Přechod Madeiry (2) - vyprahlým poloostrovem Säo Lourenco.

Cestopisy

Východní poloostrov Sao Lourenco s oázou Casa do Sardinha. • Fotografie (7) • Foto: pajas76

Vstoupit do fotogalerie (7 fotografií)

Jedna z milionů ještěrek žíjící ve zdejší vyprahlé oblasti.

Nejvýchodnější výběžek Madeiry tvoří několik ostrůvků.

Vstoupit do fotogalerie (7 fotografií)

Sobota (20.8.2016)

Po probuzení a zjištění, že brouci přes noc nesežrali nejen nás, ale naštěstí ani naše zásoby, usedáme na lavičky a snídáme. Po cestách se blíží první turisté a my se brzy balíme a rozhodujeme, zda-li necháme bágly tady a na vyhlídku na nejvýchodnější část poloostrova půjdeme nalehko. Kvůli houstnoucím davům nakonec nasazujeme batohy a stoupáme natěžko. Záda si přeci musí zvykat. Výstup vyprahlými načervenalými skalami je dosti prudký, ale poměrně krátký a za několik minut se již kocháme výhlídkou na několik východních ostrůvků, kterými na východě Madeira končí. Všude se to jen hemží ještěrkami. Běhají přes cestu, lezou po kamenech, lezou po našich odložených batozích a nakonec - lezou i po nás. Je vidět, že jsou na turisty zvyklé a že od nich často něco dostávají. Zvědavě nakukují a když k nim natáhnu prst, přiblíží se až k němu a zvědavě se do něj zakusují.
Vracíme se zpět stejnou cestou, kterou jsme včera přišli sem, ale dnes již neodoláváme modré vodě Atlantiku a scházíme na kamenitou pláž. Brzy se noříme do poměrně teplé slané vody a zažíváme úžasný pocit osvěžení. S Peťou vytahujeme plavecké brýle, které přesně pro tyto chvíle táhneme s sebou a pozorujeme život pod hladinou. Ještě posvačíme na kamenité pláži a protože tu nejsme na válení se u moře, po uschnutí opět zvedáme batohy a pokračujeme v cestě zpět do Canicalu.
Přestože z Internetu víme, že poloostrov Säo Lourenco je velice vyprahlý a zcela odlišný od zbytku Madeiry, podléháme lehkým obavám, jestli bude na ostrově dostatek zdrojů vody k načerpání. Již nyní jsme vyprahlí jako troud a v lahvích se krčí poslední zbytky vody. Využíváme tedy první příležitosti v civilizaci a jdeme si vyškemrat nějakou vodu do hotelu v Quinta do Lorde. Přestože doplňujeme všechny naše PETky, brzy opět nějakou čast žíznivě spotřebováváme. Další vodu tedy bereme u benzínové pumpy, kde jsme včera čerpali benzín. Je tu opět stejná milá slečna, snad ještě milejší než včera. Když se jí ptáme, zda-li si můžeme nabrat vodu do lahví na místním WC, ukazuje nám na umyvadlo u sebe za pultem a tak vodu doplňujeme z něj. Nakonec tu ještě jednu plastovou lahev vody kupujeme, abychom rozšířili kapacity vodního rezervoáru.
Přecházíme kruhový objezd pod benzínovou stanicí a dle mapy správně nalézáme silničku stoupající k začátku turistické cesty Vereda Boca do Risco - Canical. Samotný začátek turistické cesty však nenacházíme. Dle papírové mapy tu tato značená cesta vůbec být nemá a podle navigace dle mapy.cz v mobilu se na ni napojujeme až asi o kilometr dál. Cestou suchým lesem přicházíme na hrany skalnatých útesů. Dole se vlny rozbíjí o skaliska a výhledy z třista metrů vysokých útesů na moře jsou úchvatné. V dáli vidíme městečko Porto da Cruz a za ním zvláštní stolovou horu, kterou občas zahlédneme ještě několik dalších dní. V jednu chvíli zaslechneme v dálce od Porto da Cruz silné rány, podobné výstřelům z děla, a nad městem se objevují obláčky. Něco podobného jsem viděl jen v nějakém válečném dokumentu, kde takto sestřelovali letadla. Snad to byla jen nějaká zdejší forma ohňostroje.
Zhruba kolem páté hodiny odpolední nacházíme na útesu krásné rovné místo jako stvořené na postavení našich dvou stanů. Sice je ještě brzy, ale po vyhodnocení situace, že je to v podstatě první příhodné místo na které jsme narazili, se rozhodujeme zde utábořit. Libujeme si, jak je místo krásně kryté od moře zvýšeným valem před větrem a že noc tu bude prostě idylka. Z omylu nás ještě večer vyvádí asi 10 minut trvající silný poryv větru, který totiž nefouká přímo z otevřeného moře, nýbrž od severo-západu, tedy někde od Porta da Cruz a zcela bez jakýchkoliv překážek se opírá do našich stanů. Tato událost nás motivuje k řádnému zakolíkování stanů. U našeho návětrného stanu dokonce stavíme z kamenů asi 25 cm vysokou ochrannou zídku, aby vítr nešel pod plachtu a dovypínáme plachtu provázky ke kořenům. V tuto chvíli ještě netuším jaká to je prozřetelnost. Uléháme již opět s pocitem bezpečí a kryti od větru přicházejího z oceánu ze severu.
V noci nás budí další silný poryv větru, podobný tomu večernímu. Stany se zmítají, krycí zídka s kamenů se zdá být celkem zbytečná. Vybíhám ven a pojišťuji každý kolík ještě položením kamenu a prověřuji, zda-li nepovolily uzly na kořenech. Asi po čtvrthodině se vítr opět stočí k severu a my můžeme dál pokračovat v zaslouženém odpočinku.

Pokračování příště...

Jedna z milionů ještěrek žíjící ve zdejší vyprahlé oblasti. • Foto: pajas76

Všechny (zatím zveřejněné) díly našeho přechodu: