Podkarpatská Rus, Východní Beskydy

[Praktické informace (doprava, ceny, mapy, ...) a další fotky na http://www.prospektor.wz.cz]

Pátá výprava na Podkarpatskou Rus nás zavedla do doposud neprozkoumané oblasti Východních Beskyd, které se rozkládají v severovýchodní části Zakarpatské oblasti poblíž slovenské a polské hranice. Nečekaly nás žádné vícedenní přechody hor, každý den jsme měli projít několika vesnicemi, takže jsme s sebou nemuseli tahat moc proviantu. Je to krásná krajina plná lesů, luk, rozhledů a malých i větších typicky karpatských vesnic. Nadmořská výška je většinou kolem 500 – 900 m.

Pátek, sobota – cesta tam

Do Michalovců přijíždíme po příjemné cestě přes Trenčín, Žilinu, Poprad, Levoču a Košice v sobotu v půl šesté ráno, takže máme ještě dvě hodiny na spánek. Ukládáme se v autě před domem našich známých z církve, u kterých máme domluvenou úschovu auta. Dostali jsme snídani, s kterou jsme nepočítali, a Paľo nás dokonce odváží na nádraží. V Michalovcích se nám prostě líbí, vždycky se tu setkáváme s fajn lidmi, jenom jim to nemáme jak oplatit.

Chytli jsme přímý autobus do Užhorodu. Na obou stranách hranice je takhle mimo sezónu prázdno a panuje tu naprostý klid. Klid mají samozřejmě i slovenští a ukrajinští celníci a jiní ozbrojenci. Nikde ani stopy po nějaké aktivitě. Hezká blonďatá celnice vybírá pasy, pak nám je vrací a jiná, taky moc pěkná paní v maskáči nám je po pár minutách zase bere. Prostě tradiční ukrajinská hraniční procedura. Ještě že nikam nespěcháme.

Z Užhorodu do Velikého Berezného jsme chtěli jet vlakem, ale ten, jak se dozvídáme na vokzale, v sobotu nejezdí. Ve stánku jsme si koupili pirožky a maršrutkou přejíždíme na druhý konec města k Perečinskému vokzalu, odkud nás autobus odveze do cíle. Tahle čtvrť vypadá jako z jiného světa, o hodně víc na východ. Autobus jede už za chvilku a během půldruhé hodiny vystupujeme ve Velikém Berezném. Je to taková velká vesnice obklopená huňatými kopci. Už se těšíme.

Po úvodním pivu se jdeme zaregistrovat na pohraniční stráž, aby o nás věděli, když se chceme pohybovat poblíž ostře střežené hranice. Voják si zapisuje naše pasy a chce vidět, kudy půjdeme. Tady všude můžete, ale touhle cestou u hranice ne. Cestou z města se ještě jednou zastavujeme na pivo, zatímco kolem prochází průvod cikánské svatby. Zajímavé. Plno muziky a veselí. A nevěsta rozhodně není Cikánka.

A teď nahoru na bývalou chatu Klubu československých turistů na Javirniku, kde chceme přespat. Jak nám poradil Vasja, kterého jsme potkali ve městě, nejdeme po červené, ale po klikaté silnici až ke kapličce nad Russkym Močiarom. Je to pohodlnější cesta a nenastoupáme žádné zbytečné vrstevnice. Navíc tu máme výhledy na hraniční Hory. Teprve při cestě nahoru si uvědomujeme, že to vlastně bude slušné převýšení – dole jsme měli nějakých 200 metrů a nahoře bude 900. Od kapličky to stoupá lesem tak prudce, že hrozí převážení nazad. Nahoře, to už je skoro tma, jsme pěkně unavení. Je tam chata, ale Jirku, který tam dorazil přede mnou, odradila cedule, že jde o soukromý pozemek. Ale nezbývá, než zákaz porušit. Domácí Miša, chlapík neurčitého věku, tam má ubytovanou užhorodskou turistickou mládež a nás diriguje do podkroví, kde je místo pro patnáct nocležníků. Jsme tam sami a kamna hoří, takže tu není taková zima. Jen co jsme vysypali věci z batohů, přichází Miša s kamarádem Vladyslavem, zbytkem šašliku v kapustě, pivem a naštěstí jen zbytkem horilky. Miša tu bydlí trvale už 28 let a Vladyslavovým koníčkem je cestování po horách na motorce. Jako skoro každý tady na Rusi, i Vladyslav je bývalým policajtem. Trávíme příjemný večer a koumáme nad trasou Miša s Vladyslavem doporučují otočit trasu tak, abychom k polské hranici přišli až ke konci výpravy. Když nás zatknou a na tři dny zavřou na konci týdne, nebude nám to prý tak vadit. Vysvětlujeme, že pohraničníci byli s naší původní trasou v pohodě, ale Miša i Vladyslav míní, že to může dopadnout jinak. Tak radši přeplánujeme a půjdeme opačně, člověk nikdy neví. Nejdřív tedy na Runu, pak na Užok a pak se případně necháme zavřít.

