Petronell-Carnuntum – Pohanská brána (Haidentor)

Pravděpodobně nejznámější rakouská římská stavební památka je současně symbolem – a reklamním „sloganem“ – starověkého římského města a dnes „archeologického parku“ v dolnorakouské obci (cca 1.200 obyvatel) Petronell-Carnuntum. Přitom se v podstatě jedná o malou a – relativně „bezvýznamnou“ – stavbu pocházející z let 354 - 361. Tato informace je ovšem – víceméně – novinkou, protože původně se předpokládalo, že byla postavena v roce 308 na počest setkání čtyř tetriarchů. Pomník, dostupný pohodlně i autem, bývá ovšem všeobecně považován za impozantní monument a doklad císařské moci. Když jsem o stavbě, jejíž název by se dal volně přeložit i jako Vřesová brána nebo Brána na vřesovišti, sháněl několik základních informací, dostal jsem se k deseti stranám formátu A4. Pokusím se, aby tento článek byl výrazně kratší …

Z někdejšího –15 metrů vysokého - monumentu zbyl dnes již jen známý oblouk brány. Původně se jednalo o pilířovou stavbu se čtyřmi průchody (quadrifrony neboli tetrapylony), která byla postavena jako triumfální oblouk císaře Konstantina II. a vypínala se jako ochranná stavba nad jeho sochou. Označení „Pohanská brána“ pochází ze středověku, kdy lidé považovali oblouk brány za nekřesťanské dílo, a proto ji nazývali pohanskou (přitom křesťanství bylo v té době již nějakou dobu uznaným náboženstvím i v Carnuntu). Předpokládalo se ovšem také o tom, že se vlastně jedná o mauzoleum. Později se hovořilo o bráně nad křižovatkou silnic (tuto eventualitu „zamítl“ objev, předpokládající středové umístění sochy Konstantina II.) nebo oblouku "přísně kultovní a symbolické povahy".

Čtyřpilířový pomník s jádrem z masivního litého betonu byl doplněn obklady a klenbou z cihel. Cihelné klenby jsou částečně zachovány. Téměř celá východní polovina Památníku, v jehož středu stávala císařova socha, byla zničena v průběhu 15. století. Fragmenty vysokého reliéfu však dokazují, že horní část brány byla zdobena mramorem. Brána má půdorys čtverce se stranou o délce 16,2 metru. V letech 1998-2001 byla brána rekonstruována. K její současné podobě se dokonce váže pěkná legenda o tajemné záři, pasáčkovi krav a obrovi, házejícím klenbou Haidentoru.

Při pohledu na pozůstatky západořímského legionářského tábora i civilního města si musíme uvědomit, že veškeré základy staveb a fragmenty zdiva byly „zahrnuty“, protože současná úroveň země je asi jeden a půl metru nad tou antickou. To se týká i Pohanské brány, u níž zahájil první rozsáhlé archeologické práce v roce 1891 Josef Dell.

Zobrazení brány v podobě téměř klasického podloubí je dochováno poprvé ve II. polovině 17. století (C. Beuttler). V roce 1775 zajistil tento pomník před tehdejšími vandaly a zloději císař František I. Štěpán, ale příliš to nepomohlo a na von Altově akvarelu z roku 1837 je – již jen dvojpilířová památka - zase o něco „prořídlejší“. Na začátku II. poloviny 19. století byla již situace kolem záchrány Haidentor více než dramatická a hrozila její demolice. Definitivně ji zachránily až Dellovy objevy v roce 1891, zejména pak nález fragmentů centrální sochy.

Jisté ztráty utrpěla Pohanská brána ještě při vykopávkách na počátku 20. století (1907) . Při dalších archeologických pracech (1955) se „prokázalo“, že pomník býval zřejmě součástí hustě zastavěné části města. Od roku 1985 se začal strav této památky rychle zhoršovat a proto bylo v roce 1998 přistoupeno ke komplexnímu projektu archeologického posouzení a celkovému zrestaurování brány.

