Nejbizarnější skály Hostýnských vrchů - 2.část

Fotografie (45) • Foto: Franta

Posledně jsme virtuálně nakoukli do centrální skalní oblasti Hostýnských vrchů, několika odskoky se dostali k jejich okrajovým zajímavostem na západě, severu i východě... no a v posledních dvou pokračováních se zaměříme na bizarní kamenné zvláštnosti, které se vyskytují v jejich jižní části.

Tenhle prostřední díl je pak celý věnován oblasti Ondřejovska, jehož mimořádně protáhlé vrcholové témě (mající dva Topy o výši 632 a 637 m) vytváří již tak malebné dědině Rusavě směrem od jihu ještě malebnější kulisu.

Pokud se v přírodě umíme chovat tiše jak ti malí a roztomilí šedí hrabošci, můžeme si prohlédnout kratší východní vrcholový hřeben. Na jeho temeni a prudkých podvrcholových svazích narazíme na Přírodní památku Ondřejovsko s rozlohou jen o něco málo větší jak čtyři hektary. Chrání se především původní lesní porost, kde je v přesile buk lesní s jedinci starými až 160 let. Jeřáby ptačí, duby zimní, habry, jilmy a javory kleny jsou v menšině. Umíráček bohužel zvoní - tak jako téměř všude jinde - dříve hojným jedlím bělokorým, které beznadějně usychají.

V chráněné oblasti kromě „starců" potkáme i omladinu, ze které na nás nejčastěji jukne modřín či smrk ztepilý a k vidění je tu i vrba jíva. Pro botaniky je potěšující také fakt, že se zde pod korunami stromů vyskytuje mimořádně bohaté patro bylinné. Není divu, že se v tomto krásném prostředí zalíbilo také mnoha druhům ptáků, takže tu z hnízd své mladé vyvádí nejen datel či krkavec, ale také včelojed lesní a ořešník kropenatý.

Středobodem PP Ondřejovsko jsou větší skalní výchozy, které tvoří jakousi pomyslnou páteř přírodní rezervace. Nad okolní terén vystupují ve formě jednoho mohutnějšího mrazového srubu a několika skalnatých hřbetů, obklopených menšími skalkami. Pod největším skalním výchozem spadá z prudkého svahu v délce 50 m balvanitá suť.

Výrazný mrazový srub dostal od horolezců jméno Býčí skály. Je několik desítek metrů dlouhý, dosahuje výše asi 8 m a jeho místy převislá skalní stěna - zbrázděná a rozrytá pseudoškrapy a členěná vertikálními puklinami na několik dílčích částí s římsami a skalními výklenky typu abri - se dívá svým nevidomým zrakem směrem k jihu. Ano, stěna je slepá, neboť zdejší arkózní pískovce nekrášlí dutiny či voštiny známé z profláknutějších pískovcových skalních rájů.

Rozloučíme se s ní pohledem na místo, z něhož vystupuje blok připomínající nedodělanou hlavu sochy Moai z Velikonočního ostrova, mineme Janoškův veksl, což je lidskýma rukama vytesané korýtko v balvanu při úpatí skal a pokračujeme směrem k východu.

O kousek dál narazíme na nižší skalnaté hřbety obklopené mohutnými zaoblenými balvany. Druhý a delší skalní výchoz má podobu kozího hřbetu a je ukončen něčím naprosto fantastickým: z mateřské skalní masy na samém konci totiž vystupují dva útvary připomínající tajemné hroby! Opravdu těžko rozpoznat, zda se jedná o hříčku přírody anebo si zde někdy dávno s chutí zatesal lidský kameník. A také opravdu nevím proč, ale když jsem toto místo uviděl poprvé, na okamžik mi v mozku naskočila myšlenka, že právě takto a ne jinak, si představuju rovy našich slovanských věrozvěstů – svatého Metoděje a Cyrila...

Daleko větší a pestřejší koncentraci pěkných skal jak v PP Ondřejovsko, nám nabídne ten druhý, mnohem delší a jen o trošínku nižší vrchol Ondřejovska, který je od východu od chráněného kolegy oddělen sedélkem, jímž prochází zelené a žluté turistické značení.

