Obrázky ze Šumavy: Velký Javor s lidmi, Zámecký vrch bez zámku a Polom bez stromů

Z reality všedních dnů, které jsou plné hluku, jsme se rozhodli uniknout do přírodní harmonie a malebných zákoutí pohádkové Šumavy.

 

Tradice se mají dodržovat a tak jsme opět po dvou letech (již popáté) zvolili jako naši víkendovou základnu výborný penzion Dvorec Nová Hůrka, kde nám paní Lenka poskytla báječné zázemí pro náš pobyt i sobotní výlet.

 

Šumava nekončí u českých hranic, nýbrž se rozkládá i za nimi, v Rakousku a Německu. Na území druhého jmenovaného státu lze objevit vůbec nejvyšší bod celého pohoří. Grosser Arber se nachází asi deset kilometrů jihozápadně od Železné Rudy, my přibližně stejně daleko, ale východním směrem. Usoudili jsme, že to zní celkem zajímavě.

 

Po páteční grilovací a bumbací přípravě i důkladném spánku nás přivítalo trochu mlhavé sobotní ráno. Ivanova dopravní služba za mohutné podpory Ládi zajistila odvoz šesti účastníků přes českou Železnou Rudu i městečko Bayerische Eisenstein v Bavorsku až do obce Brennes, která se nachází na úpatí jednoho zajímavého kopečku.

 

Cíl naší cesty je jasný, nejvyšší hora Bavorského lesa i celé Šumavy, Velký Javor. Na vrchol sice vede kabinová lanovka, jejíž dolní stanice se nachází nedaleko, ale je krásně a my si chceme zasloužit vrcholové pivo.

 

Na stráních Velkého Javoru se nachází sjezdařský areál Arber Skigebiet, kde jsou k dispozici sjezdové tratě různých druhů obtížnosti. Jednu z nich volíme také my pro výstup, který je tím pádem příkřejší a též pomalejší než chůze po doporučované cestě.

 

Člověk dívající se do mapy se raduje, že mu zbývá tak málo. Realista, tedy člověk, který nekouká jenom do země a čas od času zvedne hlavu a podívá se nahoru, co ho čeká, ví své. Občas se proto musíme zastavit a vydechnout (ne naposledy).

 

Výstup jsme zvolili částečně po červené i modré sjezdové trati, ale my jsme si ji pracovně nazvali „Euro“ trať, jelikož jsme postupně našli v trávě 2,5 Eura. Jako letní brigáda by to asi nebylo lukrativní, ale malé pivo bychom za to mohli nahoře dostat. Samozřejmě za předpokladu, že bude souhlasit pokladník, ke kterému dáváme do úschovy nalezené penízky.

 

V závěru se napojujeme na cestu a je nám jasné, že se patrně nebude jednat o prvovýstup. Celkem slušný zástup lidí nás totiž přivádí ke komplexu budov s restaurací, vrchní stanicí lanovky a vyhlídkovou plošinou, kterou samozřejmě také navštěvujeme. Krásné výhledy jsme si užívali již při výstupu, ale s každým výškovým metrem je to úžasnější.

 

Čeká nás však ještě poslední úsek našeho stoupání, částečně i po sněhu. Vrchol Velkého Javoru je poměrně rozsáhlá planina se skalními vyvýšeninami. Když se tak člověk rozhlíží po Velkém Javoru a zkoumá, co se to tady všechno nachází, tak ho napadá jediné slovo „Václavák“. Řekl bych, že zdejší způsob ochrany přírody nepatří asi k německým vzorovým příkladům. Alespoň já vidím dosti smutný příklad, jak by hora neměla vypadat. A těch lidí. Samotářům vstup zakázán.

 

Ale vzhůru k vrcholu, který je tvořený čtyřmi skalkami. My nejprve volíme tu jižní, kde je také již docela slušně obsazeno. Ale i přesto na chvíli usedáme a kocháme se výhledy. Na řadu přichází svačina, fotografování a samozřejmě vrcholové pivo. Po náročné dřině by měla vždy přijít zasloužená odměna.

