Přes Růžďku, Jazévky a Komín na Bystřičku - 1.část

Fotografie (56) • Foto: Franta

Vloni jsem si chtěl výlet na Klenovské skály a přehradu Bystřičku zopakovat a tu mne napadlo, že bych to k nim pro změnu mohl vzít jinudy – což třeba přes Růžďku, o které jsem dosud jen četl, ale nikdy v ní nebyl? No problém – stačilo jen využít busový dálkový spoj, nechat se z něj vysadit u železniční stanice Bystřička a zde přestoupit do autobusu místní linky, který pro změnu šoférovala paní řidička.

Na první pohled by se zdálo, že se dědina jménem Růžďka před návštěvníky i v třetím tisíciletí stále se zdarem ukrývá. Je totiž rozložena v hlubokém údolí stejnojmenného potoka ve Vsetínských vrších a tam, kde on ústí do říčky Bystřice, dolinou prochází silnice ke známé přehradě a z očí natěšených turistů si jen málokteré všimne vedlejší cesty a cedule Růžďka – 1 km.

Přitom se jedná o dědinu prastarou, jejíž existence je připomínána už ze středověku, kdy spolu s Jablůnkou, Ratiboří a Hovězím tvořila základní síť osídlení tehdejšího vsetínského panství.

Dnes v ní žije okolo 900 obyvatel a má rozsáhlý katastr, jehož součástí je i mnohem známější a rekreační část Dušná, nalézající se u horské komunikace ze Vsetína na Bystřičku.

Hlavní část obce zůstává i nadále před turisty utajena, což je škoda, protože je to ves velmi malebná. Kromě několika dřevěnic, pomníků padlým a dvou kostelů – katolického a evangelického - je obklopena i hezkým přírodním okolím. Dokonce i jakási Skalka se nad ní najde. Navíc silnice k nejzaššímu koutu dědiny stále stoupá a návštěvníku je při zpětném zoru nabídnut pohled na pěkné krajinné panoráma.

Pokud intimněji nahlédneme do historie obce, v první řadě nás asi překvapí její neobvyklý název. Ano, máte pravdu – osídlení s takovýmto jménem je u nás opravdu jediné. Vysvětluje se, že vzniklo od splétání růžic či podle jakéhosi starého názvu roští. Je ale dost možné, že půvabná dědinka jméno dostala od divoce rostoucích planých růží, kterých je i v současnosti v okolí víc než dost.

Při jejím založení čekal první osadníky nelehký úkol: napřed bylo nutno vyklučit hustý pralesovitý jedlobukový prales, který tehdy pokrýval celé údolí. Za ta léta se jim dílo dokonale podařilo. Podstatnou měrou k němu přispěli i tehdejší migranti – Valaši, který brzy splynuli s původními starousedlíky a díky nimž se už od poloviny sedmnáctého století celý kraj označoval Valašskem.

Kromě pastevectví (hlavně chov ovcí a koz) se ale růžděčtí živili i prací v mlýnech, v lese a na pilách, mnozí byli tkalci anebo řemeslníky. Aby vládl v obci pořádek, na to dohlížel místní rychtář – po valašsku fojt.

Co se týče náboženské otázky, už od prvopočátku v Růžďce zapustila hluboké kořeny evangelická víra. Místní ji vyznávali v době před třicetiletou válkou, ale po násilné rekatolizaci celého kraje museli přejít do „ilegality.“ V utajené podobě ji pak rodiče předávali dětem a ti zase svým potomkům.

Vzpruhou pro neochvějné zastánce staré víry byly jen občasné návštěvy evangelických kazatelů, přicházejících sem až z Uher. Položení základů vlastního a vytouženého evangelického kostela se místní dočkali díky přispění osvíceného faráře Pavla Jelínka až v roce 1817.

Tak jako v jiných obcích, nechybí ani v Růžďce Pomníky padlým obou světových válek. Já viděl jen ten, stojící u základní školy. Díky počtu mužů zemřevších za císaře pána je jeho kamenná deska s jejich jmény hodně Vysoká, neboť by se tam jinak všechna ani nevlezla.

V horní části dědiny jsem narazil na další pomník obětem připomínající událost mnohem starší.Na tomto byla vyryta sice jen pouhá čtyři jména, ale ta jsou připomínkou masakru, který se zde odehrál v roce 1777.

