Přechod hřebene Nízkých Tater - 2. část
Ramžu jsme opustili po desáté hodině. Sluneční paprsky nemilosrdně spalují naše obličeje, kde jsme jen nechali ten opalovací krém?! Cesta do Bacúšského sedla (1319 m, 40 min.) jde nahoru a dolů, ale nahoru to zase tak hrozné není. V sedle se posilníme lipem, které jsem tak dlouho udržel zabalené před bratrem, že se tomu sám divím. Musíme několikrát přelézt ploty školek po dřevěných žebřících, v jednom okamžiku kousek od nás zpod stromů vyběhne srnka a obrovskými skoky si lehce poradí s nástrahami terénu. Při skocích vydávala zvláštní chrochtavé zvuky, které jsem ještě nikdy neslyšel, i když jsem už mnohokrát srnky viděl. Ze sedla Za Lenivou (1378 m, 40 min.) je impozantní výhled na západní část Nízkých Tater, ale především na to, co nás ještě čeká. Proč tady nikdo nepostavil most nebo lanovku? Je poledne a skupina mladých Slováků, které jsme několikrát minuli a oni zase nás, se právě modlí. Po kamenité cestě scházíme do sedla Čertovica (30 min.), kde je kromě všudepřítomných cikánských sběračů borůvek (každý alespoň dva kbelíky) malý bufet a pár pensionů, které se zaplní především v zimě, protože jsou tady docela dobré sjezdovky a prý i vynikající sněhové podmínky. V bufetu dáme po pivě a do pensionu nad silnicí zajdeme na smažák a šošovicu. Vyprosili jsme životně důležitý chleba. S plným žaludkem se stoupá na 1600 metrů vysoký Lajštroch hrozně, jdeme velice pomalu, ale jdeme! V jednu chvíli se za mnou objeví nějaký turista. Nemám rád, když mne někdo předbíhá, a tak pořádně zrychlím, což se po chvilce projeví tím, že funím jako parní lokomotiva. Je mi jedno, zda mám plný žaludek a 400 výškových metrů na kopec. Mistr za mnou má pravidelný dech a Ostré tempo mu nedělá žádný problém. Minizávody končí až na vrcholu Lajštrochu, kde musím zastavit a počkat na tátu s bratrem. Turisti zrovna nenosí skelety, mačky a vysoké návleky! Dozvím se, že včera vyrazil z Kralovy hole a hřeben by chtěl přejít za tři dny! Dobrý blázen! Těch 400 výškových metrů jsem zvládl za 35 minut. oficiální čas je kolem hodiny. Na vrcholu si sundávám pohorky a vysušuji propocené ponožky. Vítr vane dobrým směrem. KRALOVA HOLA je v oparu, z východní části vidím jen nejbližší vrcholy, na západ je výhled lepší. Dokázal bych tady nahoře strávit dny a dny povalováním, ale chata je stále před námi. Z Lajštrochu vede nádherný odkrytý hřeben, přecházíme travnaté louky, jindy jdeme v kleči. Západní část je asi pěknější jak východní, svědčí o tom i velký počet turistů. Velmi často potkávám Čechy. Vím, že chata je blízko, tak se všechno velice táhne a k tomu to Ostré slunce. Svůj obličej nechci vidět! Dojdeme do sedla Kumštové (1549 m), odkud cesta pěkně stoupá až do výšky 1800 m na Malý Gápel. Cestu si zpříjemním závoděním se Slovákem ze známé skupinky, ale tentokrát o 30 metrů prohrávám a on sedí na vrcholu Malého Gápelu první. Přiřítí se táta a strašně nadává, že jsem na něj nepočkal, má velkou žízeň, bratr vodu vypil a já jsem s ní utekl. Štefánikova chata je konečně na dohled, nad ní se vypíná nejvyšší hora Nízkých Tater a v dálce můžu vidět další tatranské dvoutisícovky. Zimní cesta vede víc po hřebeni, jelikož zdejší svahy jsou hodně lavinózní. Dnešní den je ze všech nejteplejší, určitě je 25 °C! Na vedlejším chodníčku se mi podaří