Poznáváme Slovensko – 7. den - odpoledne: Banská Štiavnica–památka světového dědictví UNESCO–2.část: Starý zámek, pohyblivý betlém, pivovar ERB, Kalvárie–křížová cesta (tři kostely, 17 kaplí, Ecce homo, Boží hrob a kříž se Sedmibolestnou Pannou Marií)

Dopoledne jsme prošli větší část centra Banské Štiavnice, ale ještě nám toho zbývá hodně. Nejdřív však jdeme ke Starému zámku na malé vyvýšenině, který jsme dnes z dálky už několikrát zahlédli.

Nejstarší stavbou na tomto místě byl románsko-gotický kostel Panny Marie z počátku 13. století. R. 1442 byl tehdy již opevněný kostel poškozen. K jeho zničení napomohlo i silné zemětřesení r. 1443. Proto došlo v letech 1495 - 1515 k rekonstrukci - byl přestavěn na opevněnou baziliku. Byly přistavěny oblé bašty a dělové střílny. Kvůli tureckému ohrožení byl vybudován příkop i val. Vznikla tak obranná pevnost – městský hrad, aby chránil horní město.
V letech 1546 – 1559 byly provedeny radikální změny. Ze střední lodě kostela byla stržena klenba, vzniklo tak vnitřní nádvoří. Hlavní vchod byl zazděn, dovnitř se vstupovalo bočním vchodem, který chránila padací mříž. V presbyteriu byla zřízena kaple. I v dalších letech byly obranné funkce zlepšovány, r. 1777 byla přestavěna vstupní věž na zvonici.
V 19. století funkce pevnosti pominula, zámek se začal využívat pro potřeby městského archivu, byla tam knihovna, sídlo městské policie, tělocvična, ale také ledovna řezníků. Od 1. 7. 1900 je v zámku městské muzeum. Zajímavostí je, jak se zde prolínají slohy románské, gotické, renesanční i barokní.

Je pondělí a k našemu překvapení je hrad otevřen. Můžeme se jít dovnitř podívat. Vstup do hradu je zpoplatněn. Ke vstupence jsme obdrželi 5 stránek povídání o historii celého zámku, ale i o jednotlivých zachovaných prvcích. Snad každou hodinu je komentovaná prohlídka, při které se otevřou i ty prostory, které nejsou volně přístupné.

My nyní máme půl hodiny času do komentované prohlídky. Jdeme si hrad projít sami. Začínáme v pohřební kapli sv. Michala – původně románské rotundě s kaplí a kostnicí z 1. poloviny 13. století, kde se zachovaly dvě fresky – figurální malba ze 14. století a ornamenty z 2. pol. 15. století.

Na nádvoří jsou vystaveny téměř umělecké výrobky kovářů, jejichž řemeslo patřilo ve městě mezi nejrozvinutější. Oficiálně se rozvíjelo od r. 1589, kdy byl schválen statut kovářského cechu. Jsou zde mříže, kříže i další výrobky.

Je tady i studna, která byla vytesána do skály. Má bohatý pramen. V hloubce 18 m do ní ústí štola – místo, kudy bylo možno hrad v případě nebezpečí opustit. Dostali jsme se i do bašt.

Hrad se uvnitř téměř celý nechá obejít po dřevěném ochozu a tak se hezky podívat na vše shora. Údajně má být přístupná i zvonová věž. Jen si neuvědomujeme, proč jsme tam nešli. Zda byla uzavřená nebo jsme to před komentovanou prohlídkou nestačili a pak na to zapomněli? Těžko říct.

Pak jsme si počkali na průvodkyni. Ve 12 začínáme komentovanou procházku. Byli jsme v lapidáriu, které zde bylo založeno ve 20. letech 20. století. Jsou zde uloženy kamenné křtitelnice ze 13. století i 15. století, zbytky portálů ze 13. století, okenních rámů, památné náhrobní desky gotické, renesanční i barokní ze zrušených hřbitovů zdejších i okolních. Také tu jsou vystaveny barokní kamenné sochy, mimo jiné i původní sochy z morového sloupu na náměstí sv. Trojice. V další místnosti je maketa pozdněgotického oltáře z r. 1506 nebo sbírka dýmek, historických zbraní a malovaných střeleckých terčů. Navštívili jsme i slavnostní sál, kde se konají svatby.

Starý zámek opouštíme ve 3/4 na jednu a jsme spokojení. Moc se nám tady oběma líbilo. Ale naše nadšení netrvá dlouho. Jen jsme vyšli z brány a dostali se z dosahu chladných zdí, bylo po radosti. Za tu víc jak hodinu se venku udělalo příšerné horko, dusno.

Odcházíme parčíkem rovnou do centra. Na Radničném namestie jsme se vlevo všimli jedné zajímavosti. Je tam stará zeď, kterou akademický sochař Vladimír Oravec ozdobil keramickými reliéfy na téma "Príbeh Banskej Štiavnice". Jsou tam ještěrky s kousky zlata v ústech, permoníci, ale také podobizny historických osobností, které se zasloužili o vývoj města. Jsou tam i erby báňských měst. Nyní je tam pět reliéfů – ten poslední byl odhalen 8. 9. 2017. Zajímalo mne, kdy byl ten první, jenže to jsem nenašla.

Tady se dlouho nezdržujeme a jdeme do pivovaru ERB na pivo. Když jsme okolo ráno procházeli, bylo zavřeno. Jenže to bychom stejně na pivo nezašli, chtěli jsme si prohlédnout město pokud možno za chladnějšího počasí. Teď je vedro, potřebujeme se osvěžit. A také odpočinout. Za ty čtyři hodiny jsme pěkně ušoupaní, i když jsme ušli snad jen 3 km.

Cestou jsme zahlédli odbočku k Banskoštiavnickému dřevěnému betlému. Otevírá až ve dvě, tak to je super. Tady se dnes ještě zastavíme. Ale teď se už těšíme na pivo. Je výborné, ale ostatně jako snad všechna piva minipivovarů drahé. Ota dává velkou dvanáctku, já speciál ve třetince – je výborný, nakonec jsem dala ještě jedno malé pivo. Ota nezatuploval, už tu zase tak dlouho nebudeme, tak ať stačí alkohol vyprchat. Chvíli jsme uvažovali o obědě, ale shodli jsme se, že v tom horku vůbec nemáme hlad.

Asi za hodinu vyrážíme do rozpálených ulic. Jdeme se podívat na betlém. Je to největší ze dřeva vyřezaný pohyblivý betlém na Slovensku. Zobrazuje nejenom klasický vánoční námět – narození Ježíška, kterému se klaní tři králové a zástup pastýřů, v tomto případě horníků, ale také vývoj a historii města – řez báňskými šachtami, Starý i Nový zámek, botanickou zahradu, kostely, radnici, školy, Kalvárii, je tam historický vláček – tzv. Štiavnická Anča, figurky, které představují různá řemesla a také boj s Turky. Vyřezal to rodák z malé nedaleké vesničky ing. arch. Peter Chovan (nar. 1969) – který měl již od dětství lásku ke dřevu. Nyní žije v Banské Štiavnici. S vyřezáváním začal v lednu 2007. V prosinci již vystavil čelní část betlému. A stále dál vyřezával. V současnosti (snad je to informace ke konci r. 2010) má betlém 800 postaviček, z toho 300 pohyblivých. Je dlouhý 21 m, 2,5 m hluboký a vysoký 3 m. A stále dál vyřezává.Je to nádhera.

Teď už skutečně jdeme k autu. Jdeme ulicí Andreje Sládkoviča, kde je snad poslední stavba, kterou chceme vidět. Je to Klopačka - dvoupatrová věžovitá renesančně-barokní stavba z r. 1681. Šindelová střecha je ukončena věžičkou se zvukovými otvory. Uvnitř je přenosná dřevěná deska, na kterou se klepáním oznamoval horníkům čas fárání. Klepalo se i při svátečních příležitostech, hornických poradách, ale i při pohřbech a požárech. V přízemí bylo v 18. a 19. století vězení pro horníky.

Teď už opravdu jdeme k autu. Cestou se nám otevřel krásný pohled na protější kopec, kde je Kalvárie. Tam se ještě dnes chystáme. Ale pěšky to nebude. Zajedeme tam autem. Ani na jídlo jsme se nezastavili, jen jsme si vzali nějakou sušenku. Je 30 stupňů a vůbec nemáme chuť k jídlu. Říká se, že jedno pivo jsou dva rohlíky, takže jsme vlastně i něco k tomu obědu měli.