V jednom stařičkém turistickém průvodci bychom se dočetli, cituji: „...že se na půvabném hřebeni Ondřejovska ukrývají menší skalní města."

Skutečnost je trochu jiná. Na plochém hřebenu se sice pod korunami stromů skrývají četné skalní útvary, ale kdyby je autor tohoto výroku opravdu spatřil na vlastní oči, asi by musel přiznat, že si tuhle informaci vycucal z prstu anebo ji slyšel v nejbližší dědině od místních chlapů u piva.

Skalní město tu návštěvník opravdu nenalezne, zato zde může spatřit mimořádně dlouhý (asi 600 m) přerušovaný pás velikých balvanů, skalek i skal, obklopený balvanitou sutí se zbytky porostů původního karpatského horského lesa.

Tyto Přední skály se táhnou směrem od západu na východ. V jejich nejvýchodnější části se nachází pozoruhodný útvar, při jehož spatření romantickým duším v mysli naskočí představa v zemi spícího obrovského draka, jemuž nad okolní terén vyčnívá jen část hřbetu s obřími šupinami!

Názor geomorfologa by byl asi trochu jiný: ten by zde viděl na 40 m dlouhou, rozpadající se a divoce rozeklanou skalní hradbu, kterou vytvořily hrubozrnné pískovce a slepence lukovských vrstev račanské jednotky magurského flyšového pásma... a též to, že výška „dračích šupin" kolísá mezi 4 - 5 m výšky a nejvyšší skála dosahuje pouhých sedmi metrů. Tvarů drobného povrchového zvětrávání k vidění mnoho není, jednotlivé skaliska jsou členěna toliko vertikálními puklinami. Některé větší skalní uskupení působí poněkud labilním dojmem, neboť jednotlivé skalní bloky, tvořící převisy, jsou na sebe na první pohled naskládany jen tak halabala a vypadají, že hrozí okamžitým zřícením.

Můžeme být ale klidní: při detailním průzkumu zjistíme absenci suti při úpatí skalních stěn, což je důkazem toho, že je skála tvořena opravdu tvrdým a kvalitním materiálem. Ty kameny a balvany, válející se všude kolem, sice kdysi dávno ze skalní hradby opravdu odpadly, jenže to se zřejmě stalo už ve víc jak dávné minulosti.

Osobně jsem byl u bizarního Dračího hřbetu už mnohokrát, ale vždy si rád připomenu chvíli, kdy jsem jej před více jak třiceti lety spatřil poprvé a kdy se mi tento skalní útvar zdál nejromantičtějším:

Podnikal jsem tehdy dvoudenní přechod Hostýnskými vrchy od severu na jih a nedaleko Ondřejovska mne v pozdním odpoledni zastihla bouřka s prudkým lijákem. Když skončila krátká průtrž mračen a znovu se vyjasnilo, vystoupilo náhle z lesa přede mnou tajemné, vlhké a rozpukané skalisko, z jehož stěn, pokrytých zmáčeným mechem se stejně jako z okolních pralesovitých vývratů kvapem odpařovala voda a v reálu to vše vypadalo jako naprosto neskutečný snový přízrak!

Od těch dob místo ztratilo část svého půvabu i tajemnosti, neboť severní a jižní svah těsně u skal nyní zdobí velikánské plochy nových pasek, ale napříč tomu Dračí hřbet stále zůstává místem malebným i romantickým a určitě stojí za návštěvu.

Dobrá zpráva pro všechny turisty a cestovatele zní, že se tato bizarní skalní hradba nachází na dohled od zeleně značené tur.trasy, vedoucí od Okluku k tur.rozcestí Nad Ráztokou v mělkém sedle pod PP Ondřejovsko.

Centrální část Předních skal na Ondřejovsku je pak lokalitou natolik divoce krásnou, že její prohlídka přivede do stavu euforie - (a to prosím bez požití jakékoliv drogy!), nejednoho romantika či skalního tuláka.

Ostatně, posuďte sami: jak by se vám líbilo místo, které je v řadě za sebou ozdobeno menšími i většími pitoreskními skalními útvary vypínajícími se přitom na pohodlně přístupném plochém temeni vrchu, jehož severní srázy dosud pokrývá malá enkláva horského pralesa?