Zajímavostí brány jsou některé technické „vychytávky“, např. průsečík quadrifronů tvoří růžici světových stran. Brána stála na čtyřech mohutných pilířích s půdorysem čtverce, které byly spojeny Křížovými klenbami. Z délky její každé strany připadlo vždy 4,35 m na šířku pilířů a 5,83 m na vzdálenost mezi nimi. Samotné pilíře, které jsou dnes z větší části novodobými kopiemi, „nesly“ vodorovné kladí nad parapetem. Neobyčejně silné zdivo je tvořeno různými typy vápencopískových cihel. Přidáno bylo betonové jádro a obklady z kamenných kvádrů. Byly odkryty také pozůstatky vápenné malty. Brána je i Takovým malým Lapidáriem. Nachází se zde například několik mramorových fragmentů, zejména z obloukových výklenků horní části, konzolí, římsy a části pláště na západní straně. Během vykopávek, prováděných skupinou Josefa Della byl objeven i dva metry vysoký podstavec a dalších 44 dochovaných fragmentů, které jednoznačně potvrdily, že se jedná o „základnu“ císařovy sochy (původně stála Konstantinova socha v nadživotní velikosti na 4,3 m vysokém kamenném válci, s průměrem 2,1 m).

Za jistou parodii můžeme považovat fakt, že restaurátorské práce, prováděné na Haidentor v 19. století, byly špatně zdokumentovány a najednou vznikl velký problém s rozlišením některých druhotně osazených částí od římských originálů. Mnohdy musela být prováděna velmi pracná analýza použité malty. Při úpravách koncem 20. století byly „uzavřeny“ praskliny v betonovém plášti a pilíře byly vyztuženy - za použití epoxidové pryskyřice - skelnými vlákny. Současně došlo také k vyčištění památky a jejího zbavení ložisek soli, lišejníků a řas. Vzhledem k neustálému poklesu „vřesovištní“ brány byla přijata opatření k pravidelným kontrolám ve 3-5 letém cyklu.

Při výstavbě Haidentor byly – jak už to bylo v období pozdní antiky zcela běžné – použity také (převážně mramorové nápisové) kameny, které byly - coby levný a snadno dostupný - stavební materiál „uloupeny“ z jiných starších staveb. Zde se jednalo převážně o materál z různých chrámů, například z Jupiterovy svatyně (Jupiter Gaius Quintus Anicius) nebo z chrámu bohyně Diany.

Velkou pomocí pro upřesnění datace stavby tohoto Památníku byl objev více než 300 mincí během vykopávek v letech 1998-2001. Tyto mince byly raženy v období let 306-378, většina z nich však pocházela z období vlády Konstantina II. Dalšími cennými objevy v blízkosti oblouku byly zbytky červené omítky, fragmenty architektonických prvků, reliéfů a mramorových soch, stejně jako různé keramické a kovové nálezy, včetně dračí hlavy z bronzu. Dále zde bylo objeveno větší množství úlomků keramiky z konce čtvrtého století.

Na bráně se nacházelo i několik nápisů, fragmenty některých z nich se podařilo rekonstruovat. Například panel s nápisem, který se v roce 1868 zřítil ze západní strany, se dnes nachází v Kunsthistorisches Museum ve Vídni. Další můžeme vidět v Archeologickém muzeu Carnuntum, stejně jako – zde rovněž nalezené - kamenné truhly s těžkými kamennými „víky“.

Oblast Carnuntum v blízkosti obcí (měst) Hainburg, Petronell a Deutsch Altenburg je centrem antické archeologie v Rakousku. Nacházely se zde v podstatě tři důležitá centra: civilní město, vojenský tábor (u obou těchto částí byl amfiteátr) a starobylé přístavní město. Je jistě zajímavé, že nejstarší stavby – včetně Haidentor, která tvořila jihozápadní hranici civilního města a dnes se nachází na křižovatce silnic v polích za městem - jsou návštěvníkům volně přístupné. Vedle vítězného monumentu se nyní také nacházejí informační tabule, poskytující zprávy o nejnovějších výsledcích výzkumu, model původní stavby a transparentní fólie, které umožňují návštěvníkovi, aby optickým překrytím zříceniny získal představu o původním vzhledu pomníku i o stupni jeho zničení.

Brána je dnes nejen symbolem této oblasti a částečně i celého Rakouska, ale je i logem archeologického parku a součástí erbu obce Petronell-Carnuntum.