Musala a Vihren

Musala 2925m.n.m. a Vihren 2914m.n.m. – Bulharsko

V roce 2013 jsme si jako cílovou destinaci pro naše treky zvolili bulharské pohoří Rila a Pirin. V prvně jmenovaném se nacházela i nejvyšší hora celého Bulharska a zároveň celého Balkánu. Ubytovali jsme se v lyžařském středisku Borovets a využili jsme zkrácení si nezáživné pasáže v lese použitím lanovky, ta nás vyvezla do místa zvaného Yastrebets 2369m.n.m. „Turisté“ využívají tuto lanovku zejména k tomu, aby si udělali procházku ve stínu hor. Odtud jsme se vydali k nedaleké chatě, kde začalo pravé stoupání na vrchol. Bohužel pocity a pohledy v tomto pohoří hodně kazí zástavba lanovek, které se táhnou směrem k vrcholům. Stoupali jsme mezi velkými kameny a minuli další drobnou chatičku, ale ani tam jsme se již nezastavovali. Po necelých dvou hodinách od výstupu z lanovky jsme vyšli až na vrchol Musala 2925m.n.m., kde jsme využili zázemí místní meteorologické stanice a v odpočívárně posvačili. Po krátké poradě jsme se vydali hlouběji do pohoří a krom vrcholu Mancho 2771m.n.m. obkroužili pleso Marichim Ezero a započali sestup zpět do Borovtse. Cesta byla poměrně dobře značená až na jedno důležité místo, které jsme minuli a neodbočili potřebným směrem. To jsme si uvědomili až po delším čase, kdy jsme již sestoupali asi o 250 výškových metrů níže. Měli jsme na výběr buď pokračovat až na konec cesty a zajít si tak o cca 8km, nebo se vydrápat o 250m výše v hůře přístupném terénu a stoupání cca 45%. Zvolili jsme druhou variantu. Nemalou chvíli jsme pochybovali o správnosti rozhodnutí, protože na chodník jsme stále nenaráželi a zpět se vzhledem k tak velkému sklonu jít nedalo. Naštěstí po cca 45minutách náročného stoupání jsme narazili na cestu a to i díky staré sovětské mapové aplikaci. Poněkud jsme podcenili i délku celého treku, který se vyšplhal na 40km, což není zrovna málo v tomto tvrdém terénu, a to i s ohledem na to, že nás v dalších dnech měly čekat ještě dvě etapy.

Na druhý den jsme přejeli do nedalekého pohoří Pirin a ubytovali se v apartmánu nově postaveného hotelu ve městě Bansko, kde jsme byli hosty úplně sami, neboť tyto hotely (a že je jich je tam jak hub po dešti) jsou využívány hlavně v zimní lyžařské sezóně. Domluvili jsme se s provozním hotelu, že nás na druhý den odveze k chatě Vihren ve výšce 1955m.n.m., která je dobrým výchozím bodem pro všechny treky v tomto pohoří. Ihned nad chatou se tyčí stejnojmenný vrchol, který měl být až naši třetím a posledním dobrodružstvím. Nyní jsme zvolili poznávací okružní trasu po okolních nižších vrcholech Sinaniska Porta 2456m.n.m. a Banderisha Porta 2467m.n.m., abychom se vrátili zase zpět na chatu Vihren a poté ještě sestoupili níže na lanovku, která nám stavěla nedaleko našeho hotelu. Celkově jsme ušli 21km a přes zdánlivě jednoduchý trek, nastoupali zhruba 1200metrů. Čistý čas chůze se pak pohyboval těsněn pod hranicí pěti a čtvrt hodin.

Třetí den jak jsem naznačil výše, jsme se nechali opět vyvézt k chatě Vihren za účelem dobytí stejnojmenné hory, která je druhým nejvyšším vrcholem Bulharska. Oproti předchozím dnům nám až tak nevyšlo počasí a poté, co jsme překonali tisícimetrové převýšení, nás na vrcholu ve výšce 2914m.n.m. přivítalo sněžení. A to byl přelom srpna a září. Což nám ale výrazně zkomplikovalo záměr pokračovat po hřebeni na. Museli jsme se tedy druhou stranou hory vydat na ústup po mokrých a zmrzlých skalách směrem na chatu Banderista, tato strana hory je ještě strmější a tak se zdá být mnohem vhodnější pro samotný výstup, než námi zvolená trasa. Na chatě jsme si již dali zasloužené pivo, neboť na nás v druhé části sestupu pro změnu pražilo slunce, po obědě jsme pokračovali k lanovce, která nás svezla až k hotelu. Celkem jsme ten den ušli 11,5km a zvládli převýšení přes 1000 metrů. Pohoří Pirin je mnohem šetrněji obestaveno lanovkami a sjezdovkami a působí celkově pěknějším dojmem.