Loading...
V pondělí 12. září máme opět celý den velmi zajímavý poznávací program. Dopoledne návštěva historického "okresního města", cca 15 km vzdáleného, Šibeniku, odpoledne je na řadě národní park na řece Krka, kde bychom teoreticky mohli potkat i toho Vennetoua. Průvodkyně Jitka nám cestou podává velmi podrobné informace, k mému překvapení bez použití jakéhokoliv pomocného papírku (její paměť je skutečně fenomenální; později se od ní dozvídám, kolik absolvovala VŠ a jaký je záběr jejich podnikatelských aktivit - výčet obého by byl delší než tento "cestopis"). Seznámila nás také s faktem, že většina památek v Chorvatsku dostala během občanské války neskutečně na p...l a dnes jsou to v mnoha případech převážně rekonstrukce. A tak raději ani nepátrám po tom, kolik skutečných originálů jsem zde vlastně viděl ...
Více než 40-tisícový Šibenik (zajímavé je, že zdejší prvoligový fotbalový stadion by u nás nesplňoval ani podmínky pro 2. ligu - a Zadar nebo Karlovac na tom nebyly o moc lépe) nás láká na prohlídku Starého města, které si zachovalo svůj starobylý ráz, včetně opevnění. Je jediný den, kdy je pod modrou oblohou bílý opar, ale i tak je vedro dost vysilující. Zastavíme se v klášterním kostelu sv. Františka s kazetovým stropem, ale ten hlavní poznávací začátek mě čeká až u katedrály sv. Jakuba (památka UNESCO), údajně jedné z nejkrásnějších evropských staveb období přechodu gotiky v renesanci (je z období let 1433 - 1555). Způsob zaklenutí, 74 portrétních bust (obrovským překvapením byl fakt, že na jedné je prokazatelně zpodobněn švagr Slávek), Lví portál a křestní kaple jsou skutečně krásnými unikáty a jména jako Juraj Dalmatinec nebo Nikola Firentinec se najednou jeví stejně známá a důležitá jako třeba Petr Parléř. Kolem renesanční radnice z 16. stol. se pak přesuneme ne nejníže položenou ze tří zachovalých městských pevností, tedy pevnost sv. Michala (dříve uváděnou jako pevnost sv. Anny). A potom je rozchod, který využijeme k procházce Starým městem (množství církevních památek i zajímavých uliček a zákoutí je až udivující), debatě s nějakým Chorvatem, který se k nám na chvilku přidal (má zemědělku, dělá v laboratoři, která kontroluje jakost v nějaké velké fabrice na mléko; je ze Záhřebu a podle svého "člunu" není až tak moc chudý) a osvěžení pivečkem. Následuje přejezd na řeku Krku, kde nás čeká hlavně tzv. Skradinski buk.
Oblast řeky Krky bývá nazývána Perlou severní Dalmácie. Jedná se o krasovou vyvěračku, jejíž 73 km dlouhý tok vede převážně málo osídlenou krasovou oblastí. Prošli jsme po hatích rejvízovského typu jen turisticky nejnavštěvovanější část (bylo už v podstatě po sezoně a byl to i tak "Václavák", nedokážu si představit, jak to tam vypadá v červenci a srpnu), kde se nacházejí, z Vinnetoua známé, kaskádové vodopády a jezírka. Dále po toku Krky je ovšem k vidění i pravoslavný klášter z 15. stol., divoké soutěsky, františkánský klášter z 15. stol. s velmi cennou (a přístupnou) knihovnou s prvotisky nebo zřícenina hradu Ključiče. Ale to už šlo mimo nás. Pod výše uvedenými vodopády jsme se okoupali a příjemně si zaplavali (tedy já, Martina s Janou zůstali jen v řece za mostem a Edovi se nechtělo vůbec), dali si pivko (perfektně studené, taková slabší desítka, cena na naše 70,- Kč - fuj!). Ve vodě jsem pořád podvědomě čekal, kdy mě nějaká reinkarnace Lexe Barkera přetáhne pádlem a v místě zahradní restaurace očekával spíše tábor proradných Kiowů.
Při odchodu z parku jsme šli uličkou prodejců rozličných tekutin a přes radu průvodkyně a silné protesty manželky jsem si koupil flašku rakije (žlutá jak kombajnérka, s jakýmisi bylinami a sukulenty v lahvi). I po jejím dopití to však pořád považuji za dobrý nápad. Po návratu z cesty si ještě zaskočím koupit studené plechovkové a na protest proti cenám chorvatských piv si dávám Zlatoroh ze známého (hlavně díky mužské klubové házené) slovinského pivovaru Laško ... zásadní rozdíl v ceně ani chuti jsem ale příliš nepostřehl.
Následuje další volný den – úterý 13. září. Někteří jdou k moři, my volíme pěší výlet do nedaleké Tribunje. Vesnice (nebo spíše malé městečko - cca 1.500 obyvatel), jejíž nejstarší část (z 15. stol.) leží na malém ostrůvku, je známá jachtařským přístavem, rybářskou flotilou a rybími trhy. Od kostela sv. Mikuláše jsou krásné výhledy na moře a našel jsem zde první "íčko", které nabízelo nějaké slušné materiály (kupodivu hlavně v ruštině). Přestože stará část leží na ostrově, všechny památky se nacházejí na pevninské části. Největší radost mi udělal objev kostela Blahoslavené Panny Marie z r. 1435. Ne, že by byl až tak zajímavý, ale ani naše znalá průvodkyně o něm neměla tušení. A zříceninu hradu Jurjevgrad, která má být poblíž kostela sv. Mikuláše jsem odnikud nezahlédl, ale taky nehledal. Ani pohledy, které v obci prodávají, ji totiž nikde neprezentovaly. A při zpáteční cestě jsme se, mezi občerstvováním se (střídavě pivo a zmrzlina), i několikrát koupali. Jsme přece na dovolené u moře ... no ni?
(psáno v září 2011)