Jednou z nejzajímavějších skalních útvarů je protáhlá skalní věž, vysoká asi 8 m. Její nižší jižní část a svah pokrývají rozhozené balvany často bizarních tvarů, na sever spadá skála nádherně modulovanými stěnami a každá světová strana přitom nabídne na skálu zcela jiný a neotřelý pohled. Jen pár desítek metrů před touto dominantou se vypíná pitoreskní věžička, z odstupu připomínající lodní komín.

Kromě těchto dvou skalních dominant se v řídkém lese ukrývá řada dalších zajímavých balvanů a skalek... a také velké a malé trampské tábořiště s lavicemi. To menší je chráněno ochrannou kamennou zídkou, opodál se nachází ještě jedno ohniště (dokonce s grilem) a vedle stojí Indiánský hrob.

Na rozdíl od nejvýchodnější části Předních skal - Dračího hřbetu, prošly skalní výchozy v centrální části důkladnější „povrchovou úpravou." Na jejích stěnách už se to všemožně černá malými dutinkami i náznaky těch větších, povrch skal zdobí mělké žlábky pseudoškrapů, jednotlivé skalní bloky navíc člení množství prasklin – a to nejenom těch svislých - a mají proto často velmi bizarní tvar.

Největší rarita se nachází ještě o něco západněji: v místech, kde se skalnatý hřeben směrem ke Slunečnému kameni noří do zbytku karpatského pralesa, ztrácejí skalky tu civilizovanější podobu, kterou jsme viděli u tábořiště a vrcholový kozí hřbet se rozpadá do nesmírně divokého, přitom ale malebného skalního chaosu.

Na tom by asi nebylo nic tak zvláštního, kdyby čelo hlavního skaliska (i některých balvanů v okolí) nebylo přizdobeno zvláštními geometrickými útvary! Připomínají všelijak překřížené kosočtverce, jenže tyto obrazce nejsou tvořeny puklinami, ale naopak jemně vystupujícími tenoučkými skalními lištami z pevnějšího křemičitého pískovce.

Jen kousek odtud se z hřebene vypíná poslední výspa Předních skal – Sluneční kámen, který na mne v době „objevu“ rovněž zapůsobil mimořádně velkým dojmem.

V době vzdálené už víc jak dvě desítky let jsem se jednou toulal Hostýnskými vrchy a nožičky mne zanesly i na západní předlouhý nižší vrchol Ondřejovska. Kráčel jsem po vrcholové pěšině směrem k východu a z jednoho místa se mi otevřel pohled na protější, nedávno odlesněnou stráň. Ve stoupajícím svahu přibývalo směrem k vrcholu balvanů a nad nimi z hřebene trčel dlouhý mohutný pás nevysoké skalní hradby. Bělostné skalisko odráželo třpyt slunečních paprsků a v moři okolních lesů zářilo jak skalní maják.

Asi by bylo zbytečné popisovat, že jsem k němu zamířil tempem ohaře, který „chytil stopu" a dosyta se pokochal pěknou skalní stěnou a výhledem z jeho vrcholku. Tehdy jsem byl ještě obyvatelem krásného městečka Brumova-Bylnice ležícího u Vlárského průsmyku, a tak jsem po průzkumu skály pokračoval v další cestě s tím, že už toto místo asi nikdy neuvidím.

Stalo se ale po letech, že jsem se na Ondřejovsko dostal při několikadenním čundru se synem Martinem. Kromě jiných zajímavostí jsem mu chtěl ukázat i Slunečný kámen, bohužel jsme přišli ze strany, kde jsem to neznal a podle mapy z roku „Raz dva tři..." jsem ten obří šutr prostě nenašel!

