Loading...
Letošní trasa nahrazovala v podstatě dvě prodloužené víkendovky, které jsem chtěl jet už několik let, ale na které kolega spoluputovatel tak nějak pořád neměl čas. Tedy jedním hlavním bodem mělo být antické město Carnuntum, druhým zřícenina Závišovka (v Rakousku tomu říkají Falkenstein). Doplňovat uvedené měly, a to zcela neklaplo, další rakouské zříceniny. No a kolega k tomu pro zpestření ještě vymyslel tu slovenskou část a tak nějak to mapově zajistil a časovým rozvrhem opatřil.
Startujeme tedy v sobotu 28.7. ráno na šumperském vlakovém nádraží. Nepřímými vlaky se dopravíme do Břeclavi a protože "naše" hospoda je zavřená, jedeme rovnou do terénu. První zastávkou je areál Pohansko, kde se nachází archeologická lokalita s vykopávkami a rekonstrukcemi velkomoravského hradiště, klasicistní zámeček s muzeem, naučná stezka po doupných stromech (kde hledáme postavy známé z Tolkienových knih) a soustava řopíků, tedy prvorepublikových bunkrů. Chvíli pokoukáme, pofotíme, dáme pivko a jedeme dál.
Za prudce se zvyšujících teplot (prostě pařák jak prase) za Lanžhotem překročíme státní hranici a obezřetně po cyklostezce míříme na Kúty (na Slovensku už zavedli hodně debilní pravidlo: cyklisté všech věků i pohlaví mohou jezdit bez helmy jen v obci nebo na cyklostezkách), kde se máme ještě na chvíli nalodit do vlaku. A tam (myšleno v Kútech) vznikne malý zádrhel. Po prohlídce kostela a drobném zdržení při hledání nádraží jsme k nalodění připraveni. Vlak bohužel nikoliv. Kolega si v paměti (ne počítačové, ale té v lebu) tak nějak přehodil čisílka a místo toho, abychom měli 6-7 minut čas do odjezdu, byl vlak už 3-4 minuty v ... (však víte). Získáme tím ovšem 2 hodiny k ochutnávce Corgoně (to je takový slovenský Gambrinus - včetně toho sponzorování tamní 1. fotbalové ligy) a "bílé" tekutiny, která názvem připomíná jakousi dřevinu.
Po vylodění v Devínské Nové Vsi a návštěvě "íčka" pokračujeme k další zastávce, tedy ku zřícenině hradu Devín. Toto místo je už v podstatě součástí Bratislavy a údajně je trvale osídlené od mladší doby kamenné až do 19. století. Na jeho historii se podepsala i velkomoravská knížata Rastislav, Mojmír a Svatopluk. Největší výstavba probíhala ale na počátku 15. stol., kdy hrad patřil významnému rodu Garayů. V dalších 2 stoletích se na hradě vystřídali např. i Báthoryové a Pálffyové. Dnes udržovaná zřícenina (jak je na Slovensku zvykem, vše je vylito betonem) slouží k procházkám a odpočinku Bratislavanů. Pěkně to vystihla jedna hezká zrzka, která do mobilu komusi hlásila: "Nie nie, teraz som na Devíne. Včera som bola ožratá a dnes detoxikujem ...". Mrzelo nás, že horní hrad je momentálně uzavřen, ale díky rozlehlosti areálu jsme se i tak zdrželi dost a dost. Ještě zajet k soutoku Moravy s Dunajem a osvěžit se. Mají tu Kozlíka, klid ruší pouze hudební produkce od nedalékého konkurenčního zařízení, kde jacísi umělci již za světla vyhrávají Kaťušu, Kalinku, Partyzána a další klenoty, zřejmě zapůjčené od Alexandrovců, kteří se zde letos zastavili na svém turné.
Bratislavou pak víceméně jenom v rychlosti projedeme. Máme zpoždění, takže původně plánovaný hrad a centrum jenom okoukneme od Dunaje. Přes skokanský můstek Jirky Schelingera (též most SNP) vnikneme do Petržalky. Tady se mi povede uprostřed sídliště objevit ještě otevřenou Billu i hospodu (tedy Pub u Pišty), kde nabízejí pochoutky typu Holba a Litovel. Upozorňuji kolegu na temnící oblohu, ale uklidňuje mě, že z toho márku nezapérši. Do Rakouska vjíždíme téměř za tmy, v rychlosti a sílícím větru postavíme stan u cesty do kukuřice a věci dovnitř už hážeme za deště ...