Neděle

V noci se ozývalo chrápání, z kterého se mi nepodařilo obvinit obvykle chrápajícího Jirku. Byl to Vladyslav. Ale spalo se krásně. V noci jsme průběžně přikládali, ale ráno jsou kamna vlažná a uvařit na nich čaj není tak jednoduché. Nakonec si pomáháme vlastním vařičem.

Po vydatném spánku vyrážíme až po deváté. Na vrchol Javirniku cesta velmi mírně stoupá po nezalesněném hřebeni s výhledy do zamlžené KRAJINY. Z Javirniku to jde prudce dolů a pod lesem cesta klesá mírněji nejprve pastvinami a pak poli. Za námi je vidět Javirnik, v údolí pod námi Čornoholova a všude okolo krásné Hory. Jedna z nich, ta nejvyšší, by mohla být Runa, ale brzy vyhodnocujeme, že není, protože je schovaná právě za těmihle kopci. V Čornoholově míříme do mahazínu na kafe a pivo a pak vycházíme ze vsi směrem na Lumšory, kde nám Miša doporučoval nocleh.

Jde se pohodlně po silnici podél potoka a tam se k nám připojil někdo, kdo vypadal jako pěkné štěně rotvajlera. Silnička nás zavedla před Smerekovo, kde na louce vaříme oběd. Pes trpělivě čeká na klobásu a my se zase těšíme na pivo v Smerekovu. Naše naděje je ale lichá, Smerekovo sice není úplně malé, ale mahazín tady není. Vlastně je, ale nefunguje. Do Lumšor je potřeba obejít dlouhý zalesněný hřeben, ale když jsme vystoupali za vesnici, tak jsme se rozhodli zkrátit si cestu přímo přes něj. Intuitivně se nám podařilo trefit cestu přímo na hřeben, přecházíme kousek lesa a pak jdeme po nádherné polonince, jejíž suchá tráva má v zapadajícím slunci zlatou barvu. Tady se od nás oddělil pes a my pokračujeme do lesa, ve kterém musíme najít cestu, která podle mapy vede z hřebene přímo do Lumšor.

Odbočku celkem spolehlivě nacházíme, ale cesta po sto metrech končí sice v přehledném lese, ale ve velmi prudkém svahu. No co, tak těch 450 výškových metrů sejdeme přímo dolů, nakonec nejsme na Rusi poprvé. Jenomže slunce zapadlo a šero začíná houstnout a my jsme pořád v lese a navíc les už je všechno, jenom ne přehledný. Spadlé stromy, kameny, potoky a slepé rokle končící v neprostupném maliní a kopřivách. Bojujeme o každý metr a šero je čím dál tmavší. Tohle nemáme šanci potmě slézt a přespat tu taky nemůžeme, svah je příliš prudký. A když se při světle čelovek budeme prodírat dál, tak si brzo zlámeme hnáty. Není to dobrý pocit. Možná to je hodina, možná víc, kdy přicházíme na něco, co ve tmě vypadá jako nějaké paseka. Z paseky většinou vede cesta. A taky jo. Ať vede jakýmkoli směrem, budeme se jí držet, protože někam určitě vede a to je pořád lepší než držet směr v temné houštině. Máme štěstí: psychicky i fyzicky vyčerpaní přicházíme na silnici nějaké dva kilometry před cílovou vsí. Teď ještě aby se tu opravdu dalo přespat, nic jiného nám totiž nezbývá, venku není kde nocovat.

