Podzimní courání Kroměříží

Za dosti pošmourného počasí jsme spolu s ženou poslední říjnovou sobotu vyjeli na návštěvu Kroměříže a já tentokrát trasu městem naplánoval i do míst, která jsme předtím nikdy nenavštívili. Z busu, který nás do sousedního okresního města vezl přes Kvasice, jsme tentokrát vystoupili už na Kotojedské ulici u Bezručových sadů. Nejsou tak známy jako Květná a Podzámecká zahrada, ale patří ve městě k největším a roku 2010 prošly velkorysou revitalizací. Jejich velká obdélníková plocha poskytuje obyvatelům nejen relaxování mezi zelení, ale je tu možno pokochat se pohledem i na novou chodníkovou fontánu. Prý je vybavena barevnými světelnými efekty, spouštějícími se ve večerních hodinách a v noci. My ji bohužel spatřili ve dne (a na konci října), kdy z ní už žádná voda nestříkala, neboť přívody byly před zimní sezónou zastaveny.

 

Dále jsou v parku krom keřů, stromů a okrasných trávníků k vidění zajímavé dřevěné plastiky vytvořené umělci z družebního slovenského města Ružomberok a v sousedství se nachází atraktivní dětské hřiště.

Uprostřed parku se tyčí památkově chráněný vysoký kamenný kříž z 18.století, pocházející patrně ještě z bývalého hřbitova. Ten se na tomto místě rozprostíral až do roku 1923. Na samém konci parku jsme narazili na poněkud netypickou kamennou skulpturu sv.Jana Nepomuckého z roku 1763, která je cenným pozdně barokním dílem a do parku velmi dobře umístěným.

 

Další naše kroky směřovaly po ulici Březinova a Vrchlického k asi 400 m vzdálenému Slovanskému náměstí. Jedná se o novodobý čtvercový rynek, jenž mezi okolními sídlišti vznikl až po druhé světové válce a prvním tu zbudovaným stavením byl pravoslavný kostel sv.Cyrila a Metoděje.

Plochu náměstí zdobí parková úprava a uprostřed se nachází chodníková fontána, ze které se v letních parnech radují hlavně děti. Severním směrem za Sokolskou ulicí stojí Knihovna Kroměřížska s veřejnosti přístupným protiatomovým krytem, pocházejícím z 80.let minulého století. Původně byl zamaskován kinem Slovan, které se změnilo na knihovnu. Přístup do jeho třiceti místností se zachovalou funkční technikou je zpoplatněn, ale jak to uvnitř vypadá bohužel nevíme, protože jsme v něm nebyli.

V současnosti se Slovanské náměstí nachází po revitalizaci a mimo nové fontány plochu parku krášlí také plastika Ptáci od Vincence Vinglera. Ta je poněkud staršího data - byla sem umístěna již v roce 1973.

 

Nejzajímavějším prvkem rynku je pravoslavný chrám, o němž jsem až doposud vůbec nevěděl. Je totiž kostelíkem malým (navíc „utopeným“ v okolní sídlištní zástavbě) a jeho charakteristická baňatá barevná věž tudíž z centra města není vůbec vidět.

 

Mezi lety 1946 – 1948 realizoval jeho stavbu ukrajinský archimandrita Vsevolod Kolomanský. Tento muž byl stavitelem samoukem a na Zakarpatské Rusi dle vlastních návrhů zbudoval několik pravoslavných chrámů. Za první světové války se stal členem Československých legií a po ní se přestěhoval do Československa.

I tento kroměřížský kostelík vystavěl v typickém byzantsko-ruském slohu vyznačujícím se vlnitými reliéfy a velkou členitostí. Chrám se měl stát památkou na rumunské vojáky, kteří koncem druhé světové války Kroměříž osvobodili, hlavně ale věčnou vzpomínkou na biskupa Gorazda.

Biskup se vlastním jménem jmenoval Matěj Pavlík, tady v Kroměříži studoval v katolickém arcibiskupském konvinktu a poté působil v Praze. Roku 1942 byl za ukrývání účastníků atentátu na R.Heydricha fašisty popraven. Roku 1987 byl blahořečen a prohlášen za Gorazda II., svatého. Biskupovy tělesné pozůstatky nacisté po exekuci spálili, ale zachovala se jeho roucha a ta se stala relikviemi.

 

Mně bylo na naší podzimní procházce umožněno nahlédnout i dovnitř do chrámu, jehož malý interiér zdobí veliké množství ikon. A také ostatků mnoha světců, jejichž jména jsou kromě sv.Ludmily a sv.Ondřeje pro nás křesťany jmény téměř neznámými, neboť patřila pravoslavným mučedníkům.

