Mařeničky a okolí - turistický a horolezecký průvodce

Koupání v Mařeničkách  •  Fotografie (7)  • Foto: Kysaso

Lužické hory všeobecná část

Lužické hory leží na severu Čech, mezi Šluknovským a Frýdlantským výběžkem, zhruba uprostřed mezi Dě­čínem a Libercem. Celá tato oblast patří do Chráněné krajinné oblasti (dále jen CHKO).

Vývoj turistiky a cestovního ruchu

Již v 1. pol. 19. století začala do Lužických hor pronikat turistika a cestovní ruch. Mezi první turistické cíle patřil také nejvyšší vrchol Luž, kde v roce 1823 byl postaven jednoduchý přístřešek, postupně přestavován na hosti­nec a velkou horskou chatu s rozhlednou, dokončenou v roce 1882.

Malá a velká Haberská věž  •  Foto: Kysaso

V roce 1850 byla postavena na vrcholu Klíče horská útulna, která byla později nahrazena hospůdkou se se­zónním provozem. Oblíbený cíl byla v 19. století také zřícenina Tolštejna. Na konci 18. století byly postaveny vyhlídky na některých vrcholcích jako například na Jeh­le nad Českou Kamenicí (1879), na Karlově výšině na Širokém vrchu (1885), na vrchu Spravedlnost (1886) a další. Na vrcholu Studence byla v roce 1854 postavena dřevěná rozhledna, po Kleti druhá nejstarší v Čechách. V roce 1888 byla nahrazena vyšší železnou konstrukcí, která je dnes bohužel v dost žalostném stavu a tak není přístupná.

O tyto stavby a podporu turistiky se zasloužili majitelé panství, jako kníže Ferdinand Kinský (rozhledna na Studenci a restaurace na Jedlové) a horské - turistické spolky. Nejagilnějším horským spolkem byl Německý horský spolek pro nejsevernější Čechy (Deutscher Ge­birgsverein für das nördlichste Böhmen). Byl založen v Krásné Lípě roku 1882. Dalším turistickým spolkem byli Přátelé přírody (Die Naturfreunde). Postavily turis­tickou chatu pod Luží (1924) a v Dolní Světlé (1932). Činností těchto spolků se nejen rozvinul turistický ruch ale také se podařilo zastavit těžbu a tím zachránit jedi­nečný skalní útvar Panská skála.

Bylo také vyznačeno mnoho turistických cest. Například v roce 1903 byla vyznačena severočeská hřebenovka z Ještědu přes Lužické hory až k Růžovému vrchu.

Koupání v Mařeničkách a v dálce je Haberská věž  •  Foto: Kysaso

Po vzniku samostatného Československa začal od roku 1888 působit Klub československých turistů. Zača­ly vznikat turistické ubytovny v Novém Boru, Jablonném v Podještědí a v dalších městech. V roce 1933 vznikla Lužicko-jizerská župa která ve spolupráci s německými spolky pracovaly na značení turistických cest.

Po roce 1990 se zvětšil rozvoj turistiky a cestovního ruchu a tím se začali zkvalitňovat ubytovací zařízení a restaurace, obnovovat památky a to jak církevní tak světské. Například v roce 1993 byla opravena a zpří­stupněna rozhledna na Jedlové a v roce 1995 opravena přilehlá horská chata, v roce 1998 byla obnovena vyhlíd­ková věž na Kamenickém hradě nad Českou Kamenicí. Byla zřízena informační centra např. v České Kamenici, Jablonném v Podještědí, Jiřetíně pod Jedlovou, Novém Boru a Krásné Lípě.

