Na kole po Istrii, 6. den

Čtvrtek, 21.8.

V noci nás probudila bouřka. Nestačili jsme se vzpamatovat a byla nad námi. Blesk a vzápětí hrom. A průtrž mračen. To mi příroda dělá naschvál! Za chvíli jsme byli mokří. Jen jsem odevzdaně ležela a říkala si: To je jedno, že jsme promočení, jen ať je bouřka pryč! Po chvíli poodešla dál, točila se v pěti kilometrech od nás.

Když přestalo pršet, řešili jsme, co dál. Mohli jsme jít rovnou do ždímačky. Čekat mokří na svítání? Ivan postavil stan. Převlíkli jsme se do suššího, pokud bylo, a nacpali se do malého stanu. Ten jsme ve třech zadýchali. Jája mi půjčil spacák, který pod stromem tolik neutrpěl.

Spát se nedalo. Za noc ještě třikrát pršelo a přehnaly se čtyři bouřky, naštěstí ne v naší blízkosti.

V 6 ráno jsme začali balit mokré spacáky, stan, věci. Zátěž byla s nacucaným oblečením a vším ostatním těžší, než předtím. Hlavně, že jsme živí a zdraví! Nasnídali jsme se a po osmé vyjeli. Sjezd byl skvělý, jako do Rovinje.

Dojeli jsme v pořádku do Puly přímo k amfiteátru neboli aréně. Bylo 9 hodin, lidí málo, zamkli jsme kola a šli po 40 kunách dovnitř (viz článek).

Chtěla jsem, aby šli kluci zjistit na nádraží, jak je to s podáváním kol ve vlaku. Jak odjedeme dál. Oni nechtěli, že si nejdřív prohlídneme Pulu a pak že musíme vše usušit. Ivan měl jízdní řád napsaný.

Pokračovali jsme v prohlídce, o tom píšu samostatné články. Po dvou nevyspáních na mě přišla brzy únava, ale vše jsme stihli, památky jsou blízko sebe. Ivan našel v průvodci levnou jídelnu, kde jsme se konečně pořádně najedli. Dokončili jsme prohlídku a jeli kolem nádraží, za nádraží, kde byla vidět zátoka, kde by mohl být relativní klid.

Šli jsme k ní po rozbitém mostě kolem budov s vytlučenými okny. Usadili jsme se u moře, na trávě rozložili vše, co bylo mokré. Zůstala jsem u věcí a kluci jeli na nádraží a k hradu na kopci. Slunce pálilo, oblečení schlo rychle. Pozorovala jsem racky, poslouchala šplouchání vln a snažila se neusnout. Občas kolem chodili lidi se psy, jezdili cyklisti, procházely se rodiny s dětmi. Pohoda.

Kluci přijeli po páté, to už bylo vše suché kromě Ivanova spacáku. Říkali, že kola bere jen rychlík v 6 večer, to bychom se sbalit už nestihli, ráno u osobního že se máme zeptat u vlakvedoucího.

Všem se nám tu v zátoce líbilo, rozhodli jsme se zůstat přes noc. Snad se konečně vyspíme. Kdyby pršelo, můžeme se jít schovat do některého z opuštěných domů. Dnes se bouřky nebojím.

Ivan se jel projet podél zátoky, vydala jsem se později za ním. Domů je tu víc než dost. Asi zrušené nádraží nebo přístav. Cesta pak byla kamínková, vrátila jsem se. Ivan píchl zadní kolo. Když přijel chvíli po mně, spravoval ho. Říkal, že duše je snad dobrá a zkusí to jen zalepit.

Po osmé hodině jsme se uložili ke spánku. Zdálo se, že už nikdo kolem nás nechodí a že nás čeká klidná noc.