Nehezké putování za krásnými památkami aneb Toskánsko 2014 (2 – Siena, Monteriggioni, San Gimignano)

Předpověď počasí naštěstí ani v nejmenším nezalhala a my se probouzíme do teplého slunečného rána. Já osobně hodně natěšený, protože středověká Siena a nebesa drásající věže San Gimignana byly dvěma ze tří bodů programu zájezdu, kvůli kterým jsem se vlastně do Toskánska vypravil. Před pár lety jsme totiž o podobný zájezd chybou jedné nejmenované CK ze Zábřeha s Martinou přišli, a teď konečně nastal čas, abych tento rest odčinil. A hned na úvod mohu prozradit, že Siena je prostě úžasná a San Gimignano mě trošku zklamalo. Samo město za to ovšem ani v nejmenším nemohlo. Chyběla mi prostě fotopauza na místě, odkud vynikne jeho úžasné panorama, a více času. Navíc jsme sem přijeli až v podvečerních hodinách, takže horní část věží byla zalita sluncem a ta spodní tonula ve tmě. Sienu možná zase sluneční paprsky vykreslily ještě o chloupek krásnější, než ve skutečnosti je. Nevím, ale zatím nepředbíhejme …

Ranní příjezd do Sieny tradičně zdrží vítací platba na vjezdu města, která se dnes už inkasuje snad opravdu všude. U nás to je o to horší, že průvodkyně má mobil a řidiči peníze, přičemž se nikdy nemohou dohodnout, kdo, co a kde použije. Ještě štěstí, že alespoň náš italský řidič žije svým jižanským „no problema“. Potom už nás čeká výstup z autobusu, městské hradby, park s fontánou, pohled na panorama města (v této chvíli je pálící slunce zrovna nepřítelem) a potom již vstup do starého města, které je od roku 1995 nedílnou součástí Seznamu kulturního dědictví UNESCO. A město nás vítá jako středověké vladaře; všude vlají vlajky, hraje hudba … a téměř všichni mluví česky. Potěší známý fakt, že pokud na ulici potkáte hezkou holku, je to krajanka. Jejich půvab, bohužel, často kazí afektovaný projev a slovník čtvrté cenové. A řekl bych, že od té doby, co se naučili nadávkám našich krásek rozumět i tenisoví rozhodčí, zná je i mnohý běžný Ital …

Je ještě brzy a památky jsou zavřené. Vstupenky už se ale prodávají a my s Alenou se rozhodneme, že nebudeme příliš opouštět zdejší katedrálu a její nejbližší okolí. Přijde nás to sice každého na 12 euro, ale v ceně máme interiér katedrály, její muzeum, baptisterium a výhledovou plošinu, nabízející úžasné panoramatické výhledy na celé – více než padesátitisícové – město. Město, které charakterizují stavby z cihel a každoroční koňské závody v jeho centru. S mírnou nadsázkou se dá říci, že co neuvidíte v podobě cihelné, to je upraveno do černobílých městských barev. A jak je v této oblasti dobrým zvykem, historicky to bylo město etruské, středověká republika i součást velkovévodství toskánského. I z toho mála je zřejmé, že tady o nějakou tu cennou pamětihodnost „zakopnete“ opravdu na každém rohu a setkáte se zde i se jmény, která hrdě nosily např. želvy Ninja.