Geologie

Kunratická jehla  •  Foto: Kysaso

Na území CHKO Lužické hory se vyskytují horniny vy­vřelé (vulkanické), usazené (sedimentární) i přeměněné (metamorfované). Na největších rozlohách Lužických hor můžeme sledovat usazené horniny. Jsou to zejmé­na pískovce, které vznikly v nejmladších druhohorách – ve vrchní křídě, v jejích obdobích cenoman až senom. Jejich stáří se tedy odhaduje na 70 až 100 miliónů let. Tehdy sem zasahoval záliv druhohorního moře, který zabíral většinu severní poloviny Čech a vytvořil území, které dnes geologové nazývají česká křídová tabule. Na dně mělkého moře se tehdy usazoval písčitý a jílovitý materiál přinášený vodními toky z okolních výše polože­ných oblastí. Tyto sedimenty se usazovaly ve vrstvách, postupně se zpevňovaly tlakem dalších ukládaných vrs­tev, až z nich po ústupu moře vznikly pískovce, popřípa­dě slepence. V Lužických horách jsou hojně zastoupe­ny křemenné cenomanské kvádrové pískovce, nejstarší svrchnokřídová souvrství, jejichž mocnost nezřídka pře­sahuje až 300m.

Původně vodorovné vrstvy byly pozdějšími tekto­nickými pohyby různě nakloněny a tvoří na některých místech nesouměrné hřbítky, skalní hřbety a klesty. Za klesty označujeme asymetrický tvar hřbetu, kde delší pozvolný svah tvoří vrstevní plochy horniny a kratší str­mější svah je tvořen výchozy vrstev. Méně se na území CHKO vyskytují mladší kvádrové pískovce turonského nebo coniackého stáří, například u Kunratic u Cvikova.

Ze starších usazených hornin se můžeme na svazích Lužických hor setkat s droby a pískovci, které pocházejí z prvohor (z permského období), u Doubice pak najde­me menší výskyty druhohorních (jurských) pískovců a vápenců, které byly do dnešní polohy tektonicky vyvle­čeny podél lužické poruchy.

Kunratická vyhlídka  •  Foto: Kysaso

Z mladších usazených hornin se uplatňují na území CHKO Lužické hory čtvrtohorní ledovcově-říční (fluvio­glaciální) sedimenty. Tvoří je písky, štěrky a jíly uložené před čelem pevninského ledovce, který v halštrovském období (za druhé doby ledové) na své pouti ze Skandi­návie překročil od severu Jítravské sedlo a zasahoval tu nejjižněji do Čech.

Posezeni u Bundesmannovi veze  •  Foto: Kysaso

Kromě usazených pískovců se na utváření oblasti po­dílely především vulkanické horniny. Ve třetihorách, kdy sledované území již opět bylo po ústupu moře souší, se v Českém masivu probudila sopečná aktivita. Pod-nět k tomu dal pohyb africké litosférické desky směrem k severu, kde narazila na evropskou desku a vyvolala alpinské vrásnění. V Českém masivu byl reakcí na tyto pohyby vznik zlomů. Podle nich pak vystupovalo z nitra k vrchu žhavé zemské magma. Tento proces se ozna­čuje jako neovulkanismus, na rozdíl od sopečných pro­jevů uplatňujících se na Zemi ve starších, předkřídových geologických obdobích. Probíhal v mladších třetihorách, v jejich období zvaném miocén, asi před 25 miliony let. V té době vzniklo České středohoří, Doupovské hory, četné osamělé sopečné kupy v křídové tabuli (Říp, Ku­nětická hora atd..), ale také Lužické hory. Magma jen místy proniklo souvrstvími svrchnokřídových hornin až na povrch. Častěji však utuh­lo blízko pod jejich povrchem ve formě lakolitů, bochní­kovitých útvarů, nebo sopouchů, výplní přívodních ko­mínů. Tehdejší sopečné povrchové výlevy byly v naprosté většině v pozdějším vývoji erozní činnos­tí rozrušeny a sneseny. Denudaci a odnosu však ještě více podléhaly měkčí křídové horniny, pískovce a sle­pence, takže na povrch vystoupila, byla vypreparová­na, odolnější, původně podpovrchová sopečná tělesa. Současné sopečné kužely a kupy tedy nejsou pozůstat­ky sopek v pravém slova smyslu, ale odhalenými zbyt­ky podpovrchových vulkanických výlevů prorážejících svrchnokřídové sedimenty, které zbyly po odnosu jejich svrchních vrstev. Tyto kužely, kupy a suky tvoří převáž­ně čediče a znělce, popřípadě trachyty a jiné příbuzné horniny. Čediče, znělce i trachty patří k tzv. bazickým sopečným horninám, které neobsahují křemen, ale pře­devším živce a příměsi dalších minerálů. Tyto horniny při tuhnutí postupně chladly, zmenšovaly svůj objem a zejména čediče při vhodných podmínkách vytvářely díky své sloupcovité odlučnosti pětiboké až šestiboké sloupce, hranoly, v některých případech až 30 m dlouhé. Tyto sloupce vznikly na mnoha místech Lužických hor, my je však můžeme vidět převážně tam, kde je druhotně odhalila až lidská činnost v nedávné minulosti. Takovými případy jsou někdejší lomy, z nichž nejznámější je Pan­ská skála. Ještě dokonalejší je odkryv na Zlatém vrchu, ale jsou zde i některé jiné, podstatně méně známé lokality (Klučky atd..).

