Okruh Prosieckou a Kvačianskou dolinou

Doliny Prosiecká a Kvačianská přetínají příčně Chočské vrchy, které jsou pátým nejvyšším pohořím na Slovensku. Bez velké časové a fyzické zátěže se dají obě doliny projít v jednom dni.

Na okružní túru ve směru hodinových ručiček jsme se rozhodli vyrazit z Kvačan, obce na jižním úpatí Chočských vrchů. Zaparkovali jsme v centru u prodejny potravin s tím, že do ústí Prosiecké doliny dojdeme po některé z neznačených polních cest. Na cestu se ještě ptáme právě nakoupivšího stařečka. Ten jen mávne rukou ve směru k Prosieku a dodá: „Popod horou“.

Při procházení obcí obdivujeme pěkně opravené staré dřevěnice, které jsou ukázkou lidové architektury Liptova. Potkáváme starší paní s vnučkou. Zajímá se kam máme namířeno. Hned nám radí, že musíme jít popod horou. Cesta nás však dovedla na hřbitov v Dlhej Lúke. Říkali jsme si, že večer nás sem možná donesou, bude-li výšlap nad naše síly. Mezi hroby si ještě popovídáme se starším pánem. Nakonec nám radí směr, dnes již dvakrát slyšený „popod horou“. A tak se dereme trávou podél pole, kolem remízku, abychom se dostali k okraji lesa, kde tušíme nějakou schůdnou cestu. Po pár stech metrech jsme na cestě, dokonce žlutě značené. Značku v mapách zakreslenou nemáme. Musela být vyznačená po jejich vydání. Na konci článku vám poradím, jak absolvovat celý okruh pouze po turistických značkách, aniž byste se klestili lebedou jako my.

Dál tedy pokračujeme po žluté značce k Prosieku. Z cesty je pěkný výhled na Liptovskou Maru a za ní dominující Nízké Tatry. Kolem jsou krásně rozkvetlé louky s poletujícími motýli. Podaří se mi vyfotografovat okáče hruběnkového, těch je tu nejvíc. Další druhy o fotografování nemají zájem, chvilku neposedí.

Konečně přicházíme k ústí Prosiecké doliny. Na konci obce Prosiek, asi tři sta metrů od nás, vidíme parkoviště pro návštěvníky doliny. Před vstupem do doliny stojí vedle turistického rozcestníku malý altánek, který je tu jak na zavolanou. Začíná totiž pršet. Naštěstí se jedná pouze o krátkou přeháňku, a tak zanedlouho vstupujeme do doliny. Její celou délkou nás povede modré turistické značení.

Ještě než vstoupíme, pár informací o dolině:

Národní přírodní rezervace Prosiecká dolina patří mezi nejkrásnější doliny na Slovensku. Přetíná Chočské vrchy mezi masivy Lomna a Prosečného. V délce necelých čtyř kilometrů ji svírají vápencové útvary. Ty vytvářejí na začátku a v závěru doliny divoké soutěsky. Ve střední části doliny se místy otevírají pohledy na rozeklané skály s názvy Medveď, Sova, Ťava, Jánošík a další. Fantazii se meze nekladou.

Dolinou teče a podtéká horský potok Prosiečanka, který pramení na náhorní planině Svorad. Píšu podtéká, protože potok se ztrácí kdesi v podzemí a vyvěrá až téměř na samém konci doliny. Není neobvyklé, vede-li značená turistická cesta vyschlým korytem, které se plní na jaře a za velkých dešťů. Dolina je zalesněná, převládá smrk a náletový listnatý porost, zvláště bukový.

Vstup do doliny je impozantní. Mezi vysokými skalisky je úzký průchod zvaný Vráta, kterým protéká potok Prosiečanka. Po jeho břehu vede dřevěný chodník, mírně nakloněný. Nyní po dešti nemusí být problém se po něm smeknout a okusit teplotu vody v potoce. Další úsek na pravém břehu Prosiečanky je jištěný ocelovým lanem. Je to zpestření hlavně pro děti, ale i dospělí jej uvítají. Po chvíli potok zmizí, podtéká někde pod námi. Kráčíme vyschlým korytem.

