Na konci prázdnin na konci světa po NS Špraněk

Cestopisy

Naplánovat krátkou procházku na odpoledne pro leckoho není problém. Stačí zajít ve městě do parku, sednout na lavičku, krmit holuby a pozorovat veverky. Vesničané zase obejdou humna, pokecají se sousedy a známými nebo zajdou na pivko do hospody. Složitější je ovšem naplánovat časově nenáročný výlet o krátké kilometrové vzdálenosti, když toto všechno vynecháte a když během něj ještě chcete vidět něco zajímavého.

I my jsme jednoho dne nevěděli kam po obědě vyrazit. Stačil však krátký pohled do mapy a problém byl vyřešen. Nedaleko Olomouce jsme našli pěkný a krátký okruh s nádhernou přírodou a dvěmi zajímavostmi. Na výlet jsme vyrazili v oslabené sestavě, protože syn dal přednost sledování plechových doutníků s křidélky nad olomouckým nebem. My tři ostatní jsme nasedli do našeho stříbrného francouzského vozu a vyrazili směr Vojtěchov.

Za necelých 40 minut jsme urazili lehce přes 30 kilometrů a z města se 100 tisíci obyvateli jsme se dostali do zapadlé vesnice, kde žije okolo 120 lidí. Auto jsme zaparkovali na konci obce u rekondičního areálu dětské ozdravovny. Na tomto místě jsme se ocitli podruhé. O pět let dříve, kdy v zimě nebylo po sněhu ani památky, jsme sem přijeli, abychom vyrazili na nedaleký Zkamenělý zámek. Sotva jsme vyšli, u léčebny, kterou bylo potřeba po červené značce obejít, nás obtěžovali psi, ze kterých jsme měli všichni strach. Naštěstí nás nechali projít okolo chaty do pěkného údolí, kterým se vine potok až pod skálu. I tentokrát jsme měli stejný cíl, ale zatímco tenkrát jsme se vrátili od zámku stejnou cestou zpět, nyní jsme si trasu prodloužili a viděli další pěkné místa. Ale nepředbíhejme a vraťme se zpět k léčebně.

Opět jsme tedy vyšli od ozdravovny po červené značce, ale nic jsme neobcházeli a žádní psi nás neobtěžovali. U domu chataře jsme potkali naštvaného majitele, který se zřejmě zlobil na celý svět, na turisty chodící okolo jeho pozemku i na manželku, která se zdržela v chatě a on na ni musel čekat v autě. Raději jsme zrychlili a šli dál do údolí.

Po kilometru jsme přišli na Rozcestí, kde dole pod námi u potoka stával Špraňkův mlýn. Bohužel se nám o něm nepodařilo získat žádné informace. Na Rozcestí jsme mohli vyrazit nahoru do kopce po žluté značce k Javoříčským jeskyním, ale my jsme pokračovali hlubokým údolím, které protíná potok Špraněk. Pohodlná cesta se změnila v pouhou pěšinu se spoustou kamenů, kluzkým povrchem a kořeny stromů se nám pletly pod nohama a dělaly vše proto, aby nám chůzi ztížily.

Vzhledem k těmto skutečnostem nás překvapilo, když jsme za sebou uslyšeli hlasy cyklistů na horských kolech, zdolávajících tuto křivolakou pěšinu. Poslušně jsme uhnuli z cesty, za což nám poděkovali, ovšem za chvíli stejně někteří slezli z kola, jelikož jeden z kořenů zřejmě vystrčil růžky a znemožnil jim bezpečné překonání překážky. I tak nám brzy zmizeli z očí. Po chvilce jsme i my sešli dolů přímo k potoku Špraněk a tak jsme dále mohli kráčet po lepší rovinaté cestě.

Ocitli jsme se v hlubokém údolí, Vysoké stromy nad námi tvořily jakousi nedokonalou střechu, bránící sluníčku, aby pronikl až na dno k vodám potoka. Mohli jsme tak pozorovat vodu v řečišti, jak místy pomalu, jinde zase rychleji, omývala velké i menší kameny porostlé mechem, uhynulé kmeny stromů, již dávno mrtvých, jejichž dřevo se zde celé roky rozkládá a také zelené rostliny, které teprve svoji životní etapu nastoupily. Kráčeli jsme pomalu tak, abychom si vše mohli prohlédnout a také v jakési úctě k ponuré atmosféře místa. Nezapomněli jsme si také pročíst informační tabuli naučné stezky Špraněk, neboť jsme již nějakou dobu po této trase kráčeli. Touto zajímavou částí naší trasy jsme šli asi 1,5 kilometru a pak nás čekal jeden z vrcholů celého výletu a to jak obrazně tak doslova.

