Novohradsko české+rakouské,Blockheide,Hohe Wand,Barchan 5.díl

Od rašeliniště Červené Blato se jedeme vykoupat k jednomu nádhernému písečňáku, kam jsme dřív s oblibou jezdili. Tady v okolí jich je mnoho. Ukrytých v lesích. Nádherná čistá voda, kde se její modř snoubí se žlutým plážovým pískem. Paráda. Proto sem jezdí, zejména do těch skrytých, hodně naturistů pro jejich odlehlost.

Díky relativní mělkosti jezera už je tu voda příjemná tak akorát. Neváháme a leháme si do ní, abychom se trochu odmočili. Od poutnického potu a prachu. Oči upřené na modrou oblohu, tichu a klidu. To je ten správný relax. Žádné fitnes, či wellness. A ležet tu můžeme, jak se nám zlíbí. Absolutní svoboda. Minimum lidí.

Když už jsme se nabažili tak, že hrozilo naše rozpuštění, zvedáme svá těla z lázně. Hned tak nějak brzy se nám zase něco podobného nezadaří. Ještě se zastavujeme ve Františkově, 4km od státní hranice s Rakouskem.

Náš plán je tak plný, že už se nedostává čas na prozkoumání přírodní rezervace Dračice. Tvoří ji zde střední část dlouhého potoka, který pod názvem Reissbach pramení o 17km dále v Rakousku, aby pod českým jménem Dračice, po dalších 13km klikatého toku pohraničními lesy, napojil svými vodami naši českou Lužnici. Ano, i na tu mám vzpomínky z mladých let, kdy jsem ji sjížděl s partou vodáků. To v ní ještě bývalo víc vody.

Odtud kličkujeme zase kousek jižněji, přes státní hranici do rakouského pohraničního Gmündu. Nejprve si procházíme město. Před hranicemi si připravujeme pas s výjezdní doložkou a celní a devizové prohlášení, ukrýváme některé drobnosti s penězi do volantu a třepeme se strachem. Hahaha. Tak to už neplatí. Aspoň zatím. I když někteří politici by to znovu rádi zavedli. To nic, naštěstí jen děsné vzpomínky.

Před II. sv. válkou byl Gmünd spojený s Českými Velenicemi. Centrum tvoří historické náměstí s dominantou staré radnice, obklopenou středověkými renesančními domy zdobenými sgrafity. Za východním rohem města vcházíme do zámeckého anglického parku s rybníkem. Momentálně v rekonstrukci, včetně zámku. Původně gotický vodní hrad z 12.stol. byl v 16.stol. renesančně přestavěn.

Na opačné straně náměstí vyčuhuje věž gotického, původně však románského kostela sv.Štěpána z  12.-13.stol. Vedle něj objevujeme cedulku s nápisem výtah na parkoviště. Zní nám to divně, jdeme to prověřit.

Skutečně, na konci cesty je do zbytku opevnění zabudovaný výtah, kterým se sjede dolů k parkovišti.  Vracíme se k autu na časově omezeném parkovišti v centru, a přesouváme ho na dolní parking. Odtud to bude stejně blíž k přírodnímu parku. Navíc je tu perfektní sociální zařízení. Vše zdarma.

Hlavním pro nás je však Přírodní park Blockheide se žulovými balvany, kam od mostu přes říčku Braunaubach, stoupáme na konci parkoviště. V letním horku, a zvláště po vyfunění až nahoru, na nás příjemně zapůsobí kouzelné jezero s balvany jako ostrůvky. Zážitek umocňují kvetoucí stulíky na hladině. Chvíli tu setrváváme.

Cesta dál pokračuje k centrálnímu bodu s rozhlednou a infocentrem. Kolem je rozseto množství ohromných balvanů všemožných tvarů. Ideální zejména pro děti, které tu po nich zrovna pod vedením jednoho tatínka lozí jako mravenci.

My už jsme odrostlejší dorostenci, tak jen důstojně prolezeme jakousi škvírou mezi oblinami skal. Sigmud Freud by to jistě zdůvodnil po svém. Bohužel značení tu není takové, na jaké jsme zvyklí od nás. A mapka je rovněž jen symbolická. Takže neúmyslně vynecháváme Viklan I a Koboldsteine. Podobných už jsme stejně viděli v jiných končinách dost.

Pokračujeme tedy po nejhlavnější cestě a měli bychom po 1,5 km dojít ke skalním útvarům Hausstein a Elbenstein v obci Grosseibenstein. Za námi jde jakási další skupinka Němců. Jsou na tom stejně jako my. Ač kroutíme hlavami, div si je nekroutíme, inzerované skalní lahůdky nikde. Nakonec jsme usoudili, že pravděpodobně je ukrývají neprůhledné ploty navýšené zelenou hradbou, na soukromých pozemcích.

V tomto místě nezbývá nic jiného, než tento okruh nezáživným koncem místní části krajiny v děsném horku dokončit. Naštěstí blíže centru objevíme přece jen aspoň jeden viklan Wackelstein III, Čertovo lože a několik dalších, které buď neměly označení, nebo jsme si je nepoznačili. Na závěr si ještě z parkoviště vyfotíme prosklenou výtahovou šachtu nahoru ke kostelu.

Následně nabereme směr k závěrečným částem, zlatému hřebu naší cesty, Hohe Wandu. Ještě předtím však máme v cestě 75km vzdálený Krems an der Donau, rodiště kremžské hořčice.