Znělec má zpravidla odlučnost deskovitou, můžeme se však setkat i se sloupcovitou odlučností, například na Pustém zámku. Sloupce vzniklé odlučností horniny byly původně buď ve vertikální, popřípadě vějířovité poloze, jejich horizontální nebo zešikmené uložení, s nímž se můžeme na mnohých místech setkat, vzniklo většinou druhotně při pozdějších tektonických pohybech. Zcela vyjímečně se sloupcovitá odlučnost vytvořila i v usaze­ných pískovcových horninách, a to tam, kde na ně za ur­čitých okolností bezprostředně působil vliv sousedního žhavého magmatu. Takovým příkladem je Dutý kámen u Cvikova a v ještě dokonalejší podobě útvar Varhany (Orgel) v Jonsdorfském skalním městě na německém území v Žitavských horách.

Znaky v pískovci  •  Foto: Kysaso

Se staršími, prvotními vyvřelinami se setkáváme jen ojediněle v nejsevernější části sledovaného území, kam přecházejí ze Šluknovského výběžku žuly. Tyto nejstarší horniny, jaké se zde vyskytují, vznikly jako hlubinné vy­vřeliny a teprve složitými geologickými pochody se do­staly až na povrch..

Metamorfované horniny jsou na území CHKO Lužic­ké hory řídké. Můžeme se s nimi setkat na malé ploše rovněž na severu, v blízkosti Dolního Sedla. Tam je za­znamenán nevelký výskyt slabě metamorfovaných gra­nodioritů, prvohorních vyvřelin. Prvohorní přeměněné vyvřeliny jsou známy také z nedalekého vrchu Vysoká.

Významným jevem při utváření geologického slo­ žení, ale i povrchu je lužická porucha. Tato tektonická po­rucha je i v geologickém pojetí velmi stará a opět se oži­vila v třetihorách při alpínském vrásnění, které vyvolalo neovulkanické pochody na sledovaném území. Porucha probíhající ve směru od severozápadu k jihovýchodu odděluje žulovou oblast na severovýchodě (lužický žu­lový masív, pluton) od pískovcové oblasti na jihozápadě (česká křídová pánev). Směřuje od Drážďan až k Trut­novu. Na území které sledujeme, probíhá tato významná geologická linie přibližně od Krásné Lípy na Jiřetín pod Jedlovou, východně odtud přechází státní hranici, vedle oblastí Žitavských hor pod Oybinem, vrací se na naše území CHKO Lužické hory. Podél tohoto zlomu byl bě­hem třetihorních tektonických pohybů vyzdvižen Lužic­ký hřbet a naopak až o několik set metrů poklesly Žitav­ská pánev i Liberecká kotlina. Na území CHKO má tento zlom většinou charakter přesmyku, když obvyklé uložení hornin bylo změněno tím, že starší vrstvy zde byly přesu­nuty nad horniny mladší. Proto bývá nazýván i lužickým přesmikem. Na jeho linii najdeme četné přírodovědně zajímavé lokality, jako např. přírodní rezervace Vápen­ka nebo Hornická naučná stezka Údolím Milířky a další. U Kyjova a Doubice, na území přírodní rezervace Vápen­ka byly na tomto přesmyku vyvlečeny na povrch horniny jurského stáří (vápence) jako na jediném místě v Čechách.