Viníky byla trojice bývalých jezuitů, kteří v přestrojení za církevní misionáře procházeli na jaře toho roku valašskou krajinou a důvěřivým obyvatelům zvěstovali zprávu, že císařovna Marie Terezie vydala speciální patent o náboženské svobodě.

Tehdy totiž stále ještě platil přísný zákaz proti každému, kdo šířil zakázané knihy či byl evangelickým kazatelem a viníci mohli být potrestáni ztrátou hrdla.

Této trojici podvodníků „naletělo“ a uvěřilo okolo patnácti tisíc Valachů!

Když pak v rámci vyšetřování přišlo v červnu do Růžďky vojsko, aby zatklo kazatele Pavla Hořanského, obyvatelé se vojákům postavili na odpor. Velitel dal střílet do davu a přitom byli zabiti - Jiří Čaník, Štěpán Kapitán, Václav Žamboch a jeho dcera Kateřina.

Kazatel a další vůdci odporu byli spolu s rodinami za trest posláni do vyhnanství do Sedmihradska. Děti jim byly odňaty na katolickou převýchovu a majetek rozprodán v dražbě.

Událost významně přispěla k pozdějšímu vydání pravého Tolerančního patentu (císařem Josefem II. V říjnu 1781), který všem kalvinistům, luteránům a pravoslavným dovolil svobodné vyznání své víry.

Návštěva Růžďky se mi vydařila a já ji opouštěl nadmíru spokojen. Trochu méně příjemným se jevil další úsek cesty, směřující v délce třičtvrtě kilometru do velmi ostře stoupajícího krpálu. Nad dědinou jsem ještě kousek pokračoval po lesní cestě šplhající okrajem lesa nad pastvinou, ale dál už jsem to neodkládal a zamířil rovno hore na vlastní hřeben.

Tady už jsem narazil na první skalní výchozky, větší balvany i Skalky, ale jejich výše a ani tvary mne nijak neohromily. Daleko lepší bylo, že po skalnatém hřebínku kromě mojí maličkosti stoupal i vyšlapaný chodník. Pod ním vystupovaly stěny nízoučkých mrazových srubů, které zmohutněly až v horní části hřebene. Tady vytvořily solidní sokl útvaru Žaba, který je ve skutečnosti pouhopouhou Skalkou a jen díky stěně mrazového srubu pod ní dosahuje celkové výšky okolo pěti metrů. Dokonce kvůli nevhodnému osvětlení obojživelníka ani moc nepřipomínal.

Takže Žabu (s Krátkým „a“ – nacházíme se na Valachoch!) k návštěvě doporučit můžu, ale ten zbytek dolů k dědině za to nestojí. Jo - a jen tak mimochodem: tyhle skalní útvary jsou tvořeny rusavskými vrstvami zlínského souvrství račanské jednotky magurského flyšového pásma.

To jen pro pořádek...

To skalní výchozy na temeni Brda jsou zas úplně jiné. I když je i zde mateřskou horninou flyšový pískovec, slepenec a jílovec, na stěnách menších mrazových srubů můžeme zahlédnout i podivné tmavofialové skvrny. Podle odborníků to jsou vystupující žíly manganových rud, které se prý v těchto místech v minulostitěžili. Ke tvrzení odborníků se stavím poněkud skepticky, protože Valaši žádnými Velkými horníky nikdy nebyli a dokážou tak akorát vytěžit ze švestek slivovici, ale budiž...

Za Brdem se cesta rozeběhla po překrásném vyhlídkovém hřebeni a od rozcestí u litinového kříže umožnila zrakům pokochat se neskutečně dalekými výhledy. Tu na jednu, tu na druhou stranu, takže nejen Hostýnky a Oderské vrchy, ale i Beskydy byly součástí téhle skvělé panoramatické nabídky.

Při sestupu k přírodní rezervaci Klenovské louky došlo k setkání poutníka s dalším osamělým zeměplazem. Zdá se, že jsme na rozdíl od cykloturistů vymírajícím druhem – ale když člověk na túře potká toho druhého, měl by umět i hezky po člověčensku podravit. A to my dva – díkybohu - ještě nezapomněli.

A přišla dlouhá a krutá zima. A oni spali a spali a spali. A když přišlo jaro, pod obydlím broučků vyrostlo dvanáct chudobek...

Tak končí příběh o neposlušném Broučkovi, jeho rodičích a moudré Janince a žádné dětské očičko nezůstane po dočtení pohádky suché.

