ctí. "My cizí nechceme, ale svoje nedáme", toto heslo můžeme číst nad hlavní branou do historického města Kotor.

Turci se báli těch vysokých černých mužů z hor. Podařilo se jim na čas obsadit pouze oblast kolem Skadarského jezera (Ulcinj, Bar) a mešity můžeme nalézt také v menších oblastech na severu kolem města Pljevlja a na východě oblasti pod pohořím Prokletije blízko albánských hranic. Muslimové dnes tvoří asi pětinu černohorské populace. Nejrozšířenější je v zemi pravoslavné náboženství.

V Černé Hoře se platí Eurem, které tato země zavedla jako jediný nečlen Evropské unie. Ceny jsou nižší než v Chorvatsku, někdy až poloviční. Zajít si tady do restaurace není žádný problém. Porce jídla stála od 5 do 12 Euro. I když potkat tu dnes v nabídce pravou pljeskavicu (nikoliv hamburger tvářící se jako pljeskavica) je už téměř nemožné. Škoda.

Ceny v kempech byly nízké. Kemp u moře stál 15 Euro za jednu noc (2 osoby, stan, auto) a kemp v horách (Durmitor) 10 Euro. Vstup do národních parků se většinou platí (Durmitor, Kaňon řeky Tary - 3 Eura na osobu a den, Lovčen 2 Eura). Poplatek vybírali asi tak od 9 hod. na přístupových turistických cestách do parku.

Silnice byly v některých částech země úplně nové (např. na úseku Podgorica – Budva, a kolem Nikšiče), někde staré, ale dobře sjízdné, a některé vedlejší silnice zase plné děr a s kamením na cestě nebo prostě ještě ve výstavbě. Nemají problém pustit provoz na staveniště, kdy auta kličkují mezi stavebními stroji. Dálnice Černá Hora nemá.

Shodli jsme se na tom, že místní řidiči jsou naprosto nejhorší ze všech zemí, které jsme zatím projeli. Klidně předjíždí do zatáčky, anebo i když vidí v protisměru náklaďák nebo autobus, a stresují tak ostatní účastníky provozu, kteří jim uhýbají, kam to jde. S tímto způsobem jízdy jsme se seznámili už při průjezdu Srbskem.

Řidiče od takového konání neodradí ani četné pomníčky u silnic. A tak vyjet například po úzké nepřehledné silničce plné zatáček na Lovčen, kdy všichni Černohorci jedou zásadně uprostřed silnice i v místech, kde není vidět za roh, byl zážitek na celý život...

Kolem silnic se ještě bohužel setkáte se starým balkánským přístupem k odpadům, a to nejen u silnic nižších tříd. Běžně je vidět hromady odpadků kolem, přeplněné kontejnery na odpočívadlech, které nikdo nikdy nevyváží, a stavební sutě vysypané na vyhlídkách, takže se přes ně ani nedostanete. V podhůří Durmitoru, na území národního parku, zase na louce zarostená skládka.

Itinerář trasy: Ze Zlína přes Slovensko do Maďarska (přechod Rajka), po maďarské dálnici M1, M5 do Srbska (přechod u Szegedu), po srbské dálnici A1 k Bělehradu, dále po E763 (silnice č. 22 a 23) směr Čačak až po Prijepolje, pak k černohorským hranicím silnice č. 29 (přechod Jabuka) a do pohoří Durmitor do města Žabljak (M8, P4, P5).

Cesta trvala bez zastávky na spaní 14 hodin. Nekonečný byl hlavně srbský úsek mimo dálnici po černohorské hranice – silnice přes obce s hustým provozem. Plán byl zůstat první 4 dny v Žabljaku a projít pohoří Durmitor, ale kvůli silnému dešti a chladnému počasí jsme pokračovali dále na jih s tím, že předpověď počasí měla být v dalších dnech už lepší.

Dorazili jsme tedy až ke kaňonu řeky Mrtvice (Kanjon Mrtvice), který měl v původním plánu následovat až po Durmitoru. Zde bylo počasí o poznání teplejší a nepršelo. První noc spíme v "kempu" Kod Pera v Međurečje přímo u silnice. Kemp by byl na přespání docela dobrý a je také v této oblasti jediný, ale mělo to jeden háček - v přístavbě k rodinnému domku, která měla sloužit jako WC a koupelna, nefungovalo nic. No co byste chtěli za 5 Euro na noc!

Druhý den prohlídka kaňonu Mrtvice, dusno, vlhko a 25 °C, navečer přejezd zpět do Žabljaku. V Žabljaku ubytování v kempu Mlinski potok (původní název Mina) po 4 noci. Déšť se už naštěstí nekonal. Přes den kolem 22 °C, ale na slunci horko, večery chladné kolem 10 °C, komáři tak od 21 hod.

Durmitor - 1. den výstup na vrchol Prutaš s výhledem na nejvyšší hory Durmitoru, 2. den výstup na vrchol Crvena Greda – po cestě orchidejové louky, 3. den kolem jezera Crno jezero a výstup pod Maly Medjed. Čtvrtý den výlet na vyhlídku na kaňon řeky Tary.

Další den přejezd směrem k moři. Nejprve obhlídka Skadarského jezera, a pak jedeme do Buljarice. Tady spíme 2 noci v kempu Maslina kousek od pláže. Velmi teplo, 30 – 32 °C, v noci kolem 22 °C. Další dva dny zahrnovaly koupání v moři a prohlídku Budvy a Petrovacu.