Došli jsme k padesát metrů Vysoké skále s názvem Zkamenělý zámek. Název svádí k představě, že zde bylo honosné sídlo, které zmizelo kdovíkam. Pravdou je, že zde na skále stával hrad Branky, nazývaný také hrad Špraněk. Založil ho roku 1313 brněnský soudce Dětřich ze Spran a po jeho smrti roku 1355 hrad získal markrabě Jan Jindřich. To je také jediná výslovná zmínka o hradě. Roku 1398 markrabě Jošt zapsal Eduardovi z Kunštátu již jen panství a místo tvrze Špránek. Hrad tedy musel zpustnout po roce 1380 v době markraběcích válek. My jsme ovšem vůbec nebyli zklamáni, že ten hrad zde již dávno nebyl, zůstala krásná příroda a tajemná atmosféra místa. Podle pověsti se majitel hrádku upsal ďáblu, a když nastal čas splacení dluhu, celý hrad zkameněl. Od té doby tu prý pobíhá velký černý pes , nosící v tlamě lidské údy a kolem pobíhá dvanáct černých koní. Naštěstí jsme žádné divoké zvíře nepotkali.

Dole pod skálou se nachází Rozcestí, na kterém se naše červená značka spojila s modrou. Křižovatka cest byla také ponořená do hlubokého stínu a zvýrazňovala temnou atmosféru místa. Zde jsme opustili úžasné ponuré údolí a vale jsme dali také potoku Špraněk, který nedaleko odtud vytvořil v dávných časech známé Javoříčské jeskyně. A nás čekal nás náročný výstup po schodišti a skalní brána.

Přírodní schodiště s dřevěnou výztuží a zábradlím nás neomylně dovedlo k nádhernému skalnímu portálu, který kdysi tvořil vstup do jeskyně. Nalevo od nás byl malý otvor, za nimž se nachází asi 15 metrů dlouhá jeskyně, která úzkými průrvami pokračuje dále do nitra skály. Vejít dovnitř jsme si netroufli. Skalním bránou jsme prošli dál a měli tak za sebou polovinu výstupu. Portál se totiž nachází 25 metrů nad úrovní potoka, který šuměl dole pod námi. Pokračovali jsme dál ve výšlapu po kamenité stezce plné kořenů stromů, které zde jak naschvál rostly všude okolo. Potkali jsme další turisty, kteří měli více štěstí a jejich cesta mířila opačným směrem. Chvilku jsme se zastavili u dalšího panelu naučné stezky a poté nám zbýval konečně poslední krátký úsek našeho výstupu. S vidinou blížícího se cíle jsme vše zvládli jako kamzíci a brzy jsme došli na vrcholovou plošinu skály. Po bývalém, převážně dřevěném hradu opravdu nebylo ani stopy. Zato jsme se mohli vydýchat na vyhlídkové plošině se zábradlím, přehlédnout vrcholky stromů, které nás chránily při cestě okolo potoka Špraněk, jenž zase hučel pod námi, ale nyní již sotva slyšitelně. Výhled nebyl sice dokonalý, ale i tak se nám zde velice líbilo.

Po pár minutách jsme místo opustili a pokračovali dál. Stezka již stoupala v podstatně příjemnějším úhlu, což jsme přijali s povděkem. Většinu tohoto úseku jsme kráčeli jakousi úzkou alejí, kteroužto tvořily úzké stromky, lemující v husté řadě naši cestu. Listy rostly až na vrcholcích stromů a tak to zde vypadalo, jako když někdo zabodá malé jehličky těsně vedle sebe na nechá zde jen úzkou šíji bůhví proč. Netrvalo dlouho a stezka nás dovedla na širokou zpevněnou lesní silničku.

Ta slouží jako dopravní tepna pro chatu Jeskyňka, aby se k ní její obyvatelé měli jak dostat. Kupodivu nás žádná plechová příšera neobtěžovala a místy mírným stoupáním jsme k chatě nerušeně došli. V lese jsme viděli několik druhů hub a také jsme se zastavili u další naučné tabule s názvem Svěcená díra, což je název jedné části blízkých Javoříčských jeskyní.

Civilizace však byla již na dohled a tak jsme zamířili k chatě Jeskyňka, v níž jsme se občerstvili nanuky. Dřevěná stavba chaty Jeskyňka byla postavena okolo roku 1960, ale přesný datum vzniku však není známý. Po požáru a následné rekonstrukci přibylo k chatě další patro, takže dnes se jedná o celkem čtyřpodlažní budovu, kde je možno se ubytovat. Touto službou jsme pohrdli, ale byli jsme rádi, že jsme se schovali pod slunečníky, neboť začalo pršet. Naštěstí se jednalo o kratičkou přeháňku a tak jsme mohli jít dál.