pozorovat zápas o přežití, který jsem viděl pouze v televizi nebo v teráriu. Zmije chytila malou myšku a snaží se ji nasoukat do tlamy. Myš se svíjí ve smrtelných křečích, není pochyb o tom, že jsou její dny sečteny. Život v přírodě je krutý, ale přirozený. Ovšem je tady i lidský faktor! Začnu hulákat na bratra, ať si pospíší, ale než přiběhne, zmije zmizí v trávě a zůstane po ní jen kroutící se myš. Sešli jsme do sedla Králička (1785 m, 45 min.). Chata je vzdálena už pouhých 30 minut chůze. Přejdeme dva malé kopečky, pár serpentin, aby turisté nezpůsobili erozi svahu a v 17.30 hod. stojíme před Chatou M. R. Štefánika (1740 m). Kousek od chaty je Památník partyzánům (v podobě kulometu), kteří ve zdejších horách padli za 2. světové války. V jižním svahu Ďumbieru vede stará turistická cesta na vrchol, která je dnes zavřená z důvodu eroze svahu, na což upozorňuje několik cedulí a dřevěné zábradlí. Bylo by pěkné pozorovat shora západ slunce! Domácí a Češi platí 100 Sk za noc, cizinci 130 Sk (za ložní prádlo je příplatek 70 Sk). Zatím je chata poloprázdná. Na terase si za 29 Sk dáme druhé nejvýše točené pivo ve středoslovenském kraji a kocháme se pohledy na okolní kopce. Nedaleko chaty, asi 500 metrů dolů po zelené směrem na Trangošku (kousek od Srdiečka), se ve vápencích Kozích chrbtů nachází krápníková jeskyně Mŕtvých netopierov (1520 m), která je přístupná, ovšem jen po telefonické domluvě a za nemalý poplatek. Cena za vstup se pohybuje v rozpětí od 90 do1200 Sk. Speleologové mají vstup zdarma. Jeskyně byla objevena teprve v roce 1981, je dlouhá 12 km, 310 m hluboká s průměrnou teplotou 3,5 °C, což z ní dělá třetí nejhlubší a nejdelší jeskyni Slovenska. K večeru jsem si odskočil na vrchol Ďumbieru (2043 m). Ochranáři se za pomocí pletiva a betonu snaží ujíždějící svah staré cesty zpevnit. Vrchol zdobí slovenský kříž a mnoho kamených mužíků. Stavitelé se doslova předhánějí, kdo postaví většího. Na západě se vypíná zářící Chopok s lanovkou. Ze severu je Ďumbier skalnatý, stěny mají i přes 100 metrů a využívají je horolezci, v zimě se tady leze v ledu. Dole se nachází několik malých bezejmenných ples. Nahoře jsem nebyl sám, ale ten západ slunce – nepopsatelný! Západy slunce jsou v horách nejkrásnější. Své jméno jsem zanechal ve vrcholové knize a pádil jsem dolů, jelikož jsem tátovi řekl, že si vyběhnu na ten malý kopec u chaty. Po návratu se na mne snesla sprška ne zrovna spisovných slov a i facka dopadla na můj spálený obličej. Že na mne museli čekat s večeří a sprcha je už obsazená. Naši spolubydlící, dva Slováci se vyjádřili v tom smyslu, že pokud by se na našem pokoji objevil nějaký Maďar, vyhodí jej z okna. Náhoda tomu chtěla, že večer přišla početná skupina Maďarů, každý vybavený párem lyžařských hůlek, ale naštěstí (???) jsme nedostali žádného na pokoj. Z nástěnky před jídelnou jsem si přečetl několik zajímavých rekordů, které vytvořili nosiči vynášející náklad na chatu z Trangošky (oficiální čas 1 hod. 50 min., 700 výškových metrů). Nejtěžší vynáška je 116 kg, nejrychlejší za 55 min. (60 kg), nejrychlejší běh 24 min., nejrychlejší běh v zimě na skialpinistických pásech 32 min., nejrychlejší běh Chata pod Ďumbierom – Donovaly 3 hod. 40 min. (!!!). V zimě chata zeje prázdnotou a zavítají zde jenom příznivci skialpinismu, které neodradí ani