V Lumšorech je ale otevřená krčma a hned zjišťujeme, že nocleh nebude problémem. Uf! Máme za sebou 30 km a poslední úsek byl extrémně náročný, takže teď si zasloužíme v krčmě pořádně posedět. Po večeři nás hospodský vede přes silnici do domku, kde je pěkně zařízený pokoj se sprchou, kterou potřebujeme, jako už dlouho ne.

Pondělí

Spali jsme jako mimina, takže odcházíme až v půl desáté. Nejdřív jdeme naproti na kafe a pak vyrážíme po silnici k lávce za vsí, odkud stoupá cesta na Runu. Převýšení bude 1080 m, ale jde se pohodlně; cesta je zpevněná, místy rozježděná a klikatí se uzavřenými serpentinami až nad hranici lesa. Vyšli jsme to překvapivě rychle a nad lesem začíná panelová cesta, která vede až na vrchol. Všude je na co koukat, rozhled je dokonalý, jen viditelnost by mohla být lepší, ale i tak to stojí za to. Na vrcholu (1479 m) stojí kromě vrcholového kříže i rozlehlá, opuštěná vojenská budova.

Podle mapy se teď má po louce sejít půl kilometru na cestu, jež vede na severní okraj poloniny. Žádná taková cesta tu ale není. Musíme jít trávou a brusinčím (výtečné, přezrálé brusinky) přímo za nosem a teprve kus před koncem poloniny narážíme na cestu. Celou tu dobu si vychutnáváme pohled na Ostrou horu před námi. Cesta nás vede správně do cípu poloniny, ale v lese je všechno jinak. Cesta totiž nemá směr na Ljutu, nýbrž opačným směrem, jakoby na Ostrou horu, kam určitě jít nechceme. Musíme ale jít po ní, jelikož jiná cesta tu není a v prudkém svahu se jinudy jít nedá; i tak je to místy těžko schůdné. Klikatíme se do nějakého údolí a vycházíme z lesa na pěknou louku. Když odtud půjdeme na sever, tak po pár stech metrech přijdeme na cestu podél řeky Ljuty, která tady pramení a která, jak název napovídá, nás zavede tam, kam chceme.

Není to ale pár set metrů, je to mnohem dál, cesty, co jsou na mapě, tu nejsou. Po včerejším sestupu do Lumšor v žádném případě nechceme podnikat nějaké dobrodružství, ale přesně tak to dopadlo. Nejdřív sestupujeme celkem snesitelným lesním svahem do koryta Ljuty a pak přímo říčkou, přes kterou co chvíli leží kmeny a těžko průchodné větvoví. Nevypadá to, že by to někdy mělo skončit, ale věříme, že na cestu někdy dorazit musíme. Těch 1,5 km nám trvá hodinu. Když se konečně objevila ta cesta, co měla vést ze sedla nad pramenem, jsme zralí na něco pozitivního – vaříme tedy pozdní oběd.

A teď konečně do Ljuty. Cesta podél řeky je zdánlivě pohodlná, ale jen zdánlivě. Šutry, každý krok má jiný sklon, pak zase bahno a louže přes celou šířku cesty. A k prvnímu mahazínu v Ljutě to je nekonečných 11 km. Když tam už za tmy přicházíme, jsme úplně uťapaní. První věc, co v mahazíně zjišťujeme, je možnost přespání, protože potmě už nikam nemůžeme a ani nechceme. Paní pohotově zavolala švagrovi, z kterého se vyklubal – jak jinak – podplukovník policie v důchodu, tudíž dobře zajištěný člověk vlastnící mahazín v centru a poskytující ubytování v domě naproti. Nejdřív nechce říct cenu, prý se domluvíme tak, abychom všichni byli spokojení. Toho se trochu bojíme, ale co máme dělat. Z jeho ženy, která nás do domu uvedla, pak ale vypadlo 150 hriven za oba, což je velmi slušné. Celý dům máme pro sebe. Trochu (trochu dost) to tu páchne po kočkách, ale to nám je jedno. Na ráno jsme pozváni do mahazínu na snídani. Super.