Na kole platí pravidlo, že když chce cyklista sjet kopec, musí si jej také někdy předtím vyšlapat. V našem případě tedy logicky někdy muselo přijít klesání, když jsme dosud prakticky pouze šlapali do kopce. A i my jsme se dočkali. Ovšem jednalo se o pěkně prudké klesání v podobě schodiště, které končilo na plošině u již několikrát zmiňovaných Javoříčských jeskyní. Cestou jsme ještě shlédli další informační tabuli, která nám poskytla údaje o díře ve skále, nacházející se vedle budovy s pokladnou. Javoříčské jeskyně patří k nejkrásnějším jeskyním s nejbohatší krápníkovou výzdobou v Česku. Jelikož jsme je již v minulosti navštívili a ještě určitě někdy navštívíme, tentokrát jsme pouze budovu a lavičky minuli a šli dál. Záhy jsme narazili na tabuli naučné stezky, podávající informace právě o těchto krásných podzemních labyrintech. No a opodál stála další cedule, pyšnící se číslem jedna a úvodními údaji.

Přišli jsme k důležitému rozcestníku. Byli jsme vzdáleni 1,5 kilometru od Zkamenělého zámku a právě zde jsme opustili červenou a modrou značku a napojili se na žlutou a zelenou trasu. Naše obutí dopadalo na tvrdý asfalt, který se plazil mezi stromy a návštěvníci jeskyně jej dobře znají, jelikož se po něm vrací třeba k autu, když se vynoří z útrob podzemního labyrintu. Museli jsme však urazit půl kilometru lesem, než se nalevo od nás otevřel prostor a přes louku jsme hleděli k osadě Březina. Napravo od nás se zase nacházel východ z jeskyní a další tabule naučné stezky s číslem sedm. Chvíli jsme se kochali pohledem na půl kilometru vzdálenou osadu Březina a maminku, která s dítětem a dvěmi koly kráčela do kopce směrem k nám. Našemu zraku neušel ani krásný dům, možná bývalá hájenka, který se skvěl novotou. Majiteli domu jsme upřímně záviděli jak dům, tak místo, kde se nacházel, ale nedalo se nic dělat, utřeli jsme slzu a pokračovali dál.

Zelená značka uhnula směrem na osadu Březina a my pokračovali rovně po žluté trase. Asfaltka nás trápila i dál, ale po asi 320 metrech jsme odbočili zase na lesní pěšinu. Rádi jsme černého hada opustili a nechali jej, ať se jeho tělo věčně plazí v oblouku zpět k chatě Jeskyňka. Po krátkém několikametrovém extempore přes mýtinu jsme se zase vnořili mezi stromy, mezi nimiž nás zaujaly nádherné pavučiny, jejichž krásu umocňovalo sluníčko, nakukujíc skromně mezi dřevitý porost. Jemné pavoučí nitky lehce vlály ve větru, nezatěžovány nyní odpoledne ranními kapkami rosy. Cesta nás dále vedla lesem mírně s kopce nebo po rovině. Brzy jsme přišli na velkou louku, porostlou trsy bodláků a kopřiv, které naši stezku významně zužovaly. Obratně jsme se mezi nimi prosmýkli a byl jsme odměněni pohledem na pěkné houby, které jsme však nechali být svému osudu. Na stromě se na nás zažlutila šipka, ukazující významně Doprava. I tak bychom odbočku neminuli, jelikož cestu před námi přehradil hluboký travnatý porost.

Dále nás čekal krátký a prudký sestup k Rozcestí nad Špraňkovým mlýnem a odtud jsme se již vraceli po stejné cestě okolo chaty s nabubřelým obyvatelem k našemu autu. Náš francouzský spojenec zde na nás opět věrně čekal a tak jsme do něj nasedli a opustili léčebnu nešťastných dětí. Cestou jsme se ještě ve Vojtěchově zastavili u zajímavého hostince U posledního mohykána, jehož interiér je zcela překvapivě zařízen v indiánském stylu. No a úplně na závěr nás ještě čekala kaple sv. Archanděla Michaela, která byla nedávno opravena, ale dobu jejího vzniku opravdu neznáme.

Zde náš výlet skončil a velice se nám zde líbilo. Opět se potvrdilo, že za krásnými výlety nemusí jezdit člověk daleko, jen musí vědět kam zajet. A v okolí Vojtěchova nejen lišky dávají dobrou noc a zdejší příroda je nádherná.

Poslední aktualizace: 23.10.2014

Na konci prázdnin na konci světa po NS Špraněk na mapě