Poznáváme Švýcarsko - 2. den - dopoledne: Lauterbrunnen - městečko a vodopád Staubbach; vesnička Mürren; vrchol Schilthorn s otočnou restaurací, kde se točil 6. díl Bonda; mezistanice Birk a Sky walk

Když jsem se ve 4 hodiny probudila, zaregistrovala jsem, že venku prší. S myšlenkou, že do rána to přejde, znovu usínám. Vstáváme ve 3/4 na 7, venku je mlha, že z okna nic jiného nevidíme. A stále prší. Nejraději bych se otočila a spala dál, ale od 7 je snídaně, v 8 odjezd. Vstát se musí.

Snídaně byla pestrá, výborné sýry, méně dobré uzeniny, míchaná i vařená vejce, spousta zeleniny a ovoce, jogurty atd. Jen Otovi chybí párečky a mně sladká tečka. Je marmeláda, ta na pečivo ke kávě stačí.

Když v 8 hodin odjíždíme, už jen slabě poprchává, ale mlha je stále. Včerejší slunečné počasí je pryč. Řidiči mají však dobrou zprávu. Tam, kam jedeme, se to má okolo 9. hodiny protrhávat. Pojedeme skoro 2 hodiny, tak snad to vyjde.

První zastávku máme v Lauterbrunnenu, obci jižně od Interlakenu. V její jižní části je vodopád Staubbachfall. Voda padá z výšky 297 metrů do údolí řeky Weisse Lütschine. Je to prý jeden z nejvyšších volně padajících vodopádů ve Švýcarsku. Vystupujeme a opravdu se to začíná protrhávat, tak to snad vyjde. Dokonce už skoro ani neprší.

Tady máme hodinku času. Už jen cesta touto obcí je zajímavá. Je zde celá řada typických alpských chalup. Také proto patří mezi hodně navštěvované oblasti, dokonce se prý uvažuje o zpoplatnění vstupu. Vodopád je vidět už z dálky. Došli jsme téměř k vodopádu, chybí jen kousek do kopečka, abychom se dostali ke skalám a přímo pod něj. Otovi se tam už nechce, já jsem skoro ráda, protože si nejsem jista, že bych se stačila včas vrátit. A byl by problém. Když tam nebudeme včas, ujede nám lanovka i na ni navazující vlak, na který máme již koupenou jízdenku.

Tentokrát jsme se sešli všichni včas. Stejně jako včera dostáváme kartičku, abychom mohli projít turniketem. Z Lauterbrunnenu nejdřív jedeme 4,3 km kabinovou lanovkou do Grütschalpu (1486 m). Ta byla vybudována r. 1891. Tady přestupujeme na vlak úzkorozchodné železnice. Nastupujeme skoro jako poslední do plně obsazeného vlaku. Lidi už stojí i v uličce. S Otou zůstáváme vpředu na plošince hned za strojvedoucím. Nemá vlastní kabinku, jen vyšší opěradlo ho odděluje od cestujících. Hned jsem si všimla, že v přední části vpravo - prakticky vedle strojvedoucího je sklopná dvousedačka. Slušně se ptám, dokonce já tvrdím, že plynnou němčinou, jestli je možno se tam posadit. Strojvedoucí souhlasí, Ota je nadšený snad víc než já. Sedíme na tom nejlepším místě ve vlaku a užíváme si výhledů, tedy teoreticky. Stále je mlhavo, vidíme jen do blízkého okolí tratě. Okolní skály bohužel nejsou vidět vůbec. Inu, co se dá dělat. Při výstupu v Mürrenu samozřejmě děkuji, že to bylo super. Víc toho německy říct neumím. Strojvedoucí se usmívá, zjevně jsem ho potěšila.

Mürren (1650 m) je poměrně menší vesnička, která se rozkládá na úbočí horských svahů. Je zde rušný cestovní ruch po celý rok. Největší zajímavostí je však to, že se sem dostanete pouze vlakem nebo lanovkou. I když sem vede silnice, tak se sem turista autem, natož autobusem nedostane, prostě tato civilní vozidla nesmí.

My se potřebujeme dostat téměř na druhý konec obce na další lanovku. Podle šipek je to 15 minut. Tady jsou snad jen ty nádherné typické aplské původní dřevěné chalupy. Jeden neví, kam se dřív podívat. Proti předchozí zastávce je tady nádherný klid, turistů je tu skutečně jen málo. Už neprší, ale je stále mlhavo, chvilkami dokonce tak, že je vidět jen na pár kroků. Utěšujeme se tím, že mlha klesá a nahoře bude snad hezky. Prostě tomu chceme věřit.