Pršelo skoro celou noc, ale vstáváme do slunečného rána. Jako téměř každý odjíždíme kolem 3/4 na8 aza chvilku dojedeme do obce Wolfshal. Nachází se zde farní kostel sv. Jakuba a před ním stojící pranýř z r. 1747. Při jeho focení jsme, zřejmě kostelníkem, pozváni k shlédnutí interiérů. Dispozičně zajímavá stavba s vnitřní kopulí je v postatě tvořena "téčkem" ze dvou lodí.
Následuje město Hainburg an der Donau. Již z dálky dominující pevnost nad ním si můžu prohlížet dosytosti neb kolega odbíhá opakovaně hledat něco zajímavého do kukuřice. Pro hnidopichy a statiky ještě uvedu, že se jedná o nejvýchodnější město celého Rakouska s cca 6 tisíci obyvateli. A dalo by se tu zřejmě pobejt mnohem déle než čas umožňuje nám. Krom hradu nad městem se zde nachází městské hradby (takový Paczkow) se 4 městskými branami (viděli jsme 2), několik zajímavých domů nejrůznějších slohů, historické náměstí nebo muzeum antických artefaktů z Carnunta. O opevnění města jsem se dočetl, že se jedná o nejkompletnější a nejmonumentálnější zachovanou městskou hradbu ve střední Evropě a že jeho podstatná část pochází již z I. poloviny 13. stol. A pro nás je ještě zajímavostí, že ve zdejší hradní kapli pojal za choť náš Přemysl Otakar jejich Margaritu.
Po osvěžení u benzinky, která částečně zastupuje Billu (neb v Rakousku se ctí nedělní klid) jedeme přes hory a doly, přesněji přes lázně Německý Starý Hrádek (Bad Deutsch-Altenbur) do hlavního cíle dne. Carnuntum byl starověký římský legionářský tábor a největší civilní město v provincii Noricum, od 1. stol. Pannonia. Vykopávky zde probíhají od r. 1885, celý komplex má rozlohu přes300 hektarůa údajně zde žilo asi 20 tisíc človíčků. Město to bylo asi i dost významné, protože právě zde probíhala jednání o opoziční smlouvě, tedy Diokleciánovo založení tetrarchie. Vstupné je 10 penízků (tuším, že euro se zovou), ale pro notorické šetřílky mohu říct, že to nejpodstatnější a nejzajímavější je v podstatě k vidění zcela zdarma. My, coby známí magnáti, jsme prohlídku absolvovali v plnohodnotném rozsahu. Začínáme vojenským táborem se zbytky amfiteátru, kde se konaly souboje gladiátorů. Poté následuje civilní město, kterému vévodí novostavba, představující římskou vilu s hospodářstvím. A nějaké ty vykopávky. Bob je takřka nadšen, já, možná i díky tomu, že jsem byl v Pompejích, mírně zklamán. Navíc marně hledám zbytky triumfálního oblouku, které jsou takovým znakem Carnunta. A to už vůbec nemluvím o tom, že mi dojela první sada baterek do foťáku a tím pádem už druhý den odpoledne jedu na druhou (a třetí, to ještě netuším, nebude s foťákem tak nějak komunikovat). Vše se ale v dobré obrátí neb onen oblouk, zvaný Heidentor (Pohanská brána z pol. 4. stol.), se nachází nedaleko. K tomu je nutno doplnit nedaleký, rovněž volně přístupný, amfiteátr civilního města. Takže vše v poho. A když k tomu přidáte také kostel sv. Jana, zvaný kruhová kaple, což je v podstatě cenná románská rotunda, je na světě opět báječně.
A naše vstupenka platí i dál, takže nás ještě čeká návštěva Muzea Carnuntinum v Deutsch Altenburgu. Je nevelké, neúnavné ale, zřejmě i proto, velmi příjemné.
Přesto, že začíná opět krápat, umluvím kolegu ještě k výjezdu na kopeček nad městem, kde zahlédnu z dálky velice zajímavou církevní stavbu. Naštěstí se mé špatně vidící oko nemýlilo a jedná se o románskou baziliku Panny Marie ze 13. stol., kterou ještě doplňuje, rovněž románský, karner, čili kostnice. Super ...
Následuje opětovné načerpání tekutin na benzince a za mírného deštíku se projíždíme po Moravském poli, kde kdysi slavně bojoval a neslavně dopadl jakýsi Přemek Otík II. Ten založil ve 13. stol. i městečko Marchegg, které je naší poslední nedělní zastávkou. Závěr dne tak tvoří zámek (z kontejneru zde zachráníme několik cenných dokumentů) v rezervaci čápů, gotická bašta a pivečko natočené za necelou trojku řízkem, který by vzhledově jistě zapadl do jakékoliv hodně alternativní metalové kapely.
A dětské hřiště na Krásném Poli (obec Schönfeld) se jevilo být (a bylo) skvělou ubytovnou ...
Pokračování příště.