Na Klokočské skály

Rozhodně nejsem žádný lokální patriot, či konzervatista, abych vehementně upřednostňoval určitou turistickou oblast naší malé, ale krásné vlasti. Mám-li si přeci jen vybrat, kam mě mé srdce tuláka, nejvíce přitahuje, pak by zcela jistě vyhrál Český ráj. Pokud se do této oblasti alespoň jednou za sezónu, do tohoto obdivuhodného nádherného kraje nepodívám, ohodnocuji tuto sezónu značně kriticky. Proto se naše rodina nedočkavě těšila na dlouho očekávaný příchod jara, abychom si hned z kraje roku splnili svou velkou touhu, opět navštívit Český ráj.

Když se začátkem měsíce května vyskytlo opravdu Jarní počasí, neváhali jsme a hned jsme nasedli na vláček, který nás vysadil v Bakově nad Jizerou. Již po ránu bylo docela teplo, měli jsme chvíli čas na další vlakový přípoj a tak jsme se vydali alespoň kousek směrem k monumentálním zříceninám hradu Zvířetice. Ale jelikož se nám klasicky zdařilo hned v areálu nádraží "zakufrovat", usoudil jsem, -jako vůdce výpravy-, že návštěva Zvířetic se z časových důvodů odkládá na neurčito. Navíc volala má dcera Martina, kde jsme a když se dozvěděla, že se nacházíme nedaleko od jejich bydliště a že míříme do Turnova, hned přišla s rozhodnutím, že na nás bude v Turnově před nádražím čekat, samozřejmě s naším pětiletým vnukem Mikulášem.

Vrátili jsme se na nádraží do Bakova, za nedlouho přijel náš vlak, který nás dopravil bez problému do Turnova, centra Českého ráje. Martina s Mikulášem na nás čekaly před nádražím, honem jsme nakoupili něco proviantu v blízké Bille a už jsme vyrazili. Za cíl dnešního výletu jsem vybral Klokočské skály, romantické skalní uskupení, rozkládající se na táhlém hřebenu asi 5km severovýchodně od Turnova, nedaleko hory Kozákov (744m.nm.) Klokočské skály sme už navštívili několikrát, ale vždy jsme putovali po značených turistických cestách, takže cesta autem mě trochu zaskočila, ale Martina mě ubezpečila, že pomoci GPS se nemusíme obávat, že se ztratíme. Nastavila navigaci na cílový bod Mírovou pod Kozákovem a vyrazili jsme. Za nedlouho jsme mohli zjistit, že cestovat za pomoci "džpíesky" taky není žádná legrace. Když jsme asi třikrát projeli Turnovem a konečně našli ten správný směr a dorazili do cíle. Ovše, ukázalo se, že Mírová je dosti široký pojem, neboť se skládá asi ze čtyř přidružených obcí a nakonec jsme skončili v její části se zajímavým názvem Chutňovka. Zaparkovali jsme auto, parkrát jsme nabrali nějaký směr, až došlo na mojí mapu. Zjistil jsem, že se nacházíme nedaleko zříceniny Rotštejna, který je na okraji "Klokoček". Pro jistotu jsme se ještě informovali u místního domorodce a mohli jsme konečně vyrazit.

Mikeš cestou vesele řádil, lesní krajina okolo byla půvabná, za nedlouho jsme k prvním domkům, zde jsme také narazili konečně i na žlutou turistickou značku, táhnoucí se celými Klokočskými skalami. U výklenku se sochou sv.Jana Nepomuckého,- alespoň doufám, že to byl on-, jsme opět zahnuli do lesního porostu ato už jsme se nacházeli v skalnatém Podhradí zříceniny Rotštejna. Z bývalého strážního hrádku ze 14.století toho moc nezůstalo, přesto návštěva hradu stála za to. Mikeš byl ve svém živlu, prolézal sklepení, skalní chodbičky, šplahal odvážně po strmých schůdcích, zatím co jeho maminka omdlévala strachy a určitě vduchu proklínala svého otce, že zvolil tak nebezpečnou cestu. Z hradní plošiny se nám naskytl krásný výhled na Kozákov a Trosky. Když jsme se nabažili Rotštejna, vyrazili jsme přímo do Klokočských skal.

Nejprve jsme na vrcholku jedné skály posvačili a nabrali dalších sil. Cestička, vinoucí se mezi skalními věžemi byla úžasná. V některých místech jsme používali i žebříky a schůdky, co chvíli se nám naskytl výhled na ves Klokočí pod námi, která dala název celému skalnímu útvaru. Zvlaště úchvatný byl pohled na rozsáhlý kvetoucí sad. Po delší době jsme došli k rozcestníku u Průchodu, pokračovali jsme dále po žluté a za nedlouho jsme došli k Penzionu U Klokočských skal. Samozřejmě jsme neodolali a učinili zde zastávku. Chvíli sice trvalo, než jsme se náležitě občerstvili, ale nabrali jsme nových sil a tak netrvalo zase příliš dlouho a došli jsme k jeskyni Postojná, zvané také Amerika. Tato jeskyně je údajně nejrozlehlejší v Českém ráji. Miky obdržel čelovku, která mu ale byla velká a tak jí použil jako baterku a za doprovodu našeho Kuby se oba mladí speleologové vnořili do skalní dutiny, nedbajíc na lamentace Martiny. My, dospělí, jsme měli trochu problémy, samotný vchod do jeskyně je hodně nízký, vlést se tam dá prakticky pouze v podřepu, nebo jako pejsek. Jeskyni využívali již lidé v starší době kamenné, dnes, kromě návštěvníku zde rádi nocují trempové, jak dokazovalo množství prázdných lahví, poházených všude možně.

Mikeš se konečně vyřádil a dostatečně ušpinil a tak jsme mohli pokračovat. Měli jsme před sebou sestup Zeleným dolem, to už se u nás začínala projevovat únava, konečně jsme vyšli z lesa do osady Mezátí. Osada byla hezká, plná kvetoucích stromů a úpravných chaloupek, ale z tepla už se nám nějak pletly nohy a malý Mikuláš vstoupil do protestní stávky, odmítaje dále pokračovat. Průchod nevelkou osadou nás stál hodně času a sil. Odhadl jsem, že k autu nám ještě zbývají asi tři kilometry. Naštěstí se Mikeš trochu zabavil u ohrady s koňmi. Pokračovali jsme po rozpálené vozovce, až jsme před sebou uviděli Penzion U Škodů, který byl součástí rozlehlého zemědělského areálu. Usoudil jsem, že je zbytečné, abychom se všichni plahočili k autu a tak jsme unavené rodinné příslušníky zanechali zde a já s Martinou jsme pokračovali zpět do Chutňovky a pak se autem vrátili do penziónu.

A tak jsme si kromě krásných skal, romantické zříceniny a tajemné jeskyně i dostatečně užili i občerstvovacích zastávek na trati a řeknu vám, že taková vychlazená svijanská jedenáctka po takovém výletu přišla velice vhod. Nakonec nás Martina odvezla k vlaku do Bakova a mohli jsme se plní dojmů a zážitků vrátit domů. Lze jenom konstatovat, že výlet do Klokočských skal, se zdařil na výtečnou.