 

Holý, stromy neporostlý vrchol Velkého Javoru se výrazně liší svým vysokohorským rázem od zbytku Šumavy. A díky tomu také nabízí úžasný kruhový výhled na mnoho okolních kopců, zelené koberce lesů i jezera hluboko pod námi.

 

Zkoušíme hledat a rozpoznávat Šumavské tisícovky tam někde „u nás“. Asi ne všechny nám známé kopečky - Plesná (1.337 m.n.m.), Poledník (1.315 m.n.m.), Polom (1.295 m.n.m.), Můstek (1.235 m.n.m.), Pancíř (1.213 m.n.m.), Špičák (1.201 m.n.m.), Křemelná (1.125 m.n.m.) nacházíme, ale je to úžasné. Hledáme také místo, odkud lze nastupovat k výletu na hory hraničního hřebene od Jezerní hory (1.343 m.n.m.) až po Ostrý (1.293 m.n.m.).

 

Kousek pod námi mě zaujala kaplička sv. Bartoloměje a umrlčí prkna. Jdu se tam tedy podívat. Z informačního panelu se dozvídám, že pochází z roku 1956 a další zajímavosti o stavbě i o ojedinělém obyčeji, který kromě Šumavy patrně v České republice moc k vidění není.

 

Čas kvapí, ale byla by škoda neprojít se po části naučné stezky, která nás posléze zavádí k nejvyššímu bodu, až k vrcholovému kříži. Právě tady se nacházíme na nejvyšším místě Šumavy v nadmořské výšce 1.456 metrů. A opět se rozhlížíme. Za dobré viditelnosti je to prostě pohádka.

 

Dominantou vrcholu Velkého Javoru není zmíněný dřevěný kříž, ale německý vojenský radar protivzdušné obrany NATO a jeho dvě velké kupole. Vybudován tady byl v roce 1983 a dnes kromě úkolů v rámci systému protivzdušné obrany slouží také částečně pro komunikační účely.

 

Scházíme kousek pod vrchol, kde se nám do cesty postavila horská chata s restaurací. Když už jí tady vybudovali, tak shledáváme, že vrcholové točené pivo by nemusel být až tak špatný nápad. Ze široké nabídky volíme pšeničné pivo Erdinger (půllitr za 3,90 Eur), které si vychutnáváme na venkovní terase.

 

Sestup se nám jeví nejvhodnější po sjezdovce. Je to kratší, ale podstatně náročnější pro naše nohy. Dole, u spodní stanici lanové dráhy se navzájem ptáme, kdo s tím nápadem přišel, ale k odpovědi jsme se nedobrali. Naštěstí ještě nohy slouží a tak se vydáváme na další část naší cesty.

 

Za silnicí objevujeme turistický ukazatel, který nás směřuje na mírně klesající stezku. Ta nás brzy přivádí na červenou širší lesní cestu s názvem „Wanderweg 7“. Velký Javor je opravdu velký, jelikož je vidět snad odevšad. Občas je dokonce obrázek Velkého Javoru zarámovaný mezi stromy.

 

Po dvou kilometrech červenou ale opouštíme a po „Gläserne Steig“ přicházíme za další hodinu a půl do Neuhütte, okrajové části městečka Bayerisch Eisenstein.

 

Tady se z taktických důvodů rozdělujeme. Rozumnější část výpravy volí přesun pěšky do Železné Rudy a odtud autobusem na Hůrku. Já s Láďou jsme se rozhodli občerstvit v restauračním zařízení „U Larvů“. Kulajda a pivo, to nemůže být nikdy špatná volba.

 

A poté se vydáváme po červené do kopečka. Ušli jsme jenom několik metrů a zjišťujeme, že máme společnost. Začíná mrholit, mžít a poprchávat. Naštěstí asi za půl hodiny deštivé počasí skončilo, tak rychle jako začalo. Částečně zatažená obloha však zůstala a dodávala krajině okolo nás zajímavý vzhled.

 

Okolní příroda neuvěřitelně voní. Asi proto, že před chvíli sprchlo a sluníčko ji nyní svými paprsky suší. První zastávka je na rozcestí „U Debrníku“, kde přemýšlíme kudy kam.

