Přechod Madeiry (14) - návštěva Funchalu a přesun k letišti do Santa Cruz.

Čtvrtek (1.9.2016)

 Ráno předposledního dne na Madeiře zahajujeme hned po probuzení příjemným koupáním na ještě téměř opuštěné písečné pláži v Calhetě. Dnešní plán je jasný - přesun k letišti do Santa Cruz s návštěvou hlavního města Madeiry - Funchalu. Jeho provedení je už jasné méně. O to, jak se dostaneme z Funchalu k letišti, strach nemáme. Horší ale bude, dostat se do již zmíněného hlavního města.

Ještě než dosnídáme a dobalíme, jde se Honza poptat do města na odjezdy autobusů směr Funchal. Přichází s nezaručenými informacemi, že by jeden autobus snad měl jet nějak kolem jedenácté a další pak asi ve čtyři. Nechce se nám věřit, že by odsud jeli pouze dva autobusy denně do hlavního města, proto nahazujeme batohy na záda a jdeme shánět informace všichni. Dělíme se po dvojicích, abychom měli větší šanci něco zjistit. Hned na začátku stoupání hlavní třídy Av. D Manuel I vcházíme s Peťou do jakéhosi úřadu a snažíme se anglicky zjistit informace o autobusích. Nejprve nám nikdo příliš nerozumí. Pak ale zavolají anglicky mluvící kolegyni, která nás informuje, že za pět minut jede autobus naším směrem o nějakých sto metrů výš od kontejnerů. Rychle jdeme ven sehnat kluky, abychom autobus nepropásli. Kluci již mají podobnou informaci a tak se společně kvapně přesouváme k zmíněným kontejnerům na tříděný odpad.

U kontejnerů již stojí skupinka místních lidí a tak se starší paní ptáme, jestli odtud opravdu odjíždí autobus do Funchalu. Paní je velice ochotná a přestože neumí slovo anglicky, snaží se nám maximálně pomoci a portugalsky nám vysvětlit jak se dostat do hlavního města. Zkouší nám to opakovaně vysvětlit co nejjednodušší portugalštinou i gesty a tak nakonec chápeme, že si máme koupit lístek do Funchalu. Prvním autobusem však pojedeme pouze někam, kde vystoupíme a budeme čekat na další autobus, ve kterém již nebudeme kupovat novej lístek a ten nás zaveze do našeho vysněného cíle. Zní to jednodušše, ale pochopit nám to trvalo celých pět minut do příjezdu autobusu. Nakonec nás usměvavá žena bere pod svá ochranná křídla a sama ochotně vyřizuje u řidiče jaký lístek si máme koupit. Sedáme si raději do její blízkosti a s vděčností doufáme, že nám ještě ukáže, kde přesně máme přestoupit.

Paní nakonec vystupuje na stejné zastávce - Estrela da Calheta - kde my přestupujeme. Takže se s námi loučí a ještě nám sděluje za jak dlouho nám odjíždí autobus do Funchalu. Správné pochopení času si ještě ověřujeme dle jízdního řádu. Protože máme skoro hodinu času, procházíme se po městečku a jdeme si nakoupit nějaké jídlo do obchodu. Před obchodem jsou židle a stolky, kde vzápětí konzumujeme zakoupené sušenky a jogurty.

Nyní je mi již jasné, že litr benzínu, který nosím od začátku treku v batohu nyní nebudeme již potřebovat, protože i Honza ještě v lahvi trochu benzínu má. Nastává tedy otázka, co s ním, protože do letadla mne s lahví hořlaviny rozhodně nepustí. Nechávat ji někde volně ležet se nám nechce, abychom se nestali viníky dalších madeirských požárů a tak Petra přichází s nápadem, obdarovat sympatického prodejce. Vytahuji tedy litrovku růžové tekutiny a jdeme mu benzín nabídnout. Anglicky mu vysvětlujeme naši situaci, že máme benzín, který jsme měli na vaření a zbyl nám a tak bychom mu ho rádi darovali. Zprvu si myslí, že sháníme benzínovou pumpu, ale po chvíli naše úmysli správně pochopí. Bere si lahev a vtipkuje, že vypadá jako limonáda. Ptá se, kolik za něj chceme. Říkáme že nic a jdeme si opět sednout před krámek. Za chvíli přibíhá a pokládá nám na stůl Euro a půl, což je ještě více než za kolik jsme benzín koupili. No kdybych mu měl účtovat 180 km trasy, kterou jsem mu ho přinesl, tak by se nedoplatil :-).

Čtvrt hodiny před odjezdem autobusu se přesunujeme na zastávku. Autobus přijíždí přesně a my nastupujeme do jeho nitra. Ukazujeme řidiči naše dříve koupené jízdenky. Vše probíhá hladce a my zanedlouho sedíme na sedadlech a kocháme se z okének ubýhající krajinou - výhledem na moře po pravé straně a horami po straně levé. I z autobusu je se na co dívat. V jednom místě nad útesem vidíme svahujícího paraglidistu. Vidíme opět spálené jižní svahy ostrova. Projíždíme hlavní třídou Ribeira Bravy, kde jsme byli před několika dny a kde se nám velice líbilo.

Brzy se rozlehlost okolní zástavby začíná rozšiřovat a my poznáváme že vjíždíme do amfiteátr připomínajícího hlavního města Funchalu. Podobu amfiteátru tvoří svahy okolních kopců zvedajících se až do výšky 1200 metrů nad mořem. Vystupujeme na hlavní třídě kousek od přístavu. Živý okolní ruch ostře kotrastuje s klidem v horách, kterého jsme si užívali ve dnech minulých. Hlavním úkolem nyní je najít odkud a v kolik nám odsud odjíždí autobus do Santa Cruz, abychom se tu nezadrhli. Chvíli pátráme a ptáme se místních a nakonec nalézáme zastávku, která odsud není daleko a v průběhu odpoledne z ní odjíždí hned nekolik autobusů směrem k letišti. Stačí si jen vybrat.