Přiznám se, že když jsem byl ještě malým zlobivým dítkem, tenhle příběh plný mravního poučení mne až tak nebral. Vždyť oni se tam porád jenom modlili anebo spali! A mezitím byli tak hodní a poslušní, jaký já nikdy v životě nebudu...

Ale jak šel čas a s ním přišla i troška zmoudření, přec jen jsem ocenil prostý a přímočarý děj, nabádající čtenáře k dobru. Ano je to pěkná pohádka. Skoro tak hezká jako heslo tvrdící, že Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Jak vidno, autor motta zřejmě v mládí zhltal nadmíru pohádkových příběhů a ty v jeho mysli zanechali zřetelný otisk.

Ale autor Broučků - Jan Karafiát, byl českobratrským evangelickým knězem a znal život (zejména prostých a chudobných lidí) přece jenom o „trošku“ víc. Po teologických studiích v Berlíně, Bonnu, Vídni a skotském Edinburgu se vrátil do vlasti a v roce 1875 odešel jako učitel a farář šířit evangelium do chudobné valašské dědiny Hrubá Lhota.

Ano, to je ta, dosud se rozkládající vysoko ve svahu nad rekreační přehradou Bystřička, jen její název se změnil z „Hrubé“ na Velkou. Dodnes je v ní ke spatření roubený bezvěžový kostelíček, který se stal Janovi domovem na dlouhých dvacet let. Tady se seznámil s otřesnou bídou svých oveček a za léta svého působení se jim snažil v jejich trápení pomoci a místní si jej zamilovali.

Mezi lidmi panuje přesvědčení, že Broučky napsal až za působení tady ve Lhotě, ale on si hotový rukopis už přinesl sebou. Tady jej jenom upravoval.

I když jste třeba jako já ve Velké Lhotě nikdy nebyli, s poctou Janu Karafiátovi se můžete nečekaně setkat na zcela jiném místě: na PP Klenovské louky se turistická trasa náhle prudce lomí, a když vás pak mezi ohradníky s dobytkem pasoucím se na chráněných bylinách zaujme pohled na ostrou siluetu kopce Klenova, narazíte u cesty na upravenou studánkou s chutnou vodou.

A není to pramen jen tak ledajaký, neboť dostal jméno po autorovi nesmrtelných Broučků...

Polní cesta se mi najednou změnila na lesní a poslední zákruta ve hvozdu se stala díky čerstvé pasece novým vyhlídkovým místem. Bohužel – ne tak ledajakým, neboť kromě pohledu na skalnatý Klenov se oči potoulají i po jeho okolí a ty podivně vyrubané svahy na kopci jménem Zámčisko něco napoví o „mírně řečeno“ podivném místním lesním hospodaření. A to raději ani neupozorňuji na ty Vysoké pařezy pod cestou připomající prvorepublikové patníky!

Následuje sedlo s jezírkem. No, jezírko... oficiálně je to lesní tůň, ležící v sedélku Bátrnka mezi skalnatými vrchy Klenovem a Štípou. Navíc byla uměle rozšířená členy Českého svazu ochránců přírody z Valmezu. Dnes už po zásazích není okolo vodní plochy ani stopy a ona je naopak obklopena rozkošným lesním porostem a mokřadní flórou. Ptáte se – proč na tomhle místě tolik lidského úsilí? Tůň s močálem se stala velmi cennou z důvodu výskytu množství obojživelníků, stahujících se sem v době rozmnožování z blízkého i vzdálenějšího okolí a ze všech světových stran. Můžeme se zde setkat se skokanem hnědým i štíhlým, ropuchou obecnou, kuňkou žlutobřichou a čolkem horským. K vidění jsou tu také tvorové, známí jako bezobratlí. Nejkrásnější spatřené exempláře patří k vážkám ploským a šídlům modrým.

Jezírko s mokřadem tu bývalo i v dávné minulosti, což samozřejmě neuniklo lidské pozornosti. Jenomže staré Valachy nezajímaly ty poskakující žabičky a létající vážky, ale fascinovala je tmavá vodní hladina, o které si mysleli, že je bezedná. A protože měli poněkud bujnější fantazii, tak si vybájili, že si jezírko za domov vybrali draci.

Kdoví, jestli té bajce „trochu“ nepomohli místní zbojníci. Ti měli totiž na Klenově a na vedlejší Svantovítově skále tajné skrýše, do kterých ukládali naloupené poklady a rozhodně nestáli o to, aby se jim zde potulovali místní zvědavci.