Nechci zdržovat laskavého čtenáře sáhodlouhým popisem toho, co všechno jsme viděli (a to by seznam toho, co jsme v Sieně neviděli, byl ještě podstatně delší), a proto zmíním jen několik základních památek. I tak se nám z toho točila hlava jako po hodině posezení na řetízkovém kolotoči. Když to vezmu jen velmi zkratkovitě, tak postupně kráčíme kolem městského opevnění a Medicejské pevnosti do centra města. Tam nás čekají hlavní dominanty města, tedy „černobílá“ katedrála Santa Maria Assunta s knihovnou Piccolominiů (tento rod vlastnil mimo jiné také zámky v Náchodě a Ratibořicích) a mnoha klenoty – i ten Michelangelo se zde najde – včetně krypty s Pannou Marií ronící krvavé slzy, baptisteriem San Giovanni (tady to je zase spíše o Donatelovi), katedrálním muzeem s originály soch, které již na průčelí katedrály chybí, a nikdy nedostavěnou boční částí katedrály, která dnes slouží jako vyhlídková plošina. Sienu odsud vidíte takřka z ptačí perspektivy, ale celkem dost tam profukuje. Vlasy jsem měl ihned postaveny jako onen já-ty v legendární hře Divadla Járy Cimrmana a jakási osoba opačného pohlaví, pocházející z kdysi znepřátelené části světa, nás s Alenou takto dokonce zvěčnila (švagrová v té chvíli ovšem měla svůj vlasový porost pokleslý). A to pořád nebylo všechno.

Ostatní místa už jsme viděli celkem ve spěchu, ale i to je pořád výrazně lepší než vůbec. Zmínit musím alespoň baziliku San Domenico s hrobem sv. Kateřiny Sienské, hlavní náměstí Piazza del Campo, kde se nachází budova radnice se 102 metrovou věží Torre del Magna, kašna Gaia a kaple Capella di Piazza. K tomu ještě nějaký ten městský palác, lodžie La Loggia della Mercanzia a kousek italské pizzy. Pozornost si zaslouží rovněž sienské informační centrum. Bezplatné materiály ani levné publikace zde sice nemají, ale tamní fresková výzdoba rozhodně stojí za vidění. A bez blesku se zde může fotografovat téměř všude, výjimku tvoří jen katedrální muzeum. Tam to ale občas hlídají až zbytečně důsledně. A potěší i skutečnost, že když zjistíme u Aleny při zpáteční cestě otevřený batoh, tak nechybí vůbec nic a zřejmě se jednalo o chybu nositelky.

Další zastávkou je pak malé opevněné městečko – nebo spíše vesnice – Monteriggioni, které založili na počátku 13. století Sieňané jako obranu před Florenťany. A i když celou tuto kruhovitě-elipsoidní městskou pevnost, občas označovanou jako hrad, lehce přeplivnete, protože má jen nějakých 170 metrů, vidět se zde toho dá rovněž poměrně dost. Ne nadarmo se o Monteriggioni zmiňuje i Dante Alighieri ve své Božské komedii. Pár slov je nutno napsat alespoň o kamenných hradbách se čtrnácti věžemi, které oživily vyhlídkové Ochozy, dvou městských branách a kostele Nanebevzetí Panny Marie, který pamatuje počátky městečka. Nádherná je okolní krajina s vinicemi, a tak mi přišlo celkem přirozené, že jsem si zde trojbalení také koupil. Chianti jsem měl koneckonců rád už dávno a to zdejší rozhodně nechutnalo špatně.

A potom už nás čeká poslední úkol dne, tedy prohlídka sedmitisícového města San Gimignano. Sice jsem na úvod psal, že mě středověký Manhattan trošku zklamal, ale zpětně se na to dívám z té hezčí stránky. A teď nemyslím jen pivo, víno, sýry a jiné zdejší pochutiny. Unescové město založili zřejmě již ve 4. století př.n.l. Etruskové a nějakou tu cennou pamětihodnost zde můžeme vidět skutečně při každém pohledu přes rameno. Některé z nich pamatují i slavné boje guelfů a ghibellinů. Ale buďme konkrétní a zmiňme se alespoň o několika z nich. Například o obou zdejších radnicích. Ta stará, s 52 metrovou věží Torre rognosa, se nazývá Palazzo vecchio del Podesta a byla postavena v roce 1239. Nová radnice, známá jako Palazzo nuovo del Podesta nebo Palazzo Communale, má věž ještě o 2 m vyšší (nic většího než Torre Grossa už se zde nikdy nesmělo postavit), pochází z roku 1283 a je dílem slovutného architekta Arnolfa di Gambio. V této budově dnes najdeme Danteho pamětní místnost a Městské muzeum (Museo civico), jehož součástí už údajně je také Muzeum chrámového umění (Museo d'arte sacra).