Ve střední části doliny stezka vede lesem. Stromy nám poskytují úkryt před deštěm. Kousek od nás přečkává déšť i skupina dětí. Paní vedoucí jim vysvětluje, že je vlastně príma, že prší, alespoň budou mít večer na co vzpomínat. Tomu říkám pozitivní myšlení. Hláška se nám líbí, bereme ji za svou. Na dalších výletech, vždy když zmokneme nebo se nám nedaří, také říkáme, že budeme mít večer alespoň na co vzpomínat.

Za drobného mrholení přicházíme na neznačené rozcestí Vidová. Ptáme se příchozích zleva, co je tam zajímavého. Jeden ochotný turista sděluje, že vodopád a ukazuje mi na displeji svého fotoaparátu před pár minutami pořízené snímky. Vydáváme se tedy k vodopádu. Jmenuje se Červené piesky podle slepé doliny, na jejímž konci padá. Článek o vodopádu si můžete přečíst a fotografie prohlédnout zde.

Vodopád stojí za podívání, zvláště je-li dostatek vody. My jsme štěstí na vodu neměli. Tedy až na tu shora v podobě deště.

Od rozcestí Vidová začíná být Prosiecká dolina divočejší. Cesta vede po kamenech do úzké soutěsky. Stoupá se po ocelových žebřících, instalovaná jsou i lana. Těžko se mi chápe, že zde byl v minulosti postavený most pro svážení sena. Zůstaly po něm železné traverzy (železniční kolejnice) zasekané ve skále.

Po vystoupání po žebřících divokým závěrem doliny se ocitáme na náhorní planině Svorad. Přechod do horního ústí Kvačianské doliny je možný po modré značce nebo po zelené značce přes Prosečné (1.372 m n. m.). Protože výstup na Prosečné a sestup z něho je časově náročný (ukazatel udává 3,5 hodiny), volíme snazší a rychlejší modrou značku (po té se dá přejít za 1 hodinu). A nelitujeme. Přechod planiny nám umožňuje pěkné výhledy na Západní Tatry a Oravské Beskydy. Planina Svorad mne natolik zaujala, že o ní píšu v samostatném článku (zde).

Přicházíme k obci Veľké Borové, míjíme ji po jejím okraji. U hřbitova je bezplatné parkoviště pro přibližně 10 aut, kde by se také dal tento okruh dolinami začít. Stále pokračujeme po modré turistické značce. Ta nás po čtvrt hodině přivede do krátké soutěsky Borovianka. Na jejím začátku nás uvítá kamenný dvojitý kříž na skále. Z cesty za ním nahlížíme dolů do divokého kaňonu stejnojmenného potoku. Soutěska Borovianka ústí do Kvačianské doliny. Ještě než se tak stane, odbočíme z modře značené cesty přibližně dvě stě metrů vlevo do Ráztocké doliny k vodopádu stejného jména. O Ráztockém vodopádu píšu v samostatném článku (zde).

Po návratu od vodopádu zpět k odbočce pokračujeme po modré značce jen několik minut a za mostkem scházíme k místu zvanému Oblazy. Ale to už vcházíme do Kvačianské doliny. Pro její přiblížení uvádím opět pár informací:

Kvačianská dolina je souběžná s Prosieckou dolinou. Chočské vrchy přetíná mezi masivy Čierné hory a Ostrým. V roce 1967 byla Kvačianská dolina společně se svými součástmi soutěskou Borovianka a Ráztockou dolinou vyhlášená národní přírodní rezervací. Její výměra je 461,79 ha. Dolina je vzácná především pro svůj původní, málo změněný ekosystém. Z dřevin zde převládá borovice lesní doplněná smrkem.