V další etapě mého života jsem se přestěhoval do Zlína a spolu s manželkou Janou jsme začali brázdit křížem krážem pěšmo kraj „Hostýnek", který se mi díky kráse krajiny a množství zajímavých skalních útvarů stal rovnocennou náhražkou za Pulčínsko a Lačnovsko. Při jedné průzkumné výpravě, kdy jsem si do hor odskočil sám, jsem Slunečný kámen znovu našel... a od té doby (kdykoliv jdu jednou za čas kolem), se u něj moc rád zastavím, neboť se mi to kamenisko, ležící stranou od civilizace - tento miniostrůvek klidu s maličkou enklávkou horského pralesa - stalo tak trochu srdeční zaležitostí.

Jaké bylo moje zděšení při poslední návštěvě tohoto téměř posvátného místa, když jsem tu ze starého karpatského lesa nalezl už jen torzo a poslední lesní velikáni se váleli na horní straně nové paseky téměř pod skaliskem!

Ale ať už se stane s jeho okolím cokoliv, skalisko samotné tu zůstane k potěše tuláků stát i nadále...

Povrchové jevy ve slepencích a pískovcích Slunečního kamene jsou o něco bohatší, než je tomu u ostatních výchozů Předních skal. Skalisko je puklinami rozděleno do několika samostatných bloků, jejichž oblé tvary jsou ohlazeny všemožnými formami zvětrávání.

K vidění jsou tu nejen pseudoškrapy, ale nalezneme zde i několik skalních mís menších rozměrů. Na temeni nejrozeklanějšího skaliska pak dokonce zánikem spojených skalních míst vzniklo skalní křeslo. Jeho podoba je ale nezřetelná, neboť skalisko nese stopy po zásahu lidské ruky - pravděpodobně tu kdysi dávno byly do skály zrobeny záseky na zapuštění zábradlí a naši neuvědomělí předkové se tu chodili kochat překrásnou vyhlídkou.

Nejenže byli „neuvědomělí", ale oni se navíc uměli chovat k přírodě tak, že se v podstatě ani nic chránit nemuselo... a o jejich citu pro krásno se raději ani zmiňovat nebudu, neboť bychom se museli – my, jejich moderní a přechytřelí potomci - všichni stydět!

Dobře „utajený" komplex Zadních skal na Ondřejovsku je pro širší turistickou veřejnost pojmem takřka neznámým. Přístup ke skalám je náročnější na orientaci i podle dobré mapy a divoký terén v bezprostřední blízkosti skalních útvarů není nakloněn ničemu, co jen trochu připomíná lidský vynález - kolo.

A já doufám, že tato oblast zůstane i nadále lokalitou nezdevastovanou lidskýma rukama. Ve zbytečcích porostů, které jsou pravnuky starého karpatského pralesa, se na temenech podvrcholků nacházejí četné pískovcové a slepencové skalní útvary. Návštěvníka sice neohromí svými proporcemi - většinou se jedná o skaliska „podměrečná", nepřevyšující hranici 10 metrů - nicméně jsou to skalní útvary vcelku malebné. A co se jim nedostává na výšce, to jim sousední prastarý hvozd dodává na tajemnosti.

Zadní skály tvoří přerušovaný pás skalních výchozů, dosahujících délky asi 600 m a je orientován od západu severovýchodním směrem. Vystupují z dlouhé ploché terasy pod prudkými svahy vrcholového hřebene Západního Ondřejovska (632 m), která je rozčleněna na množství skalnatých návrší. Zdálo by se, že se jedná o skály zcela nepřístupné, ale není tomu tak.

Pokud kráčíme k Ondřejovsku směrem od západu, stačí, když těsně před začátkem hřebene odbočíme na lesní cestu vlevo. Zprvu vede po vrstevnici těsně pod srázným ondřejovským úbočím, následuje další rozcestí a my se nyní musíme držet cesty, která se mírně odklání od hřebene kopce a která po naší levici míjí dvě návrší. Jako orientační bod nám poslouží typická konstrukce mysliveckého posedu na prvním z nich. Další kupa už je skalnatá a když ke skalnímu výchozu přijdeme blíž, stojíme u nejzápadnějšího skalního útvaru Zadních skal – u Kaskády.

Návrší je ve svahu pod skalními výchozy částečně odlesněno a ze spodního okraje paseky se nám otevře kouzelný pohled na vskutku originální skalní seskupení, které právě z odstupu připomíná zkamenělou Kaskádu.