Známé městské opevnění má čtyři brány a jednu baštu a ve městě se ještě stále nachází celkem 15 paláců s věžemi, v kterých můžeme najít i cenné gotické fresky ze 14. století. Většina z nich je soustředěna kolem dvou náměstí: Piazza della Cisterna a Piazza del Duomo. Prvnímu z nich dala jméno cisterna uprostřed náměstí (dnes je kryta kamennou kašnou), která byla ve středověku jedinou městskou zásobárnu pitné vody. A nemohli jsme minout ani hradní – nebo spíše pevnostní – zříceninu s dvojitými průchozími hradbami, které dnes slouží hlavně jako vyhlídkové plošiny a venkovní galerie moderního umění. Celkově se toho ale moc stihnout nedalo, protože jsme v historické části města strávili pouhé dvě hodiny … a já osobně si dovedu představit časový úsek i několikanásobně delší.

Přesto jsme do jedné placené památky zašli. Jednalo se o zdejší hlavní sakrální stavbu, kterou je bazilika Nanebevzetí Panny Marie (Santa Maria Assunta) neboli Collegiata. Označením Dóm ovšem také nic nepokazíte. On tady ten zájezd byl pro nás vůbec hlavně o různých katedrálách a bazilikách … a to nás pak do té hlavní florentské už ani nepustili (slavnosti města jsou slavnosti města a platná vstupenka nám byla platná asi jako mrtvému zimník). V San Gimignanu tuto stavbu opravdu nelze minout. Zdejší trojlodní bazilika totiž patří mezi nejkrásnější ukázky románské architektury v Toskánsku, která byla vysvěcena již v roce 1148. Zaujme zde jistě gotická příčná loď s kaplemi architekta Benedetta da Maiano nebo vysoce ceněná kaple sv. Finy, ve které je tato mučednice a patronka města pohřbena (a ve které si našinec nedovolil ruce k fotoaparátu ani přiblížit), ale do očí nejvíce „praští“ fresková výzdoba. Nejen kaple svaté panny, ale i kompletní severní a jižní stěna jsou jimi pokryty. Jedná se o cykly s náměty ze Starého a Nového zákona, přičemž ty nejstarší pocházejí z I. poloviny 14. století. Tady už jsem ovšem nějaký ten obrázek riskl.

Jako bonus nás ještě čekala prohlídka ambitu křížové chodby katedrály, která dnes údajně patří muzeu. Asi ano, protože výstava fotografií byla dosti „necírkevní“. Na drtivé většině představovaných snímků se totiž nacházela nějaká pěkná dívka či mladá žena se zakrváceným nožem nebo jinou zbraní. Snad i kladivo a srp jsem tam zahlédl. Zanedlouho poté jsme se už museli vydat pomalu se rozsvěcujícími uličkami (pod zdejšími středověkými rodovými mrakodrapy se stmívá celkem rychle) zpět k autobusu. Alena ještě stihla zakoupit nezbytnou čokoládovou zmrzlinu (a dokázala se znečistit přece jen méně než při návštěvy Volterry), já výborné místní bílé na domů (a pivo na večer) a byl konec. Tedy začátek konce. Před námi byl již jen poslední den s programem a – díky kvalitám CK Aeolus – velice strastiplná cesta k domovu.

Na závěr tohoto cestopisu proto musím opět přidat důležité upozornění. Toskánsko patří bezesporu k nejkrásnějším koutům Evropy, a to své si zde najde snad každý. Pokud si však zdejší pobyt chcete skutečně vychutnat, vyhýbejte se službám CK Aeolus. Stačí si přečíst odkaz https://www.turistika.cz/rady/varovani-pred-ck-aeolus , který potvrdil i další z účastníků tohoto nevydařeného zájezdu. Proto jsem také psal tento cestopis s delším odstupem, abych popsal spíše to hezké a veselé.