Černohorské pobřeží je krásné, ale bohužel zdevastované neřízenou výstavbou různě vysokých hotelů, které z velké části zůstaly nedostavěné. Trčící torza hyzdí krajinu a historická městečka se krčí pod nimi. Někdo silně zanedbal povolování staveb, nebo lépe řečeno – povolilo se vše. Co teď s tím?

Poslední den v Černé Hoře jedeme do pohoří Lovčen, kde se nachází mauzoleum celebrity černohorských dějin - vladyky Njegoše s krásným výhledem na okolní krajinu. Dále sjíždíme pověstnými serpentinami dolů do historického města Kotor a po jeho prohlídce kolem zálivu Boka Kotorská na cestu domů.

Zpět domů jedeme přes Bosnu a Hercegovinu. Od Boky Kotorské na město Nikšič (P11, M6), dále kaňonem řeky Pivy (M18) do Bosny (přechod Ščepan Polje). Na bosenské straně následuje hrozný úsek, v podstatě se jede po polňačce, chvílemi je i asfalt, ale jen na půlce silnice. Nedaleko vidíme rozestavěnou a už nedostavěnou silnici na hranice z dob Jugoslávie.

Naštěstí to není tolik kilometrů. Kousek po najetí na normální silnici se místní policisté nerozpakovali měřit rychlost překvapeným řidičům, kteří se konečně ocitli na asfaltu. Dále již přes Bosnu po dobrých silnicích (M18) směr Sarajevo. Tady je kousek dálnice po Zenicu (A1). Dále pokračujeme na město Doboj (E73) a dále Slavonski Brod (R472) a jsme v Chorvatsku.

Tady už jen rychlý úsek po chorvatské dálnici přes Slavonii na Osijek (E70, E73) do Maďarska (přechod Udvar) s pár hodinami spánku na dálničním odpočívadle v autě. Maďarskem pak po dálnici od Mohácse na Budapešť (M6) a přes Slovensko domů.

Kontroly na hranicích – na maďarsko-srbské hranici se na vjezdu do Srbska stálo v koloně asi hodinu. Chtěli vidět pouze pasy, ale pracovali příliš pomalu. Na hranici mezi Srbskem a Černou Horou kontrolovali Černohorci pasy a zelenou kartu – povinné ručení. Dávali razítka do pasů (to je prý velmi důležité, bez razítka byste mohli mít problémy následně při výjezdu ze země). Na černohorsko-bosenské hranici ale nechtěli nic. Mezi Maďarskem a Chorvatskem jsou žiletkové ploty proti nelegálním migrantům. Zvláštní pohled ve 21. století, ale nelegální ekonomická imigrace je dnes velkým problémem Evropy.

Dříve (od roku 2008) byla při vstupu do Černé Hory vybírána "ekologická daň" 10 Euro za vozidlo. Následně se zjistilo, že přijelo méně turistů, a vybírání poplatku zřejmě stálo více na platech úředníků než byla vybraná suma peněz. Poplatek byl od 1.1.2012 zrušen.

Poplatky na dálnicích: Maďarská dálnice – platí se online přes internet, zadává se jméno, SPZ vozidla, na mail pak přijde viněta k vytištění, která se uschová v autě. Tato "týdenní" známka, která ale platí celých 9 dnů, stojí cca 300 Kč. Srbská dálnice – směšně levná, platí se na mýtných branách za ujeté kilometry, kvalita přiměřená ceně, ale bez děr, úsek od maďarských hranic po sjezd na Čačak za Bělehradem stál 5 Euro (cca 200 km).

Bosenská dálnice – platí se na mýtných branách, zpoplatněna je A1 před Sarajevem (cca 45 km, další úseky nebyly v roce 2016 postaveny), mají svoje peníze (BAM), ale nebyl problém zaplatit v Eurech (poplatek za tento úsek dálnice cca 3 Eura). Chorvatská dálnice ve Slavonii – platí se na mýtných branách při výjezdu, velmi kvalitní dálnice, Slavonski Brod – Osijek 34 Kun (cca 130 Kč), vzali Eura, ale vrací Kuny.

Text: Alexandra Prejdová
Fotografie: Jan Prejda

Všechny díly z naší cesty do Černé Hory:

• Černá Hora (1): Seznámení s Černou Horou, itinerář cesty
• Černá Hora (2): Kaňon řeky Mrtvice
• Černá Hora (3): Durmitor a kaňon řeky Tary
• Černá Hora (4): Skadarské jezero, Lovčen, Boka Kotorská

Naše články z cesty do Bosny a Hercegoviny:

• Bosna a Hercegovina (1): Mostar, Počitelj, Blagaj - vyvěračka řeky Buny
• Bosna a Hercegovina (2): Jajce, historické vodní mlýny Mlinčići

Naše články z cest do Chorvatska:

• Chorvatsko - pohoří Velebit (1): Veliki Zavižan
• Chorvatsko - pohoří Velebit (2): Velika Paklenica - Aniča kuk
• Chorvatsko - pohoří Velebit (3): Mali Alan - Tulove grede
• Chorvatsko: Dinara (Sinjal) - výstup na nejvyšší horu Chorvatska
• Chorvatsko: Národní park Krka a město Knin
• Chorvatsko: Národní park Plitvická jezera, mlýny Slunj - Raztoke
• Chorvatsko: ostrov Mljet
• Chorvatsko. ostrovy Lošinj, Cres, Susak
• Chorvatsko: Národní park Risnjak

Naše články z cesty do Severní Makedonie:

• Severní Makedonie (1): Autem po Severní Makedonii - Ochrid, Mavrovo, Kokino, Stobi a další místa
• Severní Makedonie (2): Golem (Velký) Korab - výstup na nejvyšší horu Severní Makedonie