Polabí v srpnu 2018 pt. 2 (Libice nad Cidlinou, Kolín)

20.8.2018

 

Horké počasí víceméně úspěšně pokračuje, takže poněkud redukujeme plány a po referencích, které jsme dostali od jiných výletníků dnes kromě nějaké památky vyhledáme i nějaké koupání.

Nicméně od cyklistiky si úplně neodpočineme.

Víceméně obligátní trasou kolem lázeňského parku k centru a k parku ve čtvrti Kostelní Předměstí, kde uhneme k Labi a po cyklostezce proti proudu (který beztak neteče). Cesta zatím ubíhá příjemně, však sluníčko svítí spíš ze severovýchodu (ještě) a tak si užíváme jízdu ve stínu porostu na pravém břehu. Tak ani se nenadáme a jsme u hospody. Ovšem restaurace u soutoku s názvem Cidlina už svým vzhledem nabádá k povinné zastávce. Nakonec, co kdyby se stala ta tragédie, že všechny ostatní hospody budou zavřené…

Zase není potřeba vysedávat dlouho, ale nabídka nápojů je ucházející, tak ochutnám krušovické pšeničné. Brzy dorazí další parta (Loupežníci), tak jse i poněkud veselo. Nicméně vysedáváme jen na to jedno. Další cíl nakonec není příliš vzdálený, ne proti Labi, ale proti proudu Cidliny do Libice (nad Cidlinou). Je to vlastně jen kousek a k památce se musí kousek odbočit. V poli je v základech naznačen základ kostela a paláce, sídla kdysi mocného rodu Slavníkovců. Jak víme z dějepisu roku 995 zde došlo k masakru, kdy po útoku přemyslovského vojska, pod velením proradných Vršovců, byla většina rodu zprovozena ze světa. Víme, že řež přežil Vojtěch, později svatý a to díky tomu, že byl mimo sídlo (v Praze pracoval jako biskup). Samozřejmě celá řež se uskutečnila za souhlasu vládnoucího knížete Boleslava II. Slavníkovci byli v té době skoro stejně mocní jako knížecí rod a jejich odstraněním se podařilo pod centrální vládu dostat i velká území na východu Čech. Jak se uvádí, tehdy již český stát v hrubých obrysech vypadal územně podobně jako v současnosti (Chebsko ale přičlenil až Karel IV.). Na wikipedii se ale můžeme dočíst, že Slavníkovci byli možná i příbuzní Přemyslovců, takže vlastně to byla jen taková „rodinná rozmíška“.

K další cestě potřebujeme překonat Cidlinu, přes centrum obce tak míříme k jihu, kde se napojíme na silnici s č. 125. Následuje Velký Osek a Veltruby. Sice je to stále podél silnice, ale naštěstí tu mají oddělenou cyklostezku.

Ve Veltrubech trošku zajíždíme do pole, ale cesta dál nepokračuje, tak se vracíme a po okresce (cyklotrasa 4334) směřujeme do Hradištka (I) kde se hodláme zdržet. K obci z jihu přiléhají dvě jezera, přesněji již nepoužívané vodní pískovny. Menší západní se využívá přímo ke koupání, z východní zřejmě vznikne rybník. V obou je ale krásně čistá voda a i přes dlouhotrvající horko je poměrně osvěžující.

Po čase dokonce dorazí i stánkaři s pivem a nějakými pochutinami. Osvěžující koupeli a slunění padne zhruba hodina pobytu, ale zkratkou kolem východního jezera míříme ke konečnému cíli (vlastně bodu obratu). Tím je vlastně velmi blízký Kolín, necelá půlhodina a v parku u ulice Okružní (kterou vede centrálně vedená cyklostezka) vidíme první novodobou pamětihodnost, pomníček dvou medvědů. Jsou to ti od Kolína, které mistrně ztvárnil Břetislav Pojar.

Městské jádro je na opačném břehu, kam se dostaneme dvěma železnými lávkami. Kolín je vlastně vybudován na levém vyšším břehu Labe a aby se do centra vjelo snáze, mají u lávky na druhém břehu zajímavou nájezdovou rampu ve tvaru spirály, která už cestující přiblíží městskému jádru.

Centrální Karlov náměstí je příjemným překvapením, zejména novorenesnční radnice je hlavním bodem našeho zájmu. Dalším zájmem je ale i nějaká restaurace, podle návodu paní z Íčka máme zkusit terasu za novou budovou banky. Kromě chutné stravy tu nalézáme společnost našich známých a přes řeku i pohled na další místní pamětihodnosti, např. most přes Labe, věž Prachovnu a stylově i koleje k blízkému nádraží, které důvěrně známe z výletů do matičky stověžaté.

Dosti jsme se těšili, že se důkladně podíváme na výstavný chrám sv. Bartoloměje, ten se ale bohužel opravuje, takže na část se můžeme dívat jen přes plot a dovnitř vůbec. Ono by toho v Kolíně bylo k vidění i víc, ale čas je neúprosný, tak se pomalu obracíme. Tak přes bránu nakouknu do židovského hřbitova a stíhám předjezdce. Musíme zpět na pravý břeh, tedy spirálovou rampou a obě lávky.

Tentokrát ale pojedeme víc podél Labe, částečně po cyklostezce a dál ulicí Brankovickou po 2. Labské stezce (lesíkem) a zas k Labi. Ke Klavanskému jezu je to asfaltka, dál spíš šotolina, ta je bohužel až příliš často proložená makadamem, tak jsme občas dost vyklepaní. Musíme to vydržet až k Labi, což teady není ta řeka kolem které jedeme, ale osada vedlejšího Velkého Oseka, kudy musíme na zpáteční cestě opět projet. Jana svým prudkým nájezdem na okraj hlavní silnice poněkud vyděsí přijíždějícího řidiče Liazky, načež už následuje ranní úsek, který už známe. Jen se ještě v Libici zastavíme na nanuk a brzy jsme u oblíbené soutokové restaurace. K večeru už pomalu utichá ruch, my si ale počkáme téměř do západu slunce, které se pomalu sklání k hladině řeky.

Pt. 1

Pt. 3

Pt. 4