Klokočské skály

Vedle Betlémských skal jsou dalším turonským skalním útvarem nad Turnovem Klokočské skály, které obdržely svoje pojmenování podle toho, že se nacházejí na jihozápadním a západním okraji obce Klokočí. Dříve však bývaly značně opomíjené, což nám dokládá text Václava Kudrnáče z jeho knihy "Český ráj", jež vyšla v roce 1910:

"Klokočské skály.

Zapomenutou téměř zůstává krajina podkozákovská a skály klokočské se svými průchody a poměrně málo turistů volí si je za cíl své cesty, ačkoli koutek ten jest neméně krásnou součástkou kraje, který "Českým rájem" se zove. Vždyť oplývá krásami, jež vskutku stojí za to, aby turisté vážili k nim půl druhé hodiny cesty.

Skály klokočské rozkládají se severozápadně od města Turnova postupujíce od údolí Jizerského za Betlémským mlýnem ke vsi Klokočí.

Skály obrací se kolmo do údolí podkozákovského a jednotlivé skalní stěny ční jedna vedle druhé, takže možno jíti po temenech skal, jichžto omšené, mechem pokryté hlavy tulí se jedná ke druhé. Staneme-li pak na některém místě, naskytá se nám pěkný pohled na skály i na kraj před námi ležící.

Těsně pod námi řada skalních útesů zubem času rozhlodaných, omšené pískovcové sloupy, homole a stožáry nejsmělejší techniky přírodní, a na úpatí jich celá pole bílého sypkého písku. A kol do kola role s vískami a roztroušenými chaloupkami; v předu před námi mohutný Kozákov, jenž v levo snižuje se k Sokolu a Zbirohu a za ním k severu Kopaniny a Ještěd, v pravo k markantní kupě hory Tábor.

Zajímavými jsou ve skalách klokočských Velké a Malé Průchody, divoké to skalní pukliny, jimiž po schodech možno sestoupiti do obce Klokočí; skalní stěny utvořily tu přirozenou bránu, pod níž podcházejícímu přelétne nepříjemný mráz tělem, spatří-li mohutné balvany nad hlavami visící, jež stačily by na rozdrcení celé výpravy.

Výlet do klokočských skal je velice pěkný; jen třeba se přesvědčiti a prozkoumati kouty málo navštěvované a teprve sezná pravý turista, že neoceněných přírodních krás v "Českém ráji" jest ještě mnoho a mnoho..."

Většina z těchto překrásných slov má platnost do dnešní doby. Pouze turistická návštěvnost se od těch dob radikálně změnila, což začalo za 1. republiky a vyvrcholilo ve 2. polovině 20. století. Nešlo však o pouhé výlety, ale směřovaly sem různá pochodová a branná cvičení. Navíc, když se v nich nachází známá zřícenina skalního hradu Rotštejna s tesanými sklepy, který býval z části zděný a kdysi též dřevěný. Podle lidové tradice byl založen koncem 13. století Vokem z Rotštejna a zpustl kolem roku 1434 (viz https://www.hradrotstejn.info/cs). Když nepočítáme již jmenované průchody, což je 70 m dlouhá, 1-2 m široká a 15-20 m hluboká rozsedlina, jež vznikla zvětráváním pískovců podél výrazné pukliny a sloužila k cestám již prvních kupců za svým živobytím.

Dalším výrazným objektem je ještě pseudokrasová jeskyně Postojna (též Postojná), nacházející se v Zeleném dole, resp. ve skalní oblasti Amerika, jejíž rozměry jsou 16 x 18 m, vysoká je 2-2,5 m a vede do ní otvor o velikosti 0,8 x 0,8 m. Podle mnoha archeologických průzkumů, od prof. PhDr. Jana Filipa v roce 1943 až po záchranný výzkum v letech 2016-2017, bývala cílem lidských návštěv již v pozdním paleolitu, ale doklady zdejšího osídlení nalezneme i z mladších dob, např. z doby bronzové (viz https://www.archeolog.cz/lokalita/li-bela-01/74). Kdo se o ní chce dozvědět více, tak doporučuji výbornou stať "Archeologický a environmentální výzkum jeskyně Postojna v Klokočských skalách" od doc. PhDr. Mgr. Petra Šídy, Ph.D., DSc.; PhDr. Jana Prostředníka, PhD. a doc. Mgr. Petra Pokorného, PhD., jež vyšla v roce 2018 v periodiku "Via Lucis: památky včera a dnes" (viz https://www.academia.edu/42079601/Šída_P_Prostředník_J_Pokorný_P_2018_Archeologický_a_environmentální_výzkum_jeskyně_Postojna_v_Klokočských_skalách_Via_Lucis_3_2018_38_54_ISSN_2336_7458).

Není tedy divu, že Klokočské skály i se zdejším reliktním borem získaly 13. června 1985 památkovou ochranu (viz https://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/zchru/index.php?SHOW_ONE=1&ID=918). Tehdy ovšem pouze jako chráněný přírodní výtvor, i když již od 21. listopadu 1977 bývaly původně státní přírodní rezervací, aby se nakonec staly k 6. lednu 1994 přírodní rezervací. Díky zdejšímu mikroklimatu se zde snáší velmi dobře i velká vedra, což je velké plus oproti jiným místům Českého ráje, kde je člověk nemilosrdně vystaven pražícím slunečním paprskům. Možná i díky tomu byla tato místa velkou inspirací pro řadu literátů i výtvarných umělců, z nichž jmenujme zejm. Vincence Beneše.