Přechod Nízkých Tater 2004
Přechod Nízkých Tater 2004
(Korytnica-kúpele - Chabenec - Ďumbier - Liptovský Ján)
Koncemléta roku 2004 (někdy vzáří) se mi podařilo zlákat pár kamarádů na třídenní „pohodový" přechod přes druhé nejvyšší pohoří Slovenska - Nízké Tatry. Tehdy jsme ještě neměli tolik domácích povinností a jiných zálib, a tak nebyl žádný problém partyju přesvědčit. Stačilo říct, že můj otec se známýma to vpohodě zvládli a hned nás bylo devět: já, Pitris, Majkl, Lukio, Ladik, Juva, Bobo, Vašo a Velká hlava.
Hned po nastoupení brzy ráno vBohumíně do vlaku, jsem osvětlil kamarádům plán, který zněl jasně - přejít polovinu tohoto překrásného pohoří snejvyšším vrcholem Ďumbier (2043 m).
Ve vlaku jsme příjemně dřímali, až nás probudil nepříjemný zápach. Vykřikl jsem: „Pánové vystupujeme, Ružomberok." Ten kdo už někdy absolvoval tuto pouť vlakem směr Košice ví o čem to mluvím. VRužomberku je totiž celulózka a to je teda síla. Po vystoupení zvlaku jsme zamířili mrknou na odjezdy autobusů směr Bánská Bystrica. Zde jsme zjistili, že máme necelou hodinku čas a tak jsme se zašli před cestou posilnit pivkem a polévkou do mého oblíbeného „staničného bufetu". Pak už jsme upalovali kautobusu, který nás za necelou půl hodinku zavezl na křižovatku asi kilometr od osady Korytnica-kúpele, kde jsme začali svou třídenní pouť už jen po vlastních.
Počasí bylo pro září typické - mírně podmračeno, teplota kolem 10°C. Minuli jsme bez zastávky kúpele a vHladelském sedle jsme již měli provozní teplotu. Aby taky ne - prvních 300 výškových metrů jsme měli za sebou. A pak to teprve začalo - první sníh, teplota kolem nuly, mrholení a mlha - jako vprádelně. Tak to šlo celý den. Horizont se mírně vlnil, až jsme se postupně přes vrcholky Prašívá (1651 m) - Veľká Chochuľa (1753 m) - Ratiborská hoľa (1643 m) a Ďurková (1749 m) dostali do sedla pod Ďurkovou, ze kterého jsme po sestupu na jihovýchod narazili na stříbrně svítící střechu turistické útulně pod Chabencom.
Zaradovali jsme se a vtrhli dovnitř. Nikdo zde nebyl. Než jsme si však stačili odložit těžké ruksaky, vyzout boty a připít si na zdárné ukončení první etapy přechodu domácí pálenkou, přišel zdoliny chatár a přivítal nás slovy: „Servus chalani! Čo si dáte?" Jelikož jsme měli opravdu dost těžké ruksaky, tak jsme povečeřeli zvlastních zásob a zapili to pár kuželkami piva Ambrosia, které jsme si zakoupili u chatára (od té doby má Peťa doma ve sklepě vždy pár lahví tohoto moku). Po večeři bylo perfektně. Majkl zahrál na vypůjčenou kytaru, pivo a kvit tekl proudem a při povídání si schatařem a jeho známou zČech (holka dorazila po setmění úplně sama - to jsme čuměli) o medvědech a jiných tématech spojených shorami a přírodou, čas rychle ubíhal.
Spát jsme šli docela pozdě, ale jelikož bylo vnoci vútulně šílené horko, nevydrželi jsme dlouho spát. Ráno jsme se rychle spakovali, rozloučili se schatárem a slečnou a vydali se zpět na hřeben. Tam nás však čekalo nemilé překvapení vpodobě čerstvého sněhu a nikde ani stopy. Po zdolání vrcholu Chabenec (1955 m) jsme teprve poznali co znamená „bílá tma". Postupovali jsme díky se boření v hlubokém čerstvém sněhu a hledání sporadicky zapíchnutých omrzlých hřebenových tyčí velice pomalu. Náhle slyším Majklův křik. Zaklínila se mu noha mezi balvany, které nebyly pod sněhem vidět. Naštěstí ji vhrozivě vypadajícím pádu stačil včas vytáhnout.
Konečně jsem po dlouhé době ticha zahlásil: „Vidím vlek, to budou Dereše (2003 m). Hurá! A první turisti - lanovka na Chopok není daleko. Teď už to bude pohoda." Zanedlouho jsme opravdu narazili (ale doslova - jelikož bylo opravdu přes mraky prd vidět) na budovu lanovky na Chopku, odkud jsme si to namířili rovnou na vrchol (2023 m). Udělali jsme rychlou fotku a šli se do Kamenné chaty občerstvit.
ZChopku se (až na lehce namrzlé kameny) šlo dobře, a jelikož čas postoupil, tak celkem i svižně. Zase jsme zkracovali časy na ukazatelích a na nejvyšší vrchol Nízkých Tater Ďumbier (2043 m) jsme si vysloveně vyběhli. Do tmy jsme vpohodě dorazily na chatu generála M.R.Štefánika, kde jsme měli objednaný pokoj pro osm osob (poslední přihlášený Juva spal na zemi, ale nestěžoval si).
Večer na chatě bylo bezvadně. Teploučko, vynikající kuchyně, čepované pivečko, doutníček. Společnost nám pak dělal nádherný přítulný pes - myslím že to byl Malamut. Dlouho jsme však ten večer neponocovali. Pojedli, popili, napsali SMSky domů, nakoupili pár suvenýrů a šli spát.
Ráno nás pak čekalo velice milé překvapení. Obloha téměř bez mráčků a nádherný výhled. Ladik okamžitě vyběhl zokna na střechu chaty, aby udělal první snímky. Žádné velké zdržování sbalením a se snídaní a hurá ven. Výhled z Krúpovy hoľy (1921 m) na ohromnou nad námi se tyčící skálu svrcholem Ďumbier, nedalekou Kamennou chatu na Chopku, vleky na Dereších a zasněžené štíty Vysokých Tater byl odměnou za dva předešlé dny strávené „v prádelně".
Protože bylo opravdu krásně, rozhodli jsme se, že půjdeme po hřebeni směrem na Krakovu hoľu (1751 m) a Poludnicu (1548 m), odkud slezeme kautobusu do Liptovského Jána. A pokud bude čas, smočíme zde zadky vhorké vodě na termálním koupališti. Všichni souhlasili a tak se šlo. Cestou jsmev sedle Javorie udělali piknik a jelikož toho měl každý už za tři dny dost, minuli jsme vrcholy Krakova hoľa i Polednica a namířili jsme si to rovnou po sjezdovce dolů ktermálům. Už shora jsme však viděli, že máme smůlu - kúpalisko nepremáva - asi je už po sezóně. Vchatě pod sjezdovkou jsme dali čepovaný Šariš a dopili zbytek pálenky. Autobus nás pak zLiptovského Jána zavezl až před nádraží do Liptovského Mikuláše. Na nádraží jsme koupili pár kuželek slahodným mokem a po jejich vypití ve vlaku jsem nadobro vytuhl a chrápal až do Bohumína. V duchu jsem však už zase pomalu uvažoval, kdy zbývající hřeben Nízkých Tater zeŠtefáničky po Telgárt doděláme.
Fotogalerie
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí Přechod Nízkých Tater 2004