Podnebí

Oblast Lužických hor můžeme jako celek zařadit ve smyslu v současnosti používané pětistupňové klimatic­ké klasifikace našeho státu do mírně teplé podnebné oblasti, tedy do druhé nejchladnější. Teoreticky to zna­mená, že počet mrazových dnů by zde neměl být vyš­ší než 100 za rok, počet dnů se sněhovou pokrývkou 60 – 100, průměrná teplota ledna -3 až -5 °C, průměr­ná teplota nejteplejšího měsíce července 16 až 17 °C a průměrný úhrn ročních srážek 350 – 500 mm ve vegetačním období a 200 300 mm v zimním obdo­bí. Vrcholové části Lužických hor jsou ve srovnání s uvedenými hodnotami mírně chladnější a vlhčí. Nej­větší atmosférické srážky jsou obvykle v červenci, na­opak nejsušším měsícem bývá únor, ale v jednotli­vých letech může dojít i k výkyvům v obou směrech.

Uvedené průměrné hodnoty jsou však pouze ori­entační. Skutečné teplotní a srážkové hodnoty dosaho­vané v jednotlivých lokalitách se mohou i dost výraz­ně lišit v závislosti na nadmořské výšce a geografické poloze. Například srážky jsou vyšší v západní části ob­lasti, které jich zachycují více na svých návětrných, k západu nebo severozápadu orientovaných svazích, zatímco východní část Lužických hor má srážek méně, protože leží v dešťovém stínu vyšších západních částí a částečně i ve stínu Českého středohoří a Krušných hor. Úhrny srážek a jejich podíl vypadávající ve for­mě sněhu je ovšem závislý především na nadmořské výšce. To při značném vertikální členitosti oblasti a z toho vyplývajících velkých rozdílech relativních výšek způso­buje značné místní rozdíly i na malých vzdálenostech. Obdobně je tomu i s průměrnými a okamžitými teplotami.

Rozdíly v teplotách a srážkách ovlivňují i jednotlivá vy­výšená pásma a hřbety, které tvoří menší i větší klima­tické předěly. Nejvýraznější předěl vytváří samo pásmo Lužických hor, které odděluje sušší a teplejší podnebí jižní části od chladnějšího a vlhčího podnebí na sever­ních svazích a severně od nich. Zatímco na jihu dosa­huje roční průměrná teplota 7,4 °C, na severu jen 6 °C, na jihu se maximum ročních srážek většinou jen blíží 650 mm, ale na severu se pohybují od 650 až do 1000 mm (Horní Světlá 878 mm, Jedlová 1015 mm). Tento klimatický předěl se projevuje například při cestě z jihu na severní svahy Lužických hor a na Šluknovsko přes Stožecké sedlo, kde lze často sledovat výrazné rozdíly v počasí. Podobně se v menší míře projevují i jiné klimatic­ké předěly, např. mezi Kytlicí a okolím, kde prší poměrně často a je chladněji, a Novým Borem a okolím, ležícím v dešťovém stínu pásma Českého středohoří a Lužic­kých hor, kde prší mnohem méně a bývá i o něco teple­ji. Podobné rozdíly lze sledovat i ve sněhové pokrývce. Zatímco v Novém Boru či ve Cvikově je sucho nebo ob­leva, v Polevsku, u Tolštejna a pod Jedlovou se lyžuje.

Rozdíly ještě zvyšují inverzní situace, při nichž se v některých kotlinách či údolích soustřeďuje studený vzduch, zatímco vyšší polohy mají naopak vyš­ší teploty. K takovým jevům dochází v Chřibskoka­menické kotlině, v údolí Kamenice v České Kame­nici a okolo Kytlice, někdy i v Novém Boru a jinde.