Budova lanovky se rekonstruuje, vypadá to, že tady budují ještě další lanovku, je to tady samé lešení. Ještě venku si dávám svačinu, Ota pivo, které si koupil v místním malém krámku. Společně jdeme do haly, dostáváme další kartičky, které však nesmíme ztratit. Díky nim se dostaneme zpátky až k autobusu.

V prostoru u pokladny jsou dvě obrazovky, které přenáší obrázky z kamery z mezistanice a z vrcholu. Vypadá to, že se dostaneme nad mraky, svítí tam sluníčko, je tam krásně. Vydrží to?

Konečně jsme v kabině lanovky. Nejdřív vidíme všude jen bílou tmu, pak se pod námi objeví tráva, najednou vidíme do stran a nakonec i nahoru. To je tak rychlá změna, že jsme v šoku.

Na mezistanici Birg (2684 m) se nezdržujeme, všichni spěcháme do 2. lanovky, která nás veze na vrchol Schilthorn (2973 m). Podle tohoto vrcholu si svůj název dala i zdejší akciová dopravní společnost, která provozuje v Bernských Alpách celkem 14 lanových drah s celkovou délkou více než 16 km, s celkovým převýšením 5281. Současně spravuje i vrcholové hotely, restaurace a sjezdovky.

Tady se také dozvídáme, že Švýcaři postavili lanovku jen do této mezistanice. Na její protažení až na vrchol potřebovali našetřit další peníze. Nakonec vše dopadlo jinak. Američané si vrchol Schilthorn vybrali jako ideální místo pro natáčení 6. dílu Bonda: V tajné službě Jejího veličenstva. Proto navrhli Švýcarům, že lanovku i s restaurací na vrcholu vybudují na své náklady a po natočení filmu jim tyto stavby předají. Podařilo se to a r. 1969 tady film natáčeli. Také proto je dnes jedno podlaží nazváno Bond World (Bondův svět) a je věnováno tomuto dílu filmu. Jsou tam informační tabule o filmu, non stop tam běží ukázka z filmu. Jsou tam i nějaké rekvizity z natáčení, které tam Američané nechali.

Na vrcholu vystupujeme z lanovky. I když jsme výš než včera, tak tady problém s dechem nemám. Hlavní důvod je ten, že nemusíme nikam stoupat. O 2 patra výš nás vyvezl výtah. Tady je návštěvnické centrum. Odtud se vychází na velikou plošinu s nádherným výhledem. Filmařům to však sloužilo jako přistávací rampa pro vrtulníky, ve filmu zde také hráli curling. Jsou tu panoramatické tabule. Mraky se sice převalují, ale je to krásné.

Už večer nás Tomáš informoval o tom, že tu bude zima, skoro mrznout, ale zdaleka to není pravda. Jen v jednom rohu to ledově fouká, ale nechá se to vydržet. Teplé oblečení zůstává v batohu.

Ty hlavní vrcholy Eiger, Mnich a Jungfrau jsou trošku ukryté za budovou, tam bohužel plošina není. Nechá se tam podívat jen přes okna z budovy. Jdeme tedy do budovy pokochat se výhledem i na druhou stranu. Ota si až tady dává svačinu, já se jdu podívat do restaurace, která byla postavena tak, že její podlaha se otáčí, takže si host během tuším hodiny může od svého stolku prohlédnout celou krajinu kolem dokola. Neotáčí se neustále, ale v cyklech. Stála jsem a fotila a vůbec mi to nebylo příjemné. Možná by to bylo jiné, kdybych seděla. Ale to nemohu posoudit, rozhodně jsem tam nic konzumovat nechtěla.

Ze všeho v restauraci, návštěvnickém centru i prodejně upomínkových předmětů na vás skoro stále kouká Bond. Velký šok jsem však zažila na WC, kde mne přivítal hlas: Hello, I am James Bond. No to už na mne bylo moc.

Jdeme se ještě jednou podívat na terasu,. Já tvrdím, že je už vše jinak. Že se mraky posunuly. Ota to popírá. Jenže on to tak neprožívá jako já. Každou zimu aspoň 2x jezdí do Alp na lyže, takže obdobné výhledy na zasněžené vrcholy vídává často. Líbí se mu to, ale to moje nadšení tolik nesdílí. Ještě se chvíli kocháme a scházíme o patro níž, podívat se na Bondovu expozici.

