Polsko - 1. část - Osvětim

Cestopisy

Práce osvobozuje - vstupní brána do Auschwitz I • Fotografie (9) • Foto: Ajrad81

Vstoupit do fotogalerie (9 fotografií)

Auschwitz I

Vstoupit do fotogalerie (9 fotografií)

Dějepis mě ve škole nikdy moc nebavil, ale historii mám celkem ráda. A nejvíc se zajímám o novodobější historii našeho národa – 2. světovou válku. S tím je pochopitelně spjaté i „konečné řešení židovské otázky“. Čtu knížky na toto téma, sleduji filmy – i když je to hodně depresivní, takže si připadám trochu jak masochista.
A samozřejmě se ráda podívám na místa spjatá s tématem 2. světové války, jako třeba exkurze po pohraničním opevnění. Takže když se uvolnilo místo ve školním zájezdu do Polska – Osvětim a Krakov – a kamarádka, která jela coby dozor, mi nabídla účast, neváhala jsem (říkala jsem si, že dva dny tu bandu puberťáků nějak přežiju). Smile
Exkurze proběhla vhodně 6. – 7. května. Při odjezdu nám moc nepřálo počasí, pršelo, ale tak autobus měl střechu, takže pohoda. Po přivítání a nezbytných formalitách jako je prezence účastníků začala být cesta značně zábavná. Paní průvodkyně, byť učitelka na střední škole, si nedávala pozor na to, co říká, a házela jeden dvojsmysl za druhým (a strašně se divila, proč se celý autobus láme smíchy). Jinak nás paní učitelka cestou krmila informacemi o Polsku a historickými údaji a zkoušela - nejen studenty, ale i nás hosty (nestudentů nás bylo 8).
Trochu vzrušení jsme si užili na hranicích, kdy nás zastavila celní správa a podrobila pana řidiče a autobus důkladnému zkoumání. Naštěstí bylo vše v pořádku a mohli jsme pokračovat.
Ke koncentračnímu táboru jsme dojeli o půl druhé. Počasí se cestou značně zlepšilo, takže jsme nemuseli mít strach, že bychom zmokli nebo zmrzli. Exkurze byla domluvená na druhou hodinu. Vyfasovali jsme sluchátka a "krabičky", naladili si správnou frekvenci a vydali se za průvodkyní - tu jsme vyfasovali taky. Mluvila pomalu, potichu, smutně, utrápeně a nevím, jak to nejlíp popsat, takže i kdyby na nás nepadla ponurá atmosféra toho místa, tak by nás do správně sklíčené nálady dostala ona svým hlasem.
Prošli jsme bránou s nápisem Arbeit macht frei do tábora a měli jsme co dělat, aby nám nic neuteklo. Byli jsme v Auschwitz I, což byl ještě „jen“ pracovní tábor. Baráky zvenku nevypadají nijak zle a vevnitř je muzeum. Jsou tam fotografie z transportů a z „třídění“, osobní karty vězňů, věci, které po nich zůstaly – boty, kufry, nádobí… Viděli jsme i hromadu jejich vlasů. Hodně zajímavý byl model plynové komory a domu spalovačů mrtvol. U zdi, kde byli popravováni „političtí“ vězni – po „řádném soudním procesu“ – jsme drželi pietu.
Cestou k jediné plynové komoře, která v Auschwitz I byla, jsme viděli i 2 šibenice. Na jedné se věšeli vězňové a na druhé byl po válce popraven šéf tábora Rudolf Hess. Plynová komora tady nebyla tak velká jako v komory v Auschwitz II, ale evidentně postačovala. Nebyla maskovaná jako sprchy, takže chudáci lidé tušili, že ven se živí nedostanou a vojáci měli dost práce dostat je dovnitř. Těžko říct, co bylo horší – jestli místnost, kde probíhalo vraždění, nebo pece v sousední místnosti.
Po projití prvního tábora jsme vrátili půjčené věci – jen paní průvodkyni jsme si ještě ponechali (odpověď studentů na její dotaz, jaký máme autobus - šedý Němec - byla v daném prostředí jak pěst na oko) – a popojeli jsme k druhému táboru – Auschwitz II - Birkenau (Březinka).
To už byl vyloženě vyhlazovací tábor s několika plynovými komorami. Tentokrát už doopravdy připomínali sprchy. Paní průvodkyně nám vykládala, že byli vojáci na lidi hodní, milí, což mělo ohromný účinek – lidé, kteří byli kolikrát před transportem biti a pak se tísnili v dobytčácích, pak chtěli poslouchat a nedělali problémy, takže bylo jednodušší ten dav zvládnout. Vojáci byli prostě příjemní, slíbili lidem, hladovým a unaveným po dlouhé cestě, že dostanou najíst a budou si moci odpočinout, jen se nejdřív musí osprchovat. A lidé jim věřili. A nepřišlo jim divné ani „třídění“, protože brali jako samozřejmost, že staří a nemocní by měli mít přednost. A ti, kteří nebyli zabiti hned, chodívali pracovat – ovšem jediným smyslem „práce“ bylo oslabit, zničit je.
Viděli jsme vagon, který byl používaný pro transporty – pro pohodlnou cestu tak maximálně dvaceti lidí, ale bývalo jich tam namačkáno až pětkrát víc! Zděné budovy v ženské části tábora, dřevěné v mužské části. Toalety, na které směli jen dvakrát denně. A hlavně zbytky plynových komor – nacisté je před osvobozením tábora vyhodili do vzduchu, aby zničili stopy po svojí činnosti. V rámci zametání stop byli schopní vězňové posláni na pochod na smrti a ti moc slabí anebo nemocní ponecháni v táboře – i bez té trochy jídla, kterou jinak dostávali. Ale tahle strategie naštěstí nevyšla, někteří přežili. Naštěstí pro ně – i pro nás, protože podali svědectví o tom, co se tam dělo. A my se můžeme z této historie poučit.
Celkově v nás všech zanechala tato exkurze obrovský dojem, i studenti byli poněkud zamlklí a nezvykle hodní, až se jejich učitelé nestačili divit. Všem se nám ale obrovsky ulevilo, když už jsme zase seděli v autobuse, nabírali směr Krakov a tohle strašné místo nechali za sebou.