V proudění vzduchu převládají větry vanoucí od západu a severozápadu,méněčastéjeprouděníodvýchodučijihu. Kromě těchto základních směrů se mohou objevovat vý­chylky způsobené tvary reliéfu. Síla i četnost větru v zásadě závisí na nadmořské výšce a orientaci lokality vůči okolí.

Rostlinstvo

V Lužických horách roste řada typických rostlinných druhů, z nichž některé patří mezi druhy u nás ohro­žené. Botanicky zajímavým prostředím jsou přede­vším květnaté bučiny, v jejichž podrostu se vyskytuje samorostlík klasnatý, kyčelnice cibulkonosná a devíti­listá, mařinka vonná, bažanka vytrvalá, lilie zlato­hlávek nebo měsíčnice vytrvalá. Ještě poměrně často se můžeme setkat také s lýkovcem jedovatým. Zjara můžeme na některých loukách vidět prvosenku vyvýšenou, vlhká místa osidluje bledule jarní, kozlík dvoudomý a lékařský, vachta trojlistá, všivec mokřad­ní, sítina rozkladitá a různé druhy ostřic. Na některých místech přetrvaly tzv. orchidejové louky s hojným prst­natcem májovým a listnatým, které vzácně doprovází bradáček vejčitý, vemeník dvoulistý, vstavač mužský a kruštík bahenní. Na lesních pasekách se hojně vyskytuje nápadný náprstník červený, který se sem šíří od západu. Zajímavý je výskyt glaciálních reliktů hvězd­nice alpské a kapradinky skalní, jejíž výskyt však ne­byl v posledních letech potvrzen. Ojediněle se vysky­tuje také rojovník bahenní a rosnatka okrouhlolistá.

Zvířena

Ve zvířeně Lužických hor převládají běžné lesní druhy. Žijí zde stáda jelení i srnčí zvěře, častá je zvěř černá a vyskytují se i mufloni. Zvláštností je výskyt kamzíků, kteří byli na počátku 20. století dovezeni z Alp a uměle vysazeni u Jetřichovic na děčínsku, odkud se rozšířili do Lužických hor a velmi dobře se zde aklimatizovali. Horská fauna je, vzhledem k malé výšce hor, poměr­ně chudá. Jejími zástupci jsou ořešník kropenatý, kulí­šek nejmenší, mlok skvrnitý, ještěrka živorodá a rejsek alpský. V potocích žijí pstruzi, raci, čolci a různé dru­hy žab. Z dravců můžeme zahlédnout káně lesní i káně rousné, vzácně zde hnízdí i výr velký. V posledních le­tech se šíří krkavci, chřástal a byl zjištěn i čáp černý. Ze vzácnějších motýlů můžeme zahlédnout otakárka fenyklového, bělopáska topolového nebo batolce duho­vého. Ve starých štolách zimují různé druhy netopýrů.

Ochrana přírody

Od roku 1976 jsou Lužické hory chráněnou krajinnou oblastí a nejcennější lokality jsou součástí dvanácti maloplošných chráněných území. Přirozená lesní spo- lečenstva jsou chráněna v rezervacích Jezevčí vrch, Studený vrch a Klíč, hodnotná je i rezervace Vápenka v jurských vápencích u Doubice. Nedávno vyhlášené lokality Marschnerova louka a Louka u Brodských jsou charakteristické hojným výskytem vstavačových rostlin, ale najdeme zde i další ohrožené druhy. Chráněný je i neobvykle rozsáhlý podrost měsíčnice vytrvalé u Lísky a bohatá lokalita šafránu v Kytlicích. Zajímavé rostliny najdeme také na Pustém zámku nebo Zlatém vrchu, kte­ré jsou však známé především jako pěkné ukázky sloup­cové odlučnosti sopečných hornin. Geologicky pozoru­hodné jsou také pískovcové Bílé kameny nebo Ledová jeskyně na Suchém vrchu. Těsně za hranicemi chráně­né krajinné oblasti jsou další čtyři chráněná území: ptačí rezervace Světlík a Velký rybník u Rybniště a geologicky zajímavé přírodní památky Panská skála a Dutý kámen. Na území Lužických hor je i několik památných stromů, z nichž nejznámější jsou tisy u Krompachu. K poučení slouží několik naučných stezek. První z nich vede podél morfologicky výrazně patrné linie lužické poruchy u Jítra­vy, druhá seznamuje s obnovou člověkem zničeného ra­šeliniště na Brazilce, zatímco třetí v údolí Milířky je zamě­řena na historii hornictví. Malá školní naučná stezka byla zřízena také pod Lemberkem u Jablonného v Podještědí.