 

Naše země byla turistickým rájem od nepaměti. Zcela určitě máme nejhustší síť značených tras na světě. I přesto opět hledáme se svým parťákem lesní zkratku. Tentokrát je sice čárkovaně vyznačena v mapě, dokonce bych řekl, že je tam labyrint vhodných zkratek a odboček, ale ve skutečnosti neexistuje žádná, což nebývá často. Tak si ji ve zdejším smíšeném lese vytváříme sami, jelikož platí stará dobrá cestovatelská rada: „Buď cestu najdu, nebo si udělám vlastní“.

 

Podařilo se. Jako vždy byla zkratka delší a složitější. Ale úspěch se dostavil v podobě dobytí bezejmenného plochého vrcholu s kótou 1.129 metrů. Na mapě sice název není uveden, ale v blízkosti je nápis Zámecký les. Žádný zámek tady není, ale vypadá to, že se nacházíme na nejvyšším místě Zámeckého lesa.

 

Vybumbání vrcholového piva bylo zasloužené. A Láďovi to dodalo síly, jelikož zabodl prst do mapy a dodal: „Tam jdeme“. Krkolomný výstup, který nás čeká, je opravdu zajímavý. Svah nabírá na prudkosti, tep zvyšuje frekvenci a pot dává o sobě vědět. Co krok, to vzdech. A do toho občas nějaká ta překážka v podobě spadlého stromu či šikovně zamaskované díry.

 

Ale i v tomto případě to zvládáme. Sami, bez cizí pomoci. Ostatně on by nám ani neměl, kdo podat pomocnou ruku, jelikož jsme nikoho během této části výletu nepotkali. Myslím, že místa, kudy procházíme, můžeme směle označit za šumavskou divočinu.

 

Závěrečnou šumavskou vrcholovou tečkou dnešního dne je kopeček „Polom“, který kdysi vyrostl do nadmořské výšky 1.295 metrů. Nevím, kdy dostal svůj název a jak to tady vypadalo v minulosti, ale dnes moc stromů rozhlížení nebrání.

 

Zajímavému kruhovému výhledu na okolní kouzelnou krajinu je potřeba dodat trochu slavnostní atmosféru. S vodou je potřeba šetřit a tak přichází na řadu doušek domácí slivovice. Při této činnosti musí člověk zaklonit hlavu, a tudíž mu neunikne úžasné nebe se zajímavou architekturou mraků.

 

Při pohledu na hodinky je jasné, že v patách nám jde stará známá obluda jménem Čas a již otvírá chřtán, aby si na nás pochutnala. Pomalu bychom měli uvažovat o cestě „domů“. Po prohlídce okolí i podrobném studiu mapy volíme směr rovnou za nosem. A neztratili jsme se. Dokonce brzy objevujeme cestu.

 

Jedna její část je zasněžená a tak se zastavujeme a stavíme sněhuláka. S odstupem času může můj parťák říct, že osudového. Láďa mu dal totiž ochutnat slivovici a on si za to v nestřeženém okamžiku od něho vypůjčil fotoaparát.

 

Toho jsme si však ani jeden z nás nevšimli, se sněhulákem jsme se rozloučili a pokračovali v sestupu. „Ježíšmarjá! Kde mám fotoaparát,“ chytl se Láďa za hlavu asi po půlhodinovém klesání. Nezbývalo, než aby si ten kopeček z tréninkových důvodů vyběhl ještě jednou nahoru. Fotoaparát ale naštěstí našel a tak jsme se v pohodě vrátili na základnu, kde se již grilovalo a bumbalo.

 

Jak dobře je tady v Čechách, jak málo to víme. I přesto si myslím, že by to pro dnešek stačilo. Sice jsme toho zažili za jeden víkend podstatně více, ale kdo by to četl. Nicméně netruchlete moc, další povídání ze Šumavy napíši zase za dva roky.

 

 

Další má povídání o některých navštívených místech a cestách se nacházejí na mém blogu:  http://bubinga.blog.cz/ a také na stránkách iDNES: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/