Na Radejčínskou rozhlednu kolem Kubačky

Počasí se v poslední dny rozhodlo oklamat naší mysl, že už se blíží jaro, nebo že by to bylo už doopravdy? To je jedno, jestli tohle už je pravé jaro, či ne, jsem nemínil řešit a opět jsem rozhodl jeden krásný den využít k další menší a z části průzkumnické procházce. Co se týče znalosti vrchu Kubačka a jeho okolí mám stále nedostatky. Při předchozích výpravách na Kubačku jsem vždy dorazil k rozcestníku Pod Kubačkou, který informoval, že žlutě značená turistická cesta vede do obce Radejčín. Pořád se ale nějak nedařilo, abych tuto cestu prozkoumal, tentokrát to ale naštěstí už vyšlo.

S fenkou Rinou jsme vyrazili beze změny opět z Hrušovky po už několikrát prošlé trase silnice do lomu Kubačka a pak po žluté k již zmíněnému rozcestníku. Od rozcestníku jsme pak vyrazili k průzkumu cesty do Radejčína. Než jsme ale vyrazili, tak jsem musel udělat pár snímků KRAJINY mezi Kletečnou a Kubačkou, potom už jsme šli. Kam cesta vede, jsem přibližně tušil, teď jen zbývalo tu ,,přibližnost“ potvrdit. Cesta vede celou dobu lesem, kde byl poměrně klid, později akorát narušován řezáním motorovkou. Pomalým sestupem po cestě dolů do rokliny jsme s Rinou dorazili na lesní křižovatku. A vida, už jsem moc dobře věděl, kde jsem, cestu dále už znám celkem dobře. Už kousek od rozcestníku mě najednou ,,potrefil“ obrovský nápad. Krásné výhledy mě dovedli k tomu, že se půjdeme podívat na Radejčínskou rozhlednu. Na lesní křižovatce jsem tedy tento plán hodlal dokončit.

Nevyrazili jsme ale po žluté, ale proti, tedy na opačnou stranu, abych nemusel Rinu celou cestu po silnici, která by nás při eventuelní cestě po žluté čekala, vést na vodítku,rozhodl jsem se to tedy vzít po kolejích, po kterých ale už vlak od doby, kdy došlo k sesuvu svahu nad Litochovicemi, nejel. Takže jsem nemusel řešit, kdy pojede vlak. Pro železničního fandu ale procházka po této zavřené trati není nic moc hezkého, tedy pokud opomenu to, že je tu hezký a velký zářez zpevněný hezky zachovalými zdmi. Když to zkrátím, už aby tu zase jezdili vlaky, ale kdy to opravdu bude a zda-li vůbec, neví asi nikdo.

Po pochůzce tratě jsme dorazili na zastávku Radejčín, i když nazvat Radejčín zastávkou ještě před nějakými dvaceti lety, povezou mě asi na psychiatrii. Žel pak došlo k tomu, že se z nádraží stala jen zastávka, koleje krom jedné hlavní průjezdné se vytrhaly a bylo. A přitom si v klidu troufnu tvrdit, že železniční stanice Radejčín byla jedna z nejhezčích na celém území Československa. Ale holt vše jednou končí. Konec nostalgického vzpomínání, hurá na rozhlednu!

Po žluté značce jsme došli od nádraží až k rozhledně. Ale co chci upozornit, pro neznalé místních poměrů- hodně dobře si hlídejte, kde značku uvidíte, když dojdete na konec zahradnické kolonie, se značením je to ještě v pohodě, ale potom je to umění, tu značku vůbec najít. Ono je to také asi i tím, že žlutě značená cesta nevede přímo přes rozhlednu, ale pod ní. Proto na konci Fotogalerie k tomuto článku dodávám nakreslenou mapku, kudy a jak k rozhledně od nádraží.

U rozhledny jsme potkali pár turistů, velká zkouška ale čekala Rinu a to vyšplhat se semnou na horu na rozhlednu. Celou dobu při cestě k vrcholové plošině je totiž vidět pod sebe skrz mřížkové schůdky, takže jsem nevěděl, či to Rině nebude vadit. Rina to na horu nakonec pomalu zvládla. Co ale bylo potom při zpětné cestě….nebudu ale předbíhat. Rozhledy byly krásné, ale ty mračouni mračouňovití se zrovna teď rozhodli sluníčko schovat. Ale i tak mi to náladu nepokazilo. Nastal ale čas vrátit se dolů a to teprve byla zábava v tom opačném smyslu. Někteří psi totiž mají problém v tom, že nedokážou jít ze schodů dolů a Rina jak naschvál není výjimkou. Po pár pokusech se Rina už úplně zasekla a dala mi najevo, že ona po svých dolů nepůjde. Takže mě nezbývalo, než jejích cca třicet kilo vzít do vlastních rukou a snést ji dolů, po tom úzkém schodišti to byl ale pěkný zážitek, ale i to jsme nakonec z Rinou zvládli, nás dva prostě nic nepřekvapí.

Po dobrodružství jménem rozhledna jsme vyrazili nazpět domů. Vzali jsme to opět do vsi Kletečná, odkud jsme po cestě do vsi Zbožná a pak ještě jinudy došli zpět na Hrušovku. Jenže musím se závěrem ještě písemně vrátit ke Kletečné. Zachoval jsem dosti nezodpovědně, když jsem vás při mích minulých vyprávěních neupozornil na jednu vážnou věc. Uskutečňuji tedy vážné upozornění teď. Po vsi Kletečná se totiž pohybuje kočka, která umí karate. Ne, nedělám si srandu, myslím to zcela vážně. Takto to totiž hlásá cedule na jedněch zdejších vratech, takže pozor, kočky neradno podceňovat, my jsme ji s Rinou ale naštěstí ještě nepotkali.