Kdysi se Kvačianskou dolinou procházelo po dně kaňonu. Dnes z důvodu Schůdnosti a ochrany přírody se dolinou prochází po lesní kamenité cestě postavené v 50. letech 20. století. Cesta, která měla spojovat Liptov s Oravou, nebyla nikdy dokončená.

Ale vraťme se do Oblaz. U potoka se tu nacházejí dva vodní mlýny, technické památky ze začátku 19. století. Místo doporučuji navštívit, i kdybyste si sem zašli jen na vycházku z Kvačan nebo Veľkého Borového a neabsolvovali celý okruh. Mlýny, z nichž si jeden můžete prohlédnout v provozu, popisuji v jiném článku (zde).

U mlýnů jsme pobyli delší dobu. Jednak jsou zajímavé a také nás zdržel další déšť, který jsme zde pod střechou přečkali. Vracíme se k odbočce za mostkem a stoupáme k rozcestí nad Oblazy, kde se napojujeme na červenou značku vedoucí do Kvačan. Široká cesta, o které se zmiňuji výše, vede zalesněnou dolinou. Nejdříve mírně stoupá, brzy však pozvolně klesá až do Kvačan. Mnoho vyhlídek neposkytuje. Několik zajímavých míst však míjíme. Tím prvním je nejvyšší místo doliny Roháč. Poznáte ho podle malého kamenného křížku z roku 1860. Lepší vyhlídce z Roháče brání vzrostlé stromy.

Cestou do kaňonu nahlížíme ještě z Kobyliny. Ale dost opatrně, protože pád by k přežití nebyl. V dolní části doliny cedule na stromě upozorňuje, že na protější straně kaňonu je skalní útvar podobný hlavě Jánošíka. Jak dalece skála připomíná zbojníkovu hlavu, můžete posoudit na fotografii. Mezi Jánošíkovou hlavou a ústím doliny byste mohli zahlédnout ještě vodopád Sokol.

V dolním ústí doliny je parkoviště, možnost občerstvení, WC, informační tabule a také východisko žlutě značené turistické cesty spojující ústí doliny Kvačianské a Prosiečské. V mapách (měli jsme dvě různé) žlutá značka není zakreslená. Kdybychom o této značce a parkovišti věděli, nešli bychom z centra Kvačan do Prosiecké doliny tzv. po čuchu, ale odtud.

Začíná opět pršet. Přidáváme do kroku. Do vesnice k autu to máme už jen kousek. Do čtvrt hodiny už přímo lije, to už ale sedíme v autě.

Pokud mohu na závěr poradit, doporučuji se na popsaný okruh napojit na parkovišti nad Kvačany, v Prosieku nebo u hřbitova ve Veľkém Borovém. Jestliže si zvolíte za výchozí místo centrum Kvačan jako my, potom pro přechod do ústí Prosiecké doliny si vytiskněte ortomapu nebo alespoň dostaňte do oka, kudy vedou polní cesty. Ona ta rada „popod horou“ nemusí vždy úplně stačit.

Ve Kvačanech zaparkujete zdarma, na parkovišti nad obcí Kvačany v ústí doliny za 2 eura na celý den (rok 2012). Předpokládám, že na parkovišti v Prosieku je cena stejná. Na malém parkovišti u hřbitova ve Veľkém Borovém se nic neplatí. Dočetl jsem se, že převoz mezi parkovišti v Kvačanech a v Prosieku zajišťuje v případě zájmu Dolina TAXI ta 9 eur (telefon 0905 525 129). Až vás nohy neponesou, zkuste jim zvolat.

Občerstvit se lze ve Kvačanech (v obci i na parkovišti nad ní) a ve Velkém Borovém.

Popsaný okruh se dá zvládnout za 6 hodin. Ale nemá cenu spěchat. Doporučuji odbočit z trasy k oběma vodopádům (Červené piesky i Ráztocký) a k vodou poháněným mlýnům v Oblazech. A přeji lepší počasí, než jsme měli my.