 

Od chrámu jsme se spletí ulic vydali ke vzdálenějšímu a nejmladšímu městskému rynku, jímž se stalo Hanácké náměstí. K zástavbě tady došlo až před koncem 19.století, kdy tu vznikla kasárna. Projektu se zhostil arch.Ladislav Mesenský a pro mužstvo i velitelství navrhl komplex symetrických budov. Od roku 1900 v nich sídlil zeměbranecký pěší pluk Kroměříž č.25 a po první světové válce byl vystřídán pěším plukem č.3 Jana Žižky z Trocnova. Armáda kasárna definitivně opustila v roce 2005 ve stavu, kdy byla jedna budova demolována, čímž byl narušen urbanistický ráz areálu.

Město v rámci revitalizace (LP 2010) některé objekty obnovilo s cílem začlenit bývalý kasárenský komplex do prostoru města a využít jej k veřejně prospěšným účelům.

 

Plocha bývalého nástupiště byla upravena na parkové náměstí s amfiteátrem, hřištěm, fontánou a vše bylo doplněno zelení a lavičkami. Na minulost kasáren upomíná památník umučených příslušníků pluku č.3 Jana Žižky z Trocnova (zhotoven již po 2.světové válce) a novější pamětní deska, slavnostně odhalená 2015, vzdává hold kroměřížským příslušníkům českosl.letectva působících v R.A.F.

 

Za dnešního ošklivého počasí nás ale toto rozlehlé Hanácké náměstí nijak zvlášť nezaujalo. Nevíme, jak to tady vypadá v létě, ale na sklonku podzimu bylo zeleně pramálo a plocha rynku nejvíce ze všeho připomínala bývalý „buzerplac.“ Navíc zde nebyla otevřena ani ta na netu avízovaná kavárna.

 

A my proto poněkud zmrzlí a hlavně žízniví zamířili do blízkého centra města, kde jsme hned na nároží Milíčova a Masarykova náměstí v přízemí žlutého dvoupatrového domu s historizující fasádou kýženou osvěžovnu nalezli.

Jmenovala se Caffé NaRohu a její rozlehlý (přitom ale velmi útulný) interiér se nám okamžitě zalíbil a luxusní bylo i posezení u „černého moku.“ Kromě ní bychom si mohli objednat také čerstvé chlebíčky, domácí bábovku, dort či jiné dobroty, jenže na to nebyl čas, neboť jsme spěchali na prohlídku Muzea Kroměřížska a Podzámecké zahrady.

Ale slíbili jsme si, že až půjdeme příště okolo, určitě se v této příjemné kavárně opět rádi zastavíme.

 

Dalším bodem dnešního programu byla návštěva Muzea Kroměřížska, posezení a doplnění kalorií v jídelně na opačném konci hlavního rynku, no a potom už jsme nabrali směr k Podzámecké zahradě. Tentokrát ale ne klasickou cestou okolo honosného arcibiskupského zámku, ale zkratkou přes Lennonovu uličku.

 

Je to velmi zajímavá starobylá komunikace, jejíž stěny byly nad našimi hlavami propojeny rozpěrnými zděnými a klenutými oblouky se stříškami - prampouchy. Ulička nedosahuje délky ani padesáti metrů, přesto ale patří k nejmalebnějším zákoutím historického jádra Kroměříže. Vznikla za středověku, ve 13.století a spojovala hlavní rynek se severovýchodním opevněním. Je dost možné, že v té době mohla mít i protipožární funkci – díky uličce procházející mezi bloky domů se případné ničivé plameny nemohly tak rychle šířit.

Při rekonstrukci v roce 2017 se podařilo odkrýt několik set let starou dlažbu, pokrývající dvě třetiny uličky. Zbylá část byla po opravě doplněna dlažbou novou.

V červnu 2021 se propadla v místech, kde se vytvořila dutina v kanalizaci, ale vše bylo rychle opraveno. Z Velkého náměstí jsme do uličky vstoupili průchodem v přízemí měšťanského stavení, jež bylo opatřeno kovanou branou a na Ztracenou ulici vyšli rovněž průchodem zbudovaným v suterénu domu.

 

Jméno ulička dostala po frontmanovi famózní liverpoolské hudební skupiny, což se oficiálně stalo už LP 1993. Já sám jsem nad tím názvem zůstal poněkud v rozpacích. Beatles mám samozřejmě rád, ale aby se po Johnovi Lennonovi nazývala zrovna středověká ulička mi nepřijde jako nejlepší nápad. Klidně ji mohla nést úplně jiná a modernější komunikace, neboť lídr a jeho revoltující muzikantská partička neměli se starými časy absolutně nic společného, ba právě naopak!

 

Horní částí Ztracené ulice, spojující feudální sídlo s ulicí Vodní, jsme pak popošli směrem k zámku a odtud po schodišti sestoupili do areálu Podzámecké zahrady, jejíž atraktivitu zde není třeba blíže popisovat.

Nás tentokrát kromě průhledů na zámek, ruin (u nichž jsme stanuli poprvé) a dalších krásných zákoutí nejvíce zaujalo setkání s pávy.

 

Okolo jedné samice totiž cupitala trojice poněkud přerostlých kuřat, a když jim rodinka kráčející před námi nabídla jakési zobání z ruky, mladí pávíci (či pávice) skákali do výšky přesně jak ta dětská hračka, co se jí říká jojo!