Zajímavosti

Charakteristickým prvkem Lužických hor je rozmanitá li­dová architektura. Původním typem je roubený dům s podstávkou a malými dělenými okny, se sedlovou stře­chou; s hrázděním se můžeme setkat pouze v patře. Štíty domů jsou často vykládané různobarevnou břidlicí. Na území hor se zachovaly zříceniny několika hradů, z nichž nejznámější je Tolštejn. Ve zřícenině Kamenic­kého hradu je vestavěná rozhledna, z hradů Milštejna, Fredevaldu a Starého Falkenburka zůstaly jen chu­dé zbytky zdiva. Pozoruhodné jsou také některé skal­ní útvary (Bílé kameny, Pustý zámek, Zlatý vrch, Dutý kámen a Panská skála, dobře známá jako „Varhany“) nebo Ledová jeskyně u Naděje. Z četných vrcholů jsou nádherné daleké rozhledy, zvláště z Klíče, Luže, Hvoz­du a Jedlové. Zajímavé památky najdeme i v podhor­ských městečkách, zejména v Jablonném v Podještědí (barokní chrám sv. Vavřince od J. L. Hildebrandta a ne­daleký zámek Lemberk) a České Kamenici. Zajímavý je i hornický Jiřetín pod Jedlovou s Křížovou horou nebo Chřibská s nejstarší dosud fungující sklárnou v Evropě.

Turistická část

Mařenice

Obec (392 m) leží asi 4 km sv. od Cvikova. Má dnes 339 stálých obyvatel a převážně rekreační charakter. Patří k ní místní části Dolní a Horní Světlá a Mařeničky. Její existence je doložená z roku 1372, kdy vznikla jako po­toční ves roztroušená podél Svitavky při cestě do Žitavy. Byla nazvána podle svěcení kostela. Najdeme zde četné roubené i hrázděné domy lidové architektury. Poutní dvouvěžový kostel sv. Maří Magdaleny byl postaven přibližně uprostřed obce na návrší na místě staršího kostela, který dala postavit v letech 1699 – 1714 Františka Toskánská.

Výstavbu barokního dvouvětvého chrámu vedl stavitel italského původu Octavio Broggio z Litoměřic. Rozšířen a novobarokně upraven v l. 1864 – 65. Polokruhový ambit s kaplí za kostelem přistavěn v roce 1807. V roce 1961 se zde sloužila poslední mše, pak kostel zpustl a byl určen k demolici. V l. 1989 – 91 a 1997 byl svépomocí obnoven a znovu vysvěcen. V roce 1996 byly ambity vyzdobeny novými grafity a v l. 1996 – 97 byl moderně zrenovován interiér. U silničního mostu přes Svitávku stojí trojice barokních soch z let 1831 - 33, představujících ukřižovaného Krista, sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého. První dvě z nich jsou od sloupského sochaře Josefa Maxe mladšího. Sochy byly roku 1896 opraveny a nově renovovány v roce 2002.