Nyní si již můžeme v klidu prohlédnout velkoměsto, ve kterém žijě něco přes sto tisíc obyvatel. První naše kroky vedou přímo do přístavu, kde z betonových mol obdivujeme hlavně starodávnou dřevěnou plachetnici Santa Maria do Colombo. Jestli se na tomto plavidle Kolumbus dopravil do Ameriky, tak mu teda patří náš velky obdiv. Loď je na dnešní poměry dosti malá a budí trochu chatrným dojmem.

Pokračujeme naši procházku rušným městem. Je to velká změna oproti klidu v horách, ve kterých jsme strávili předchozí dny. Dle průvodců by turista ve Funchalu neměl minout zdejší tržnici. Nalézáme ji pomocí mapy a optání se místních poměrně snadno. Oproti rozlehlým tržnicím v Maroku jsem tou zdejší celkem zklamán. Jedná se v podstatě o jednu budovu, která obklopuje menší prostranství na kterém jsou stoly plné exotického ovoce, koření, oříšků, turistických suvenýrů, ryb a dalšího. Hned se na nás lepí chlápek v červené košili od exotického ovoce a s maracujou a lžičkou v ruce nám nabízí ochutnávku. Na zápěstí každého z nás pokládá vzorek několika různých maracují různých chutí a jiného ovoce a my ochutnáváme. Nakonec neodoláváme a kupujeme si exotický plod monstery, který vypadá jako něco mezi kukuřicí a ananasem. K tomu dva zdejší banány, dvě maracuji a překvapuje nás cena přes deset Euro. Než se stačíme ozvat, tak prodávající vidí naši rozpačitost, tak nám jako "present" přidává pytlík fíků. Smiřujeme se tedy s tím, že každá show něco stojí a že jsme se tedy nechali trochu natáhnout. Tento pocit si kompenzujeme tím, že na odložených prázdných bednách vzadu za tržnicích nalézáme dva malé zapomenuté nahnědlé banány. Přeci je tu nenecháme zkazit :-).

Po prozkoumání zbytku tržnice, kdy již zkušeně odmítáme další nabídky na prodej čehokoliv a po shlédnutí všeho co tu shlédnout lze, míříme do funchalského parku dát si něco k jídlu. Sedáme si na volné lavičky a pod stínem statných stromů se těšíme na zakoupené předražené ovoce. Bohužel Honza rozkrajuje jednu maracuju a ta je zcela prázdná. No to je podvod. Vzápětí je zklamán i z ochutnávky plodu monstery, který je oproti ochutnávce na tržnici, vyloženě hnusný. Jíme tedy aspoň banány a fíky a rozhodujeme se jít zpět do tržnice nakoupené ovoce reklamovat. Zanedlouho tedy stojíme opět u prodejce na tržnici a vysvětlujeme mu co se nám na ovoci, které nám prodal, nelíbí. S jistě sehraným překavpení si prohlíží Honzovu prázdnou maracuju, za kterou mu dává jinou. K monsteře nám sděluje, že ji musíme nechat několik dní a ona dozraje a bude stejně dobrá jako ta, co nám dával ochutnat. Kdo to má vědět, když to tu vidíme prvně. Poznámka: po příjezdu domů opravdu plod monstery pěkně dozrál a my si na něm pochutnali.

Procházíme uličkama Funchalu a pomalu začínáme mít dost množství lidí, které tu potkáváme. V horách bylo klidněji. Přesunujeme se na autobusovou zastávku a téměř přesně ve stanovený čas odjíždíme směr Santa Cruz. Z autobusu opět obdivujeme klikaté silnice, vysoké útesy a výhledy na oceán.
Po příjezdu do Santa Cruz míříme okamžitě na pláž. Ta je tu opět kamenitá, ale to už nás nemůže rozhodit. Koupeme se a pozorujeme letadla, která co chvíli přelétávají v malé výšce nad našimi hlavami a přistávají na nedalekém letišti.

Poslední večer ještě chceme ochutnat něco z místní gastronomie. Nalézáme asi tři místní restaurace, ze kterých nakonec volíme tu, co se nám nejvíce líbí. Kluci si dávají steaky a já s Peťou opět hlubinou rybu Espadu. Já na banánech a Peťa s maracujou.

Osvědčenou taktikou - po dvojicích - se opět snažíme nalézt nějaké příhodné místo pro naše poslední madeirské přenocování. Opět chceme přespat někde nadivoko (jak jinak, přeci nebudeme poslední noc platit :-)). Mě se celkem líbí pěkný trávníček oddělený živým plotem od jakéhosi hotelu. Bohužel je to jen pár metrů od hlavní promenády, kudy jak se i později ukáže, stále proudí davy lidí. Kluci se naštěstí vracejí s větším úspěchem a proto se večer přesouváme několik set metrů podél pláže na západ k opuštěné budově, kde se dá vyjít poschodech na jakési betonová patra, kde si v jednom opuštěném rohu rozkládáme věci na spaní. Tady opravdu za betonovým valem vidět nebudeme. Na zemi leží mrtvý šváb, ale to už nás nemůže rozhodit. Usínáme poslední noc na tomto ostrově za tlumených zvuků aut ze silnice a zvuku přistávajících letadel.