Úterý

Vstáváme až před osmou a přecházíme přes ulici na snídani do mahazínu. Paní sice říkala, že má otevřeno od sedmi, ale museli jsme ji přivolat. Poté, co jsme si dali párky, vyrážíme. Počasí se změnilo: je chladné ráno, na nebi ani mráček a všechno má jasnější barvy.

Z Ljuty stoupáme bahnitou cestou mezi loukami a políčky do sedla hřebene, který potřebujeme přejít. Místy se jde dost prudce nahoru, ale výhledy (např. na Runu a Ostrou horu) stojí za to. Další cesta ze sedla do Tychého je příjemná.

To už se ale stěží dá říct o cestě na další hřeben, přes který chceme přejít do Husného. Nejdřív jsme neodhadli ten pravý záhyb silnice, takže stoupáme mezi poli tak vysoko, dokud silnici nevidíme shora a neidentifikujeme ten správný záhyb. Slézáme dolů a po tradičně bahnité cestě jdeme zase nahoru. Po levé straně se otevírá pohled na nádherné haličské Hory. Jakmile jsme vstoupili do lesa, cesta zvolna začíná mizet v maliní a pod spadlými stromy – takže něco jako každý den, akorát jsme si vždycky říkali, že to nechceme zažít cestou do kopce. Zpátky ale jít nemůžeme, takže se prodíráme dál, až na hřeben. Sláva, teď už jen dolů. Ale cesta, která dopopsud aspoň předstírala existenci, mizí úplně. Jak slezeme z tohohle prudkého svahu? Hlavně už žádné další maliní! Naštěstí nacházíme kousek čistého bukového lesa, ale stejně by člověk nevěřil, jak se význam slova „schůdný“ dá ohnout.

Jakmile jsme se dostali pod hranici lesa, otevírá se neuvěřitelně barevné údolí Husného. A výhled směrem k Užoku a na haličské Hory. Moc jsme nedoufali, že bychom si v Husném na zápraží mahazínu odpočinuli, a to je dobře, protože tahle obec je jen seskupením několika domů. Pod vsí na odpočívadle si vaříme oběd, z potoka nabíráme vodu a chystáme se na výstup po modré značce na další hřeben.

Modrá ale z údolí neodbočuje a výstup neznačenou cestou, která nepochybně zase někde skončí, už dnes nehodláme riskovat, ani kdyby nám za to chtěli zaplatit. Pokračujeme pohodlně údolím potoka do Užoku. Na protějším svahu, vysoko v 900 metrech vidíme trať a vojenskou silnici z první války. Nezřízeně se těšíme, až si to tam nazítří projdeme.

V Užoku okukujeme dřevěný kostelík, dáváme podvečerní pivo a jdeme prudce nahoru na hřeben bývalé československé hranice. Výraz „prudce nahoru“ ale nevystihuje skutečnost: je to ještě víc do kopce a bahnem, takže když člověk nejde dost rychle, začne klouzat zpátky. Na prvním vrcholu ve výšce 880 metrů začíná dlouhá, úzká poloninka a tam rozbíjíme tábor. Máme nádherný výhled na Vrch Kinčik, kterému jsme se za Husným vyhnuli, a na Užok zalitý zapadajícím sluncem a samozřejmě i na protější svah, kde vede železnice. Nemůžeme se vynadívat. Teprve když se po sedmé hodině setmělo, jdeme spát. Noc je plná hvězd, a kdo zrovna nespí, slyší odnaproti jeden vlak za druhým. To už známe – železnice tu má vojensko-strategický význam a kdovíco se po ní v noci vozí.

Středa

Noc, která trvá dvanáct hodin, je už tak dlouhá, že člověk prostě musí vstát. Došel jsem pro jídlo, které jsme měli schované několik set metrů od stanu, aby případný medvědí návštěvník spořádal jen naše zásoby a ne nás. Vyhouplo se slunce a okolní kopce se od vrcholů postupně barvily do růžova.