Při detailním průzkumu zjistíme, že se nejedná o celistvou skálu, ale chaosovitý rozpad celého skalního hřebene. Jednotlivé, selektivním zvětráváním pískovců zatím jen nahrubo opracované skalní bloky a ohromné balvany, poskládané na sebe, působí neodolatelně syrovým a ryze přírodním dojmem. Prozatím chybí „načinčanost" skalních stěn od geomorfologických tvarů, které známe odjinud, ale než jednou dojde k destrukci celé Kaskády, možná to Příroda ještě dožene. Celková výše stupňovitého skalního shluku dosahuje od úpatí po temeno převýšení asi 7 -8 m. Pod většími bloky spadá od vrcholu návrší balvanitý proud, který tvoří skalnímu útvaru působivý „chvost" a prodlužuje jeho délku o několik desítek metrů.

Od úpatí Kaskády vidíme pokračování skalního pásu Zadních skal na návrší napravo od nás, který je oddělen hlubokým zářezem roklinky s půvabnou horskou bystřinou.

Tuto nejrozsáhlejší oblast Zadních skal, nacházejících se pod severními svahy západního vrcholu Ondřejovska (632 m) – a kterou jsem si sám pro sebe pojmenoval Říší Středu - tvoří skalní výchozy v podobě od sebe oddělených skalních návrší, rozprostírajících se do délky několika set metrů.

Většina skal a skalek nevystupuje příliš nad okolní terén, směrem k údolí rusavské Ráztoky ale tvoří jejich čela soustavu mrazových srubů o výšce stěn až 6 m. Pod úbočími skalních stěn se nachází rozsáhlá balvanitá suť. Směrem dolů z extrémně prudkého srázu sice není delší jak 50 m, ale jelikož je tento kamenný proud nedílnou částí všech sousedních skalních výchozů, dosahuje celkové délky asi 300 m.

Tato část Zadních skal se asi nikdy nebude těšit zvýšenému zájmu turistické veřejnosti, přesto tady najde i romantik místa, na něž se zalíbením zaostří vnímavé oko. Neuvidí je v žádném případě na temenech skalnatých hřbetů, ale kupodivu až pod posledními dokutálenými balvany pod úpatím skal - a tím pádem tedy z jakéhosi podhledu.

I ten na první dojem nezajímavý chaos všude okolo nás má svůj skrytý divoký půvab a řád. Svah pod úbočími zbylých stěn mrazových srubů není totiž pokryt jen sesouvajícími se kameny a ohromnými balvany, ale v různé úrovni svahu ze země trčí i menší skalky, o které se místy padající kamení zastavilo. Celá tato - pro někoho nevzhledná divočina - je velmi cennou ukázkou učebnicového rozpadu mrazových srubů a vzniku kamenitých sutí. Nahoře nad námi na temeni hřbetu se totiž kdysi dávno rozkládaly daleko vyšší skaliska a možná i skalnaté hradby, do kterých se ale za ty věky zakousla s mimořádnou chutí věčně hladová eroze a rozcupovala je napadrť. Pod úbočími kamenných a balvanitých sutí se dá při trošce opatrnosti celkem snadno projít východním směrem až pod poslední ukázku „kamenného zmaru". A nejspíš to nebude procházka vykonaná svižným krokem, neboť vás zcela určitě zaujmou mnohé bizarní útvary a patvary, vystupující z toho chaosu nad zemský povrch.

Selektivní zvětrávání pískovců a slepenců totiž pokračuje nepřetržitě i v našem osvíceném věku a mnohé balvany a skalky tak byly upraveny téměř do podoby sochařských děl a jejich stěny dokonce místy pokrývají tak zajímavé geomorfologické jevy, jaké by člověk na povrchu rozpadlých balvanů ani nečekal. Na tomto místě se turistické fronty asi nikdy tvořit nebudou - přesto ale místo stojí za vidění. Třeba už jen pro představu toho, jak vypadá takové pravé „kamenné peklo!“