Tam jsme se dlouho nezdrželi a rozhodli jsme se s vrcholem se rozloučit. Budeme mít aspoň víc času na přestupní stanici.

I tady na mezistanici Birg je to zajímavé. Je tady také vyhlídková plošina, jenže jak někdo prohlásil, je prý jen pro odvážné. Její okrajová část je totiž z kovových roštů, takže je vidět ta hloubka pod námi. Mně to kupodivu nevadí, ale jsou tu lidi, kteří si na to stoupnout netroufají. Výhledy se trochu vyčistily, z mraků vylezly i ty tři velké špišky (Eger, Mönch a Jungfrau). Dokonce na skleněném zábradlí jsou obrysy nakreslené a pojmenované, aby si je každý mohl identifikovat. I další výhledy jsou nádherné. Vidíme i kruhovou restauraci na vrcholu.

Tady je však i další zajímavost, tzv Sky walk (procházka po obloze). Lze se na ni dostat pouze ze zmiňované vyhlídky. Je to procházka zhruba okolo čtvrtky vrcholu, je z roštů, které jsou upevněny na skále. Zábradlí je z drátěného pletiva. Samozřejmě nás to láká. Já, která tvrdím, že mám občas závratě z výšek, se tu kupodivu cítím dobře. Je to možná i tím, že se tady cítím bezpečně a jsem nadšená výhledy. Cestou je možno absolvovat i několik dalších adrenalinových zážitků. Kousek je možno jít po laně a dalších lan se držet. Pod nimi je samozřejmě síť. Další kousek je ze skla, o kus dál jsou kovové válce. Překvapilo mne, že jsou pevné, že se netočí. Na konci je válec z pletiva jako prolézačka. To jediné jsem vynechala. Ota tam samozřejmě vlezl, ale bědoval, jak ho z toho bolí kolena. Mne bolí i normálně, tak se ji nemusím víc ničit.

Tady stezka končí, dál se vracíme stejnou cestou. Samozřejmě celou dobu je možno se kochat krásnými výhledy. Byl to fantastický zážitek. Všechno jsem zvládla v pohodě, dokud jsem nemusela vystoupat zpátky na vyhlídkovou plošinu. Schodů bylo docela dost a měla jsem pocit, že je to pro mne snad nadlidský výkon. Však jsme byli ve výšce 2684 m. Byla jsem ráda, že do stanoveného odjezdu máme dost času, takže aspoň v tomto směru jsem byla v pohodě. Potěšil mne průvodce Tomáš, že mu to také dalo zabrat. Samozřejmě to zvládl rychleji než já, ale copak se mohu rovnávat s mladými kluky?

Konečně jsme zpátky u lanovky, stále máme lehký náskok před stanoveným posledním časem odjezdu. Sjíždíme dolů téměř prázdnou kabinkou. Na zastávce v Mürrenu, kde jsme nastupovali, odjíždíme lanovkou jiným směrem - do Stechelbergu s přestupem v Gimmelwaldu. Takže jsme si švýcarských lanovek užili dost.

Dole už na nás čeká autobus, je tu už i pár lidí. Řidiči se mne hned ptají, jak bylo nahoře, že na nás vzpomínali, že dole byly neustálé mraky různých odstínů šedé. Když jsem jim nadšeně ukázala pár fotek, měli radost jakoby tam byli s námi. Pak jsme zjistili, že české koruny jsme samozřejmě nechali na pokoji. Jdu se nesměle poptat, zda nám prodají pivo na sekeru. To je strašně rozesmálo, ale pivo nám už z chlaďáku vyndavali. Jsou to prostě úžasní chlapi.

Náš zbytek skupiny má trochu zpoždění. Dolů se rozhodlo jet spousta lidí, lanovky odjíždí plně obsazené, ani nepoberou všechny zájemce. Musí se čekat. Interval je 15 minut, je to znát. Čekání nám zpřístupňuje pozorování zdejších vodopádů a také velkého množství paraglidingových křídel, které se vynořují ze skalního hřebene. A samozřejmě se těšíme na odpolední, skoro spíš na večerní program.

Poznáváme Švýcarsko - 2. den - dopoledne: Lauterbrunnen - městečko a vodopád Staubbach; vesnička Mürren; vrchol Schilthorn s otočnou restaurací, kde se točil 6. díl Bonda; mezistanice Birk a Sky walk na mapě