Po snídani mírně stoupáme po polonince k bývalé polské hranici, kde se otevírá rozlehlá louka s dalekým rozhledem na jih a východ. Odtud nás měla čekat nenáročná cesta po hranici. Jak se hned ukázalo, zas tak nenáročná není. První vrch, Blyžuja, je tak prudký, že nás batohy téměř převažují nazad a nebýt křoví podél pěšiny, kterého se přidržujeme, asi bychom místo nahoru jeli dolů. Na hřebeni je starý zákop nejspíš s dělostřeleckým stanovištěm. Na konci hřebene je další a pak kloužeme bahnem prudce dolů. Pak už se jde pohodlněji, protože cesta, která podle mapy jde přes následující vrchol, jej ve skutečnosti obchází po vrstevnici. Po té pokračujeme až do Užockého průsmyku.

Aniž jsme to plánovali, ocitáme se ve Lvivské oblasti. Když se člověk chce dostat zpátky do Zakarpatí, musí se legitimovat. Je tu stanice pohraniční stráže a přes silnici závora. Pohraničníkům vysvětlujeme, kam máme namířeno.

Cesta po vojenské silnici vybudované za první světové války, která vede nad železniční tratí, je velice příjemná, i když se silnice už změnila ve více či méně zarostlou cestu. Ale často se nám otevírá výhled na okolní Hory, Užok hluboko pod námi a hlavně na trať s tunely a krásnými mosty. Že mosty, tu jsou vojenskými objekty a jsou bedlivě střeženy, už víme. Ale vybetonovaná a pečlivě udržovaná palebná postavení u ústí každého tunelu nás překvapila. Kdyby někdo chtěl po jednokolejné trati přijet s invazní drezínou, se zlou by se potázal. Ke konci téhle cesty jsme už unavení. Cesta končí u Ščerbynu pod neuvěřitelně vysokým viaduktem. Scházíme do Volosjanky a všude okolo nás se vine Karpatský Semmering. Tudy vlak po trati důmyslně vedené z Užoku serpetinami a tunely nastoupá na krátké vzdálenosti do neuvěřitelné výšky. Chtěl jsem ještě zajít do centra Užoku, nad kterým se tyčí nádherný viadukt, ale vzdávám to. Nazítří si celou tuhle trať projedeme krásnou ukrajinskou električkou.

Ve Volosjance odpočíváme na zahrádce mahazínu. Cestou k němu nás legitimoval pohraničník, vyzpovídal nás a pečlivě si nás zapsal do notýsku. V mahazínu se ptáme na nocleh (pravidlo: když něco nevíš nebo něco potřebuješ, zeptej se v mahazínu) a prodavač nás posílá do nedalekého domku. Paní na jednu noc nechce povlékat, ale když jsme ji ujistili, že máme spacáky, tak nás bere. Za 50 hriven. Bez batohů se pak jdeme podívat na nádraží, kdy nám ráno jede električka. Chceme se nechat vyvézt Semmeringem a přes pár kopců sejít do nedalekého Stavného, kde skončíme na vlaku.

Po návratu vyhodnocuju stav latríny jako velmi nevábný a pokud mám možnost jít jinam, tak tam půjdu. To se mi ale nevyplatilo. Za brankou u potoka v šeru zakopávám o drát za nějakým, mně dosud neznámým účelem natažený těsně nad zemí a když se podívám na svoji ruku, musím konstatovat, že do takovéhohle úhlu se mi loket ještě nikdy ohnout nepodařilo. Co se dá dělat – zavázat obinadlem, přečkat noc, rozloučit se se Semmeringem a ráno nejkratší cestou domů. Ještě že se to stalo až předposlední (nakonec vlastně poslední) večer.

Čtvrtek, pátek – cesta zpátky

Zabalit se mi trvá dlouho, ale boty si nedokážu zavázat, stejně jako nandat batoh, tak mi Jirka musí pomoct. Nasedáme na električku a vychutnáváme si jízdu obrovským širikorozchodným vlakem. Když už nemůžeme projet Semmering, tak cesta do Užhorodu je taky pěkná.

V Michalovcích si ještě prohlížíme církevní dům a právě přestavovaný kazatelův dům a s pocitem, že nám jak na Podkarpatské Rusi, tak i v Michalovcích bylo dobře, odjíždíme. Celou cestu samozřejmě musí odřídit Jirka, což mu moc nezávidím. Do Prahy dorážíme kolem sedmé ráno. Bylo to fajn a už se těšíme na další výpravu, když to vyjde, tak zase za dva roky.