Říká se, že nejlepší má příjít na konec. Po tom, co jsme viděli v Říši středu, jako by si chtěla Matička Příroda zvýšit reputaci, a tak zde jako bonus vytvořila zajímavý kamenný skvost. Tento výtvor se kupodivu nachází na docela přístupném místě: východní část Zadních skal se totiž nachází na mírně zaobleném hřbetu. Směrem k severu - tedy k údolí Rusavské Ráztoky, svah tentokrát hned nespadá strmým srázem, ale tvoří ho jakési ploché předpolí, které je poseto balvany, velikými jámami po depresích a kamenitou sutí. Zbytky starého porostu kolem jsou notně prořídlé a více než karpatský prales připomínají buš. Směrem k jihu se mezi těmito skálami a vrchovým hřebenem Ondřejovska rozprostírá nepatrně ukloněný svah, kterým prochází ve vzdálenosti 50 m lesní cesta.

Téměř po celé délce hřebínku, vyzdviženého jen mírně nad okolí vystupuje přerušovaná soustava skalních výchozů. Směrem od západu napřed míjíme menší skalky a velikánské balvany, ale ty záhy uvolní místo členité stěně mrazového srubu. Při pohledu na bohatší geomorfologickou výzdobu nás možná napadne, že se při její tvorbě Máťuška Příroda nespokojila pouze s působením eroze, mechanických a chemických vlivů, ale přibrala si k tomu ještě kladivo a majzlík! Tento nevysoký, ale docela pěkný mrazový srub tvoří jakýsi předkrm a „hlavní chod“ nás čeká jen kousek opodál: na vrcholku kamenitého hřebínku nám tu vyrostla poměrně vysoká skalní věž!

No, to asi přece jen ne... (skály přece nerostou), tady tomu bylo samozřejmě naopak a zemina kolem skály se v minulosti ztratila v důsledku odnosu a eroze.

Každopádně se tu překvapený návštěvník setkává se skalním útvarem homolovitého či falického tvaru a téměř symetrických rozměrů. Skalní věž Homole se od svého úpatí zvedá do výše bezmála 10 metrů a několik v ní zatlučených zrezivělých skob prozradí, že o ni kdysi projevili zájem i zbloudilí horolezci. Skalní věž je propojena se stěnou mrazového srubu, která dosahuje sotva poloviční výše a která je (tak jako u předchozího sroubku sloužícího jako uvítací delegace) otočena směrem k severu, k údolí rusavské Ráztoky.

Stěna skalní věže je z této strany protkána sítí rozestupujících se puklin a malým skalním oknem. Před Homolí se nachází hluboké jámy, které jsou postupně zanášeny „odpadlíky" ze sousedních skalních stěn. Bezprostřední divoké a přitom malebné okolí věže doplňují vkusně naaranžované skalky, balvany a kameny.

Závěrem bych vás rád seznámil s pověstí o tom, kterak Ondřejovsko ke svému názvu přišlo:

V hrůzách třicetileté války, kdy lidé prchali před vojsky a migrovali z místa na místo, zanechali jedni běženci ve Fryštáku syna Andrease. Ogar to byl ochotný, rád pomáhal lidem a všichni ho měli rádi (v době nedávno minulé by se o něm v posudku psalo, že byl v kolektivu velmi oblíben) a měl prý tak neuvěřitelně krásný andělský hlas, že si toho při mších povšiml i samotný pan fryštácký farář.

Jenže co se jednou nestalo: kluk najednou zčistajasna zmizel jako by se po něm země slehla!

Když už na něj lidé pomalu zapomínali, přišli dřevaři z lesů se zprávou, že byl Ondra spatřen vysoko v horách. Prý si tam vystavěl ve skalách dřevěnou chatrč, ve které má jen postel a dřevěný kříž, prostě - stal se z něho poustevník. Nadále se živil jen sběrem lesních plodů a občas, když sešel do některé z okolních dědin, dostal darem i něco od lidí. Poustevníka Ondru měli všude rádi a byl neodmyslitelnou součástí valašského lidu ze širokého okolí. Dožil se velmi vysokého věku - přežil prý tři generace místních farářů - a po jeho smrti se úzkému a mimořádně dlouhému skalnatému hřebeni o výšce 632 - 637 m začalo říkat Ondřejovsko...

dokončení příště