Zdejší Kalvárie se rozkládá na svazích sopečného vrcholu Kalvárie (726 m), který se původně jmenoval Scharffenberg. Je to jedna z nejkrásnějších barokních kalvárií v Evropě a také zdejší dominanta, kterou je vidět z daleka. Je to soubor 22 samostatných sakrálních staveb, z toho je 17 kaplí, 3 kostely, Ecce homo a Boží hrob. Zajímavé na této křížové cestě je, že má 25 zastavení, které mají základ v událostech, popsaných v Bibli, další mají původ v křesťanské tradici. Dlouho jsem se nemohla dopočítat, až mi to nakonec vyšlo. Těch 25 zastavení má 17 samostatných stejných kapliček, 3 jsou v Dolním kostelu, pak po jedné ve Středním a Horním kostelu, v kapli Ecce homo a Božího hrobu a to poslední zastavení tvoří kříž se Sedmibolestnou Pannou Marií na ploše mezi Dolním a Středním kostelem. Byla to fuška, ale zvládla jsem to.

Celý barokní areál byl postaven v letech 1744 – 1751. Výstavba byla financována z darů měšťanů.

Kupodivu se trochu zatáhlo a zvedl se větřík. Hned je příjemněji. Když jsme vyrazili z parkoviště, tak se zdá, že k tomu Hornímu kostelu snad musíme vystoupat až do nebe. Vypadá to hrůzostrašně. Ale není to ani kilometr, ale skoro 100 výškových metrů, tak to snad zvládnu.

Stoupáme vzhůru, ale pomalu. Naštěstí jdeme chvílemi ve stínu. Když jsme minuli první tři zastavení (kapličky) křížové cesty jsme najednou pod kopečkem, na kterém je nádherný Dolní kostel. Zatím toho víc nevidíme, ale i tohle je nádhera. Kdyby tomu tak nebylo, asi bych se nedonutila pokračovat, ale takhle mi zvědavost nedovolila to vzdát.

Tento kostel představuje symbolickou bránu, která se sestává ze tří spojených kapliček. Každá je jedním ze zastavení křížové cesty. Vpravo je 4. zastavení Božského srdca Ježíšovo, uprostřed je 5. zastavení Poslední večeře Páně a vlevo 6. zastavení  Bolestné srdce Panny Marie. Boční kaple mají dominantní věže, prostřední kaple má malou věžičku, ve které je zvon. V prostoru mezi prostřední a levou kapličkou bydlel strážce Kalvárie. Na druhé straně byla sakristie.

Kapli obcházíme zleva a stoupáme okolo dalšího zastavení. Už je vidět celý ten kopec s nádhernými stavbami. Přicházíme ke Střednímu kostelu. Vzorem pro stavbu této kaple byly Svaté schody v bazilice v Říme. Jenže tam je 28 schodů. Tady je 34 dubových schodů, které připomínají 33 a půl roku Kristova života. Vedou prostředkem kaple, poutníci po nich stoupají po kolenou. Končí v kapli Nejsvětější Trojice, která je 8. zastavením. Vstup na ně je však otevřen pouze v době poutí. Dnes jsou uzavřeny kovovou ozdobnou mříží. Zleva i zprava vedou vzhůru zastřešené dřevěné schody pro širokou veřejnost, které jsou přístupny stále.

Z pohledu zdola se zdá, že kapličky dalších zastavení jsou jakoby poházené ve svahu. Ale tak úplně pravda to není. Cesta nahoru vede cik cak levou částí.

Těsně pod vrcholem kopce je opěrná zeď a k ní přistavěna úzká patrová kaplička Ecce homo, nazývaná též Žalář. Nahoru je to už jen kousek. Tady to pěkně fouká, jak Ota prohlásil, až moc. Je věčně nespokojený. Ale je to příjemnější než dopolední bezvětří.

Vrchol Kalvárie tvoří Horní kostel, zasvěcený Povýšení sv. Kříže, který byl postaven během jednoho roku jako první zdejší stavba. Tento kostel je současně 16. zastavením křížové cesty. Na průčelí kostela jsou erby nejvýznamnějších dárců. Odtud je nádherný výhled.

Až za tímto kostelem je 17. zastavení - kaple Svatého hrobu, který je jako jediný orientovaný na východ. Je zhotovený z kamenů z místních dolů.

Zpátky se vracíme přes další kapličky křížové cesty, které vedou z našeho pohledu opět vlevo cik cak. Kříž se Sedmibolestnou Pannou Marií, který je pod Dolním kostelem, je posledním zastavením křížové cesty.

Kalvárie je opravdu nádherná a nádherně opravená. Byla 2x rekonstruována. Když po znárodnění r. 1948 přešla kalvárie do vlastnictví státu, který se o ni nestaral, začala chátrat. V letech 1978 – 1981 stát opravu financoval, ale opravy prováděli hlavně věřící z okolí. Po r. 1989 se situace ještě zhoršila – kapličky byly ničeny, řada cenností byla rozkradena. Až r. 2007 došlo k zapsání na seznam 100 nejohroženějších památek světa. Tím došlo vlastně k její záchraně – konečně r. 2011 byla provedena poslední rekonstrukce.

Jsme rádi, že jsme sem ještě vyrazili. Skutečně to za to stálo.

Původně jsme měli v plánu si ještě udělat 2,5 km dlouhý okruh po vykopávkách, kdy část trasy vede po části naučného chodníku Glanzenberg. Dostali bychom se do míst, kde byly bohaté rudné žíly, kde se těžilo zlato a stříbro už ve 3. století př. n. l., kde na přelomu 12. a 13. století žili horníci, kde byl ve 13. století hrad a kde by měli být vidět zbytky staveb i pozůstatky těžebních děl a k tomu celá řada vyhlídek. Možná by to bylo zajímavé, možná by to byla i hezká procházka, ale nám se v tom horku už vůbec nikam nechce.

Brali bychom jen klidné místo na uvaření oběda a koupačku. Je jedno, co bude dřív. Skoro to vypadá na tu koupačku. Jen kousek za městem je Belanský tajch. Teď je zaznamenané na mapy.cz parkoviště, ale myslím, že tehdy nebylo. Dokonce v infocentru nám řekli, že se nechá dojet autem až skoro ke hrázi. Proto nás zarazilo, že hned po sjezdu ze silnice je tam spousta aut a policajti, od kterých jsme se dozvěděli, že máme koukat na značky, že je tam zákaz vjezdu. Otáčíme se a jsme rádi, že jsme nedostali pokutu. Hned však zjišťujeme, že značka je poražená. Proto jsme ji nemohli vidět. Ale na věci to nic nemění, odjíždíme.

O kus dál – až za zatáčkou je u silnice velké soukromé parkoviště. Jenže tady chtějí za parkování 4 Eura. Tak to je moc. Proto tu skoro nikdo neparkuje. Opět odjíždíme.

Za Banskou Bielou je Halčianske jezero. Tady parkuje pár aut, jsou to však rybáři. Prý se tu občas někdo koupe. Kvalita vody se nám však nelibí. Je tady klid a na uvaření jídla je to místo jako stvořené. Nakonec jsme našli i rovinku, kde se nechá přespat. Smířili jsme se s tím, že se koupat nebudeme. Vodu máme, na pořádné umytí to zatím stačí.

Zajímavé je, že prý klíšťata potřebují ke svému životu horko a vlhko. Poslední dny tedy vlhko vůbec není. Mysleli jsme, že v té skutečně suché trávě být nemohou. Přesto jsem na koleni jedno malinké objevila. Jsou to pěkní prevíti. Zatím další nemáme, uvidíme časem.

Počasí je zvláštní. Chvilkami to příjemně foukne, mezitím je dusno, občas se to zatáhne, dokonce spadlo asi 10 kapek. Kupodivu to ani od vody netáhne. V 9 hodin je ještě 23 stupňů. Každý den je jinak a my jen čekáme, co nám ten další den přinese.

Nejsem ten typ, který si lebedí v pravém horkém letním počasí, jenže co mohu dělat. Počasí si naplánovat nelze.

Zmoženi vedrem jdeme spát brzy, dveře necháváme pootevřené.

Poznáváme Slovensko – 7. den - odpoledne: Banská Štiavnica–památka světového dědictví UNESCO–2.část: Starý zámek, pohyblivý betlém, pivovar ERB, Kalvárie–křížová cesta (tři kostely, 17 kaplí, Ecce homo, Boží hrob a kříž se Sedmibolestnou Pannou Marií) na mapě