Neapol
Neapol má více než milión obyvatel (s aglomerací přes 3 milióny) a představuje tak suverénně největší město jižní Itálie. Její 2700 let dlouhá historie z ní činí i jedno z nejstarších antických center na Apeninském poloostrově. Minulost Neapole je pevně svázána s dějinami jižní Itálie. Nejdříve patřila k nejsevernějším řeckým městům. Římané ji po staletí označovali jako duchovní maják, který vyzařuje helénský kulturní vliv. Římští patricijové, intelektuálové a umělci se do Neapole jezdili učit od Řeků. Ve městě žil a tvořil Vergilius, jeden z nejznámějších antických básníků. Neapol se svým malebným okolím podél zálivu a pod siluetou Vesuvu byla v době antického Říma vyhledávanou rekreační oblastí. Nepředstavovala však rušnou obchodní metropolí. Tou se stala až ve středověku, kdy si ji ve 2.polovině 13.století Karel z francouzského panovnického rodu Anjuovců vybral za své sídelní město a vládl z ní celé jižní Itálii. Ve 14.století již Neapol patřila k největším městům na světě. V 15.století si ji jako sídlo zvolil aragonský král Alfons Nádherný a z pevnosti Castel Nuovo spravoval říši, která zahrnovala i Sicílii, Baleárské ostrovy a východní polovinu Pyrenejského poloostrova. Za Habsburků se Neapol stala součástí Španělska, sídlem jejich guvernéra a přístavem, přes který se do Evropy dostala rajčata. Za španělsko-francouzských Bourbonů v 18. a 19.století bylo obnoveno Neapolské království. Město opět mělo svého krále. Karel Bourbonský tu nechal vystavět jednu z prvních a největších operních budov na světě. Dnes je Neapol metropolí regionu Kampánie, sídlem velitelství NATO, patří jí ochranná známka na možná nejlepší pizzu na světě, je spojena s hudbou od opery až po zlidovělý hit „Ó sóle mio“ a bohužel i s organizovaným zločinem v podání místní mafie Camorry. Přijížděli jsme do centra od přístavu a všímali si nepořádku v ulicích města. Známý slogan „Vidět Neapol a zemřít“ dnes místní ironicky doplňují o slovíčko „smradem“. Přesto se Neapol vylepšuje. Přibyly jí pěší zóny a buduje se metro. Historické centrum města je památkou UNESCO. Během několikahodinové procházky jsme si ukázali monumenty z rozličných etap dějin města. Začali jsme na hlavní městské promenádě Via Parthenope, kteráže zvlášť v neděli jakýmsi veřejným obývacím pokojem obyvatel Neapole. První zastávku jsme si udělali u pevnosti Castel dell Ovo, která nese jméno podle legendárního Vergiliova zlatého vejce (Ovo), jež je prý uloženo pod jejími základy. Hrad stojí na někdejším ostrůvku, kde měl antický Lucullus svou vilu, v níž pořádal pověstné hody. Současnou pevnost nechal vystavět císař Fridrich II. ve 12.století. Potom jsme procházeli čtvrtí Santa Lucia, jejíž jméno oživuje slavná neapolská píseň. Ke čtvrti přiléhá Náměstí plebiscitu, které má klasicistní podobu z 1.poloviny 19.století, kdy ještě byla Neapol sídlem krále a kdy toto prostranství mělo reprezentovat jeho majestát. Jezdecké sochy panovníků Karla a Ferdinanda z rodu Bourbonů tento dojem ještě umocňují. Kolonáda a kruhový chrám svatého Františka z Paoly imitují velkolepé římské památky. Ve výklencích královského paláce, stavěného od 17. do 19.století, k náměstí zhlíží sochy nejvýznamnějších jihoitalských panovníků od normanského Rogera, přes Fridricha Štaufského, Karla z Anjou, Alfonse Aragonského, Karla Habsburského, Karla Bourbonského, Napoleonova švagra Murata až po prvního krále sjednocené Itálie Viktora Emanuela II. Po zastávce u nejvyhlášenější neapolské kavárny Gambrinus jsme krytou obchodní galerií Umberta I. z konce 19.století došli k průčelí opery San Carlo z roku 1737, nejstarší nepřetržitě fungující operní scény na světě a místu, kde Enrico Caruso začínal svou pěveckou kariéru. Potom jsme obešli královský zámek a přiblížili se k panovnickému sídlu ze 13.století – hradu CastelNuovo, který dodnes obklopuje hluboký hradební Krokodýlí příkop. Pevnost zhmotňuje mocenské choutky francouzského rodu Anjuovců, jenž odsud od 13.století spravoval celou jižní Itálii. Působivý renesanční vítězný oblouk z poloviny 15.století na průčelí hradu pro změnu oslavuje nástup Alfonse Nádherného z katalánského rodu Aragonců na neapolský trůn. Od neapolské radnice jsme začali stoupat do horního města a minuli budovy ve fašistickém stylu z éry Mussoliniho nebo renesanční palác Gravina, který dnes patří neapolské univerzitě, založené již roku 1224. V historickém centru se nachází takové památky jako barokní sloup (guglie Panny Marie) a jezuitský kostel Il Gesu Nuovo s fasádou renesančního diamantového paláce, působivým iluzivním interiérem a kaplí oblíbeného světce Giuseppe Moscattiho, gotický kostel svaté Kláry (Santa Chiara) s hroby představitelů anjuovského a bourbounského rodu, barokní sloup (guglie svatého Dominika) a gotický kostel svatého Dominika s působivou barokní výzdobou a hrobkami princů z aragonského rodu, antická socha boha Nilu, oltář fotbalisty Maradony, který 2x přivedl neapolský fotbalový klub k titulu v italské fobalové lize a byl za to zbožštěn. Procházeli jsme úzkými uličkami s primitivními byty a prádlem rozvěšeným mezi činžáky. Všimli jsme si, že v uličce San Gregorio Armeni se nacházel klášter jeptišek z bohatých šlechtických rodin a dnes se tu vyrábí a prodávají tradiční vánoční betlémky. Minuli jsme i velkolepé barokní kostely sv.Vavřince (San Lorenzo). sv. Pavla (San Paolo) a sv.Jeronýma (San Girolamini). Naše procházka měla své zakončení v katedrále svatého Januária (San Gennaro), kde se v pravé postranní kapli nachází ostatky patrona města, který zemřel mučednickou smrtí během pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána na začátku 4.století. Dvakrát až třikrát za rok při slavnostní mši se krev svatého Januária zázračně zkapalňuje. Pokud by k tomu nedošlo, město by prý čekala pohroma, jako byla například v roce 1944 zatím poslední erupce sopky Vesuv, roku 1980 před ničivým zemětřesením nebo prý i v roce 1987, kdy Neapol neobhájila titul ve fotbalové lize. Viděli jsme, že katedrála je směsicí stylů a svou architekturou rekapituluje dějiny města, od gotického anjuovského skeletu, přes barokní oltáře a kaple z dob Habsburků a Bourbonů až po pseudogotické průčelí z konce 19.století. V zázračné katedrále jsme stylově zakončili exkurzi za poznáním města, které je obýváno obyvateli, jež věří v magii, chrání se amulety před uhranutím a katolické světce považují za členy své rodiny i osobní ochránce. Pak jsme již sestoupili do přístavu, nalodili se a vypluli směrem k sicilským břehům. 320 kilometrů dlouhá plavba Tyrhénským mořem do Palerma nám zabrala více než deset hodin.