cedule zakazující tento sport v oblastech národního parku. Na chodbě stojí určitě 30 lidí (většinou Maďarů) a čekají na sprchu. Po večeři jsme se vrátili na pokoj a s námi i dva Slováci, kteří se nestačili divit, když vstoupili do pokoje. Jejich postele zabral Polák s Polkou a své svršky s potravinami rozložili po postelích. Jeden ze Slováků to nevydržel, Poláka nazval několika zajímavými slovy, dokonce ho chytil za límec, už už jsem čekal, že se pobijí, ale nakonec jejich spor musela vyřešit chatařka, kterou preventivně zavolal druhý z Poláků. Poláci si nevšimli matrace pod postelí, z čehož vznikl celý spor. Společně si lehli na jednu postel a kromě hnusného popu, který jsem musel poslouchat až někdy do půlnoci, proběhla noc v poklidu. Kdo to se mnou třepe, kdo mne to probudil? Táta! Tomáši, jdeme se mýt! Vždyť je teprve 6.30 hod., všichni spí a já musím do sprchy. Nějak bych těch pár dnů ještě vydržel! To se mi snad jenom zdá! Vůbec neteče teplá voda, měla by, ale neteče. Voda je studená jako led. Potichu balím věci do báglu, abych nevzbudil osazenstvo pokoje, kupodivu se mi to daří. Na verandě chaty jsme posnídali a po deváté hodině vyrazili směrem na Chopok (2 hod. 50 min.). Po dobrém chodníku stoupáme na hřeben do Kruppova sedla (1922m, 50 min.), Srdiečko a jižní stranu Chopku máme jako na dlani. Počasí nám přeje i dnes, bílé mraky se lenivě převalují po modré obloze a sluníčko pálí. Z Kruppova sedla vede vrcholová značka na Ďumbier (45 min.). Táta mi dovolil vylézt nahoru, a tak pospíchám, abychom neztratili příliš mnoho času. Tátovi se nahoru nechce, jelikož tady již několikrát byl. Běžím k vrcholu a najednou kousek ode mne zahlédnu symbol tatranské fauny - kamzíka. Okamžitě zastavím, hledím na kamzíka a on na mne. Čekal jsem, že kamzík uteče, ale ten se ještě přiblížil na vzdálenost pouhých 5-6 metrů. Včera jsem od někoho slyšel, že zdejší kamzíci jsou velice plaší, dohromady je jich tady okolo dvaceti kusů. Pomalu se k němu přibližuji po dlážděném chodníku, až uzná vzdálenost mezi mnou a sebou samotným za nebezpečnou, doskáče za skálu do bezpečí. V 10.17 hod. stojím podruhé na vrcholu Ďumbiera, udělám opět zápis do vrcholové knihy a klusem sestupuji. Kamzíka uvidím ještě jednou, ale tentokrát se popásá 200 metrů ode mne ve svahu. Po travnatém hřebeni se skalisky, které narušilo mrazové zvětrávání, pokračujeme dál. Cesta je pohodlná, ale jdeme pomalu a proti nám se blíží první davy turistů z Chopku. Sestoupíme do Demänovského sedla (1755 m), před námi je stoupání na Chopok (1 hod. 15 min.). Chodník v těchto místech připomíná promenádu v lázních, s velkými baťohy tady nějak nezapadáme. Chopok je pro nás bohužel konečná, jelikož v soboru máme namířeno na Šumavu. Snažím se všemožně přesvědčit tátu, ale chybí nám jeden den a bratr všelijak protestuje, že dál nepůjde. Chybí nám už kousek, Velká Chohula je vzdálena ještě 7 hod. 30 min. chůze. Zklamaný sestupuji podél lanovky dolů do Jasné (lanovka 90 Sk). Počasí nám přálo celých pět dní a určitě by ještě nějaký den vydrželo. Několikrát se ohlédnu na nádherný hřeben, po značce dojdeme do Jasné, odkud nám zrovna odjíždí autobus do Liptovského Mikuláše. Ani se nestihnu rozloučit s Nízkými Tatrami.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí Přechod hřebene Nízkých Tater - 2. část