V roce 2005 byl opraven kříž stojící na malé vyvýšenině na pravé straně silničky, vedoucí z Juliovky do Hamru, asi 100 m od silnice do Dolní Svět­lé. Kamenný podstavec a sokl byl před opravou povr­chově poškozen, pískovcová hlavice s křížem chyběly. Dochované kamenné části byly opraveny umělým pís­kovcem a na vrchol soklu byla osazena nově vysekaná dvoustupňová pískovcová hlavice, do které byl zasazen kovaný kříž. Nakonec byly všechny kamenné části pa­mátky zpatinovány.

Opravu památky včetně vysekání nové hlavice provedl Martin Mikolášek ze Svoru, kovaný kříž vy­robil p. Josef Polák z Dolní Libchavy. Finanční pro­středky na opravu věnoval Obecní úřad v Mařenicích.

Nad obcí v lese na vrchu Kalvárie (440 m) barokní kaple z roku 1681, přestavěná v r. 1750, dnes zcela zdevas­tovaná. Na vršku nad kaplí v pískovci vytesané reliéfy svatých, zubem času značně poznamenané. Přístup po kdysi udržované příkré cestě s kamennými schody od kolonie malých dřevěných domků. V okolí Mařenic jsou tři památné stromy: u silnice do Heřmanic roste asi 18 m vysoká borovice lesní, na návrší jižně od obce je 17 m vysoký javor mléč a na kraji lesa u cesty na Jezevčí vrch stojí 25 m vysoký buk lesní, který byl v minulosti zasa­žen bleskem a je napaden hnilobou. Stáří všech tří stromů se odhaduje na 200 let. Východně od obce je Zámecký vrch s nepatrnými zbytky neznámé­ho hradiště ze 14. století. Na okolních kopcích sou místy patrné stopy po těžbě železné rudy.

V Mařenicích se setkávají silnice vedoucí od Cvikova, Kunratic u Cvikova, Heřmanic a Juliovky a prochází tudy modrá turistická značka ze Cvikova mířící na Babiččin odpočinek pod Hvozdem.

Mařeničky

Místní část obce Mařenice, 1 km jz. od Mařenic při sil­nici na Drnovec (358 m). Údolní ves na Svitavce má v současnosti převážně rekreační charakter s ukázka­mi dřevěné lidové Architektury. Osídlení doloženo od 14 století. V blízkosti přírodní památka Rašeliniště Ma­řeničky. Vsí prochází žlutá turistická značka od přehrady Naděje na Jílový vrch a dále do Jablonného v Podještědí.

Pod lipami na levé straně staré polní cesty z Kunratic u Cvikova přes Třídomí do Mařenic, asi 450 m severo­západně od Jeleního vrchu se nachází kříž s kamenným soklem. Prastarý kříž obklopují tři mohutné lípy, spodní část soklu s podstavcem jsou zapadlé hluboko v zemi.

V horní části hlavice bylo na třech místech ukotveno že­lezo, na kterém byl zřejmě kdysi kříž s plechovými po­stavami svatých. V květnu roku 2005 byl kříž opraven. Zbytky železa z hlavice byly odstraněny a na místech zapuštění původního kříže byly vysekány otvory pro nový kříž. Protože hlavice, spojená se soklem mohut­ným zkorodovaným čepem, byla již naprasklá, došlo k jejímu rozlomení. Při opravě byla proto nově slepena a po obvodu stažena kovovým páskem. Do otvorů v hlavi­ci byl pak osazen nový kovaný kříž s malovaným korpu­sem Krista, který vyrobil kovář p.Pokorný z Děčína.

Finanční prostředky na opravu věnoval Obecní úřad v Mařenicích, na opravě se za sdružení podíleli Jiří Stránský, Miroslav Pröller a Jiří Kühn.

Historie horolezectví

První pískovcové výstupy podnikli němečtí lezci ze sousedního Saska. Nejstarší výstupy se uskutečnili před rokem 1983. Bohužel přesný datum a jména pr­vovýstupců se nedochovali. První známí zápis je z roku 1983 a to od Českých lezců Petra Hanouska a Zdeňka Nedvěda na Dolní jelení věž (Stará cesta V).

Mapa

Horolezecký a turistický průvodce ke stažení