Úsloví skalní hrad jsme zvyklí spojovat si s představou nedobytných středověkých pevností, které se u nás povětšinou vypínají v pískovcových oblastech východních a severních Čech.

Pro neznalé se jeví existence takovýchto hradů na Valašsku prvkem naprosto absurdním, nicméně není tomu tak. Vždyť i tady se místy z lesů vypínají mohutné skalní bloky, které byly ve středověku načinčány hradními siluetami. Vzpomeňme například Plučiny (Pulčín), Skalný u Hostýna anebo Rýsov u obce Provodov.

Také nad oblíbenou rekreační přehradou Bystřička se nacházejí pozůstatky jednoho skalního hrádku. V análech se o něm nachází zmínka z roku 1308, kdy jej od templářů (!) do dlouhodobého pronájmu získal Vok z Kravař. Tehdy byl nazýván Freundsberkem. Dokonce se o něm mluví jako o jediném valašském hradu, který založili templáři.

Další zprávy o něm už ale chybějí a určité poznatky přinesl až archeologický výzkum. Při něm byly nalezeny části keramických nádob, vyrobených na hrnčířském kruhu a hroty šípů.

(Dále se zjistilo, že skalnatý hřeben hory býval osídlen už za doby bronzové. Pozdějí zde měl sídliště obehnané valy také lid lužické kultury alias lid popelnicových polí. Ale ti zde žili jen po určitý čas.)

Vraťme se ale do středověku a k vlastnímu hradu. Býval obýván ve třináctém a čtrnáctém století a zanikl pravděpodobně při požáru při jeho dobytí. Pokud dobře znáte zdejší terén, jistě uznáte, že ti neznámí útočíci zbrojnoši věru neměli lehký chlebíček. Představte si, že byste žili v té době a váš „milovaný“ pán by vás nahnal pod vrchol vysokého strmého kopce!

A vy pro něj museli dobýt sice dřevěnou, ale díky mohutným skalním blokům skoro nedobytnou pevnost umístěnou na samém jeho vrcholku. A když si představíme déšt šípů a kamení, přesně mířící shora na vaše choulostivé tělesné orgány, věru nebylo o co stát!

Nejpříjemnějším způsobem obléhání se proto jevilo vyhladovění hradní posádky, kdy se čekalo, až se sama, nemajíce žvance, vzdá. Jenomže ono záleželo také na tom, jakého jste měli nad sebou pána. Když zavelel: „Do útoku!“ - nezbylo než chtě nechtě uposlechnout, neboť v té době se s vámi nikdo nemazlil a ztrátu hrdla mohl přivodit i daleko menší prohřešek.

Ano, právě díky skalním útvarům byly tyhle značně nepohodlné hrady přesto tolik oblíbenými sídly, neboť hrstka obránců mohla zpoza masívu odolat i mnohem početnější přesile. Klenovské vrcholové skalní lavice byly vytvořeny zvětráním a rozpukáním pískovců a slepenců magurského flyše a stavitelé hradu si pochopitelně vyhlédli to nejvyšší nepřístupné místo. Zde se k nebi vypíná výrazné skalisko, mající z profilu podobu ptáka. Proto se mu říkalo Havránka.

Jak už jsem se zmínil, on byl ten hrad vlastně jen pevností roubenou a dřevěnou. Dnes proto po něm na vrcholových skalách nalezneme jen skromné stopy. Těmi nejviditelnějšími je upravené a zarovnané temeno největšího skaliska, kde při detailním průzkumu nalezneme záseky pro upevnění dřevěných konstrukcí. V tomto případě po hlavní stavbě, jíž byla ústřední roubená obytná věž. Na západní přístupové cestě k hradu (dnes tudy od jihu ze sedla mezi Štípou a Klenovem stoupá po úbočí temene lesní cesta) jsou v terénu náznaky dvou teras. Kdysi byly obehnány dřevěnou ohradou a nacházelo se zde předhradí a dvůr.

Jak tak okolo nás stále ubíhá čas, docela nedávno došlo ke zřícení několika hradních skalních bloků a ty se ze strmého svahu skutálely směrem k přehradnímu jezeru.

pokračování

Poslední aktualizace: 25.6.2017

Přes Růžďku, Jazévky a Komín na Bystřičku - 1.část na mapě